Ve druhé části našeho seriálu se budeme věnovat psychopatologickým projevům dětského autismu a v další části se okrajově zmíníme o léčbě autismu.

Psychopatologie

Psychopatologie je charakteristická především v oblasti sociálních vztahů, řeči, komunikace, hry a zájmů. Pro diagnózu DA (dětského autismu) je požadován nástup příznaků před dovršením třetího roku života, bližší informace nám poskytují kritéria MKN-10.

Podívejme se na první okruh psychopatologický jevů a to na oblast abnormality v sociální komunikaci. Autistické děti projevují již v raném věku méně sociálního chování, vyhýbají se očnímu kontaktu  a nejeví též zájem o lidské tváře i hlasy, což u většiny rodičů vyvolává pocit, že je jejich dítě hluché. Dále děti neprojevují strach z odloučení či z cizích lidí.  Toto je překážkou pro rozvoj dalších sociálních dovedností a to zejména pro další kontakt s lidmi, projevování emocí a reakce na ně.

Další abnormálně se vyvíjející oblastí je komunikace a hra. Udává se, že až u poloviny autistických dětí se dostatečně nerozvine použitelná komunikativní řeč (Weiner, 1997, dle Hrdlička & Komárek, 2004). Ale i u dětí, u kterých se použitelná řeč vyvine, bývá podivná a nápadná. Jejich řeč je monotónní, neemoční a mohou být nápadné echolálie. Postižená bývá i neverbální složka komunikace, to se projevuje malou až vymizelou gestikulací, plochou mimikou, která nereaguje na okolní dění. Patrný je také deficit schopnosti si hrát a to zejména v oblasti hry nápodobou a v oblasti, kde je třeba fantazie a tvořivost. Typické je užívání hraček nezvyklým způsobem (očichávání, olizování) a soustředění se na detail (otáčení kol u auta). Velice nápadným prvkem v řeči je echolálie, tedy opakování slov pronesených druhými lidmi. Bývá považována za snahu někam patřit, děti s autismem se chtějí zapojit do rozhovoru a echolálie bývá jedním z prostředků této snahy. Kvůli  jejich omezené schopnosti komunikovat se zdají některé echolálie velmi bizarní, pochopíme je, když se zaměříme na jejich původ (Peeters, 1998).

Mezi další projevy patří abnormality v chování a zájmech. Objevuje se lpění na struktuře života a prostředí, odpor ke změnám, dodržování často nefunkčních rituálů. Děti s PAS mívají nepřiměřené reakce na běžné zvuky, chutě či pachy, naopak bývají více odolní vůči bolesti, což může vést k sebezraňujícímu chování či sebepoškozování. Nápadné jsou stereotypní, opakující se pohyby rukou, prstů i celého těla, které mohou mít pouze uvolňující účel, objevují se ve zvýšené míře právě při stresu, úzkosti či jinak náročných situacích. Setkala jsem se například s mrkáním očima, mávání rukama v pěst, mačkání okolních věcí a lidí.

Existují zde ještě další nápadnosti, které ovšem nemohou být aplikovány na každé dítě s autismem, jedná se zde zvláště o motorickou hypermobilitu.

„Je totiž dobře známo, že autistické děti jsou hezké, dobře vyvinuté a mají vysokou potřebu pohybu. Pokud tuto potřebu nemohou realizovat, dostávají se často do konfliktu s nejbližším prostředím“ (Vocilka, 1996).

V rámci psychopatologie a projevů je též velmi důležité zmínit komorbidity autismu.

„Nejčastější psychiatrickou komorbiditou u dětského autismu je mentální retardace (MR) a to asi v 75% případů, přičemž bývá upřesňováno, že asi 30% autistických pacientů spadá do pásma mírné a středně těžké MR a 45% do pásma těžké a hluboké MR“ (Weiner, 1997, Shadock & Sadock, 1999, dle Hrdlička & Komárek, 2044).

Dále pak se ve 25% případů může autismus vyskytovat u jiné diagnostikované poruchy – syndrom fragilního X a dalších chromozomových anomálií, infekce cytomegalovirem, encefalitidy, meningitidy a dalších (Gillberg, 1996).

Nejčastější neurologickou komorbiditou je epilepsie, jejíž výskyt je přesvědčivě vyšší než v normální dětské a adolescentní populaci (Volmar, 1998, dle Hrdlička & Komárek, 2004).

Léčba autismu

Prozatím nebyla nalezena žádná účinná farmakologická látka, která by se zaměřovala na léčbu hlavních příznaků autismu (problémy s řečí, komunikací a vztahy). Hlavní metodou v této oblasti  zůstává psychologická a speciálně-pedagogická intervence.

Farmakoterapie

S využitím farmak se setkáváme především jako s doplňkovou léčbou některého nežádoucího chování jako je agrese, stereotypie, obsese, poruchy spánku atd.

Ráda bych zde jen ve zkratce jmenovala alespoň nejdůležitější psychofarmaka, která mohou ovlivnit patologické chování u autismu.

„Neuroleptika zde nalézají své místo v ovlivnění agresivity, sebepoškozování, hyperkinetického syndromu a impulzivity.“  (Harteveld a Buitelaar, 1997, Rapin, 1997, dle Hrdlička & Komárek, 2004) Mezi další účinná psychofarmaka patří antidepresiva, která se používají v souvislosti s ovlivňováním rituálů, obsesí a sebepoškozování. (Hrdlička, Komárek, 2004, s. 158) V neposlední řadě mezi ně patří psychostimulancia, která jsou vhodná pro patologickou hyperaktivitu. (Hrdlička &  Komárek, 2004)

V příští a poslední části našeho seriálu o autismu jsme pro vás připravili článek na téma výchova a vzdělávání dětí s autismem.