Umění jakožto prostředek pomáhající v péči o duševní zdraví je nedílnou součástí mozaiky terapeutických metod. Jak to ale vypadá, když se jeden umělec rozhodne přispět svou troškou do mlýna a vytvoří výtvarnou sérii, která ukáže psychické poruchy v neokoukaném, hravém a revolučně přijímaném kabátě?
Toby Allen je britský umělec, který v říjnu loňského roku představil unikátní osobní projekt, v němž ztvárnil psychická onemocnění jako obludy z masa a kostí. Nazval je Reálnými příšerami (Real monsters), a rozhodl se tak svým uměním šířit povědomí o chorobách, které stále bývají tabuizovány nebo podléhají stigmatizaci. Zpopularizoval téma, kolem kterého se pořád ještě opatrně našlapuje, a předložil ho masám. Jeho dílo se setkalo s takovým úspěchem, že letos na podzim kresby revidoval a nadále pokračuje v jejich rozšiřování.
Byl nebyl jeden duševně nemocný umělec
Sám autor má osobní zkušenost s generalizovanou úzkostnou poruchou a sociální fobií. Jinak řečeno musel těmto duševním hrozbám „čelit“ a „potýkat se“ s nimi, což ho přivedlo na myšlenku vyobrazit potíže v hmatatelné, fyzické podobě. Jako příšery, které je třeba stít. Postavil se tak proti formátu poruch, na které člověk „trpí“ a které ho staví do role oběti. Zprvu byl tedy projekt čistě psychohygienickým cvičením, které Allen dnes hodnotí jako „katarzní a očišťující proces“, jenž údajně jeho úzkosti oslabil a zároveň jim dodal odlehčený, komický prvek.
Na základě této osobní zkušenosti se pak umělec rozhodl pořídit Úzkostné příšerce kolegy a zpracovat do podoby strašidel celou paletu klinických diagnóz. Můžete se tak setkat se Schizofrenií nebo s Elektivním mutismem. Každá příšera je založená na důkladné studii charakteristických znaků daného onemocnění, kterou Allen provádí jak z odborných publikací, tak z kazuistik reálně nemocných. Primární v jednotlivých kresbách je převést běžně prožívané pocity a průvodní jevy nemoci do personifikované podoby.
Choroby se tak stávají názornějšími, což může pomoct jak nemocným, jimž kresba nastavuje určité zrcadlo a servíruje porci nadhledu, tak okolí a širší společnosti, které si dovedou chorobu nenucenou formou lépe představit. Allen díla doplňuje o texty, v nichž příběhovou vyprávěnkou objasňuje podobu a povahu stvoření.
Zdroj: http://zestydoesthings.tumblr.com/
Jaká je sdělovací hodnota kreseb?
Nasnadě je otázka, jak dalece se dají účinky kreseb využít. Nikdo asi nečeká, že pohled na dílo dotyčného spasí a ten pak šťastně odejde do západu slunce. Musí ale kresby zůstat jen u statusu zajímavého projektu? Nebo mají potenciál nabídnout kýžený přesah? Toby Allen neproklamuje, že by jeho projekt měl mít výrazně léčebný účinek; mohl by spíše napomoct procesu vyrovnávání se s přítomností duševní choroby a porozumění jednotlivým nemocem. „Snažím se pomoct zredukovat stigma, které kolem chorob panuje, a zároveň jim dodat určitý prvek humoru, který napomůže lepšímu pochopení daných stavů,“ říká Allen.
Někteří projekt plísní za to, že psychické choroby zesměšňuje a míjí se s účinkem. Je už na každém, aby posoudil možný rozdíl mezi umělcovým cílem „odlehčit“ a potenciálním výsledem „zlehčit“. Sám Toby Allen tvrdí, že „dílo nemá za cíl ztvárněné stavy zlehčovat, jako spíš dát těmto nehmatatelným mentálním poruchám nějakou formu a zobrazit je jako fyzické bytosti, které je snazší zdolat.“
Pravda, řada obludek hraničí až s roztomilostí. Autor ovšem prohlašuje, že se snažil, aby byl projekt přístupný širší věkové skupině, tedy i dětem, ve snaze cílit na změnu povědomí o duševních chorobách už od útlého věku. Příšery by tedy neměly být prvoplánově děsivé; mají reflektovat melanž hravosti a strašidelnosti, působit věrně, ale nepřidávat negativní podbarvení už tak negativně pojímaným chorobám.
Proč to funguje?
Je však nezpochybnitelné, že projekt sklízí nadšené ohlasy ze strany lidí, kteří mají s duševními chorobami osobní zkušenost. „Přišla mi spousta skvělých zpráv od lidí, kteří mají jednu nebo více z poruch, jež jsem nakreslil. Říkali, jak moc pro ně moje dílo znamená a jak jim pomohlo smýšlet o svém onemocnění jiným nebo trochu pozitivnějším způsobem,“ říká Allen.
„Když ty kresby vidím, mám pocit, že nemoci mají i světlou stránku a v této podobě je možné je vidět jako zvládnutelné. Pokud dáte tvář tomu, čím se zrovna zabýváte, lépe porozumíte samotnému problému i způsobu, jakým se s ním vypořádat,“ zaznívá v diskuzi pod prezentací Allenovy tvorby.
Tím je naráženo na zjevný podklad toho, proč mohou potvůrky fungovat. Krom již uvedeného je jasné, že převést abstraktní úzkost do konkrétní podoby poskytuje člověku bezpečnější pocit informovanosti. Proti čemu stojím, jak se vyznat ve změti roztříštěných symptomů. Pro připomenutí se podívejme na kampaň, kterou na podobném principu uspořádala před dvěma lety Světová zdravotnická organizace.
A už vůbec netřeba zmiňovat, že podobná praxe dnes prosakuje i do populární literatury. Kdo kdy nezapřemýšlel nad tím, jakou podobu by na sebe bral jeho Bubák v sáze J. K. Rowlingové? A jak byste svého Bubáka zlikvidovali, jak byste se mu dokázali zasmát?
V přenesené podobě pak technika personifikace strachu funguje i v psychosomatické terapeutické praxi. Vymětal (2011) popisuje údajně střízlivou psychoterapeutickou techniku, v níž je „(…) prostor užíván ke konkretizaci situací, v nichž se prožívání vhodné pro personifikaci objevuje, k vyvolání a krocení démona, k rozhovoru s personifikovanou entitou apod.“ (s. 253).
A jak tedy Allenovy Reálné příšery vypadají ve skutečnosti? Podívejte se a zhodnoťte sami.
Co soudíte o jejich úspěchu? Jde jen o hravé zpestření, nebo se z díla dá vyždímat více? Podělte se s námi o svůj názor.
Kdo by diagnostickým obludkám fandil, může dle všeho navštívit i internetový obchod Tobyho Allena a pořídit si mikinu s depresí nebo dupačky s OCD. A to se vyplatí. 🙂
Zdroje:
Rozhovor pro mindyourmind
Vymětal, J. (2007). Speciální psychoterapie. Praha: Grada Publishing, a.s.