Představte si, že si jdete do obchodu koupit jogurt a z regálu na vás kouká 250 různých druhů, lišících se celou řadou faktorů. Tou dobou, kdy shromáždíte veškeré informace o nutričních hodnotách, obsahu prospěšné pravotočivé mléčné kyseliny, a zhodnotíte poměr ceny a líbivosti obalu, jste pravděpodobně na dně svých psychických sil. Odcházíte tedy bez jogurtu, zato s košíkem plným oblíbených laskomin, abyste doplnili zásoby a mohli se tak po zbytek dne uváženě rozhodovat i v ostatních „nejogurtových“ sférách života.

A takovýchto malých-velkých rozhodnutí děláme každý den nespočetně mnoho. Člověku pak připadá, že jede celý den vražednou rychlostí, ale když se ke sklonku dne podívá zpět, výsledky této zběsilé jízdy nejsou vůbec uspokojivé. (Většina náročných situací totiž končí podobně jako scéna s jogurtem.)

Při své práci na geriatrii často žasnu nad tím, jak aktivní život žili tamní pacienti. Kromě náročné, většinou manuální práce se hojně věnovali ručním pracím a četbě, nemluvě o výchově početného potomstva. Mnoho z nich nemohlo studovat obor anebo pracovat v oboru, který je zajímal, a přesto jsou v něm neskutečně sečtělí a znalí. Zároveň i jejich přístup ke spoustě věcí se lišil. Například kvalitní literatura pro ně byla odměnou, luxusním zbožím, kterého si cenili. Možná i to byl jeden z aspektů, díky kterému si informace tak dokonale zapamatovali. Možná, že snadnější přístup k velkému množství informací a uvědomění si této dostupnosti, má částečně za následek i to, že se nám určité informace již tak dobře neukládají. A někdy mám pocit, že se za těch pár let musely dny prostě o pár hodin smrsknout.

To my jsme…

V tomto kontextu mě napadá rozhovor, který se svou matkou vedla jedna má přítelkyně a který asi není většině z nás neznámý. „Já nechápu na co si ta vaše generace pořád stěžuje. Všichni se akorát opíjíte a upadáte do depresí, a přitom máte tolik svobody a můžete dělat téměř cokoli. To my jsme…“

By Moyan Brenn, Flickr

Neukotvená generace

A v podstatě má pravdu. Naše generace je asi nejsvobodnější vůbec – můžeme studovat, cestovat, experimentovat v lásce, a přitom nejsme vázáni téměř žádnými závazky, společenskými pravidly ani tradicemi. A v tom je možná zakopaný pes. Někdy si připadám jako balón, který se tím množstvím možností a informací rozpíná a rozpíná a přitom se vznáší kdesi ve vzduchoprázdnu, protože jej nic nekotví. Možná je to paradoxní pohled na historii, ale musím souhlasit s odpovědí své přítelkyně,  že „ komunistický režim dal také (!) lidem šanci proti něčemu bojovat a proti něčemu se definovat“. A životy spousta lidí tak naplnil smyslem a jejich činy zhodnotil.

Spousta mých bývalých spolužáků dnes prohlašuje, jak jim chybí systém střední školy, kde byla povinná docházka a jasně daná struktura celého pracovního týdne. Na vysoké škole se totiž potýkají s přemírou volného času, respektive s množstvím času, který si musí sami strukturovat, což je pro spoustu z nich velmi náročné. V dnešní době, kdy do pevně dané struktury vzdělávacích institucí vstupujeme poměrně v útlém věku a již ve 3 letech nosíme domů domácí úkoly, se však nemůžeme divit, že po vystoupení s tohoto systému prožíváme tak trochu „kesonovou nemoc“. Škola i školka určují naši každodenní činnost i směr našeho života, a přesto, že po celou dobu s nadšením směřujeme ke konci školní docházky, s jeho příchodem zjišťujeme, že jsme přišli i o smysl našeho dosavadního směřování.

Žít naplno přítomností, nebo nad vším přemýšlet?

Když ztratíme pevné body, je asi přirozené, že začneme o svém životě více přemýšlet, zjišťovat, co nás baví, co by mohlo náš život naplnit, vyplnit a dát mu smysl. Většinou společně s tím přichází i zpochybnění doposud nezpochybněných zbylých pilířů a starých „opěrných soustav“. Myšlení jakožto pýcha člověka má zde dle mého názoru své úskalí; a i zde platí, že všeho moc škodí. Samozřejmě, tím nemyslím, že by zamyšlení se nad svým životem a jeho zpětná reflexe byly negativní. Avšak přemíra reflektování je z mého pohledu stejně škodlivá jako jeho nedostatek. Člověk totiž přestává naplno žít, není v přítomnosti, nýbrž nad ní, a znehodnocuje ji tedy podobně jako neuvědomělým bytím v ní. V jeden okamžik nelze situaci plně prožívat a zároveň přemýšlet nad jejím smyslem. Dobrým příkladem toho může být jiná má přítelkyně, která snažíc se o přesah sebe sama a o rozvoj duchovního rozměru svého života, neustálým rozborem každé své činnosti, sexu nevyjímaje, ztratila z nich úplně potěšení.

Zdroj: Wojciech Bekiesz, sxc.hu

Pro naší generaci nastává tedy paradoxní situace přemíry informací z vnějšího světa na jedné straně a nedostatku hodnot a duchovního přesahu, neboli existenciální frustrace (Frankl,V.E. Lékařská péče o duši) na straně druhé. Tento paradox je velmi těžko řešitelný, protože činí jakékoli zastavení a zklidnění pro člověka téměř nesnesitelným. Nejen, že si mysl na množství stimulů již navykla a tedy je vyžaduje i přesto, že je nezvládá úspěšně zpracovávat, ale takový prostor ticha, kdy je člověk sám se sebou a svými myšlenkami, může být sám o sobě trýznivý, zvláště vyvolá-li ještě více reflexe.

Strach ze svobody

Člověk je v takovém stavu také velmi vulnerabilní vůči manipulaci ostatních i sebe sama. Snadno tak může skončit v pasti reklamy, určité vyhraněné skupiny nebo médiií, které tak přebírají rozhodovací funkci nad tím, co člověk chce nebo potřebuje. Lidskou přirozeností je nejspíše potřeba vnějších omezení, a proto je-li jich nedostatek, sami si začneme nějaké vytvářet anebo dobrovolně přenecháme část rozhodování nějaké instituci, skupině či autoritě. Svým způsobem máme strach ze svobody (Fromm, E. Strach ze svobody) a z odpovědnosti, kterou s sebou svoboda přináší. Je to možná dané určitým pudem sebezáchovy, který nás chrání před sžírající úzkostí a nabízí takové množství možností, které jsme schopni zpracovat.

I společnost jako celek může skrze sociální proudy (soc. fakty) zasahovat do nejintimnějších sfér našeho života a ovlivňovat dokonce i rozhodnutí týkající se sebedestrukce (Durkheim, E. Le Suicide), aniž bychom si to uvědomovali. Vlastní ego je však neméně nebezpečné. Nabízí člověku únikové cesty pod záminkou ctnostných a ceněných vlastností, jakými jsou pracovitost, duchovní zaměření, altruismus. Hodnoty se však dle mého názoru nedají realizovat „za útěku“ a člověk zde nefiguruje jako tvůrce nýbrž jako otrok. Pak je tedy otázkou, zda jsme jen nevyměnili jednu nesvobodu za jinou.

Zdroj náhledového obrázku: www.novinky.cz