Willi Rös je německý psychoterapeut a pedagog žijicí v Praze, který zde na podzim loňského roku založil Pražské mezinárodní centrum pro rozvoj člověka, z.s. Jeho práce i život jsou ovlivněny myšlenkami Přístupu zaměřeného na člověka, jehož autorem je Carl R. Rogers. Co na sebe prozradil Agoře? Rozhovor s Willim vedl náš redaktor Jaroslav Nečas.
Na vašem webu je vidět, že jste v průběhu své kariéry hodně cestoval, alespoň tedy po Evropě.
Pocházím z Německa, ale vždycky jsem měl rád Francii. Strávil jsem tam hodně času a potkal zde i svou tehdejší přítelkyni. Takže když si to dáte všechno dohromady, rozhodl jsem se studovat psychologii ve Francii. Začínal jsem ale pedagogikou v Německu, která se nakonec ukázala jako mnohem důležitější pro terapii. Terapie pro mne totiž znamená práci na vztahu a vztah je v pedagogice tím nejdůležitějším tématem. To byl také důvod, proč jsem se ji rozhodl studovat. Psychologie je hlavně o znalostech a znalosti jsou pro terapii kontraproduktivní.
Proč si to myslíte?
V Přístupu zaměřeném na člověka (dále PCA) se snažím přiblížit člověka sobě samému. A jakákoli diagnóza či plán mu nemůže pomoct zjistit, kým se cítí být nebo kam chce ve svém životě směřovat. Takže pokud si vytvářím představy o možných důvodech, proč teď zrovna klient řeší daný problém, nebo jak by ho mohl vyřešit, jen mne to odvádí od osoby samotné.
Co vás přivedlo k PCA?
Přesně tento přístup. Vždy jsem rád navazoval nové známosti. Dlouho jsem hrál volejbal, nebyl jsem v něm moc dobrý, ale zvládal jsem roli vedoucího týmu – dokázal jsem tým držet pohromadě. A to je činnost, která mne bavila.
Myslíte si, že máte nějaké specifické kvality podstatné pro vedoucí roli?
Ano, myslím si, že je hlavně důležité umět naslouchat. Nepospíchat hned s vlastním názorem, ale nechat nejdříve vyjádřit ostatní. Umět dát lidi dohromady, pomoci jim navzájem si porozumět a všechno to dělat hlavně pro zábavu. Vždycky se snažím dělat svou práci nejlépe, jak dovedu, ale základem je, že mne to prostě baví.
Co vás přivedlo do Prahy a do České republiky vůbec?
To je snadné. Na světové konferenci PCA v Římě v roce 2010 jsem potkal delegátku z České republiky, která je nyní mou ženou. Tehdy jsem žil ještě ve Francii a tak jsme zvažovali místo našeho společného bydliště. Ona by se i ráda přestěhovala do Francie, ale měla už dost silné vazby tady, navíc Česká republika se ukázala jako lepší místo pro terapeutickou praxi. Tak jsme se rozhodli zůstat tady.
Plánoval jste už před příchodem založení asociace Person Centre in Prague?
Vůbec ne. Původně jsem chtěl jen pracovat jako terapeut, stejně jako ve Francii. Nejprve jsem si pronajal místnost v centru Prahy, dvakrát týdně jsem pořádal terapeutická sezení, a jak klientů přibývalo, rozhodl jsem se založit si vlastní praxi. Nakonec jsem našel tohle místo.
Začal jsem zde pracovat v říjnu, před půl rokem. Pak jsem jednoho dne v létě seděl u svého stolu a cítil se poněkud otráveně. Myšlenky a projekty se rodily, ale byl jsem na ně stále sám. Ve Francii jsem měl velmi dobré zkušenosti s internisty, tak jsem dal nabídku univerzitě a dostal jsem mnoho žádostí. A nakonec jsem místo jednoho internisty pracoval se šesti.
Pro všechny bylo ale stále dost práce, ve vedení skupin, tvorbě a rozvoji nových myšlenek a nápadů. A jak se to celé strukturovalo, pomyslel jsem si, že bychom si měli založit asociaci. A tak dostala tahle budova jméno – Person Centre, platforma, kde se mohou lidé účastnit na množství našich na člověka zaměřených aktivit, nebo je i sami vytvářet.
Jaké jsou potenciální benefity vašeho centra pro studenty psychologie? Zmínil jste nabídku stáže, jak probíhá?
Stáž má dvě hlavní roviny. První je možnost nahlédnout do skutečného života psychoterapeuta. Jak vypadá praxe, problémy klientů a všechny otázky, které okolo toho vznikají. Původně jsem chtěl umožnit studentům účastnit se přímo terapeutických sezení s klienty, kteří jsou na to připraveni, ale z nějakého důvodu to nefungovalo. Za celou dobu přišel jen jeden student.
Internisti se mohou rovněž účastnit skupin, kde promýšlíme a diskutujeme průběh terapie a dalších dvou supervizních skupin, kde probíráme naše zkušenosti. Mohou tak sro
vnávat své představy s tím, jak probíhá terapie ve skutečnosti.
Většina našich studentů se rovněž účastní přípravného tréninku v PCA. Samozřejmě se mohou zapojit i do jinak přístupných skupin jako jsou encounterové skupiny a skupiny pro práci s tělem. Cokoli se objeví, cokoli si sami vymyslí.
Jaký je mezi těmito skupinami rozdíl?
Typickým způsobem práce ve skupině v rámci PCA je encounterová skupina, kde se lidé setkávají omezeni jen časovou dotací. Snažíte se respektovat pravidla a myšlenky PCA – být sám sebou a naslouchat ostatním. Lidé zde probírají cokoli, co se objeví, a většinou je to pro ně silná zkušenost.
Ve skupině práce s tělem jsem si vyvinul svůj způsob doprovázení klienta pouze fyzicky – jen s několika slovy či úplně beze slov. Snažím se být s klientem bez mluvení, bez dotýkání, jen mu být nablízku v probíhajícím procesu a umožňovat mu tak být v kontaktu se sebou samým. Mohu také poslouchat pomocí slov – tomu se říká focusing, pomáhám tak klientovi naslouchat různým částem jeho těla a zjišťovat, co se v nich odehrává.
Poskytujete také trénink v PCA?
Ano, jsem PCA trenér, ale protože nemluvím česky, pracuji stále hlavně ve Francii. V České republice nabízím pouze přípravný trénink v angličtině, abych shromáždil dostatek lidí pro trénink obecný. Obecný trénink probíhá pět let a potřebuje pro svůj průběh větší počet lidí.
Přivedl vám k psychologii nějaký specifický podnět?
Ani ne tak podnět, jako okolnosti. Jako dítě jsem byl automaticky přiveden do katolické církve a pracoval zde jako ministrant. Ta pozice se však netýkala jen práce kolem mše. Jako skupina kluků jsme společně pracovali na mnoha různých aktivitách a musel zde 
být někdo, kdo byl za ostatní odpovědný. Tou osobou jsem se stal já, a když mi bylo šestnáct, začal jsem se účastnit tréninků týmového vedení.
Na začátku sedmdesátých let to bylo hodně divoké. Zkoušeli jsme spoustu různých postupů, abychom skupinu posunuli dále, zkoumali jsme své zkušenosti a bylo to vlastně mnohem zajímavější než indoktrinace v rodině či církvi. Nakonec jsem byl stále více fascinován tréninkem, než vlastními aktivitami s mými svěřenci. Bylo hezké vést skupinu, pomáhat klukům s modelováním nebo s nimi chodit ven, ale nebylo to pro mne to pravé. Lépe jsem fungoval v pomoci lidem, kteří sami chtěli pomáhat. V tu chvíli jsem si uvědomil, že se stanu učitelem pro učitele.
Proto jsem začal trénink skupinové dynamiky v Německu. Jediná potíž s ním byla jeho přílišná strukturovanost. Musel jsem v průběhu tréninku s týmem manipulovat a nutit ho provádět to či ono a to se mi příliš nezamlouvalo. Pak jsem v průběhu studií objevil Carla Rogerse a okamžitě jsem poznal, že je to přesně to, co jsem hledal.
Zdroje obrázků a více informací:
http://www.person-center.eu/cs/
http://www.psyinternational.eu/