Ladislav Heryán zaznamenává setkání svých všedních i nevšedních dnů a hledí na ně prizmatem Bible. Protagonisté v jeho příbězích jsou často lidé bez domova, lidé s problémy s alkoholem, s dluhy. U něj to není žádná skupina vytržená z kontextu, na efekt, ale lidé, se kterýma se každodenně stýká, pracuje a nechává se inspirovat. Jeviště příběhů je všude: na veřejných záchodcích, v Římě, v hospodě, na festivalu Trutnov Open Air… Otec Heryán se nebojí ani odhalit podrobnosti ze svého vlastního života, které není jednoduché přiznat, zvláště pro kněze. V příběhu „Když se kněz ožení“ vypráví o složitém období, kdy se jako kněz zamiloval. V zamyšlení „Nejsvětější trojice v hospodě“ zas ukazuje, že momenty bezmoci, beznaděje a zklamání se nevyhýbají ani knězům. Kniha se věnuje aktuálním tématům, je poznat, že byla napsaná v posledních letech.Ústřední téma milosrdenství se zde prolíná s tématem imigrace a českým postojem k uprchlíkům.

Kniha čítá dvacet šest vyprávění. Každé je koncipováno tak, že na začátku bývá Heryánovo setkání s nějakým člověkem a někdy nástin jeho životního příběhu. Poté následuje úryvek z evangelia a zamyšlení nad přesahem do našeho života. Osobně jsem občas nechápala ani necítila logiku propojení částí, hlavně úvodního portrétu a evangelia. Na konci příběhů se nenachází syntéza, která mi chyběla. To je jediná věc, kterou bych knize vytkla.

Otec Heryán prokazuje hluboké porozumění lidské povaze a běžným, „normálním“ lidem. Neodsuzuje, ale snaží se ukázat a pochopit lidské slabosti optikou křesťanské milosrdnosti. V povídce „O ženichovi, nevěstě a alkoholu“ předkládá, jak alkoholismus může pramenit z pocitu vykořeněnosti a být způsobem, jak zvládat těžkosti života. Cituje představenou řádu sester Matky Terezy, které pracují s lidmi bez domova, mnohdy alkoholiky: „Alkoholismus je nejvyšším výrazem touhy po Bohu.“ Poté v příběhu přejde k tomu, že celá bible je vlastně o závislosti Ježíše na nás a nás na Ježíši. Tyto přechody jsou v rámci povídek velmi časté, na mě občas až nelogické a trochu mě vytrhávající z plynutí příběhů. Je ale možné, že se za nimi skrývá hlubší smysl, vždyť katolické texty by se měly číst se spoustou pauz na zamyšlení, na to, nechat na sebe příběh působit a zkoumat jej různými smysly. Víra sama také není o logice, ale o čití.

Rozhodně si tato kniha zasluhuje na čtení víc času, i když je útlá. Sama jsem se musela hlídat, abych jí nepřečetla za dva dny, ale abych si vždycky nechala nějaký čas na rozmýšlení. Některé myšlenky jsou krásné, některé náročné, (často jsem si musela nějaké přečíst dvakrát, třikrát), některé inspirující, některé obtížně uchopitelné.

V Láďovi Heryánovi je podle mě vidět, jak člověk může sám sebe přesahovat, když nežije jen pro sebe. Pro většinu populace můžou některé pasáže, například o „nastavení druhé tváře“ působit jak z jiného světa. Člověk, který by se na ně snažil nahlédnout optikou moderního konzumního světa, téměř nemá šanci je pochopit. Odkud taky pramení název této knihy, i když se podle mě dá zajímavě vztáhnout i na český postoj k imigrantům.

O autorovi jsem slyšela už dřív, vždycky pochvalně, s puncem dobrého kněze, který je tady zvlášť pro ty opomíjené, náročné a obyčejné lidi. Pravý kněz undergroundu. Já považuji otce Heryána za vzácného člověka, který se dokáže povznést sám nad sebe ve službě druhým. Za člověka, který má ryzí a krásnou a přitom jednoduchou křesťanskou pokoru, vůči životu, Bohu a lidem.