S Psychoterapeutickým centem Gaudia a jimi pořádanými kurzy mám velmi dobré zkušenosti. Když jsem zjistila, že otevírají nový psychoterapeutický výcvik Terapie v postmoderně, nadto pořádají jeho ochutnávku, rozhodnutí zúčastnit se padlo téměř okamžitě.

Nejprve musím ocenit otevřenost Gaudie a pořádání ochutnávek; nejen výcviku, ale také například krizové intervence (Systemický přístup při práci s krizí). To umožňuje všem zájemcům seznámit se s lektory, poznat způsob jejich práce a současně se zeptat na cokoli, co by třeba nebylo po přečtení internetových stránek zcela jasné. Nepátrala jsem nijak zběsile, přesto jsem se s podobnou nabídkou od jiných institutů prozatím nesetkala.

Ochutnávka jako taková probíhala poměrně standardním způsobem a není se proto u jejího programu potřeba příliš zastavovat; po úvodním představení výcviku, lektorů i všech účastníků jsme se vrhli do kratší teorie, respektive vysvětlení základních principů celého výcviku a ujasnění oné postmoderny, poté jsme již pracovali prakticky – nejprve s videoukázkou, poté s texty -, na závěr jsme pak dostali prostor pro dotazy.

Lektoři absolvovali (mimo jiné) výcviky v systemice a narativě. Právě systemika, narativa a open dialog tvoří základ tohoto výcviku. Otevírat pouze systemický výcvik lektoři nechtěli; přišlo jim, že se práce s lidmi pomalu posouvá a u většiny terapeutů dochází k integraci více směrů, čemuž je potřeba psychoterapeutické výcviky přizpůsobovat, současně že terapie je více o lidech (klientech i terapeutech) a o vztahu, než o přesných postupech a pravidlech.

Základními pilíři, na kterých je výcvik postaven, jsou kontext, jazyk, předpoklady a diskurs, pluralita a proces; na druhé straně pak partnerství, transparentnost, respekt, důvěra a spolupráce. Klíčovou roli přitom sehrávají také otázky “Co je léčivé?”, “Jakou roli má terapeut?” a “Jak se terapeut vztahuje k sobě a ke klientovi?”. Ty společně se způsobem, jakým se terapeut ptá, a neustálým reflektováním propojují teorii s praxí, respektive obě skupiny základních pilířů. (Více o teorii, na které je výcvik postaven, je možno najít na webových stránkách.)

Mohlo by se zdát, že nejde o nic nového, že tyto pilíře jsou společné i pro jiné terapeutické směry či pro práci s lidmi obecně. Určitě ano. Přesto, respektive právě proto mi přijde dobré právě na těchto společných principech vystavit psychoterapeutický výcvik a pevně je integrovat do osobnosti budoucího terapeuta.

Podobně známě mi zní i cíle tohoto výcviku: budoucí psychoterapeuté by se měli naučit zejména diskutovat (tedy přijmout skutečnost, že nic není neměnné a záleží především na úhlu pohledu), klást otázky (a současně si být vědomi, že na ně neexistují jediné správné odpovědi), sdílet, pracovat sami na sobě a také hledat své vlastní principy a “pravdy”, a ty pak ověřovat právě diskuzí s druhými. Mezi cíle při vytváření podoby výcviku pak patřila snaha zajistit, aby se frekventanti nenudili, trénovali se a po celou dobu měli pocit, že jsou na tom správném místě. Toho by mělo být dosaženo prostřednictvím pravidelných setkávání, práce s nejrůznějšími materiály, společných debat a sdílení.

Nejen základní informace o výcviku je možné získat z webových stránek http://www.psychoterapie-vycvik.cz/.Na nich – a rovněž na facebookových stránkách Gaudie (hledejte jako Psychoterapeutické centrum Gaudia) – se pak můžete také dozvědět i o další ochutnávce tohoto výcviku (v Praze proběhne 23. listopadu, v Brně již 17. října). Pokud byste nabyli dojmu, že ochutnávka není nutná, je možné se na výcvik rovnou přihlásit. Během přijímacího pohovoru si pak společně s lektory sladíte vzájemná očekávání, a tedy i to, zda je tento výcvik právě pro vás skutečně tím pravým.

Já osobně měla dojem z ochutnávky velmi dobrý. Líbil se mi přátelský přístup a zejména otevřenost a možnost nechat zájemce do celého výcviku nahlédnout a dát jim příležitost zjistit, zda je pro ně tento výcvik vhodným. Oceňuji také jisté provázení frekventantů některým z lektorů, se kterým se může frekventant dle potřeby scházet a diskutovat své posuny či případné potíže.

Znejistilo mě naopak, že výcvik vedou pouze ženy. Měla bych potřebu získat záruku, že bude zajištěn alespoň jistý počet mužů mezi frekventanty; mužský i ženský pohled na věc je přece jen velmi podstatný. Současně mě překvapilo, že výcvik neklade příliš velký důraz na sebezkušenost; tato část je dotována jen 100 hodinami. Lektoři jsou toho názoru, že nadměrné rozebírání vlastních osobních témat není nezbytnou podmínkou pro dobrou terapeutickou práci, případně že toto je možné si ošetřit i individuální terapií.

Potřeba je také zvážit to, že se otevírá první běh, což může v jednom vyvolat nejistotu, v druhém naopak zvědavost a nadšení, že se může jistým způsobem podílet na formování konkrétní podoby výcviku. Ta se ostatně bude formovat s každým během; lektoři velmi respektují individualitu každého (budoucího) frekventanta a výcvik do jisté míry šijí všem přímo na míru.

Osobně bych o tomto výcviku uvažovala ve chvíli, kdy bych již za sebou měla jiný výcvik s delší sebezkušeností či delší individuální terapii. Základní myšlenky a principy jsou mi nicméně velmi blízké, podobně jako lidskost a přátelskost všech lektorů výcviku.