Kniha Páté evangelium amerického spisovatele Iana Caldwella je v oficiální anotaci označena jako „dramatický příběh, který si svou erudicí nezadá s romány Umberta Eca a napětím s thrillery Dana Browna“. Obávám se, že v tomto případě anotace knize spíš ubližuje – už srovnání jednoho díla současně s Ecem a Brownem je trochu podezřelé, vzhledem k rozdílnosti obou spisovatelů. Eco stavěl na obrovském přehledu v oblasti literatury, historie i filosofie. Brown zase na ději, který graduje v každé kapitole a ubíhá tak rychle, že čtenář nemá čas přemýšlet nad logickými nedostatky. Páté evangelium se vydává jinou cestou.

Celý příběh knihy začíná záhadným úmrtím Uga Nogary, umělce, jenž chystal ve Vatikánu velkou výstavu, jejímž předmětem je Turínské plátno. Hlavní hrdina, řeckokatolický kněz Alex Andreau, se vydává vyšetřovat na vlastní pěst, komu mohl vadit Ugo nebo to, co při svém pátrání po historii plátna objevil. Do děje se postupně zamotají evangelia, spory mezi pravoslavnou a katolickou větví církve, tajemní pronásledovatelé i cenzura ve starých rukopisech a Jan Pavel II. Autor údajně strávil psaním Pátého evangelia deset let a na knize je to znát. Obsahuje velké množství detailů ohledně běžného života kněží ve vatikánském uzavřeném světě, práce s evangelii i zajímavě pojaté historické události (ač si je autor mírně přizpůsobuje). Nejvíce mne na knize zaujala právě civilní stránka hlavní postavy. Otec Alex působí jako kněz, zmítaný pochybnostmi, věrohodně a jeho očima čtenář může objevit, jak funguje Vatikán pro řadového „zaměstnance“. Jeho poloha amatérského vyšetřovatele je už méně uvěřitelná – ke všem svým objevům přijde jen proto, že má přátele na správných místech, případně přímo klíče od místa, kam se potřebuje dostat. Nepříliš sympatický mi také byl sklon postavy se plést do práce policie a nenést žádné následky díky svým mocným příbuzným a spojencům (ale možná tento prvek ve vyprávění odráží vatikánskou realitu).

Autor používá bohatý jazyk, zvláště co se týče popisů rekvizit, se kterými pracuje, a kterými vyvolává dojem tajemství. Na můj vkus však příliš času tráví popisem běžných činností (např. kdo kam jde a jak otevírá dveře), takže kniha působí rozvláčně – na to, že má bezmála pět set stran, míst, kde se doopravdy něco podstatného stane, příliš není. Přeskakování mezi časovými rovinami spádu příběhu také příliš nepřidá. Ačkoliv je Páté evangelium prodáváno v kategoriích detektivka/thriller, napětí je v něm pomálu a na mě jako čtenáře autorovy pokusy o jeho budování příliš nefungovaly. Většina zvratů se navíc dá bez větších obtíží uhodnout dopředu. Kdo by to byl řekl, že jeden z nejbližších hlavního hrdiny skrývá temné tajemství? Kdo by tušil, že osoba, na kterou se velkou část románu srdceryvně vzpomíná, se překvapivě vrátí? Nechci zde vyzradit samotnou pointu „velkého odhalení“ ohledně Turínského plátna, ale také pro mne byla spíše zklamáním.

Za nejlepší část knihy bych označil vhled do života kněze a osobně se mi detektivní rovina zdála skoro nadbytečná. Páté evangelium považuji za četbu vysoce oddychovou, z kategorie „potřebuji něco do vlaku na dlouhé cesty a nechce se mi u toho přemýšlet“.