Přemýšleli jste o rozdílu mezi normálně šílenými a šíleně normálními? Či mezi normálně blbými a blbě normálními? Možná, že doposud ještě ne. Při četbě nové knihy od Manfreda Lütze Kdo je tu vlastně blázen? se nejen nad tímto jistě zamyslíte.

Publikace si klade za cíl vyložit všechny psychické choroby a všechny obvyklé terapie na úrovni dnešní doby. Jistě vás hned napadlo, že je to cíl skutečně nemalý a na 208 stranách, ze kterých kniha sestává, jej není možné dosáhnout. A to skutečně není. Přesto se jedná o vhodnou publikaci zejména pro laiky; jim může poskytnout poměrně vyčerpávající přehled možných psychických onemocnění – a to jak na obecné úrovni v rámci povšechního seznamování s nimi, tak i prostřednictvím nejrůznějších pikantností a specifických poruch – i možností jejich terapie; v souvislostí s ní pak i zejména vhodné uvedení do skutečnosti, proč je terapie v daných případech vůbec tou nejlepší volbou a jaká je vlastně v daných případech její úloha.

Velmi oceňuji autorův postoj k diagnózám, které označuje pouze jako více či méně užitečný popis a teorii. Velmi negativně se staví také k aplikování diagnóz odborníky na ty, kteří k danému nepředložili průkaz pojištence, tedy zejména na známé a vůbec jedince v okolí.

Z knihy je také patrná autorova ohromná vzdělanost a sečtělost; poskytuje nepřeberné množství příkladů nejen ze své praxe, ale napříč celou historií, což činí publikaci velmi čtivou a zajímavou, současně však i poněkud zmatenou, neboť jsou mnohdy kazuistiky v textu uváděny poněkud náhodně.

Autorův postoj k lidem s duševním onemocnění je více než kladný, což může poskytnout mnoho prostoru k zamyšlení těm, kteří doposud příliš kladů za těmito onemocněními nespatřovali. Tak například autorem vylýčený svět schizofreniků jako plný pozitivní fantazie působí až magicky. Na druhou stranu právě tímto přístupem může autor na mnohé čtenáře působit poměrně arogantně; přeci jen nestálé narážky na hloupost a blbost „normálních“ lidí v kontrastu k lidem s duševním onemocněním působí až jako jisté opovrhování všemi, kteří vedle svého jména nemají diagnózu. Výkřiků „naším problémem jsou ti normální“ je přeci jen na tak krátkou publikaci přespříliš. Autor si je sice daného vědom a v rámci doslovu připojuje za tyto výroky omluvu, pro někoho nicméně může přijít příliš pozdě.

Knihu doporučuji především v psychologii či psychiatrii nevzdělaným zájemcům o oblast psychoterapie a psychopatologie. Pro jedince vzdělanější v těchto oblastech bude spíše jen opakováním známého. Přesto může poskytnout cenný náhled – zejména v souvislosti s úlohou psychoterapie a psychoterapeuta v tomto procesu a jeho jednání – a vést k zamyšlení nad mnohými autoroy výroky – ať již s nimi bude čtenář souhlasit či nikoli. Vhodná by mohla být i pro jedince, kteří byli sami nějakou diagnózou odborníkem „onálepkováni“ – jim by mohla přinést jakési nahlédnutí za oponu a pomoci lépe pochopit sebe samé i jednání odborníků.