Ladislav Heryán, vysokoškolský pedagog, katolický kněz a řeholník kongregace salesiánů, kterému se přezdívá „pastýř undergroundu“, vydal před nedávnem knihu Stopařem na této zemi. Volně navazuje na publikaci s názvem Exotem na této zemi vydanou v loňském roce. O čem v těchto knihách tento pozoruhodný duchovní píše?

Autor zajímavým způsobem zve čtenáře do svého života a vypráví ze své perspektivy příběhy lidí, se kterými se jako kněz potkal. Řečeno jazykem metodologie psychologie bychom mohli říci, že se jedná o jakési kazuistiky, tedy případové studie. Zároveň nabízí útržky přímo ze samotných setkání s lidmi, takže v knize najdeme i mnoho částí z rozhovorů. Příběhy a setkání jsou navíc doplněny četnými úvahami a pasážemi z Bible.

Kniha má podtitul „O Boží velkorysosti mezi námi“. Jak bychom vlastně mohli definovat charakteristiku velkorysost? Myslím si, že velkorysý je někdo, kdo je štědrý v dávání. Právě na toto téma autor často ve svých kapitolách naráží.

Heryán vlastně často rozebírá momenty, kdy se sám ocitl na křižovatce, na níž se musel rozhodnout, zda druhému člověku daruje něco ze sebe – ať už stopařovi svezení, požehnání slečně s dredy na letním festivalu, peníze žebrajícímu, zda zachrání nuzné zapáchající koťátko z promoklé silnice… anebo ne. Ukazuje tím mimo jiné křesťanství v praxi a nastiňuje, jak by měl křesťan ve světě žít evangelium. Nebo jinak řečeno, nabízí cestu, jak šířit kolem sebe dobro. K tomu však patří, že nejednou bude takový člověk pokládán za exota:

„Jel jsem takhle nedávno pražským půlnočním metrem. Od cestujícího k cestujícímu chodí s nataženou rukou mladší snědá paní, chce na jídlo. Lhostejné tváře, nikdo ji „nevidí“. Dávám jí dvacku. „To je málo, pane, za to si nic nekoupím.“ Ona lže, říká mi vedle sedící kamarádka. Zvednu oči a vidím kamenné lhostejné ksichty ostatních cestujících, jak mě po očku pohrdavě sledují. „Tady máte, paní, ještě dvacku.“ Jim navzdory.“ (s. 91)

Jsou věci, které se vzpírají pouhé lidské logice, jak na to narážíme i v psychologii. Proč se leckdy chováme nelogicky? Copak je rozumem obhajitelné darovat žebračce peníze, pokud téměř s jistotou víme, že je neužije na jídlo, jak deklaruje? Tak jako se často v myšlení dopouštíme tzv. heuristik, tj. „zkratkách v myšlení“, tak i jindy jednáme v nesouladu s pouhým chladným a vypočítavým raciem. Ovšem nemusí vždy jít o pouhou emocionalitu nebo bezuzdnou důvěřivost, která hraničí s bláznovstvím, což nám autor ke konci knihy rovněž objasňuje, když popisuje, jak vnímá velkorysost on sám:

„Jestliže velkorysost nemá být naivitou nebo obchodem, nýbrž skutečně budující silou, musí být zakotvena v něčem vyšším, co i ve ztrátě živí její naději. Je principem, na kterém tento Bohem stvořený vesmír vznikl a funguje, ale jen proto, že Bůh se nikdy nevyčerpá. On je velkorysostí samou, tím, čemu jinak říkáme Milost.“ (s. 146)

Domnívám se, že kniha může oslovit široké spektrum čtenářů. Nadchne hloubavého věřícího, který zaplesá nad důmyslností, se kterou jsou v jednotlivých kapitolách propojeny biblické pasáže s příběhy obyčejných lidí. Stejně tak může potěšit člověka, který v kostele nikdy nebyl a Bibli nečetl, protože všechny příběhy i souvislosti jsou v knize srozumitelně vysvětlené.

Právě tak zřejmě i samotný autor žije, protože je knězem, který se zálibně modlí breviář (tj. denní modlitbu církve, kterou se povinně modlí každý řeholník či kněz katolické církve) v latině, a zároveň miluje koncerty kapely U2, básně Ivana Martina Jirouse a pravidelně káže při bohoslužbě na trutnovském letním festivalu. Fakt, že se dennodenně potkává jak s věřícími, tak s hledajícími či nevěřícími lidmi, prostupuje celou knihou.

Svou upřímností a autenticitou autor přináší zajímavou sondu do života kněze, který pomáhá druhým lidem a který také neváhá podělit se o své myšlenky a názory týkající se současného dění ve světě. Nevyhýbá se ani tématům politickým a dotýká se také ožehavých témat v církvi, jakými jsou například homosexualita, život rozvedených věřících v církvi nebo praxe exorcismu.