Všichni hrajeme divadlo. Když se zamýšlím nad tím, jak popsat tuto knihu, napadají mě slova jako klasický, tradiční, nesmrtelný. Dílo slavného sociologa Ervinga Goffmana se stalo tak významným, že se ho učíme ve školách a jeho výroky citujeme u zkoušek. Publikace Všichni hrajeme divadlo je jednou z těch, které by neměly chybět v žádné větší knihovně. A pokud ji tam doposud nemáme, nakladatelství Portál nám nyní dává šanci tento nedostatek napravit.

Podle Ervinga Goffmana jsou všechny sociální situace především příležitostí k hraní rolí. Každý z nás ztvárňuje mnohé role, drží se předepsaných scénářů a jako divák dennodenně sleduje divadýlka osob, se kterými se setkává. Autor používá divadelní metafory a přirovnává činnost prováděnou mezi lidmi k představení, standardní výrazové vybavení jako fasádu, místo, kde se činnost odehrává, jako scénu apod. Goffman dodává, že není bez souvislosti, že slovo person (osoba) původně znamená maska.

Všichni lidé se potom podle autora pohybují na pomyslné škále, jejímž jedním koncem je úplné ztotožnění s právě předváděnou rolí a druhým extrémem je bohapustý cynismus.

Kniha Všichni hrajeme divadlo prezentuje teorii dramaturgické sociologie, ale také čtenáře baví. Baví ho kousavými připomínkami, zajímavými podpovrchovými postřehy a vtipnými příklady ze života. I když je publikace napsaná na konci 50. let, je stále živá a aktuální. Třeba příklad s šamanem, který si tak napůl je a není vědom toho, že předvádí secvičené triky a vlastně své obecenstvo veskrze dost podvádí, více než málo rezonuje s aktuálními případy samozvaných léčitelů, u nichž nikdy není naprosto jasné, jestli opravdu věří, že klienti, jimž změří jakési vnitřní karmické energie, zamávají před očima kyvadlem nebo přiloží ruku (v lepším případě) na čelo, opravdu dosáhnou uzdravení, nebo jim stačí tahat z nich peníze.

Kniha všichni hrajeme divadlo je kouzelně lehká a vtipná a hravá. Nastavuje zrcadlo společnosti, v níž zřídkakdy spatříme originalitu a neotřelost. Nutí nás zamýšlet se nad svými vlastními rolemi a ptát se, zda jsme opravdu režiséry svých vlastních životů, v jakém žánru se pohybujeme, které role nám stojí za tu námahu a které nikoliv.