Artur Schopenhauer je nejznámější pro své dílo „Svět jako vůle a představa“, ale v jeho celoživotní práci se dá najít něco, čemu se říká „Eristická dialektika“. Jedná se o počin, který byl sepsán roku 1822 a ačkoliv se nejedná o Schopenhauerovu ústřední myšlenku, tak je i tato kniha prostoupena jeho pesimistickou spolu s voluntaristickou filosofií. Hlavní zde rozvíjenou myšlenkou jsou Schopenhauerem vypozorované a promyšlené principy a úskoky používané v dialektice.

Samotný název by mohl být matoucí pro ty, co nejsou seznámeni se jménem či dílem Artura Schopenhauera. Sám jsem – než jsem si přečetl jméno autora – myslel, že se bude jednat o příručku k vedení diskuse, o tu zde však vůbec nejde, ač by se z ní i pro tento účel dalo leccos vyčíst a zužitkovat.

Začátek knihy je věnovaný pojmům logika, diskuse a dialektika. Schopenhauer začíná s logikou, poukazuje na její rozdílná pojetí spolu s jejím zaměňováním s dialektikou u některých starých filosofů (Aristoteles, Seneca…) a dobírá se k jádru celé knihy, jíž je Eristická dialektika. Úvod pokračuje vysvětlením, proč tato praktika mezi lidmi funguje, co je nutné míti na paměti pro její pochopení a končí určením, jak by měla být dialektika definována.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Druhá část nazvaná „Základ veškeré dialektiky“, začíná určením dvou módů možného vyvrácení – ať protivníkem či námi a pokračuje určením přímého/nepřímého vyvrácení, přičemž v rámci nepřímého určuje dva poddruhy. Toto nazývá „kostrou“ každé debaty načež se pouští do zbytku věnovanému jednotlivým „úskokům“, jichž je celkem 38. Jsou to principy, jak dostat za pravdu v debatě, a to bez ohledu na objektivní pravdu. Jsou zde uvedeny situace, které pozná každý, kdo kdy sledoval prezidentskou – nebo jakoukoliv jinou – debatu; útok na osobu protivníka, jelikož zdiskreditováním oponentova charakteru je zdiskreditován i jeho argument; představovat svůj argument zpřeházeně aby soupeř nemohl předpovídat naše další kroky; přílišné zobecnění oponentova argumentu, aby se zařadil pod nějakou nelichotivou kategorii (Horlivost ve víře = fanatismus…).

Zdroj: Nakladatelství Portál

Na úplném konci jsou Schopenhauerovy poznámky k tématu a velice povedený doslov, který krátce pojednává o okolnostech napsání tohoto textu a posunu autorova myšlení v pozdějším věku spolu se shrnutím jeho reflexe právě na tuto práci.

Na první pohled by se mohlo zdát, že se jedná o krátkou útlou knížečku, což je pravda, ale její obsah je velice složitý, přesto bych jí nehodnotil jako něco, co se špatně čte. Autor používá mnoho cizích pojmů, většinou z latiny, a tak se nejednou stane, že poznámky pod čarou jsou obsáhlejší nežli text na oné straně. A nakonec je nutno přiznat, že ač se čte dobře, tak pochopit jejích sto stran se mi zdá složitější nežli u jiných knih o rozsahu tří set stran.

Každý z úskoků nabídnutých Schopenhauerem postrádá název či jakékoliv zařazení do podkategorie a všech třicet osm je prostě dáno hned za sebou s občasnou referencí jednoho k druhému, s nímž sdílí nějakou podobnost. Toto rozložení spolu se stručností jednotlivých úskoků působí matoucím dojmem a úskoky často splývají; při pátém se mi zdálo, že první jsem ani nečetl.

Eristická dialektika je obtížné čtení, ale užitek v ní najde každý, kdo se našel v debatě poražen, nikoliv na základě faktických informací představených protivníkem, ale jeho uměním vést debatu k vítězství za použití všech prostředků, jenž byly k dispozici – Schopenhauer předkládá i možnost obrany proti jím popsaným úskokům; znát protivníkovy zbraně je stejně důležité, jako mít své vlastní.