Knihu Narušení od autorky Susanny Kaysen jsem přečetla dvakrát. Poprvé jedním dechem „na jeden zátah“ během pozdního večera a posléze části noci. Kniha mi nedovolila zastavit, všech asi 34 kapitol na méně než 150 stránkách ubíhalo rychle jako vlak.
K výběru tohoto díla mě nalákal popis „mladá hrdinka strávila dva roky v psychiatrické léčebně během bouřlivých 60. let v USA,“ což mi připomnělo klasická mnou přečtená díla „Tančím tak rychle, jak dokážu“ a „Neslibovala jsem ti procházku růžovým sadem.“ Ač jsem se první noc od knihy nemohla odtrhnout, při porovnání s výše zmíněnými knihami rovněž popisujícími pobyty žen – pacientek na uzavřených odděleních psychiatrických léčeben ve Spojených státech ve 20. století jsem byla spíše zklamána. Očekávání, jak dobře víme, málokdy nesou ovoce. Ta má očekávala dlouhý příběh a hluboké osobní pohledy, kterých jsem se v krátkých kapitolách nedočkala.
Avšak! Po pár týdnech jsem si knihu přečetla pomaleji a přes den, respektive po dobu několika dnů. V tomto tempu jsem dokázala docenit pronikavé vhledy a postřehy autorky sepsané výstižným a stručným jazykem. Čím pomaleji jsem četla, tím hlouběji se do mě mohlo ostří autorčiny mrazivé reality zarývat. Jak jsem z knihy pochopila, to stejné ostří, pohled člověka z ‚vnějšku‘, kterému příhody z psychiatrie v této knize připadají abnormální, ba děsivé, bylo postupně u autorky i všech pacientů na tomto oddělení otupováno. Jak uznala autorka, člověk si zvykne skutečně na všechno.
Bouřlivá 60. léta, během kterých se příběh odehrává, lze vnímat na pozadí, autorka se k němu v několika kapitolách vyjadřuje v druhé části knihy. Naopak v popředí jsou příběhy dívek spolupacientek z léčebny a autorky samotné.
Ačkoliv popis knihy zní tak, jako by autorka byla do léčebny zavřená proti své vůli a omylem, podle doporučení lékaře, otisknutého v knize, i chování autorky – pacientky se mi spíše zdálo, že toto rozhodnutí ji spíše zachránilo život. Do té doby za sebou měla několik pokusů o sebevraždu a nestabilní život a vztahy. Toliko k mému postřehu a názoru k ne/adekvátnosti popisu knihy. Pravda je, že i dramatičnost tohoto popisu mě ke čtení knihy nalákala, čehož vůbec nelituji.
Rozhodně jde o knihu, jež čtenáře vtáhne a přesvědčí o tom, ať dychtivě čte dál a dál. Díky konkrétním příběhům jednotlivých lidí v krátkých kapitolách a popisům, díky nimž si osoby i prostředí dokážete představit před očima, je příběh barvitý a živý. Autorka je schopna nadhledu, užívá neotřelé příměry, střídá styly a témata. V jedné kapitole popisuje svůj život v léčebně jako film doplněný recenzí ‚publika‘ zdravotních sester, v jiné kapitole se zamýšlí nad dvěma typy projevů duševních chorob, a to z hlediska „rychlosti“ (např. překotné myšlení) a „lepkavosti“ (katatonie, deprese…). Přičemž dochází k závěru, že oba typy působí navenek stejně: jako strnulost.
Uvědomuji si, že tyto mé popisy a vybrané příklady příběhů čtenáře možná nenalákají, ale zkuste si knihou alespoň zalistovat. A pokud se vám vůbec číst nechce, na motivy knihy vznikl stejnojmenný film, v němž si zahrály herečky Winona Ryder a Angelina Jolie. Ten jsem zatím neshlédla, proto nedokážu posoudit jeho podobnost s knihou. V každém případě přeji příjemnou zábavu. 🙂