Je pečování činem lásky, nebo povinnosti? je první otázkou knihy Sebepéče pro pečující, která se věnuje důležité skupině, na kterou se často zapomíná a která zapomíná i sama na sebe. Kniha slibuje průvodce vědomou péčí pro lidi, kteří pečují o blízkou osobu. Lise Leblanc je kanadská psychoterapeutka, která čerpá nejen z odborných znalostí, ale i ze své osobní zkušeností, kdy se znenadání musela postarat o svou babičkou s Alzheimerovou nemocí.

Kdo je vlastně pečující? Sama autorka mluví o tom, že existuje velké množství pečujících, nicméně v knize se největší pozornost soustředí na péči soukromou (tzn. neplacenou a „neprofesionální“) a zejména o blízkého člena rodiny.

Kniha kapesní velikosti se dělí do sedmi částí, které obsahují téma pečování o blízkou osobu, emoce pečující osoby, její vztahy, komunikaci, syndrom vyhoření a jak se mu účinně bránit a starat se o sebe. Závěr knihy pak pojednává o období, kdy blízká osoba zemře a pečujícímu se tak značně změní život. Ke knize jsou připojeny 3 přílohy – soupis péče, dotazník na vyhodnocení stresu a dotazník na sebepéči. Třebaže soupis péče může znít banálně, poskytuje výčet oblastí, na které je potřeba při pečování myslet. Díky tomu se tak pečující může opřít o již existující „seznam“, velmi prakticky vytvořenou nabídku, která může ušetřit energii a čas. Dotazník zaměřený na stres může poskytnout informaci o stavu pečujícího, zejména o jeho případném přehlcení. Poslední dotazník pak mapuje sebepéči a potenciální posílení některých oblastí.

V úvodu s notnou dávkou humoru dělí pečující do kategorií jako například „rohožka“, „hrdina“, „mučedník“ či „tichošlápek“. Tento odlehčený styl doprovází celou knihu, díky čemuž se nejedná o odbornou literaturu, ale přívětivé čtení. Popisuje úkoly, se kterými se pečující musí vypořádat, jeho roli, stres či zdroje podpory nebo i důležitou otázku plánování.

Můžeme se často setkat s tím, že postarat se o blízkou osobu má být přeci samozřejmost a pečující ji musí zastat plně sám, že musí upozadit své potřeby a pocity… Vnímám, že v tomto může být autorky zcela autentické sdílení svých prožitků a emocí pro čtenáře úlevné. Normalizuje se zde tak ambivalence mezi tím, že blízkou osobu máme rádi a chceme se o ni postarat s temným stínem toho, že taková péče může být na několik let s vlastní prací, rodinou a celkově s vlastním životem zatěžkávací zkoušku. Otevřeně popisuje strach, vztek, frustraci či beznaděj a otevírá téma, že pečování může být náročné, může se podepsat na vlastním psychickém zdraví, ničit vztahy a vést k celkovému přehlížení svých potřeb a emocí.

Pečující si díky knize mohou uvědomit, že pocity, které prožívají, a myšlenky, které je napadají, jsou zcela normální a přirozené. I kapitola o syndromu vyhoření vychází z autorčiny zkušenosti, kdy ji v jednu chvíli péče o babičku přerostla přes hlavu a odkrývá, jak se rozhodla dále postupovat. V poslední kapitole se autorka dotýká i fáze po konci pečovatelské cesty a kromě zármutku a truchlení se věnuje podle mého názoru stále lehce tabuizovaným tématům jako jsou pocity svobody a úlevy.

Vedle informací a zprostředkovaných zkušeností nabízí kniha hlavně praktická cvičení a otázky k zamyšlení. Doporučila bych tak při čtení mít při sobě papír a tužku a zapisovat objevené poznatky, které mohou pečujícímu zprostředkovat dobré zrcadlo. Člověk se s odstoupením může podívat na svůj stav, své potřeby, postoje, míru zapojení v péči o blízkou osobu, rozvrstvení povinností mezi další potenciální pečovatele či své naplnění v roli pečujícího. Být však v této roli nutně znamená být bdělý i uvnitř sebe, být citlivější a laskavější k sobě. K rozvoji větší péče o sebe pak mohou přispět jednoduché principy, která autorka nabízí, v kombinaci s odpověďmi, které si sám čtenář skrze interaktivní formu knihy může najít.

Pro ilustraci jedno z prvních cvičení, které prozkoumává, jak se člověk vůbec do role pečujícího dostal:

Na chvíli se zamyslete, jak jste se pečujícím stali vy, a sepište svůj příběh podobně jako já v úvodu této knihy. Buďte co nejobjektivnější a držte se faktů, zároveň však uveďte co nejvíce podrobností, bez posuzování sebe či ostatních.

• Jaký jste měli na začátku pocit z toho, že máte o někoho pečovat?

• Jaké okolnosti vedly k tomu, že jste se stali pečujícím?

• V jakých oblastech a věcech jste se v danou chvíli cítili být duševně, emočně a fyzicky připraveni stát se pečujícím? A na co jste naopak připraveni nebyli?

Věřím, že nejen díky umírněnému rozsahu, ale zejména díky své praktičnosti a prostoru k zamyšlení, který kniha nabízí, je možné, aby si ji přečetli právě pečující osoby, jež přeci jen nemusí mít volného času nazbyt. Najít vedle pečování o blízké čas na sebe a dovolit si být v tomto směru laskavý sám k sobě může být těžké až nemožné, ale existenciálně potřebné. Přála bych pečujícím, kteří prožívají těžkosti s hledáním rovnováhy mezi pečováním a dalšími sférami svého života, aby se jim kniha dostala do ruky a mohla jim tak být nástrojem sebereflexe a případné změny k vyváženějšímu a spokojenějšímu pečování a žití. Knihu zajisté ocení i pomáhající profese. Věřím, že se v ní pro jejich práci najde mnoho inspiraci pro sebe, ale i zprostředkované pocity člověka, který pečuje o svého blízkého.