Recenze

Zakřivený čas v Křemži

Italský spisovatel a germanista Claudio Magris je znám především čtenářům se zájmem o historii. Ve svých dílech se dotýká hranic a prostoru střední Evropy – nejvýrazněji v cestopisu Dunaj, putujíc po proudu tohoto veletoku. Pozorný čtenář ale přesah do psychologie objeví – v nejnovější útlé knížce Zakřivený čas v Kremži jsou ústředním tématem pěti povídek plynoucí čas, stáří a vzpomínky na minulost. Český překlad na sebe nenechal dlouho čekat, italské vydání bylo publikováno v roce 2019.

Povídky jsou čtenářsky spíše náročnější, cílem by nemělo být knihu přečíst na jeden zátah, raději si nechat její obsah, v souladu s názvem, rozležet v čase. Největší inspiraci pro psychoterapeutickou praxi vnímám v detailním vykreslení možných hodnot a uvažování člověka, který se blíží ke konci svého života. Překvapivé může být, že toto období nedefinují pouze ztráty (jak to jako psychologové možná nevědomky vnímáme), ale u protagonistů povídek hraje jednu z hlavních rolí (znovu)získání schopnosti vnímat život bez urputné snahy něco získávat, ale pouze se v něm zastavit a stát se jeho pozorovatelem. V knize není příliš nostalgie ani bilancování s nádechem smutku, hlavní postavy ve stáří (nebo dokonce díky němu?) začínají vyjadřovat své potřeby. Jako kdyby Magris pokládal rovnítko mezi stáří a svobodu.

Asi nejlépe mi tento pohled zprostředkovala povídka Vrátný. Hlavní postavou je starý muž, který se v důchodu nechá “tajně” zaměstnat v budově, kterou sám vlastní. Proces opouštění závazků popisuje v závěru povídky takto:

A pak jednoho rána vstal a ta potlačovaná tíseň byla pryč, uletěla jako pták z temného hustého křoví. Možná vlezla na hřbet někomu jinému, kdo dál podepisuje důležitá rozhodnutí, ale rozumí jim čím dál méně. A on byl znenadání volný, mohl se o věci zajímat, ale už ho netrýznily. Vyházel z kapes kameny nasbírané za všechna ta léta, a rozeběhl se po loukách jako v Hannsdorfu, už neměl strach a nic nepotřeboval. Teď byl svět jen pes, který ho už nemůže kousnout, který skotačí a hraje si s ním.”

Všechny povídky mají společné skoky v čase tam a zpět, kromě vrátného je to třeba starý muž sledující natáčení filmu znázorňujícího jeho vlastní život, nebo vzpomínající na svou dávnou lásku. Povídka, po které je celá sbírka nazvaná, se na čas dívá téměř přes filozofickou optiku, kdy přítomnost utváří minulost (kdysi nedostupná dívka si užívá spojitosti se známou osobou a díky fantazii vytváří oběma fikční minulost). Pohled na stáří, které může být za správných podmínek nejvíc autentickým obdobím našeho života je v kontextu současné literatury svěží změnou.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *