Kniha Zážitková pedagogika od Prof. PhDr. Iva Jiráska, Ph.D., slibuje teoretické zpracování oboru zaměřujícího se na osobnostní a týmový rozvoj.
Pan profesor Jirásek předkládá hutný a hluboký soubor svých úvah a kategorizací, ve kterém neváhá citovat velmi různorodé zdroje, od uznávaných psychologů a soudobých odborných článků, až po prvky indické mytologie a film Matrix. Využívá jak zavedených odborných pojmů, tak velmi špatně definovatelných sousloví (například “otřes duše” a “iniciační zasvěcení”).
Jirásek také nezastírá, že celá kniha je psána z jeho subjektivního pohledu a je myšlena jako dialog se čtenářem – a že mu udělá radost, když s ním čtenář bude na různých místech nesouhlasit či hledat vlastní interpretace (a toto přání mu jakožto recenzent s nemenší radostí splním). Své zkušenosti a názory zakládá na svém působení v rámci uznávané Prázdninové školy Lipnice, ale i na názorech mnoha filosofů, často však působí jako velmi zjednodušující a popularizační fráze – za všechny příklad úvodu jedné z páně profesorových kapitol: “Pohyb byl vždy v popředí, odkdy se člověk pustil do výchovy svých i cizích ratolestí. Od athénských palester a gymnázií, spartských cvičišť, přes rytířský středověk, krásu tělo opěvující humanismus až po národnostní hnutí 19. století…”, po kterém následuje autorovo žehrání na úbytek sil a rozmazlenost civilizace (ani jedno ale bohužel v tomto úvodu nepodpoří žádnými zdroji). Chcete od Jiráska jako čtenář důkaz některého z jeho silných tvrzení? Máte většinou smůlu, případně dostanete větu typu “což dokazuje kniha tohoto filosofa”.
Ve své ambici popsat obor zážitkové pedagogiky pan profesor velmi často “ujíždí” do filosofie, religionistiky, lingvistiky či mytologie, aniž by přitom dal dostatečný prostor vědeckým oborům jako je psychologie či pedagogika samotná. Zpochybňuje i koncept psychické bezpečnosti aktivit argumentačním klamem, že úplné psychické bezpečí nelze zajistit, takže by při péči o něj zážitkoví pedagogové nemohli vůbec nic dělat. Otázkou je, jestli autor pomíjí propracované mechaniky pro psychickou bezpečnost zážitkových aktivit z neznalosti, případně proto, že se mu, laicky řečeno, “nehodí do krámu”. Přitom jich bylo v poslední době vyvinuto dost a dost (pro zájemce doporučuji vyhledat například klíčové slovo “safety” na nordiclarp.org, který se věnuje zážitkovým rolovým hrám).
Přidejte k tomu sexistické a bohorovné poznámky typu ”domnívám se, že nežijeme ve společnosti, ve které musí feministky bojovat za svá práva…” (jak působivé od muže v autoritativní pozici, že radí feministkám, za co musí či nemusí bojovat) nebo “inu, nespravedlnost patří k historii naší společnosti, která postavení mužů a žen, tudíž i chlapců a dívek, nevnímala nikdy jako rovnocenné. A to nejen o Velikonocích” – s tím se z historického hlediska dá souhlasit. Ale je to důvod pro to, aby autor nazval kapitolu “průvodce chlapců” a tvrdil, že mateřskou roli vnímá pro ženu jako první a zásadní a upřednostňuje ji před všemi ostatními a tím k dalšímu nerovnocennému pohledu sám přispíval?
Autor má samozřejmě právo myslet si a psát si, co chce. A stejně tak jako autor této recenze mám právo napsat, že z mého pohledu z publikace se zajímavým titulem a ambicemi vznikl kvůli omezenému pohledu prof. Jiráska nesourodý svazek intelektuální exhibice, kde pro podporu svých tvrzení velmi selektivně využívá zdroje, které se mu hodí. Pro koho tato kniha tedy je? Inu, asi zejména pro obdivovatele pana profesora a příznivce rádoby propracovaných úvah. Ostatním bych ji ke koupi silně nedoporučil.