Recenze

Doporučeno nezveřejňovat: Fungování propagandy,cenzury a médií v pozdně normalizačním Československu

Víte, co znamená ROH, FÚTI, BSP, ČTK, ČSSŽ, SČN, VŘSR? Jestli ne, tak nezoufejte. Pravděpodobně jste se narodili po turbulentním roku 1989 a tyto zkratky vás už možná (naštěstí) minuly, neboť něco jako Brigáda socialistické práce, či Československý svaz žen už neexistovaly, nebo naprosto minimálně.

V rámci knihy Doporučeno nezveřejňovat se autor David Klimeš, vysokoškolský pedagog na fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy, spisovatel, novinář a komentátor např. pro Aktualne.cz, a držitel novinářské Ceny Karla Havlíčka Borovského, zabývá funkcí propagandy a dostupnosti informací pro běžného občana v pozdně normalizační době – tedy zejména druhé poloviny osmdesátých let.

Kniha je rozdělena do pěti kapitol, v rámci kterých se autor snaží čtenáři představit sdělování informací v tehdejší době. Vše je zpracované na základě archivních materiálů, jejichž prostřednictvím představuje činnost Československé tiskové kanceláře (ČTK). Ta rozhodovala o vhodnosti zveřejnění a též umožnila náhled na situaci, o které referovala. Příkladem jsou  události 17. května 1989, kdy byla společnosti prezentována přítomnost Nicolae Ceauşesca v Československu, a naopak podmínečné propuštění Václava Havla bylo sděleno pouze sporadicky. Klimeš se v další části probírá dostupnými zdroji a studiemi, ať už z tuzemska, tak i ze zahraničí, aby porovnal vliv médií a obsah sdělení pro společnost v pozdní normalizaci. Za mě asi nejzásadnější je poslední oddíl, který cíleně představuje a názorně vysvětluje fungování cenzury a propagandy v Československu. 

Velké plus této knihy je opravdu obšírná práce se zdroji. Dovedu si představit, že autor trávil mnoho hodin v archivech proto, aby čtenáři přinesl zajímavé příklady a ukázky fungování propagandy – např. o ženách, které chtěly více práce. Socialistický slovník a syntax, které měl jistě každý tehdejší novinář tvrdě pod kůží, byl pro mě jakožto porevoluční dítě občas hůře srozumitelný. Velmi jsem tedy ocenila seznam zkratek, který mi alespoň částečně rozšířil obzor. Současně jsem to brala jako možnost kvízu pro mé rodiče, zdali si ještě terminologii z marxismu a leninismu stále pamatují. 

Na závěr knihy jsou uveřejněny některé fotografie, nicméně jejich přítomnost nepovažuji za nijak podstatnou a obohacující. Celkově bych knihu doporučila každému, koho zajímá historie žurnalistiky v socialistických zemích. Zvláště v této nelehké turbulentní době to může být příklad, jak se pracuje s daty a informacemi v zemích východního bloku. Budoucí čtenáři, nenech se odradit bohatým odborným jazykem, který tě může odradit od radosti čtení. Získané informace za to stojí.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.