Nové české vydání knihy “Gestalt terapie doslova” tvoří přepis přednášek konaných v Esalenském institutu v Kalifornii. Jejich autorem je Fritz Perls (1893-1970), považovaný za otce gestalt terapie. Kniha byla poprvé publikována v roce 1969. Hned v úvodu knihy se čtenář setkává s tzv. “gestalt vyznáním”, hojně citovaným i mimo oblast psychoterapie:

„Já dělám svoje a ty dělej taky svoje. Nejsem na světě proto, abych žil podle tvého očekávání, a ty nejsi na světě proto, abys žil podle mého. Ty jsi ty a já jsem já, a jestliže náhodou najdeme jeden druhého, je to krásné. Jestliže ne, nedá se s tím nic dělat.“

Význam těchto slov plynule navazuje do první kapitoly Povídání, ve které se autor vymezuje proti jiným terapeutickým směrům a popisuje čtyři teoretické koncepty, se kterými gestalt operuje. Už z Gestalt vyznání asi všichni cítíme důležitost procesu růstu a rozvíjení lidského potenciálu. V úvodu knihy ale Perls odbočuje ke kritice psychoanalýzy, protože “móda šarlatánů je pro psychologii stejně nebezpečná jako když proležíte rok, desetiletí či století na kanapi psychoanalytika”. Opakovaná vyjádření podobných frustrací mohly z mého pohledu fungovat trochu lépe ve formátu ústní přednášky. Mezi řádky jsem ale cítila velkou touhu vyjádřit základní cíl lidského směřování směrem k autenticitě a schopnosti plného kontaktu. Autor nikdy nenaznačil, že jde o jednoduchou cestu – zážitky spojené s LSD či jinými technikami směřujícími bleskovou rychlostí k okamžitému uvědomění vnímá spíše jako opak celistvého uvědomování. V souladu s heslem “Jsem to, co jsem, a v tomto okamžiku nemůžu prostě být jiný, než jsem” hovoří v první části knihy o kontrole, zralosti i snech. Osobně mě nejvíce zaujaly následující myšlenky:

1. Úzkost je mezera mezi teď a potom. Jako lidé máme tendenci kontrolovat budoucnost, šetřit, plánovat.
2. Zralost je přechod od podpory okolí k sebepodpoře.
3. Důraz na “teď” se v terapii projevuje i v uvědomění neukončených situací (tzn. neukončených gestaltů), z nichž jedna z nejčastějších je vztah s rodiči. (Zde opět ale vnímám Perlsovu aroganci, např. v prohlášení, že vývojová traumata jsou pouze pacientovy výmysly, lži, na kterých lpí, aby unikl sám sobě.)
4. Nevyjádřená nelibost je další častou neukončenou situací, měli bychom se učit volně vyjadřovat své požadavky, které jsou jedinou opravdovou formou komunikace.
5. V kontaktu sami se sebou můžeme být ve chvíli, když přijmeme právě prožívaný okamžik bez vyhýbání se nepříjemným prožitkům.

Podobně jako Eric Berne (zakladatel teorie transakční analýzy, známý především knihou Jak si lidé hrají) zmiňuje v závěru tohoto oddílu intelektuální hry, konkrétně hru “více než” a hru na vyhovování. Obě z nich souvisí s tendencí soustředit se na cizí životy (“ten má víc než já”), potřebou kontrolovat a zapadnout, aniž bychom v tom byli sami za sebe. Během přednášky autor diskutuje s publikem a zapojuje ho do prezentovaných technik. Za jednu z nejzajímavějších považuji střídání situace tady a tam (skok v imaginaci do nějaké vzpomínky, jiného prostředí), kdy po srovnávání prožitků tady a tam můžeme odhalit, co postrádáme v přítomnosti a z této vzpomínky čerpat energii.

Nejdelší část knihy se věnuje snům, ve kterých můžeme dle Perlse nalézt chybějící část naší osobnosti. Perls zdůrazňuje (představuji si, že s lehkým úšklebkem), že gestalt terapie sny neinterpretuje, ale vrací je do života, přehrává, jako by se sen děl tady a teď. Z publika vystupují posluchači, kteří převypravují své sny a dostávají se do dialogu s Perlsem. Nejčastěji využívanou technikou je “mluvení za sen”, kdy se člověk v duchu vtěluje do jednotlivých živých i neživých prvků snu. V souladu s heslem “Staň se tou zdí a mluv jako ona” pak verbalizuje  potřeby a přání jednotlivých snových aktérů (např. účastnice popisující strach ze zániku zažívá uvolnění po tom, co v roli vody zjišťuje, že vsáknutí do půdy může znamenat nový život).  Podle Perlse je tedy důležité sny vnímat jako něco, co souvisí s námi samými.

Během přednášek se autor již tradičně dostává do drobných konfliktů s posluchači – může jít o demonstraci toho, že v terapii se s klientem do kontaktu dostáváme i pomocí konfrontací, které v klientovi vyvolají potřebu vymezení. Na knize oceňuji zejména přepis některých sebezážitkových technik a detailní kazuistiky práce se sny, která není mimo kontext psychoanalýzy příliš známá. Na místě laického čtenáře bych bojovala nejspíš už s úvodem, který vyžaduje znalosti z oblasti historie psychoterapie a psychologie. Příliš se mi nelíbilo ani časté hodnocení klientů, např. ve smyslu, že jsou “mazaní” a „90 % klientů jde k terapeutovi jen proto, že se chce ubezpečit ve své neuróze“. Útěchou mi v těchto místech byl můj úsměv, když jsem si vzpomněla na Perlsova slova o projekci, kdy v druhých lidech vidíme to, co nepřijímáme u sebe.