„Tón společenské debaty zhrubl a anonymní osobní útoky prostřednictvím sociálních sítí jsou na denním pořádku. Řada lidé uvažuje černobíle, vnucuje druhým svůj pohled na svět a zároveň dává jasně najevo, že nemá zájem vyslechnout si někoho s jiným názorem. Proč to tak je a co s tím můžeme udělat?“ – takto začíná kniha Naslouchat je umění od švédské autorky Anniky Telléus. V tomto úvodu autorka podle mého názoru trefně popsala současnou světovou situaci a podobně jako v dobrém románu se zápletkou přichází obrat a naděje v podobě návrhu zlepšení této společenské situace – lepší naslouchání si. Vtahující tón si autorčina prvotina udržela, a tak jsem ji přečetla jedním dechem.

Kniha je velikostí menší A5 o 144 stranách. Po úvodu je rozdělena do 15 kapitol, každá o nejvýše 10 stranách, spadajících do jedné ze tří kategorií: „Naslouchat druhým“; „Mít někoho, kdo mi naslouchá“; a „Naslouchat sám sobě“. Každá kapitola je zakončena sekcí „Otázky k zamyšlení“, které nabízí prostor čtenáři ještě více se nad tématem zamyslet; a nakonec „Třemi tipy“ – v podstatě shrnutím celé kapitoly do 3 bodů.

Autorka se tématu komunikace věnuje řadu let; přednáší, vede workshopy a pracuje jako koučka a z knihy je jasně cítit, že toto téma a práce s lidmi jsou pro ni velkou radostí. Očividně je Annika dobrou posluchačkou a sběratelkou příběhů – množství lidských příběhů v knize je značné. Každá kapitola je jimi několikrát protnuta, díky čemuž se text čte takříkajíc sám. Ačkoliv autorka píše o všeobecně známých faktech, u nichž si čtenář řekne „No ano, samozřejmě,“ jako celek byla pro mě kniha rozhodně obohacující.

Kdo zná mé recenze ví, jak bazíruji na odborných zdrojích. Naslouchat je umění neobsahuje žádnou citaci ani odkaz na literaturu, avšak zde mě to – možná překvapivě – vůbec nedráždilo. Autorka totiž sdílela své zkušenosti a pozorování, ne vědecké poznatky. Oceňuji vizuální stránku knihy, zejména obrázek na obale knihy v podobě lidských postav seskupených do tvaru ucha. V knize najdeme pouze 1 obrázek, a to opakující se obrázek ramínka, který autorka vybrala kvůli své celoživotní práci v oděvním průmyslu pro rozdělení výše zmíněných kategorií „Naslouchat druhým“; „Mít někoho, kdo mi naslouchá“; a „Naslouchat sám sobě“. Ač by se tento obrázek dal vnímat jako marnivost – přece jen, přidaná hodnota není moc velká – tento vizuální prvek ozvláštnil text a celkově zlepšil dojem, který jsem si z knihy odnesla.

Nadšení z knihy mě neopustilo, byť jsem mnoho informací dobře znala, ať již z kurzů či praxe poradenské psychologie, či díky mému nastavení a orientaci na naslouchání spíše než mluvení. Pouze 2 věci v knize mi nevyhovovaly: spojení „popřát sluchu“, které jsem slyšela v životě snad jen jednou, pokud vůbec, se v této knize objeví 5-10krát, jednou jako název kapitoly. Příjemnější by mi bylo vyměnit popřání sluchu za „prachobyčejné“ naslouchání, poslouchání, nebo vyslechnutí… Také mi nesedla 14. kapitola s názvem „Visí ramínko ve správné skříni?“ která slibovala, jak poznat, kdy už naslouchání není řešením. Já osobně po jejím přečtení nejsem o nic moudřejší, byť nevylučuji, že někomu jinému by mohla posloužit lépe.

Knihu tedy celkově hodnotím velmi kladně a doporučuji ji všeobecné populaci, zejména těm, kteří pracují v kontaktu s lidmi. Myslím, že by svět byl doopravdy lepším místem k žití, kdybychom si navzájem více naslouchali.