Všichni stárneme. Už od chvíle, kdy se narodíme. Jen si to poměrně dlouhou dobu neuvědomujeme. A pak, zdánlivě najednou, si toho všimneme. Sissel Gran nás zve k zamyšlení nad tím, co vše obnáší, když najednou v zrcadle vidíme člověka, který se nám podobá, ale je nějak starší oproti tomu, jak jsme se dosud vnímali.

V 15 kapitolách nás nechává nahlédnout do svých úvah o stáří a také do myšlenek svých přátel. V knize nás provází po životě stárnoucího člověka a po tématech, která se se stářím pro většinu lidí pojí. Věnuje se pocitu neviditelnosti a vyloučení, který mnoho starších lidí zažívá, dále prožitkům odporu a protestu proti stáří a studu za nemoci, které člověka ve stáří dohání. Dotýká se tématu ageismu, erotické touhy ve stáří, prožitku úmrtí partnera/ky, žádostem o pomoc a tomu, jak je těžké se s tím vším popasovat. Zvláště v kontextu dnešní společnosti prostoupené snahou vypadat co nejdéle mladě s někdy až nesmyslnou snahou dožít se co nejdelšího věku a také politikou, která obviňuje stáří za problémy společnosti, opomíjí důležitost starých lidí pro společnost a snižuje jejich hodnotu, tuto knihu vnímám jako velmi přínosnou.

Třetí věk (65 – 80 let) Sissel Gran rozhodně nevnímá jako konec života, ale jako další kapitolu, která může přinést mnoho dobrého. Přináší naději na pokračování hezkého života i přes všechny komplikace, které s sebou stáří přináší: “Musíme odmítat myšlenku, že stárnutí znamená prázdnotu a vleklost. Každý starý člověk v sobě má barvy a život.”

Kniha je velmi čtivá, nezahlcuje nás hromadou nepochopitelných slov a myšlenek. Autorka dokáže s lehkostí kombinovat své úvahy a zkušenosti s úryvky svých rozhovorů s druhými lidmi, s výsledky výzkumů a s odkazy na mnoho knih a textů, které se dotýkají tématu stárnutí. Bohužel pro většinu z nás – mnoho z nich vyšlo pouze norsky.

Nejvíce na knize oceňuji, že se autorka v některých kapitolách věnuje vnímání stáří v převažujícím společenském narativu a upozorňuje na jeho nebezpečnost a škodlivost. Také pojmenovává důležité potřeby starších lidí, které současná společnost a systém nedokáží naplňovat.

Kniha podle mě není jen pro čtenáře a čtenářky na prahu třetího věku, ale i (a možná především) pro ty z nás, kteří do něj máme “daleko”. Učí nás porozumět prožitkům stárnoucích lidí v současné společnosti a vykřesává tak jiskru empatie a porozumění. Jak píše: “[Simone] De Beauvoir nás žádá, abychom se snažili ve starém muži či staré ženě najít sami sebe. Teprve tehdy se k nim přestaneme chovat lhostejně, pocítíme, že jejich životní situace se týká i nás.”

A tak bych nám na závěr této recenze chtěla popřát, aby se nám to dařilo. Aby se nám dařilo nacházet v sobě empatii a porozumění napříč generacemi. Přeji to nejen mladším lidem vůči starším, ale také starším lidem vůči mladším. (A tak trochu doufám, že někdo jednou napíše knihu o tom, jaké to je být dnes “mladý/á”. Protože to také vůbec jednoduché není.)