Je umění napsat text, který ani na chvilku neomrzí a na relativně pár stránkách obsahuje tolik myšlenek a obrazů, že na ně čtenář vzpomíná jako na několikaměsíční vyprávění.

Přesně tohle se povedlo Simone de Beauvoir, autorce knihy Velice lehká smrt. Jsem vděčná za možnost seznámit se nejen s knihou, která poprvé v češtině vyšla roku 1967 a kterou nyní ve druhém vydání vydává Portál, ale především s její autorkou, o jejíž existenci jsem popravdě neměla nejmenšího tušení. Přitom jde o významnou francouzskou existenciální filozofku, feministku, sociální teoretičku, spisovatelku, životní partnerku Jeana-Paula Sartra.

Autorka čtenářům zprostředkovává takřka deníkový záznam péče o svou maminku umírající v nemocnici. Kniha začíná telefonátem z 24.10.1963, kdy se Simone dozvídá o nehodě své maminky Françoise de Beauvoir – o jejím pádu a zlomenině stehenního krčku, a končí o 129 stránek později vzpomínkami na již zemřelou maminku, která milovala život a držela se ho do posledního okamžiku. 

Kniha velká jako poštovní obálka má celkem 136 stran a její text plyne jako řeka, bez přestávek v podobě kapitol. Pouze párkrát je tok textu přerušen odstavcem a prázdným řádkem, to například když autorka z popisu současnosti (rok 1964) přeskočila k vzpomínání na maminku během autorčina dětství a dospívání, k úvahám nad maminčiným životem v době, kdy byla mladá a bezdětná i lítostí nad tím, že s maminkou měli komplikovaný vztah plný vzájemného nepochopení.

Čtenář s autorkou prožívá náročnost péče o maminku v sanatoriu i břímě těžkého rozhodnutí: autorka i její sestra se rozhodly před maminkou zatajit její pravou diagnózu – velmi pokročilý a smrtelný nádor na tenkém střevu. Místo toho jako důvod jejích obtíží i operace, při níž se lékaři bezúspěšně snažili nádor odstranit, uváděly relativně nevinný zánět pobřišnice. Do konce života se tak maminka svou pravou diagnózu nedozvěděla. Především Simone se s touto lží v knize obtížně vyrovnává, stejně tak s otázkou: „Má/mělo cenu mamince operací prodloužit život? Za jakou cenu?“

Otázka délky versus kvality života je i nyní velmi aktuální. Překvapilo mě, že již před téměř 60 lety lékaři hleděli především na léčení a případné prodloužení života, bez ohledu na to, jaké vedlejší příznaky a kvalitu života pacient má. Stejnou otázku – délka či kvalita – jsem vnímala při své práci psycholožky s onkologicky nemocnými, přičemž bohužel dost často se pacient s lékařem v tom, co je pro každého z nich důležité, neshodnou. Upřímně doufám, že postupem času se znovu do centra zájmu dostane pacient, respektive člověk a jeho potřeby. Bohužel neočekávám, že se tato změna stane v dohledné době. Přála bych si, aby kniha jako tato k této změně přispěla. 

Velmi lehká smrt mi připomněla jiné tituly se stejnou tématikou vážné nemoci a umírání – Nežijeme věčně od Atula Gawandea, Můj poslední výdech od Paula Kalanithi a Světlo na konci tunelu od Elisabeth Kübler-Ross. Všechny tyto knihy nám připomínají součást života nás všech, které se v naší společnosti tak vehementně bráníme a to smrt; všechny jsou napsány poutavě, při jejich čtení jsem cítila vděčnost za život, radost, strach i smutek a všechny doporučuji.