Je to možná paradoxní, ale právě diagnóza ADHD, o které se tak často mluví a lidé si ji sami s humorem diagnostikují na počkání, potřebuje vzdělávání odborné i neodborné veřejnosti o své podstatě jak sůl. Mohlo by se zdát, že tento obecně známý pojem už mezi lidmi dostatečně zdomácněl. On ale bohužel není známý, je zprofanovaný. To znamená, že jím nálepkujeme batolata, co pobíhají a skáčou víc než jiné děti, teenagery, co zapomínají na úkoly, nebo dospělé, co chvíli neposedí a pořád si hledají nějakou práci. Problém není v tom, že se pojem užívá nevhodně. Problém je, že když nějaké diagnóze nerozumíme správně, hrozí, že se pacientům nedostane adekvátní pomoci a porozumění.

Kniha britských autorek Joanne Steer a Kate Horstmann je výsledkem jejich zkušeností z praxe v práci s mladými lidmi s ADHD a přináší mnoho zajímavých pohledů na nuance života s touto diagnózou. Ta totiž není jen o nadměrné aktivitě, ale hlavně o problémech splňovat běžné nároky života, které jiným potíže nedělají. Žáci se trápí s dodržováním termínů, neschopností zachytit podstatné informace ve výuce, plánováním práce na domácích úkolech, zařazením do kolektivu a v neposlední řadě se sebevědomím. Autorky se specificky zaměřují na skupinu školou povinných dospívajících dětí a na situaci, kdy se dítě přesouvá na novou školu a čelí spoustě nových podnětů. V tom vnímám český překlad názvu knihy jako mírně zavádějící, protože pojmy mindfulness a relaxace autorky nejen nepoužívají v původním názvu, ale i v knize se jim věnují jenom v jedné kapitole. Na druhou stranu můžeme s trochou nadhledu říct, že zvědomování svých aktivit, svých vlastností a svého fungování (o které se autorky snaží v nabízených úkolech), je do jisté míry formou mindfulness cvičení.

Kniha je sbírkou rad a tipů pro pedagogy i rodiče a zároveň pracovních listů pro žáky. Doporučení pro dítě, jak si ulehčit organizaci práce, jak lépe udržet pozornost ve třídě (moc se mi líbil třeba nápad s vytvořením vlastního fidgetu – drobného předmětu, který zaměstná ruce při studiu nebo čtení), nebo jak si budovat vztahy s druhými, jsou podány velmi podpůrně a citlivě. Rodiče jsou zas opakovaně upozorňováni, že je nutný jejich aktivní přístup, že úkoly je potřeba procházet společně s dítětem a prací na sobě ho provést. Jedinou výtku mám vůči organizaci textu. I přesto, že je v úvodu napsán návod, jak s knihou pracovat, ne vždy je hned jasné, jestli autorky mluví v daném oddílu na dítě nebo na dospělého. Dále mě mrzí, že se v úvodě knihy představují persony třech dětí s ADHD s různými projevy, s kterými by se měl čtenář ztotožnit, později se s nimi ale pracuje minimálně. To je škoda, protože šlo právě o dobrý nápad, jak mladé s diagnózou zaujmout a vtáhnout do čtení.

Z textu je možná trochu cítit angloamerický styl psaní s důrazem na motivační proklamace, posilování sebedůvěry a vnímání dobrého v každém mínusu. Podle mě ne zbytečně. Český text by byl možná pragmatičtější, ale posilování sebedůvěry se dětem s ADHD hodí, stejně tak přesměrování pozornosti na to, co umí, místo toho, co jim nejde. O tom totiž v podmínkách našeho školství poslouchají dost.

Hlavní účel publikace vidím v kreativních a dostatečně konkrétních radách pro učitele i rodiče dětí s ADHD, jak tyto děti nejen podpořit, ale i rozvíjet a dovést je tak k šťastnějšímu životu. O to totiž tak nějak nakonec vždy jde. A autorky zjevně rozumějí, že primární cíl u těchto dětí není, aby měli samé jedničky a už nikdy nezapomněly doma svačinu, ale aby byli na sebe hrdé a neposlouchali pořád, jak jsou problémové. Díky tomu hodnotím knihu velmi pozitivně i přes menší slabiny a jsem ráda, že se mi dostala do rukou.