“Neodsuzujte člověka, protože není nezbytné ukázat podlou hloupost. Nevynášejte krásu, protože špína ji brutálním pohybem shodí pod své nohy.”

Román, který předběhl svou dobu, a zřejmě i proto byl vydán až o půl století později, to je Vysušená kaluž chorvatského spisovatele Janka Poliće Kamova (1886–1910). Mladičký autor zemřel ve věku nedožitých 24 let, i tak se mu za sebou podařilo zanechat,  i na dnešní poměry provokativní dílo, které bývá přirovnáváno k práci Franze Kafky, Alberta Camuse či Jamese Joyce.

Hlavní hrdina, mladý intelektuál Arsen, čelí smrtelné chorobě a při svých úvahách bere na paškál snad vše, co vás jen napadne: sebe, druhé, krásu, smrt, vztahy, pokrytectví, víru, společenské normy atd. Tehdy sotva dvacetiletý autor napsal dílo plné konfliktů –⁠ inter- i intrapersonálních, psychosexuálních, duchovních i celospolečenských, aniž by podsouval, co je “správné”. To si nakonec, nadčasově v duchu radikálního relativismu, musí každý čtenář rozhodnout sám.

Ač jsem fanynka zmíněného Kafky či Camuse, k jejichž textům zahraniční recenzenti Kamovova přirovnávají, Vysušená kaluž se mi chvílemi četla obtížně. Někdy jsem se ztrácela v tom, která z postav právě hovoří, případně kde (ať už z hlediska místa nebo času) se právě děj a hrdina nachází. 

Je až s podivem, do jaké hloubky i šíře se Kamovovi podařilo vykreslit osobnost hlavního hrdiny.  Snad se to povedlo i díky tomu, že nezanedbatelnou část textu tvoří proud vědomí Arsena plný filozofování, intelektualizování, dojmů. Ač surrealismus coby umělecký směr a životní styl bývá zasazován zhruba až do dvacátých a třicátých let minulého století, tedy po autorově smrti, ve Vysušené kaluži lze vystopovat princip volných asociací a zaznamenávání proudu myšlenek –⁠ rysy předznamenávající nástup surrealismu v literatuře. Obdobně pozornost věnovaná individuální a jedinečné lidské zkušenosti typická pro poválečný existencionalismus mohla být v kontextu doby vzniku románu (1906-1909) mimořádná. Tohle vše dělá dílo jistě nadčasové, ale pro mě zároveň o to složitější k udržení čtenářské pozornosti. Bylo-li ovšem jedním z cílů autora čtenáři zprostředkovat prožitek vnitřního chaosu, tak se to v mém případě rozhodně podařilo.

Konflikt se vším a všemi pro mě stavěl hradbu ve schopnosti sympatizovat s Arsenem, zároveň mě vedl k respektu vůči schopnosti formulovat rozervanost do slov. A pak mi došlo, že všechen ten boj má být možná sérum proti strachu z umírání, ze samoty, z neznáma. To jsem v knize četla já. Co v ní vyčtete vy?

“Ano, záleželo jim na jeho životě jako na každém předmětu v domě. Ne z prosté lásky k němu, ale z hrůzy z umírání, z tajemna, které přináší problém života, z neznáma, kterému se nemoc vzpírá, ze smrti, která se na mrtvém stává živou realitou a ty si na ni můžeš sáhnout, vnímat ji, vidět i cítit.”