Knihu Zůstaň OK, napsala Amy Bjork Harris a v níž navazuje na práci jejího nyní již zesnulého manžela Thomase A. Harrise, který s Amy celoživotně spolupracoval a ke knize napsal předmluvu. Kniha v anglickém originálu vyšla v roce 1985 a podle slov autorky volně navazuje na knihu Já jsem OK, Ty jsi OK. T. A. Harris v úvodu předesílá, že se snaží základní věci nastínit tak, aby i tato kniha byla sama o sobě srozumitelná, nicméně upozorňuje, že znalost knihy předchozí může čtení a porozumění této knize usnadnit. Já jsem knihu Já jsem OK, Ty jsi OK nečetla, ale o transakční analýze (metodě, ze které autoři a tím pádem i obě knihy vychází a kterou ve své práci rozpracoval Eric Berne) při svém studiu psychologie již něco slyšela. Z této pozice základních znalostí se mi kniha četla dobře a přišla mi srozumitelná a informace v ní jako dobře využitelné jak v terapeutické praxi, tak i v běžném životě. 

Kniha čtenáře provádí porozuměním svým vlastním sociálním vztahům a komunikaci s druhými lidmi skrze transakční analýzu (věda z oblasti sociální psychologie, která zahrnuje propracovanou teorii osobnosti a teorii komunikace). Názorně a v různých situacích ilustruje, jak probíhají naše interakce s druhými lidmi. Na interakce přitom v knize pohlížíme na úrovni „rodiče“, „dítěte“ a „dospělého“ – všechny tyto tři části jsou totiž přítomny v každém z nás. Konkrétní průběh naší interakce, nebo komunikační „šum“, ke kterému někdy dochází, bývá často zapříčiněno právě tím, že se mezi sebou hádají vnitřní děti naše a našeho protějšku, nebo třeba tím, že se vůči něčímu vnitřnímu „rodiči“ dostáváme do pozice “dítěte”, a to v nás pak vyvolává nepříjemné pocity. V zásadě jde o to, z jaké pozice do kontaktu s druhým vstupujeme my i náš protějšek.

Kniha nám umožňuje nahlédnout, jak můžeme vystopovat původ našich pocitů, které často pramení z našich interakcí s druhými lidmi. Následně pak můžeme pocitům lépe jim porozumět právě v kontextu toho, jak jsme my či někdo druhý reagovali v dané situaci. Můžeme také lépe pochopit, kde se některá naše přesvědčení vzala díky tomu, že lépe porozumíme fungování naší komunikace s druhými lidmi. Celkově čtenáře kniha provádí porozuměním sobě samému tak, aby mohl být sám sebou a aby jeho rozhodování o sobě samém bylo pouze jeho (a nikoli rodičů, od nichž jsme převzali jádrová přesvědčení o tom, jak se něco má nebo nemá dělat).

Zaujala mne kapitola s názvem „Hlazení“. V terminologii transakční analýzy hlazení znamená to, jak vstupujeme do kontaktu s druhými lidmi, jak dáváme a jak si pro sebe získáváme pozornost. Tato kapitola popisuje různé funkční a méně funkční strategie, jak s dáváním a přijímáním pozornosti zacházíme – například někdo zahrnuje druhé péčí proto, že sám očekává, že tuto péči dostane, nikoli proto, že by sám skutečně chtěl pečovat. Někdy se však stává, že je jeho nevyslovéné očekávání zklamáno, protože druhý neporozumí, o co se tím vlastně snažíme. Domnívám se, že skoro každý si může v této kapitole najít pro sebe nějakou inspiraci nebo vhled do svého vlastního života.
Kniha se ale také věnuje tématům našich přání a tužeb (kapitola Co chci?), nebo tomu, jak můžeme svých přání dosáhnout a co potřebujeme pro to, abychom dokázali projít fází změny. Dotýká se zde i principů, které jsou důležité při tvorbě nových návyků. Nabízí také pohled na to, „Jak si udržet lidi“ ve smyslu porozumění tomu, jak působíme ve svých vztazích a jak to tyto vztahy ovlivňuje a mnoho dalšího. Některé kapitoly jsou přitom mezi sebou více propojené, jiné spolu souvisí vzdáleněji, a tak je možné knihu číst celou, nebo nahlížet do jednotlivých kapitol v libovolném pořadí, pokud se čtenář již v tématu základně orientuje.
Knihu bych doporučila jak odborníkům, kteří v ní mohou najít další pohled na témata, se kterými se ve své praxi setkávají, tak i mírně poučeným laikům, kteří někdy četli nějakou psychologicky či seberozvojově zaměřenou knihu. Nejedná se o příručku s instantními návody na jednotlivé situace, ale spíše podpůrný nástroj pro vlastní sebereflexi a seberozvoj. Kniha místy využívá příklady reálných situací klientů, se kterými autoři pracovali, což text příjemně a nenásilně oživuje.