Po přečtení několika recenzí této knihy, které vyzdvihovaly kazuistickou část (zatímco tu teoretickou popisovaly jako nudnou a těžkopádnou), jsem rovnou skočila právě ke kazuistikám. A udělala jsem dobře. Bavily mě, četly se rychle a těžko jsem věřila, že jsem zvládla všech 173 stran terapeutických příběhů v takovém tempu.

Kazuistiky jsou řazeny chronologicky podle věku klientů – začínají ženami před otěhotněním, pokračují obdobím těhotenství, porodu a raného mateřství, následují děti, dospělí a závěrečná kazuistika s 75letou klientkou. Na těchto případech autor ilustruje narušenou vztahovou vazbu a terapeutickou práci na její nápravě.

Karl Heinz Brisch (*1955), autor knihy, je německý psychiatr, psychoterapeut a psychoanalytik, známý svou prací v oblasti vývojové psychologie a prevence poruch attachmentu.

Autor působí jako přemýšlivý, didaktický terapeut, který se poctivě snaží čtenáři předat znalosti nejen z oblasti teorie attachmentu, ale i z psychodynamické teorie osobnosti. Kniha je plná studií, odborných pojmů i odkazů na další literaturu.

Souhlasím s dřívějšími recenzemi – kazuistická část je srozumitelná a obohacující. Teoretická část naproti tomu začíná sice slibně – příběhem Johna Bowlbyho a vzniku teorie attachmentu – ale postupně se z ní stává těžkopádný a odborně přesycený text. Mnohdy zde chybí vysvětlení pojmů, a čtenář se může snadno ztratit. Pokud se v určité fázi čtení cítíte zahlceni, doporučuji část přeskočit. Sama jsem měla chuť zavřít knihu při větách typu:

 “Jestliže byly interakce nadměrně synchronní, nebo naopak výrazně asynchronní, s jen málo recipročními podíly…” (s. 66)

nebo:

“Speciálně pro perinatální a postnatální hypoglykemii a periventrikulární leukomalacii se daly poprvé určit souvislosti s vývojem dezorganizované vztahové vazby.” (s. 79)

Kniha obsahuje pět kapitol. Vedle mé nejoblíbenější čtvrté kapitoly s příklady z klinické praxe jí předcházejí tři kapitoly:

1. Teorie vztahové vazby a její koncepty

2. Poruchy vztahové vazby

3. Psychoterapie založená na vztahové vazbě

Pátá kapitola pak shrnuje možnosti aplikace a využití konceptu vztahové vazby v psychoterapeutické praxi. Každá z těchto kapitol pro mě obsahovala pasáže velmi čtivé, ale i části, které jsem musela doslova přetrpět. Tato nevyrovnanost mě mrzela.

V dodatku čtenář nalezne dotazník vztahové vazby pro dospělé (Adult Attachment Interview) a knihu uzavírá obsáhlý seznam literatury.

Brisch výslovně uvádí, že teorie attachmentu není jediným možným pohledem na klienta a jeho psychopatologii, ale bezpochyby jde o pohled, který může přinést mnoho porozumění. Sama si z knihy odnáším nejen hlubší vhled do historie a vývoje teorie, ale zejména nové chápání klientova chování v terapii. Například – když klient po několika letech začne zapomínat na sezení, nemusí jít o odpor, ale o fázi separace, která má v lidském vývoji i terapeutickém procesu své opodstatněné místo.

Tím chci říct, že s vědomím této teorie může terapeut klientovo chování vnímat s větším nadhledem, nebrat si je osobně a zachovat laskavý postoj i v náročných fázích práce.

Knihu určitě doporučuji – i když ne úplně celou. Rozhodně kazuistiky a větší část teorie stojí za přečtení. Čerpat z ní mohou psychologové i psychoterapeuti napříč směry, protože vztahová vazba se dříve či později objeví v každém vztahu.