Když Bůh nikomu nechybí, vyprazdňují se kostely a modlitebny, zmenšují se a ztrácí na významu církevní společenství, je možné zpochybňovat jejich význam a přínos pro jednotlivce i celou společnost. Jaký dopad má fenomén náboženské lhostejnosti na fungování církví a jejich společenství? Jak vlastně lidé zažívají a potřebují církev či náboženství v každodenním životě? A jak se k náboženské společnosti mohou církve postavit? To všechno jsou oblasti, na něž se Jan Loffeld, německý kněz a teolog, zaměřuje ve své útlé knize.

Ve svých úvahách se Loffeld věnuje především tématu potřebnosti církve a náboženských společenství, která je kompromitována nejen skandály, jimž církve v posledních letech potřebují čelit, ale i rostoucí náboženskou lhostejností, která je v přímém protikladu k základnímu přesvědčení křesťanství o tom, že každý člověk dříve či později ve svém životě bude hledat svou cestu k Bohu a církvi. Důsledkem těchto fenoménů je stále se zmenšující počet věřících obecně, ale také klesající počet věřících, kteří se aktivně podílejí na životě v církvi. Výsledky výzkumů ukazují, že tento odliv zájmu nutně nesouvisí s úsilím, které kněží, faráři či pastorační pracovníci věnují budování a životu svých společenství. Jan Loffeld tedy dochází k závěru, že stále nižší účast na životě církevních společenství souvisí spíše s měnícími se postoji a potřebami lidí. První část knihy je věnována zkoumání těchto změn a také nabízí shrnutí dosavadních přístupů církve k jejich zvládnutí. V druhé části knihy pak autor hledá odpovědi na otázku, jak může být církev a církevní společenství relevantní i v dobře, kdy „Bůh nikomu nechybí“.

Autory předmluvy a doslovu českého vydání knihy jsou dvě z největších osobností současného křesťanského společenství v Česku: Tomáš Halík a Tomáš Petráček. Oba knihu hodnotí jako průlomovou pro odvahu Jana Loffelda pojmenovat možnost, že Bůh nikomu nechybí. Oceňují jeho přímočarost v označování některých slabin církve a zároveň jeho schopnost vidět příležitosti v místech, kam se církevní establishment spíše nedívá, neboť svým způsobem ohrožují jeho raison d’être. Úvahy Jana Loffelda rozhodně podporují ten proud v křesťanství, který chce jít cestou dalšího otevírání církve životu, a nabízejí argumenty proti tendencím uzavírat se ve snaze konzervovat církevní tradice.

Čtení první části knihy pro mě, jakožto věřící čtenářku, která není „organizovaná“ v žádné z církví, bylo i přes Loffeldovu otevřenost v popisu procesu církevní reflexe a reformy spíše frustrujícím zážitkem, který podpořil i jistý náznak toho, že náboženskou lhostejnost nelze jednoznačně spojovat s působením církve. Domnívám se totiž, že Jan Loffeld mohl udělat ještě další krok v pojmenovávání současných výzev pro církev a v přijetí odpovědnosti za to, že lidé už v církvi nehledají naplnění svých potřeb. Nejde totiž „jen“ o sexuální skandály, které v knize krátce a spíše okrajově zmiňuje, ale také o otevřenost k ženám či LGBTQ+ lidem, jimž zůstávají církve ve většině uzavřené. Druhá část knihy, která hledá východiska ze současné situace, naopak nabízí vizi církve jako společenství nebo způsob života, jehož bych se účastnila ráda, protože je prodchnutý otevřeností a přijetím, které nacházím v evangeliu, méně pak v církvi. I přes to však ve mně po přečtení knihy zůstává otázka po tom, co by bylo potřeba pro to, aby náruč církve mohla být stejně otevřená jako srdce Ježíše Krista. Jak by vypadala církev, pro niž by nebyla základním východiskem lidská potřeba Boha, ale lidská potřeba lásky a přijetí?

Čas strávený s knihou Jana Loffelda pro mě byl výzvou. Při čtení jsem se potýkala nejen se svými emocemi ve vztahu k církvi, ale také s náročností textu a předpokladem odborných znalostí čtenáře a jeho orientace v tématu. Bylo pro mě matoucí, jak autor používal termíny církev, náboženství, víra bez bližšího upřesnění jejich obsahu a významu v textu. Nebylo pro mě zřejmé, zda autor mluví o katolické církvi nebo zahrnuje i ostatní křesťanské církve, případně vztahuje své úvahy a závěry i na další náboženství. A stejně tak si neumím odpovědět na to, zda předmětem úvah je skutečně to, že nikomu nechybí Bůh, zda se spíše neukazuje, že lidem přestává chybět církev. Jakožto skutečně málo poučený křesťan jsem v textu často tápala. Přestože popis na přebalu označuje knihu za „nepostradatelného průvodce pro všechny, kteří se v dnešní době snaží poctivě žít své křesťanství“, domnívám se, že spíše než „každému“, je kniha určena spíše odbornějšímu publiku. Kniha mě přiměla klást si otázky po svém vnímání a své potřebě církve. Návodem na poctivý život křesťanství, který jsem v knize na základě popisu hledala, pro mě však spíše nebyla.