Kniha Jak se vztahujete k druhým? Trénink bezpečné vazby americké terapeutky Annie Chen na první pohled zaujme svou přístupností. Formátem menší než A5 a s necelými stopadesáti stranami slibuje praktického průvodce po světě vztahových vazeb — a skutečně, jde spíše o příručku než teoretický text.

Autorka vychází z teorie attachmentu, kterou v úvodu stručně představuje. Nabízí čtenáři krátký test, díky němuž může rozpoznat svůj styl vztahové vazby, a následně provází řadou cvičení a sebereflexivních úkolů. Kniha tak klade důraz především na osobní zkušenost, práci s vlastním prožíváním a rozvíjení schopnosti komunikovat otevřeněji — nejen v partnerských vztazích, ale i v přátelstvích, rodině nebo pracovním prostředí.

Annie Chen působí jako manželská a rodinná terapeutka, která se dlouhodobě věnuje jednotlivcům i párům. Její přístup je laskavý, podpůrný a místy až pečující. Oceňuji například doporučení, aby čtenář při zahlcení emocemi během čtení udělal pauzu, zaměřil se na běžné činnosti — napil se vody, šel na procházku, setkal se s přáteli. Takové drobnosti bývají v odborných knihách často opomíjeny, přitom právě ony mohou být klíčem k pocitu bezpečí, o který autorka usiluje.

Z hlediska struktury je text promyšlený: jednotlivé kapitoly jsou uvedeny přehledem témat a na jejich konci nechybí shrnutí a seznam dovedností, které si lze osvojit. Kniha rozlišuje tři základní typy vazby – bezpečnou, úzkostnou a vyhýbavou. Trochu mě překvapilo, že autorka vynechává čtvrtý, dezorganizovaný typ, který bývá v současných přístupech zmiňován.

Musím přiznat, že popisy jednotlivých stylů vazby na mě působily živěji než v řadě jiných publikací. Místy jsem se v nich až nepříjemně poznávala, což považuji za známku, že text skutečně funguje jako zrcadlo.

Zároveň ve mně kniha zanechala jistou rozpolcenost. Na jedné straně považuji její přínos za nesporný – vede k větší sebereflexi, k uvědomění si vlastních vzorců a emocí. Na straně druhé mi připadá poněkud zjednodušující tvrzení, že prostřednictvím několika cvičení lze „vybudovat“ bezpečnou vazbu, i pokud naše minulost byla nejistá. Věřím, že k hlubší proměně je zapotřebí delší terapeutická práce, než nabízí jedna příručka, jakkoli dobře napsaná.

Co mi četbu ztěžovalo, byla kvalita českého překladu. Text místy působí těžkopádně, objevují se chyby i nesmyslně znějící věty („Jaké způsoby zlepšení vás napadají u položek, na kterých nichž zapracovat?“). Překladatel si také neuvědomil, že autorka je žena, a v jedné pasáži k čtenáři promlouvá v mužském rodě. Tyto nedostatky snižují čtenářský komfort a je škoda, že redakce nevěnovala víc péče jazykové úpravě.

Navzdory tomu vnímám knihu jako užitečný a přístupný materiál – především pro ty, kdo se s tématem vztahové vazby setkávají poprvé. V revidovaném vydání by mohla představovat velmi podnětný zdroj i pro terapeuty či studenty pomáhajících profesí.