Archiv autora: Andrea Kučerová

Donald W. Winnicott: Hraní a realita

Pár slovy je o knize možné říci: skvělé kazuistiky, důležité téma, málo probírané. Chybí ale praktické sdělení, nějaká pomyslná linie mezi zdravým a nezdravým pojetím přechodového objektu. Winnicott místy relativizuje jasnost této linie a přechází do velmi analytického uvažování, které je místy na úkor srozumitelnosti textu.

Winnicott_přebal

Na str. 37 velmi zastarale pojímá homosexualitu a perverzi, což souvisí s dobou, ve které byl text psán. Naopak nadčasově začíná uvažovat systemicky – např. vliv deprese u matky na dítě, vliv nezaměstnanosti otce na členy rodiny atd.

Bez znalosti psychoanalytického „jazyka“ a backgroundu psychoanalýzy je knížka velmi obtížně srozumitelná. Tím znesnadňuje svou přístupnost čtenáři a zužuje pole pouze na odborníky a nejlépe zaměřené psychoanalyticky.

Knížka je určitě zajímavým exkurzem do dějin, kdy je možné nahlédnout do Winnicottova stylu práce a osobnosti, jakou byl. Každý dětský psychoterapeut řeší, jak konkrétní dítě rozlišuje mezi fantazií a realitou, jaký obsah v terapii patří do toho či onoho. Knížku doporučuji zejména odborníkům věnujícím se práci s dětmi.

 

 

 

 

 

Tichá síla: tajné přednosti introvertních dětí

Trávíte raději čas s pár přáteli než na večírcích? Je pro vás těžké přihlásit se o slovo v sále plném lidí? Říkají o vás známí, že jste dobří posluchači?  Pak je tohle kniha přímo pro vás.

Tichá síla

Susan Cain se po své prvotině Ticho: síla introvertů ve světě, který nikdy nepřestává mluvit k tématu introvertství vrací znovu a tentokrát míří na mladší čtenáře. Kniha obsahuje praktické rady, jak zacházet s introvertními vlastnostmi v různých prostředích. Podle nich jsou členěné i jednotlivé časti, například škola, společenský kontakt, koníčky či domov. Nabízí nový pohled na vnímání introvertství jako něčeho důležitého a cenného pro společnost, vyzdvihuje hodnoty vážící se k introvertství. Mimo jiné přemýšlivost, schopnost pokládat hluboké otázky, schopnost poslouchat. Oproti běžnému pojetí ve společnosti je autorka staví do popředí v odkazu na tajné předností skrývající v sobě velký potenciál. S redakcí jsme se shodli, že po přečtení máme pocit, že se Susan Cain podařilo pozvednout cenu našeho vnitřního introverta.

Autorka sesbírala zkušenosti dětí introvertů, které v knize uvádí, např. jak řešili různé sociálni situace a jak se v nich cítili. Doporučuje triky, jak zvládnout mluvení před větší skupinou lidi. Kniha je skvělá pro pedagogy, psychology, rodiče, pro introverty a jejich extravertní přátelé – aby své introvertní protějšky lépe chápali. Pedagogové a školní psychologové  si přijdou na své v kapitole skupinové aktivity ve třídě, kde mohou načerpat cennou inspiraci.

Přestože o sobě autorka říká, že je sama introvertka, její hlas je rozhodně slyšet. Na kontě má dvě knihy, obě přeložené do desítek jazyků. Založila také hnutí Quiet Revolution, které dále podporuje rozvoj introvertů a dává jim příležitost, jak být slyšet a uhájit si ve společnosti své místo. Zaměřuje se na rodičovství a vzdělávání introvertních dětí, na jejich životní styl a pracovní život. Její přednášku na TedTalks shlédlo několik milionů lidí a ne nadarmo ji označil za svou nejoblíbenější i Bill Gates.

Rosemarie Portman: 100 her pro rozvoj sebedůvěry a sociálních kompetencí

Jak již název knihy vypovídá, kniha sestává ze 100 her pro rozvoj sebedůvěry a sociálních kompetencí u dětí od 8 do 12 let.

100her

Autorka Rosemarie Portmann nabízí inspiraci v podobě seznamu her rozřazených podle jednotlivých sociálních kompetencí. Každou hru uvádí velmi stručná legenda bez nároku vysvětlit potřebnou teorii.

V knize mi chybí upozornění na kontraindikace, obzvláště ošemetná mi pak připadá hra pro integraci Outsideři. Děti si v ní zážitkově zkouší, jaké to je být outsiderem. Dostanou kolem krku šál (jedno nebo dvě děti), čímž jsou označeny za outsidery. Ostatní se volné pohybují po místnosti, zdraví se, podávají si ruku, mluví spolu – pouze outsidery vynechávají. Nikdo si jich nesmí všímat, nikdo nereaguje na jejich snahu navázat kontakt. Autorka uvádí pouze dvě doporučení: aby si ji vyzkoušeli všichni a lektor na začátku vybíral děti s dobrou pozicí v kolektivu. Na závěr by měla proběhnout diskuze. Dokážu si však představit, že hra může vyvolat v dětech opravdu nepříjemné pocity nebo evokovat traumatickou zkušenost a ne každý dospělý zvládne dostatečně ošetřit pocity v následné diskuzi. Proto je u některých her potřeba zvážit jejich použití s ohledem na vztahy ve třídě, klima třídy a zkušenost lektora. Pokud zadávající není profesionál pracující s dětmi, diskuze se může ubrat nežádoucím směrem.

Naopak velmi oceňuji hry zaměřené na gender, které vedou děti k uvědomění jejich ženskosti nebo mužnosti a k zamýšlení se nad výhodami obojího.

Kniha je určitě cennou inspirací pro vedoucí různých dětských skupin a pedagogy, kteří pracují s dětmi.

Jesper Juul, Peter Hoeg a kol.: Trénink empatie u dětí

Trochu jiný trénink empatie. Příručka je dílem Sdružení pro životní kompetence dětí, které bylo založeno za účelem rozvoje životní kompetence, existenciálního spočinutí v sobě a moudrosti srdce v pedagogické práci s dětmi. Účel sdružení výstižně shrnuje přístup autorů k tréninku empatie. Věří, že čím lepší vztah samy k sobě děti mají, tím lépe se dokážou učit a tím harmoničtěji mohou vyrůstat a dospívat.

trenink

Autoři upozorňují, že se děti se schopností empatie již rodí. Cvičení nejsou zaměřená na naučení nové dovednosti, ale na navázání zdrojů, které děti v sobě již mají. Přes nápor podnětů a aktivit pouze nemají čas a prostor tyto dovednosti rozvíjet.

Kniha nabízí cvičení pro rozvoj empatie inspirována meditačními technikami osvobozenými od náboženských dogmat. Za základní kompetence pro rozvoj empatie považují práci s tělem, dechem, srdcem, kreativitou a vědomím.

Pro odborníka mohou být některé argumenty nedostatečně vysvětlené a nepodložené. Očekávala bych u výroků typu: „srdce má mnohem větší roli, než jsme mysleli, v procesu řízení mozku“ či „srdce koordinuje produkci mozku“, vysvětlení, z jakých zdrojů autoři vycházejí, odkaz na výzkumy a teorie. Což v knize chybí.

Zajímavá je diskuze o zavedení tréninku empatie do škol, která běží i v českých médiích a ve vzdělávacích platformách spíše v duchu osobnostního rozvoje, popř. nácviku sociálních dovedností. Autoři trefně popisují, že přechod od autoritářské výuky způsobil jakési vakuum, které je stále nezaplněné a nabízí široké možnosti různých výchovných přístupů. Neexistuje jednotný proud, proto je diskuze velmi potřebná. Mnoho škol již zavedlo osobnostní rozvoj přímo do své výuky, či jej nabízí formou skupin zaměřených na rozvoj sociálních dovedností vedené školními psychology, nejedná se však o systémové řešení, ale o vlastní aktivitu škol.

Knížka může být zajímavou inspirací pro studenty pedagogiky a psychologie a pro zájemce z řad laiků i odborníků, kteří se zajímají o dané téma. Rozvoj empatie pomocí meditačních technik, které dítě vracejí k sobě a jeho vnitřním prožitkům, by určitě měl mít místo v diskuzi o osobnostním rozvoji dítěte.

Lev Semjonovič Vygotskij: Psychologie myšlení a řeči

Pokud jste se učili o Piagetovi s dovětkem, že některé jeho objevy jsou překonány, nyní si můžete přečíst, o které se jedná. A to v knize Psychologie myšlení a řeči.

vygotskij

Vygotskij v ní podrobuje Piagetovu práci precizní kritice. V knize můžete sledovat celý proces, jak nad tématem myšlení a řeči Vygotskij uvažuje. Kniha umožňuje nahlédnout do hlavy výzkumníka a společně s ním projít myšlenkové mapy a argumenty, jak vést výzkum na dané téma. Jeho myšlenky jsou stále aktuální a pokrývají široký záběr.

Seřazení kapitol působí místy chaoticky, přímé překlady Vygotského díla se překrývají s poznámkami profesora Jana Průchy. Ocenila bych delší úvody, vysvětlení řazení kapitol, jakož i kontextu vzniku Vygotského myšlenek. Bylo by určitě i přínosné zmínit limity Vygotského díla a srovnat jeho myšlenky s aktuálním vývojem v oblasti výzkumu. Pro zájemce o tuto oblast profesor Průcha nicméně v doslovu alespoň uvádí podrobnou rešerši autorů a aktuálních výzkumů, které na Vygotského dílo navazují. Zároveň čtenáře seznamuje se životem L. S. Vygotského.

Zajímavé jsou odkazy na známé výzkumy (např. Köhlerovy výzkumy se šimpanzy), kde Vygotskij analyzuje postup výzkumníků a kriticky se zamýšlí nad jejich závěry. Podstatné poznámky má i k výuce na školách, kde kriticky zkoumá zavedený systém výuky, který podle něj zcela neodpovídá výzkumným zjištěním vývoje myšlení a řeči.

Knihu by neměli minout psychologové, pedagogové, lingvisti, kulturní antropologové a další zájemci, kteří se chtějí věnovat tématu myšlení a řeči.

Pavla Koucká: Uvolněné rodičovství

Knihy o výchově zaplňují díru na trhu. Rodiče na internetu naštvaně diskutují, že každý odborník radí něco jiného. Jako psycholog mám pocit, že za rodičovským vztekem stojí nejistota. Zrovna nedávno jsem se stala součástí hádky mezi mou tchýní a švagrovou; tchýniny rady ohledně výchovy vnučky se nesetkaly s pozitivní odezvou.

pictureprovider (1)

Startovní čára je v tomto kontextu pro odborníka obtížná, autorka si s ní však poradila velmi obratně. Dnešní rodiče mnohdy považují výchovu dítěte za svůj další projekt po studiu a kariéře. Snaha o dokonalou výchovu s sebou přináší nepříjemnou otázku: „Dělám to správně?“. Odpověď by bylo možné hledat u vlastních rodičů, přátel, jiných rodin s dětmi, na internetu, v literatuře, poradnách u odborníka… Jenže doba se změnila a rodiče se již nemohou zcela spoléhat na hledání inspirace u druhých, kteří například vychovávali v jiném společenském prostředí. Příliv médií, zdravé stravování, nové možnosti ve  vzdělávání, možnost volby z široké nabídky, citlivější diagnostika poruch učení a další diagnózy spojené s 21. stoletím, to je jen stručný nástin otázek, ke kterým se současní rodiče musí postavit.

Autorka vychází z existujících výchovných přístupů (líný rodič, jednoduché rodičovství, pomalé rodičovství a další), z psychologických teorií a vlastní praxe rodinné terapeutky. Z této směsi si vytvořila vlastní koncept uvolněného rodičovství.

Přehledná publikace nabízí množství praktických technik a odpovědí na výchovné otázky, které má autorka vyzkoušené na vlastních dětech a rodinách s dětmi z její praxe. Ty s lehkostí propojuje s psychologickou teorií, která si zachovává odbornou úroveň. Uvádí aktuální informace, teorie a výzkumy, které zajímavě propojuje s reálným životem.

Pokud ve výchově bojujete s nejistotou, představuje kniha ideální výběr. Potěší, uvolní a rozhodně nevyvolá výčitky; s autorčiným heslem „méně je někdy více“ naopak břemeno z rodičů odebírá. Mnohé může nabídnout také psychologům a dalším odborníkům na výchovu.

M. Valenta, P. Humpolíček a kol.: Hra v terapii

Kolektiv autorů v čele pictureprovider (19)s profesorem Valentou a doktorem Humpolíčkem hned v úvodu zve k putování „nedozírnými pláněmi hry rozprostírajícími se v krajině fantazie a tvořivosti.“. Vzápětí uvádějí důvod citací dětského psychologa Zdeňka Matějčka „že lépe rozumět hře znamená lépe porozumět sami sobě“. Zmíněný úvod mě nalákal očekáváním podobně okouzlujícího čtení jako je kniha Violet Oaklanderové Třinácté komnaty dětské duše. Proto mě zpočátku čekalo překvapení, protože se jedná o odbornou publikaci v plném slova smyslu.

Celý příspěvek

Sexuální edukace: III. část

Reakce na změny v pubertě

Fyzické změny vedou k dospělejšímu vzhledu. Na základě těchto změn se osoby v okolí dospívajícího k němu začínají chovat jako k dospělému a ne jako k dítěti, což způsobí silný psychologický dopad na dívku či chlapce.

rainbow girl & boyU dívek se fyzické změny projevují zvýšením tělesného tuku a rozšířením boků, čímž je oddalují od současného tzv. ideálu krásy v momentě, kdy sebedůvěra dospívajícího má přímý vztah k jeho fyzickému vzhledu.

Reakce na menstruaci záleží na předchozím vzdělání od rodiny, školy a na věku dívky při prvním výskytu. Berk (1998) tvrdí, že ve výzkumech se objevila méně negativní reakce na fenomén spermarche a první ejakulaci.

Když se puberta objeví předčasně (puberty timing)

Puberty timing znamená časové zařazení průběhu puberty, ve kterém se nachází adolescent oproti svým vrstevníkům, jestli dospívá předčasně, současně nebo opožděně.

U chlapců se předčasná puberta setkává s pozitivním přístupem. Zatímco u dívek bývá předčasné dospívání problematické.

Různé studie ukazují, že předčasná puberta u dívek může být spojená s depresivními stavy, užíváním drog a s poruchami chování.

Opožděný puberty timing u chlapců může způsobit problémy ve škole, vyvolat pocity úzkosti a deprese, podpořit užívání tabáku a alkoholu, ačkoli nemají tendenci k extrémům jako u dívek (Berk, 1998).

Změny nálad v pubertě

Současné výzkumy prokázaly, že vysoké hladiny hormonů souvisejí se změnami nálady. Chlapci mají tendenci projevovat hněv a vznětlivost, zatímco dívky hněv a depresi. Různé studie dokazují, že dospívající reagují více emočně a méně stabilně na události probíhající během puberty (Berk, 1998).

Příspěvek psychoanalytiků

Sigmund Freud

Pro Sigmunda Freuda je adolescence vedlejší etapou ve vývoji osobnosti, pokud už je vyřešený Oidipův komplex nebo Elektřin, které determinují osobnost (Freud, 2015).

Anna Freud

Podle Anny Freud existují dva typy mechanismů obrany specifické pro adolescenci: askeze a intelektualizace.

– intelektualizace nebo racionalizace: dospívající se příliš osobně nezapojuje do otázek, které by měl řešit. Nepřemýšlí a neanalyzuje do hloubky myšlenky, příčiny daných okolností nebo etické otázky.

– asketismus: dospívající snižuje úzkost odmítnutím podílet se na určitých situacích, aby se vyhnul pokušení. Odmítá být se svými vrstevníky, účastnit se aktivit a sexuálních vztahů. V určité momenty neovládne své impulzy: ambivalence a nepředvídatelné chování adolescentů (Freud, 2006).

Sebevědomí

Susan Harter (1985) zdůrazňuje, že ocenění „já“ se odvíjí od dosáhnutého úspěchu v oblastech, které jsou pro jedince důležité, jako fyzický vzhled (velmi vlivný aspekt v adolescenci) nebo přijetí skupiny. Modely Cooleyho nebo Mead zastávají názor, že sebedůvěra odráží chování, které ostatní vysílají k jedinci. Začátek adolescence s sebou často přináší snížení sebedůvěry kvůli zkušenostem z prvních momentů, násobení rolí a fyzické změny (Harter, 1985).

Partnerské vztahy

Jedním ze speciálně důležitých aspektů pro dospívající dívky a chlapce jsou partnerské vztahy. Sexuální vztahy se stávají tématem, které generuje řadu konfliktů mezi dětmi a rodiči. K vývoji této etapy však neodmyslitelně patří jako podmínka pro vytvoření sexuální identity.

První vztahy bývají málo intimní, běžně ani neobsahují očekávání sexuálního vztahu, spíše se stávají podporou při zrání emocionálním (zvyšují sebedůvěru) a citovém.

Podle teorie citové vazby, partnerský vztah je ovlivněný reprezentativním modelem nebo vnitřním modelem vytvořeným ve vztahu k základní postavě citové vazby (obecně k matce v roli hlavní pečující osoby), v rodičovském vztahu se dítě naučí emocionální blízkosti a fyzickým interakcím, které budou probíhat již s jiným významem v partnerském vztahu.

Bezpochyby, někteří autoři upozorňují na myšlenku, že romantický vztah se podobá vztahu s blízkým přítelem, a právě ve vztahu k příteli stejného pohlaví se dítě připravuje na intenzivní vztahy. Mezi dívkami, začátek partnerského vztahu jedné z nich, vyvolává silné pocity opuštění v blízké přítelkyni a u zadané dívky pocity viny. Rozchod s sebou může nést pocity smutku a zoufalství (Sullivan, 1953).

Brown (2004) popsal čtyři fáze formování partnerských vztahů:

  1. Iniciace: je zaměřená na vlastní já. Cílem této fáze je získat důvěru ve vlastní schopnosti mít vztah s potenciálním partnerem.
  2. Status: od vlastního já jedinec přechází ke vztahu k druhým. Partnerský vztah je formou získání popularity nebo statusu ve skupině vrstevníků.
  3. Afektivita: cíl partnerského vztahu se změnil. Dospívající riskuje, aby získal hlubší vztah. Vztahy jsou nyní více nabité sexuálně a emocionálně. Přátelé již nemají kontrolu nad partnerským vztahem jako předtím.
  4. Pouto: v této etapě je vztah již zralý, preferuje se náklonnost a závazek. Etapa nastává na konci adolescence nebo na začátku mladé dospělosti.

Sexuální vztahy

V první řadě, pojďme vyvrátit myšlenku, že sexuální abstinence v dospívání podporuje zdraví a lepší adaptaci v dospělosti.

Pravděpodobně, chlapci a dívky s horší školní adaptací, negativními rodinnými vazbami a kteří provozují rizikové chování, budou mít horší psychické zdraví, ať už navazují sexuální vztahy během adolescence či ne. A naopak. Ti, kteří mají akademické ambice, s dobrými rodinnými vztahy a kteří se nepouští do rizikového chování, budou v dobré psychické kondici, stejně se sexuálními vztahy během adolescence či bez nich (Bogart a kol., 2007).

První sexuální vztahy se týkají masturbace a sexuálních fantazií bez konkrétního partnera. Tyto fantazie plní tři funkce: Aktivují slast, jsou zástupci neuspokojených sexuálních potřeb a slouží k tomu, aby dospívající poznal sám sebe

Navzdory některým alarmujícím zprávám o předčasných sexuálních vztazích a souvisejícím rizikovém chování, výzkum HBSC (Health Behaviour in School-aged Children) provedený na vzorku 23 000 španělských adolescentů mezi 11 a 17 lety ukázal, že většina dospívajících nemá plné sexuální vztahy během adolescence: 56,7 % dívek a 55,4 % chlapců ve věku 17/18 let nemělo sexuální vztahy, ve věku 15/16 let 74,5 % dívek a 67 % chlapců nemělo pohlavní styk (Moreno a kol., 2008).

Stále jsou významné rozdíly mezi dívkami a chlapci, co se týče sexu. Pro chlapce je sex cílem sám o sobě, zatímco dívky chápou sex ve spojení s citovými vztahy, jako jejich součást. Chlapci začínají mít dříve impulzy a sexuální zájmy ve větší frekvenci. Německá studie (Schmidt & Sigush, 1971 podle Langmeier & Krejčířová, 2006) ukázala, že zejména u chlapců (82 %) u dívek méně často (62 %) byla motivací prvního koitu prostá zvědavost. U dívek hrála větší roli emoční vazba na chlapce.

Zda jsou tyto genderové rozdíly dané biologicky nebo sociálně (sociální faktory jako restrikce pro sexuální touhu dívek, kdy se musely přizpůsobit sociálním normám), zatím nebylo rozhodnuto a diskuze pokračuje, zvažujíc vliv obou faktorů v interakci a oboustranném vlivu.

Některé studie naznačují, že dospívající z nefunkčních rodin, kteří nejsou kontrolovaní jejich rodiči nebo je rodiče kontrolují excesivně, kteří vyzrávají dříve a kteří mají nízké akademické ambice nebo nízký sociální status, začínají úplné sexuální vztahy dříve (Zani & Cicognani, 2006).

Existuje pět motivů, které vedou adolescenty k navazování sexuálních vztahů (Savin-Williams & Diamond, 2003 podle Zani & Cicognani, 2006):

  1. Potřeba snížit sexuální touhu.
  2. Zvědavost.
  3. Dosažení sociálního statusu nebo statusu dospělého (u dívek by spíše šlo o citový vztah).
  4. Mít partnerský vztah.
  5. Užití sexu jako mechanismu emocionální regulace, který dospívajícímu pomáhá vyrovnat se s negativními pocity a stresovými zážitky. To je nejméně běžný motiv, který může vést k rizikovému sexuálnímu chování.

Sexuální edukace: II. část

Role genderových rozdílů v sexuální edukaci

Existují rozpoznatelné rozdíly v kategoriích o sexuálních otázkách, o kterých rodiče s adolescenty mluví. Matky mluví s dospívajícími dívkami více o jejich těle; o menstruaci a „normálním“ sexuálním vývoji a o pubertě (Diiorio, Kelley, & Hockenberry-Eaton, 1999). Matky nabízejí dívkám málo Dami Sexexplicitních informací o pohlavním styku a slasti, ačkoli mluví s dívkami více o „sexuálních faktech“ (Raffaelli & Green, 2003). Matky také probírají antikoncepci (Regnerus, 2005; Raffaelli, Bogenschneider, & Flood, 1998) a sexuálně přenosné nemoci (Raffaelli, Bogenschneider, & Flood, 1998) více s dívkami. Rodiče zcela zřejmě mluví více s dívkami o sociálně-sexuálních tématech jako je „randění“ a vztahy (Raffaelli & Green, 2003), dívky jsou také více vystavené diskuzím o morálce, přednostech panenství, ztrácení respektu skrz sexuální styk a názoru rodičů, zda schvalují teenagerovský sex (Regnerus, 2005). Rodiče pravděpodobněji budou debatovat (a výzkumníci se budou ptát) s dívkami než s chlapci o sexuálním útoku, ačkoli dokonce i mezi dívkami pouze přibližně jedna čtvrtina z nich uváděla, že jejich rodiče s nimi mluvili o sexuálním útoku (Omar a kol., 2003 podle Martin & Luke, 2010).

Výzkumníci obvykle našli jen několik sexuálních témat, která rodiče probírali více s dospívajícími chlapci, a ty výslovně obsahovaly slast: masturbace a noční poluce (Diiorio, Kelley, & Hockenberry-Eaton, 1999). Výzkumníci také objevili, že ve Spojených státech sexuální edukační učební plány probírají slast a touhu víc pro chlapce než dívky (Fine & McClelland, 2006). Mezi vzorkem africko-amerických teenagerů Diiorio a kol. (1999) také našli, že matky říkali více chlapcům než dívkám o používání kondomu. Předchozí výzkum identifikoval matčin pocit pohodlí nebo uvolněnosti při mluvení o určitých tématech jako mechanismus, který vytváří genderové rozdíly v sexuální socializaci adolescentů.

Martin a Luke (2010) ve své studii použili data z národního webového průzkumu od 631 amerických matek 3 až 6 letých dětí pro účely testování, zda existují stejné genderové rozdíly v tom, co matky učí jejich malé děti o sexualitě a reprodukci. Testovali, zda matky mluví více s dcerami nebo syny o sexuálních tématech a dále, zda matky mluví více s dcerami nebo syny o milostných vztazích, reprodukčních tělech a morálce, ale nikoli o sexuálním zneužívání nebo pohlavním styku/slasti.

Došli k závěrům, že matky mluví s dcerami signifikantně více než se syny o vztazích, morálce a těle. Zároveň se neprokázaly žádné genderové rozdíly v tématech, o kterých matky mluví nejvíce (sexuální útok) a nejméně (pohlavní styk/slast). Ke každé hypotéze použili v dotazníku několik odpovídajících tvrzení. Ze 12 položek k tématu vztahů více dívky (4 % a 9 %) oproti chlapcům slyšely každé tvrzení, ale jen dvě položky ukázaly statisticky signifikantní rozdíl mezi chlapci a dívkami. Dívkám bylo se signifikantně větší pravděpodobností řečeno: „Většina lidí, kteří se vdají nebo ožení, se snaží o vztah na celý život,“ (53 % dívek a 44 % chlapců) a „Existují různé typy rodin,“ (59 % dívek a 51 % chlapců). Matky také více dcerám říkají o reprodukčních tělech. Polovina matek s dcerami sděluje tvrzení „Těla se mění během růstu a dospívání dítěte v teenagera,“ naproti tomu matky s chlapci tvrzení sdělovaly v 35 %. Stejně diskuze o menstruaci, která byla minimální (16 %), byla primárně určená dívkám (23 % vs. 10 % chlapci).

Dva výroky o tom, jak děti přicházejí na svět (skrz vagínu a císařský řez) opět slyšely více dívky. O sexuálním útoku matky mluvily více s dcerami. Také s větší pravděpodobností probíraly matky s dcerami spíše než s chlapci, které sexuální chování je „špatné“. Chlapci spíše než dívky slyšeli, že homosexualita je špatná (9 % a 8 %), ale dívkám s větší pravděpodobností bude řečeno, že masturbace (5 % a 3 %), mimomanželský sex (13 % a 10 %) a mimomanželské děti jsou špatné (17 % a 11 %). Matky mluví více se syny o pohlavním styku a slasti. Pro hypotézu, že pro matky je jednodušší a cítí se uvolněněji při konverzaci s dcerami než se syny, vyšly smíšené výsledky. Rozdíl mezi matkami dcer a synů podle jejich vlastních záznamů byl statisticky nesignifikantní. Zároveň matky uváděly, že mnohem méně dovolují chlapcům vidět je nahé nebo při oblékání a vycházení a vcházení do sprchy, u dívek 80 % a chlapců 57 % (Martin & Luke, 2010).

Proč je důležité s dětmi a dospívajícími hovořit o sexualitě?

Tak zní nadpis kapitoly v knize Sexuální výchova od Lenky Šilerové (2003), ze které bych si nyní dovolila použít několik argumentů. Jako odpověď na tuto otázku uvádí pozitivní vliv na vytvoření přirozeného vztahu k lidskému tělu a sexualitě. Dále mluvení o sexualitě přispívá k prevenci sexuálního zneužívání dětí a dospívajících, poučené děti lépe čelí sexuálnímu zneužívání. Pokud k zneužití dojde, dokážou lépe popsat, co se stalo. Sexuální edukace napomáhá zodpovědnému sexuálnímu chování a posunutí začátku sexuálního života. V souvislosti s dospíváním se mluví o sekulární akceleraci, výzkum na české populace ale ukazuje, že o prvním sexu to zřejmě neplatí. Trend ve věku prvního pohlavního styku se dlouhodobě nemění. Mladí Češi získávají první pohlavní zkušenost kolem osmnáctého roku (Šulová, Fait, Weiss a kol., 2011). Přesto dospívající může nabýt dojmu, že už by měl nějaké sexuální zkušenosti mít. Pod tlakem vrstevníků, médií a některých časopisů, které vyvolávají dojem, že první sex ve věku pod patnáct je běžná záležitost. Sexuální edukace může právě informace z neověřených zdrojů upřesnit.

Domnívám se, že role sexuální výchovy by neměla končit pouhým předáním informaci, ale měla by také podporovat děti a dospívající v rozvinutí schopností a dovedností “domluvit se” o sexuálních otázkách s partnerem. Jak uvádí Šilerová (2013): “Nezkušenost, komunikační neobratnost, ale i stud o těchto věcech s partnerem hovořit mohou být hlavními důvody toho, že mladí lidé (a nejen oni) nepoužijí antikoncepci vůbec nebo nedostatečně.” Sexuální výchova by tedy měla zahrnovat i učení se formulování požadavků v sexuálním životě a jejich přiměřeném prosazení. Schopnost sdělit partnerovi svá přání významně přispívá ke spokojenosti.

Když je sexuální zrání zrychlené: akcelerace vývoje

Tendence k akceleraci vývoje je známá v současné době jako předčasné sexuální zrání. V předčasném sexuálním zrání hrají roli aspekty související s výživou, tělesnou váhou a realizací intenzivního fyzického cvičení.

Předčasný výskyt menstruace obnáší něco více než jen fyzické změny. Znamená také předčasný výskyt adolescentního chování, aniž by nutně došlo i k psychologickému vývoji, který by dospívajícím umožnil čelit situacím pojícím se k dospělejšímu věku (Langmeier & Krejčířová, 2006).

Sexuální edukace: I. část

Úvod

O aktuálnosti tématu mezi „laiky“ mě přesvědčila polemika, která proběhla začátkem nového roku na sociálních sítích. Režisér Vít Klusák upozornil na genderovou sexnevyváženost básně Maminka od Jiřího Žáčka, jeho příspěvek sdílely desítky lidí. Řada z nich byla textem básně pohoršena. Po jejím přečtení je totiž zřejmé, že pracuje s genderovými stereotypy. Ženy automaticky staví do role, kdy jejich hlavním posláním je postarat se o děti. „K čemu jsou holky na světě? Aby z nich byly maminky, aby se pěkně usmály na toho, kdo je malinký. Aby nás měl kdo pohladit a povědět nám pohádku. Proto jsou tady maminky, aby náš svět byl v pořádku,“ stojí v básni Jiřího Žáčka. Předávání genderových stereotypů jsem v práci vyhradila místo z hlediska role genderových stereotypů v sexuální edukaci.

V této práci bych chtěla především představit několik vybraných výzkumů na dané téma. Myslím, že v České Republice najdeme mnoho prací zabývající se tematikou sexuální edukace, které důsledně probírají historické a jiné souvislosti (Šulová, Fait, Weiss a kol., 2011) nebo přímo nabízejí manuály pro učitele (Fifková a kol., 2009), či rodiče (Šilerová, 2003). V publikaci Výchova k sexuálně reprodukčnímu zdraví autoři Šulová, Fait, Weiss a kol. (2011) nabízejí obsáhlý přehled teorie k tématu. Mimo jiné uvádějí výsledky ojedinělého (v ČR i zahraničí) výzkumného projektu, který sleduje od roku 1993 změny v sexuálním chování obecné populace. Podrobněji se k němu ještě vrátím později.

Shrnutí poznatků z různých vybraných zahraničních i českých výzkumů mi proto připadá velmi smysluplné a logické zaměření mé práce po rešerši dostupných zdrojů, které již vyčerpaly mnohé z teoretické báze sexuální výchovy. Pozornost budu věnovat i psychologickému pohledu na rizika psychosexuálního vývoje a psychické dopady změn na dospívající, které by měly mít v sexuální edukaci také místo.

Pojmy

V české literatuře se používá pojem sexuální výchova, ekvivalentně sexuální edukace, což je pojem převzatý z anglofonní literatury. Pro potřeby seminární práce budu používat oba termíny, i když osobně upřednostňuji sexuální edukaci. Obvykle se v souvislosti s tímto termínem zmiňuje vývoj pohlavní identity nebo gender identity. Dále je s tématem úzce spojený psychosexuální vývoj, kde pracujeme s pojmy sexuální identifikace, role, preference a chování. V sexualitě také existuje norma, ze které vybočují např. poruchy sexuální preference (zahrnující různé typy deviací), transsexualita, pornografie, sexuální násilí na dětech a další.

Dále se používají pojmy pubescence. Někteří autoři etapu pubescence dále dělí na prepubertu a pubertu. V teoriích se pojmem adolescence někdy označuje období konce puberty, etapu předcházející mladé dospělosti. Existují i další dělení, pro účely práce budu používat pojmy puberta a adolescence ekvivalentně.

V práci se zaměřím na sexuální edukaci u malých dětí a u adolescentů. Zvědavost a motivace dozvědět se více o sexuálních tématech se objevuje v průběhu vývoje dítěte opakovaně, stručné a přehledné shrnutí nabízí Šilerová (2003) v kapitole Vývoj zájmu o sexualitu na str. 50. Často probíraným tématem je sexualita zdravotně postižených, např. Šulová, Fait, Weiss a kol., 2011.

Genderová identita

Ve věku dvou nebo tří let děti rozvíjejí svou genderovou identitu (Kohlberg, 1966), ve věku 4 nebo 5 dosáhnou pocitu genderové stálosti (Bem, 1989). Děti jsou poměrně rigidní uživatelé genderových kategorií ve čtyřech nebo pěti letech a používají vlasy, oblečení a vzhled ostatních k posuzování genderu extrémně normativním způsobem (Martin & Ruble, 2004). Rodiče hrají klíčovou roli v rané genderové socializaci. Existuje jasná evidence, že rodiče drží pevné genderové normy dokonce pro jejich velmi malé děti a pracují na jejich socializaci v souladu s normativními genderovými očekáváními (Martin 2005; Kane 2006).

Vliv interakce rodič-dítě

Podle Geasler, Dannison a Edlund (1995), pokud rodiče nelžou dětem v odpovědích na jejich sexuální otázky, když jsou ještě malé, jako adolescenti se budou cítit pohodlněji při mluvení s rodiči o sexuálních tématech a pravděpodobně se budou více rozhodovat sami v sexuálním chování a také budou schopni převzít hodnoty a morální systém rodičů. Není podstatné, zda rodiče aktivně či pasivně participují na sexuální výchově, jejich sexuální představy a přístupy jsou nevyhnutelně tlumočeny dětem skrz interakci rodič-dítě.

Komunikace o sexuálních tématech mezi rodiči a adolescenty má potencionálně pozitivní vliv na jejich přístup k sexu a sexuální chování. Adolescenti si drží konzervativnější přístup k sexu a odkládají první pohlavní styk, nebo budou používat antikoncepční metody (Nolin & Peterson, 1992). Dívky, které mluvily o antikoncepčních metodách s matkou, používaly dvakrát častěji antikoncepční metody oproti dívkám, které o nich nemluvily. Naopak, pokud je mezi rodiči a adolescenty málo komunikace, děti mívají více pohlavních styků (Jaccard & Dittues, 1998 podle Martin & Luke, 2010).

Harmonie vztahu rodič-dítě je důležitým ukazatelem budoucího vývoje dítěte v jeho intimním vztahu. Čím dříve vztah rodič-dítě ztratí harmonii, tím dříve dítě začne vyhledávat partnerské vztahy.

Předtím než dítě opravdu porozumí opačnému pohlaví a omylům v lásce a sexu, se dítě pro nedostatek rodinné náklonnosti rychle zamiluje a začne se sexuálním chováním (Martin & Luke, 2010).

Průřezová studie Ruize-Canely a kol. (2012) si dala za cíl ověřit, jak ovlivňují začátek sexuální aktivity mladých obyvatel Salvadoru sdělení, které dostanou k sexuálním otázkám, emocionálnosti a volném čase od rodiny, přátel a komunikačních médií.

Použili náhodný výběr vzorku 2615 studentů (od 13 do 19 let) z 30 škol v Salvadoru. Získali sociodemografické údaje, životní styl a zdroje informací o sexualitě a lásce používaných mladistvými. Celkově 638 (24,4 %) mladistvých přiznalo, že měli sexuální vztahy. Uvedené faktory souvisely s větší pravděpodobností sexuálních vztahů: sourozenci nebo přátelé podporují vznik sexuálního vztahu. Ochrannými faktory byl dohled rodičů; obdržená sdělení pomáhající abstinenci od přátel nebo sourozenců a dostávání kladných ohlasů na manželství ze strany rodičů.

Průzkum české populace (Weiss & Zvěřina, 1999 podle Langmeier & Krejčířová, 2006) ukázal, že ve všech věkových kategorií a u obou pohlaví jsou hlavním zdrojem informací o sexualitě přátelé a známí (na prvním místě je uvedlo 35 % žen a 45 % mužů). I když v nižších věkových kategoriích stále dominují rodiče jako hlavní zdroj (u chlapců a dívek mezi 15. – 17. rokem v 15 %, resp. 25 %) nebo škola (v dané věkové kategorii asi u 15 %, u starších generací výjimečně).

Zdá se, že sdělení od rodiny a přátel jsou faktory, které ovlivňují začátky sexuálních vztahů adolescentů. Programy na podporu zdraví by měli počítat s těmito faktory.

O čem rodiče s dětmi mluví

Pro rodiče v USA je velmi těžké mluvit s jejich dětmi, i s adolescentními, o sexualitě (Geasler a kol., 1995). Sexualita je tabu téma s ohledem na děti v USA, a pokud rodiče mluví s teenagery o sexualitě, často poučují o záležitostech okolo sexuality (reprodukční záležitosti, antikoncepce, milostné záležitosti, morální otázky) spíše než o sexuálním chování. Nicméně sexuální edukace je důležitá pro sexuální socializaci dětí a jejich vývoj. Rodiče jsou uváděni adolescenty jako preferovaný zdroj informací o sexualitě (Somers & Surmann, 2004).

Průvodce Galicií

Chtěla bych napsat něco o místě, kde jsem strávila jedenáct měsíců. Podělit se o dojmy z téhle autonomní severské části Španělska. Můžete si z toho vzít, co chcete. Můj text se dá číst jako Průvodce po Galicii, pokud byste plánovali dovolenou. Můžete si odnést moji zkušenost, jaké pro mě bylo zažít v Santiagu de Compostela Erasmus. Odnést si tipy, jaká je univerzita, kam se dá zajít, co je v okolí. Text se nabízí i jako inspirace na Camino, známou poutní cestu, která končí právě v hlavním městě Galicie, Santiagu de Compostela.

Španělské spojené státy…

Říká se, že v každé zemi jsou v podstatě země dvě; Sever a Jih. Už i v tak malé zemi jako je Česká Republika, jsou rozdíly očividné. Pro mě Seveřana jsou Moraváci téměř jiný národ. Mají své nářečí, „jiný jazyk“ a oproti nám chladnějším, uzavřenějším seveřanům si jako typického obyvatele Jihu představím bodrého strejdu z vinného sklípku.

Ve Španělsku je těch „národů“ mnohem víc. Galicijec Vám řekne, že ne, on není Španěl, ale Galicijec. Nedávno ve Vagonu na koncertě jsem zaslechla španělštinu. Rozjařeně jsem směrem ke skupince křikla „Espaňa!“. Otočil se na mě vousatý tmavý Španěl a s vážným výrazem řekl „No, País Vasco.“. V překladu „Baskicko“. A tak bychom mohli pokračovat s Katalánci a obyvateli Granady… Oficiální jazyky jsou španělština (kastilština), galicijština, katalánština a baskičtina.

Sever Španělska, tedy Galicie, je oproti suchému Jihu celá zelená. Protože pořád prší. Jestli si představujete horké Španělsko s mořem a koktejly, věřte, že jedna z prvních věcí, co jsem si kupovala v Santiagu, byly holinky.

Camino de Santiago

Moje poznávání Španělska začalo v Kantábrii, v Santanderu. Tam jsem začala měsíční pouť, jeden z bláznivých nápadů, který vznikl s mými spolubydlícími v Praze po státnicích. Myšlenka dojít si na vlastní Erasmus, se mi zalíbila natolik, že jsem na celý nejistý podnik nad vínem kývla. Koupili jsme letenky a nebylo cesty zpět. Sedm kilo na zádech a dvě český holky s sebou.

Druhou zastávkou byla Asturie. Můj úplně první dojem ze dne, kdy jsme překročily hranice Asturie a vešly na půdu Galicie, je z mlhavého rána. Procházely jsme kolem hřbitovů s úzkými gotickými věžičkami, které v ranním oparu vypadaly magicky. Chyběl už jen duch nějakého španělského zombie, který by se protahoval ve své zamlžené hrobce. Hned v první vesnici byla fontána ve tvaru deštníku. To se jim musí nechat, varují už předem.

Následovaly fontány a pomníky lodí připomínající velkolepou historii této mořské velmoci a časy, kdy španělská Neporazitelná Armáda (Armada invencible) brázdila Atlantik. Vesnice za vesnicí, téměř žádná větší města. Kolem vesnic se do dáli táhly pole zelené, takové té světlé šťavnaté zelené. Krávy, ovce, kozy. Traktory. Vesničtí lidé ochotně ukazující cestu a zapřádající dlouhé hovory, kterým jsme nerozuměly. Galicijština. Zatím stačil jazyk úsměvů a kývání hlavou a musel stačit ještě další dva měsíce, než jsem byla schopná vyloudit ze sebe slušnější větu.

Santiago de Compostela, quo vadis poutníku

Po příchodu do Santiaga de Compostela, konce poutní cesty (pzn. ve skutečnosti 0 km je až na mysu Fisterra, konci světa – Římané si opravdu mysleli, že tam končí svět) a hlavního města Galicie, mi hlavou prolétla zděšená myšlenka: “Tak tady budu studovat rok? Ježiši proč jsem radši nezůstala sedět na zadku v krásné historické Praze.”. Abyste mě pochopili, přišly jsme do Santiaga kolem deváté ráno v neděli. Všechny obchody byly zavřené a město spící. Bylo chladné pošmourné ráno a foukal vítr. My v lehkých šatech a šortkách na počasí zářijového Santiaga nebyly připravené. A po 600 km čekáte něco opravdu speciálního v cíli cesty, camina.

Naštěstí kolem desáté se v Santiagu život probudil, lidi vyšli do ulic a pouliční muzikanti začali hrát, aby dostáli pověsti Santiaga. Otevřely se vonící pekárny a pomalu vysvitlo slunko. Zašly jsme na poutnickou mši do Katedrály sv. Jakuba, která je obrovská a nádherná a začala se stavět už v 9. století, kde hlásili mezi všemožnými národnostmi, že do Santiaga došla i República Checa. V katedrále musíte vidět Pórtico de la Gloria, pravděpodobně nejdůležitější sochařská kompozice románského stylu, kromě umělecké hodnoty má navíc největší sbírku středověkých hudebních nástrojů.

Na mši jsme potkaly Italy z camina, kteří nás večer pozvali na výborné španělské víno (od eura pitelné, vyzkoušeno!) a typický dort Tarta de Santiago z mandlí se svatojakubským křížem vysypaným cukrem.

16780628_10210633616855568_1218077613_n

V luxusní kavárničce byla na programu Queimada, španělská pálenka, při jejíž přípravě se provádí obřad a zaříkávání proti zlým duchům a čarodějnicím. Připravoval ji Španělák v kněžské kutně (viděla jsem ji pak ještě jednou v ezoterickém hotelu Acuario, akorát majitel hostelu si místo kutny oblékl růžový sametový župan). Queimada se pálila v keramickém kotli s ovocem a voněla po celém baru. No jako voní pálenka.

16808449_10210633616575561_791383156_n

Pokračovali jsme na koncert na největší náměstí vedle katedrály Plaza de Quintana. Za Erasmus jsme tam strávili pěknou řádku slunečných dní za zvuku kytary zahaleného legendárního jazzmana. Ani v třicetistupňovém vedru nesundal svou černou kápi na uctění odkazu černošských muzikantů, kteří kápi nosili proti diskriminaci a snižování černošské hudby. Z východní strany náměstí stojí klášter, kde žijí jeptišky a dobrovolně tráví svůj život v jeho zdech, které nikdy neopouštějí. Mí španělští přátelé mě poučili, že pokud jsou v zamřížovaném okně kytky, je to proto, že jeptiška “folla” (pzn. slušný překlad: sexuálně žije) a nechce být vidět.

Magie Santiaga

Santiago kromě toho, že je známé jako poutní místo, je magické. Do každého průvodce se dá napsat o jakémkoli místě, že je kouzelné, magické a perla mezi perlami. Santiago ale skutečně je magické. V prvních dnech, kdy jsem už byla zabydlená, jsem vyrazila na průzkum okolí. Santiago je plné úzkých spletitých uliček a zvlášť, pokud jste přijeli před pár dny, je hrozně snadné se ztratit. Což se stalo mně. Už se stmívalo, ve vzduchu visel mlžný opar přerušovaný pouličními lampami. Mrholilo. Nasávala jsem večerní atmosféru a kochala se tím nostalgicky poetickým počasím. Vlhko a mokré oblečení už tak poetické nebylo, začala jsem se rozhlížet, kudy zpátky. Ulička mi začínala být povědomá. Hledala jsem její název na zdech, mezitím jsem došla k černým domovním dveřím, mým dveřím. Překvapeně jsem na ně zazírala. Magie Santiaga!

Později jsme na jednom čtení viděli s mou belgickou spolubydlící hodně přitažlivého kluka, mezi sebou jsme mu dali jméno guapo (hezký, hezoun). Chtěli jsme ho oslovit, ale on nám zmizel. Hledali jsme ho po celém Santiagu ve všech barech. Už zoufalé jsme skončili hledání v baru Casa de las Cretchas a smutek zapíjeli galicijským národním pivem Estrella Galicia, když vtom se objevil ve dveřích! A tak jsme se seznámili. Jak se k nám přišel vysprchovat a hrál nám na kytaru, to už je jiná historka. Magie Santiaga!

Kam zajít

Kromě nádherné katedrály je v Santiagu spoustu parků, které stojí za to navštívit. A bary! 16779775_10210633616295554_1070737860_nBary s večerními koncerty; A gramola s galicijskou hudbou, Casa de las Cretchas (kde si můžete zatančit muiňeiru, galicijský tanec), Paradiso perdido (Ztracený ráj), Borriquita de Belém (Oslíček z Betlému) a Mudo s likérem café za euro, ze kterého vás bolí hlava, ale nalévá ho hodně pěkný číšník. A Tita s nejgeniálnější tortillou de patatas v Santiagu, kterou dávají i jako tapas. Tapas je galicijský fenomén, k alkoholu a limonádám (refresco) vám v barech dají něco malého k jídlu. Někde vám dají tolik, že už ani nemusíte večeřet.

Není to zvyk jen galicijský, s tapas se můžete setkat i v jiných částech Španělska a jižanských státech (např. v Řecku). V luxusnějších a turistických barech si občas za tapas musíte připlatit. Většinou však platí, že jsou zdarma. Jsou bary, které jsou typické svým tapas a některé nabídku obměňují. Můj oblíbený byl Caballo blanco, do kterého jsem nikdy nemohla trefit. Jako tapas nabízeli kousky empanady a skvělé pečené brambory. Když necháte spropitné, zazvoní vám na zvonek. Jinak není moc zvykem nechávat spropitné. Každý správný erasmák se umění orientace v barech a jejich tapas rychle naučí. Měla jsme i vytipované kavárny, kde dávají ke kafi sušenky, půlky croissantů, lentilky nebo kostičky čokolády.

16809247_10210633616815567_1157225335_n

Typickým jídlem je chobotnice (podle galicijského receptu pulpo a feirá), chocolate con churros (horká čokoláda s koblihovým pečivem, které se do ní namáčí), ryby, mořské plody a na trhu si dokonce můžete koupit žraloka. Nebo svatojakubskou mušli, kterou obvykle poutníci nosí na batozích (už snědenou). V restauracích podávají také vařené prasečí uši (orejas).

Na výlet do okolí Santiaga bych doporučila Playa de las catedrales. Pláž s ohromnými skalnatými útesy, do kterých se dá vejít různými průchody a uvnitř si opravdu připadáte jako v katedrále. Dejte si pozor, abyste přijeli ve správnou dobu, když je příliv, skoro nic není vidět, voda sahá vysoko a vyplňuje skalnaté “katedrály”.

Za deštivých chladných dní je nejlepší vyrazit do Ourense na horké prameny. Můžete si pak v klidu sedět v kamenném bazénu u řeky v horké vodě do noci a pozorovat hvězdy na obloze, zatímco ostatní venku moknou pod kapkami deště. Za keltskou minulostí se můžete zajet podívat na Castro de Varoňa, ruiny keltského obydlí. Do dvou hodin autem nebo autobusem je dostupné portugalské Porto, kde si můžete dát legendární portské víno a posadit se do jedné z kavárniček vedle malých barevných domků s kachličkami místo omítky. Za prohlídku stojí místní knihovna ve stylu Harry Pottera.

16788227_10210633616455558_555037603_n

Dál stojí za to navštívit Ferrol a prozkoumat všechny jeho pláže. Já byla nejvíc odpálená z divoké pláže, kde v písku prosvítají kmeny fosilních stromů. Pár menších fosilií, schránek prvního života na zemi, ve formě naoranžovělých mušlí si můžete nasbírat na památku. Pláž Esmelle nabízí vyžití pro milovníky všech vodních a létacích sportů od surfování, kite surfingu a windsurfingu seskokem ze skalního útesu. Romantická Santa Comba nabízí mnohá zákoutí, kde se můžete schovat a užívat si samoty ve dvou s výhledem na ostrov s malým kostelíkem z 11. století. Blízko Ferrolu je krásná příroda, např. A Capella a Caňones del Eume.

16780659_10210633616335555_427146888_n

Acantilados de Garita de Herbeira nebo Vixía de Herbeira jsou pobřežní útesy poblíž vesničky Cedeira. Ze Santiaga jsou v dojezdové vzdálenosti do dvou hodin. Můžete si pronajmout auto a jet ze Santiaga směrem na Ferrol, za ním je cesta dále dobře označená. Útesy jsou nejvyšším bodem nad mořem v celé kontinentální Evropě, nejvyšší měří 860 m. Navíc v Cedeiře je geniální galicijská restaurace Kilowatio, za skvělé ceny si můžete nacpat břicha čerstvými rybami a mořskými plody. Největší pochoutkou podniku je žralok (maraxo). Nahoře na útesech se připravte na nestálé počasí, kvůli výšce a studenému větru přicházejícímu od moře se může slunečný den snadno změnit na mlhavý se studeným foukajícím větrem.

16780394_10210633616255553_1741089154_n

Na útesech se nachází vesnice San Andrés de Teixido, která se vynořuje jakoby odnikud.

16790785_10210633616535560_543854827_n

16735881_10210633616415557_1679564667_n

Bílý ostrov (opravdu všechny domy jsou bílé) v záplavě zelené divoké přírody. Cestou do vesnice potkáte volně se procházející a pobíhající divoké krávy a koně. Já jsem si získala přátelství koňské těhule, která mi zvědavě olizovala ruku a na oplátku jsem jí mohla pohladit rozcuchanou hřívu.

16809529_10210633616775566_1217515103_n

San Andrés je magické a mytologické místo v galicijském folklóru. Nepsaný a všemi respektovaný zákon zde zakazuje zabíjet zvířata. Legenda vypráví, že loď Sv. Ondřeje (San Andrés) přistála právě tady a proto by měl každý navštívit jeho kapli, a kdo to nestihne jako živý, vrátí se sem jeho duch po smrti reinkarnovaný do zvířete. Víra velmi zvláštní pro křesťanství, přesto pro svojí popularitu respektovaná. V kapli najdete různé části lidského těla vylité z vosku a fotografie ztracených lidí a utopených námořníků, o kterých místní věří, že se vrátí právě sem. Vesnice je plná magických pramenů, které vám vyléčí všechno možné. Na památku si můžete koupit chlebové figurky, které by vám měli přinést štěstí v různých oblastech života (kotva je pro cestování, srdíčko pro zdraví a další, vysvětlení vám dodají ochotně prodávající babičky).

Velmi blízko je také jeden z nejhezčích mysů Pyrenejského poloostrova, Cabo Ortegal. Povinný výlet pro milovníky ptáků, právě podle tohoto bodu se orientují migrující ptáci.

Je toho hodně a dá se využít i nabídky studentských organizací, třeba ESN. Dělají výlety na Las Islas Cies (nádherné ostrovy otevřené jen část roku, mají jediného obyvatele, který si tam zapsal trvalé bydliště, a jeho syn zde pořádá VIP fiesty, na které si musíte dojet jachtou), můžete si s nimi projít kus camina anebo rovnou odletět do Maroka.:)

Studium

Fakulta psychologie je blízko historického centra, projdete parkem Alameda, který hrozně krásně voní, když kvete a kvete skoro celý rok. Jsou v něm různá zákoutí, např. kamenná půlkruhová lavička vhodná pro nesmělé milence. Najdete ji poblíž zdobeného altánu. Vy se posadíte na jeden konec a partner na druhý. Mluvíte do kamenných otvorů za vašimi zády a člověk na druhém konci slyší každé vaše slovo. Takže si můžete romanticky šeptat do ouška a přitom být několik metrů od sebe. Dobrý trénink i pro vztah na dálku po skončení Erasmu.

Dál pokračujete parkem, míjíte tryskající fontány a barevné stormy až dojdete k pomníku Rosalie de Castro, galicijské básnířky. Za ní je vyhlídka na celý jižní kampus (campus sur). Zůstat na západ slunce stojí za to. Kampus je rozsáhlý a zahrnuje množství fakult, z nichž každá z nich má svojí kavárnu. Psychologie má svojí vlastní fakultu a je až na konci kampusu (kampus přímou cestou projdete za deset minut). Fakulta je moderní budova, uvnitř vás uvítá příjemný hudba (klasické podmiňování, spojení s příjemným podnětem zaručí, abyste chodili na přednášky rádi). Na chodbách jsou vystaveny různé psychologické pomůcky ke slavným experimentům, např. Skinnerův box.

Profesoři jsou až na výjimky ochotní a milí. Celá fakulta Psychologie je zaměřená na KBT. Přednášky jsou pouze ve španělštině. Z deseti předmětů mi jen jeden profesor nabídl zkoušku v angličtině. Smiřte se s tím, že Španěláci anglicky moc neumí a profesoři na tom nejsou líp. Profesoři vedou přednášky především výkladem a ke každému předmětu je interakční hodina. Ty hodiny jsem měla nejradši, opravdu se dělá něco praktického a není to jen obměněný výklad. Hodiny jsou dynamické, což je dáno i povahou Španělů. I když jsou Galicijci oproti jižanům klidnější a uzavřenější. Sami o sobě tvrdí, že jižan si za minutu stihne udělat několik přátelství, která nevydrží, kdežto ke Galicijci si člověk chvíli hledá cestu, za to vás on jen tak neopustí.

Hodně se mi líbil předmět Psychologie skupin, kde profesorka na první hodině pustila film Dvanáct rozhněvaných mužů (kde mimochodem hraje Jiří Voskovec) a v dalších hodinách jsme ho rozebírali podle psychologických teorií.

Autorka: Mgr. Andrea Kučerová, studentka doktorského studia na FF UK obor Sociální Psychologie. Vystudovaný psycholog (jednooborová psychologie na FF UK), nyní školní psycholožka na Akademickém Gymnáziu Štěpánská. Předchozí praxi absolvovala jako konzultant na krizové lince Linka Bezpečí (klienti do 26 let) a krizové lince Psychopomoci. V moderní rehabilitaci ERGO Aktiv na pozici psychologa vedla rodinné konference a konzultace pro klienty.