Archiv autora: Tadeáš Janda

Psychologie a filosofie

Nemohu se ubránit dojmu, že až příliš často a neoprávněně mnozí budoucí psychologové ohrnují nos nad filosofií. Názory jako: „Zase filozofie. A k čemu? Studujeme přece psychologii, ne? To nám k ničemu nebude“, nejsou nijak neobvyklé. A to jsme pěkně prosím studenty Filozofické fakulty! Vcelku paradox – anebo možná ne, domyslíme-li skutečnost, že řecké slovo zofos znamená temnota a jsme tudíž studenti fakulty milovníků temnoty. I proto raději volím archaičtější termín filosofie, tedy v překladu „láska k moudrosti“ (lépe to působí a u jistých nejmenovaných osob vám to přidá malé bezvýznamné plus).
psychology-philosophy-memory-1-728

Čím to je, že řada studentů je z přednášek rekapitulujících dějiny filosofie a přibližující myšlení jejích představitelů zklamaná a považuje je za zbytečnou ztrátu času? Domnívám se, že je to z několika důvodů – chybí vnímání kontextu, návaznosti a širších souvislostí. A když už náhodou výše jmenované nechybí a nespokojený student tyto věci filosofii přizná, zprudka dodá: „Ale to se nás netýká! Psychologie je empirická věda, ne přemýšlení nad nesmrtelností chrousta!“ Pravda. Ale taky nesmysl.

Rok 1879 a založení první psychologické laboratoře v Lipsku Wilhelmem Wundtem, to jsou datum a událost každému budoucímu psychologovi notoricky známé. Patří ještě s Piagetovou periodizací a převodem Z-skóru do balíčku „to musíte vysypat, i kdyby vás probudili o půlnoci“. Ponechme nyní stranou lákavou možnost pustit se do filosofující debaty o tom, proč a jestli vůbec by nás někdo měl v noci budit zrovna kvůli těmhle věcem. Budiž. Ať žije psychologie jako samostatná empirická věda! Letos slavíme 138. výročí. Je to poměrně krátká doba a současně poměrně dlouhá doba „toho všeho předtím“. Bylo by nesprávné předpokládat, že se Wilhelm Wundt jednou z rána probudil, a protože nebylo do čeho píchnout, řekl si: „Dobře, tak založím vědu o chování a prožívání člověka. Bude to věda empirická. A když to půjde všechno jako po másle, jednou budu strašit všechny studenty téhle empirické vědy u zkoušek.“

Tradice přemýšlení o člověku je patrně stejně tak stará jako lidstvo samo. Filosofové hledali (a hledají) smysl a řád světa, věcí a místo člověka v něm a mezi nimi. Psychologové dělají to samé, ale jdou dál v tom smyslu, že ti skutečně dobří v duchu vědy dokládají svá tvrzení důkazy. A to je naprosto v pořádku. Ale je dobré mít na paměti, že například empirický výzkum coby základ moderní vědy by zřejmě nespatřil světlo světa, kdyby mu teoretické zázemí nevybudovali novověcí angličtí filosofové. René Descartes vyřkl slavnou (a maturanty i vysokoškoláky proklínanou) frázi Cogito, ergo sum – myslím, tedy jsem – a změnil tak pohled na svět. Renomovaný psycholog a zakladatel afektivní neurovědy António Damasio mu o více než 300 let později argument vyvrátil v duchu poupraveného tvrzení „cítím, tedy jsem“ (svou měrou, i když nechtěně, se na tom podílel i nešťastník Phineas Gage a rozpálená ocelová trubka, která se mu prohnala mozkem).

Dalo by se uvést mnoho a mnoho případů, kdy filosofie nasytila svými náměty a východisky psychologii. A nejen ji. Tvrzení Jeana-Jacquese Rousseaua, že: „Humanitní vědy jako právo a dějiny jsou sterilní kontemplace, které jsou provozovány v šeru kabinetů,“ patrně nasytilo i některé naše politické představitele.

Snad ještě jen krátký komentář, abych dal svým rozsypaným myšlenkám nějaký rámec – filosofie umístila člověka do širokého kontextu společnosti a světa. Odvedla tím podstatný kus práce, protože člověku mohl ten který filosofický koncept poskytovat jakousi mapu v jinak nejistém prostoročase. Moderní věda, opojená svými úspěchy, vcelku přirozeně člověka z tohoto kontextu vyvedla a postavila ho proti němu, jako kdyby mohl vše okolo sebe pozorovat s odstupem a střízlivostí, aniž by se ho to přímo dotýkalo. Psychologie chtěla být takovou moderní vědou, stejně jako už předtím medicína a řada dalších. Ale zjistili jsme, že takováto extrémní stanoviska nefungují – že jsou pořád lidé, a je jich většina, kteří se ptají po smyslu, zoufale se snaží zorientovat ve světě a vztazích v něm, který se kolem nich neúprosně rychle řítí.

Tak. Nevím, jestli jsem řekl všechno, co jsem chtěl, jistě ale vím, že to, co jsem řekl, nevyznívá tak, jak jsem zamýšlel. Nevadí. Kdybyste si z tohoto textu měli odnést pouze to, že je za každých okolností důležité vnímat kontext a širší souvislosti, budu spokojený. Platí to o vztahu filosofie a psychologie stejně jako o vztahu výzkumník / předmět výzkumu, psycholog / pacient – klient.

Émile Zola: Nana

Pochmurné deštivé dny mezi létem a Psychopařbou může studující psycholog trávit víceméně dvojím způsobem – sondou do hlubin lidské duše nebo sondou na dno půllitru. A ačkoliv coby hrdý Plzeňák nemohu říct proti druhé z variant ani popel (i kdybych chtěl!), rád bych se vás touto cestou pokusil pro tentokrát nalákat na první možnost, a sice formou četby kvalitní psychologické beletrie, kterou mám na mysli – jak možná už částečně napověděl název článku – román od francouzského romanopisce Émila Zoly, Nana. Pokud tak máte chvíli (čekáte na metro, vychutnáváte si luxus odpadlé hodiny statistiky, přemýšlíte nad vztahem barvy očí a znamením zvěrokruhu opodál sedícího spolužáka), neváhejte se pustit do tohoto textu, nastiňující v obrysech nejperverznější psychologickou pokladnici francouzské literatury…

Image result for emile zola nana

Mravní pohroma na dvě doby

            Román Nana je jedním z vrcholů tvorby francouzského autora Émila Zoly (1840-1902). Tento buřič a inovátor, naturalista par excellence, hlasitý kritik církve a společenských poměrů, ale zároveň i nejhlasitější odpůrce mašinérie spojené s tzv. Dreyfusovou aférou, zařadil toto dílo do svého rozsáhlého sborníku, celoživotního díla, románového cyklu „Les Rougons-Macquart. Histoire naturelle et sociale d’une famille sous le Second Empire“ (v překladu Rougon-Macquartové – přírodopisná a sociální studie jedné rodiny za Druhého císařství). Není bez zajímavosti, že celý tento literární kolos velmi volně navazujících děl byl – vedle dalších Zolových děl – zařazen katolickou církví na seznam zakázané literatury, kde vydržel až do roku 1966.

            Příběh nás zavádí do Paříže, již tehdy (a právě tehdy!) světové metropole umění, luxusu a přepychu, a sice v době tzv. Druhého císařství (1852-1870). Zářná doba prosperity a do nekonečna se táhnoucích mramorových bulvárů je nicméně ve světle všudypřítomných plynových lamp nasvícena z úplně jiné, odvrácené strany – strany prostitutek a kuplířů, alkoholiků a mravně se rozpouštějících paniček a jejich manželů z lepší společnosti.

            Společným jmenovatelem této společenské masky a jejích trouchnivějících základů je Nana. Prosťoučké jméno (u nadšených čtenářů zarezonuje podobnost s Nabokovovou Lolitou) se všem dobře vyslovuje – chuďasům, studentům gymnázií, literárním kritikům, upjatým pánům ve skvělých fracích a redingotech – a Nana si tak i díky tomu rychle vydobývá přední postavení, nejprve coby herečka v zapadlém divadle, následně i v té nejvybranější společnosti, kterou vábí, jak se Zola bez obalu vyjadřuje, „silou svého ženství“.

            Kyprá blondýnka, dcera dělníka a neúspěšné švadleny, kteří oba zemřeli na delirium, vzor krásy i toho nejpovážlivějšího pohoršení, dokáže získat kohokoliv. Je veřejným tajemstvím minimálně stovky elitářů bonapartovské Francie. V ovzduší stále rostoucího sebevědomí přivádí její rozmary na mizinu příslušníky starobylých šlechtických rodů, mimo jiné hraběte Muffata, jednu z nejzajímavějších postav knihy. Tento konzervativní staromilec a náboženský horlivec doslova zaprodá svoji duši ďáblu, a to v zdrcujících návalech výčitek svědomí a neukojitelné touhy po vášnivé lásce (a ponížení), kterou mu Nana – věčně v dobré náladě a neochvějné víře ve své mravní vítězství holky z ulice nad neprávem zbohatlými aristokraty – blahosklonně poskytuje.

             Ve společnosti nejpochybnějších živlů, které dovádí někdy i k smrti, roste Nana ve skutečného anděla zkázy, majestátního ve svém ženství a jeho nejžádanějších přednostech. K rozuzlení celého dramatického příběhu dochází až v předvečer prusko-francouzské války, která je odrazem v křivém zrcadle vnitřnímu rozkladu – je jeho vnější, ještě mnohem tragičtější podobiznou…

            Neřekl jsem toho mnoho. Vaše metro již pravděpodobně přijíždí na stanici, ve dveřích se nečekaně objevuje paní Hradcová se zprávou, že s tou statistikou je to nakonec úplně jinak… A mimoto vám nechci odhalit neskutečně vnitřně bohaté postavy, které jako gravitací pevně semknuté planety krouží kolem jednoho velkého, životodárného a zároveň i smrtícího ohniska – Nany. Mohu vás ale ujistit, že skuteční milovníci psychologie a trochu kontroverznější literatury si přijdou na své – román otevírá otázky víry a bázně z hříchu, prostituce, alkoholismu, lásky a nevěry, iluzí a přetvářek. A na zvídavou mysl pozorného čtenáře toho čeká ještě mnohem více.