Archiv rubriky: Psychorecenze

Imunologie: stručně, jasně, přehledně

Jedna z nejlepších investic za poslední dobu, pomyslíte si možná, až budete listovat Imunologií od doktora farmacie, Petra Jílka. Druhé, rozšířené a přepracované, vydání z roku 2019 je jistě jedna z uživatelsky nejpřívětivějších učebnic imunologie, které jsou na českém trhu dostupné.

„Především očkování zachránilo stamiliony lidských životů, to se nedá říci o žádném jiném zdravotnickém oboru.“

Místy je shodná s „klasickými“ učebnicemi, tedy narazíte i na pasáže, které jsou vám ze studijních let důvěrně známé. Text ovšem nezahlcuje. Co se týče obsahu, dostane se vám plnohodnotných znalostí ze základů imunologie, které by jistě neměly minout nejen studenty medicíny, psychologie, farmacie či jiných zdravotnických oborů. Není ovšem na místě odrazovat od četby jakékoli zájemce o pochopení homeostázy a vůbec základních mechanismů, díky kterým ještě stále existujeme.

Jako byste konečně drželi v rukou skripta, po kterých bažíte již několikátý semestr. Účinné shrnutí, na něž se budete moci spolehnout. Které budete moci kdykoli znovu otevřít, nahlédnout do něj… Shrnutí, jež ve vaší knihovně nesmí chybět, do kterého si můžete vepisovat poznámky, mnemotechnické pomůcky i zoufalé výkřiky do tmy (zkouškové se zase blíží, ale papír to snese).

Až budete například u imunitních dějů vykonávaných lymfocyty T, četbu zpestří barevné nákresy a schémata. Jako příjemné doplnění poslouží modré sloupce na kraji každé strany, poskytující různé zajímavosti a doplnění k právě rozebíranému tématu. Aktualizované vydání čtenáře také seznámí s některými nejnovějšími vědeckými výzkumy.

Nezapomeňme na podtitul knihy, trojice „stručně, jasně, přehledně“ naznačuje, že pro pochopení základních faktů poslouží publikace více než dobře. Zorientujete se v ní nejenom díky barevnému obsahu, systematickému rejstříku a srozumitelně řazeným kapitolám. Doporučuji knihu každému, kdo shání přívětivé imunologické seznámení. Naopak vy, kteří bažíte po „vyšší dívčí,“ sáhněte spíše po rozsáhlejší knížce, která bude více připomínat učebnici a méně poznámky premianta třídy. Imunologii také srdečně doporučuji zájemcům o bližší seznámení s – dnes tolik populární – psychosomatikou. Nezapomínejme na to, že CNS komunikuje s imunitním systémem, který je hormonálně a nervově regulován. Ale o tom více již přímo v knize…

Když všechno, co jste kdy chtěli, pořád nestačí

Harold S. Kuhsner je americkým rabínem původem z New Yorku, který se ve svých padesáti letech začíná obracet za svým životním dílem, rodinou, prací a předně pohledem na konec rýsující se v dáli; toto vše je facilitováno otázkou, jak žít život, který dává smysl a proč to, po čem prahneme, nestačí.

Jakožto rabín se Kushner setkal s mnoha lidmi, kteří s ním sdíleli svoje nejniternější trápení, svůj zmar a obavy, ale také ty nejlepší okamžiky svého života. Sám autor si prošel ztrátou, když jeho syn – ještě velice mladý – zemřel. Všechny zkušenosti, ať už nabité vlastním životem, setkáními s rozličnými lidmi nebo rozmluvami s jinak nábožensky orientovanými mysliteli, využívá, aby pomohl lidem pochopit, co je trápí a jak by to šlo změnit.

Jeho knihy se dostaly na seznamy jako New York Times bestseller a není tedy pochyb, že jakožto spisovatel je velice kompetentní, což tato publikace potvrzuje. Svojí vlastní zkušenost s knihou bych mohl popsat jakožto „loď, jenž pluje po klidných vodách.“ Jinak řečeno: od začátku do konce je kniha stejně zajímavá, plyne a nepustí vás; jednotlivá dělení do podkapitol s názvem by nejspíše mohla být smazána a nijak by to nenarušilo pochopitelnost knihy.

Samotný obsah vypovídá o autorově širokém rozhledu v oblastech psychologie, náboženství, sociologie a spirituality. Takřka na každé stránce se najde nějaký citát, který je následně autorem rozvit a když se nejedná o citát či odkaz na knihu, tak jsou to autorovy osobní zkušenosti. Je zde citován například Freud, Piaget, Erikson a mnoho dalších.

Celá kniha je prosycena náboženskými myšlenkami, ale dle mého názoru je přístupná pro všechny, tedy i pro nevěřící; úryvky z bible a jiných textů jsou vždy důkladně a jasně vysvětleny. Probírají se zde velice lidské otázky, které si někdy v životě položil – nebo teprve položí – snad každý. Kdo jsem? Žil jsem dobrý život? Má můj život smysl? Co mě dělá šťastným?

… jenom já jsem letadlo aneb váš průvodce každodenním šílenstvím

Je mým úkolem vám na následujících řádkách představit knihu Andrey Jolander. Autorka pochází z Německa a má dlouholetou psychoterapeutickou praxi. Na základě obsahu textu pravděpodobně vychází z hlubinně orientovaného přístupu.

Kniha má dvě části. Těžko se mi píše, o čem jsou, protože autorka hodně skáče, a tak jsou kapitoly směsí různých psychologických a neurologických poznatků proložených autorčinými postřehy, příběhy, doporučeními, úvahami, psychoanalytickými vysvětleními.

První část – Nové perspektivy – se věnuje dynamice fungování osobnosti člověka. V jedné kapitole se například věnuje nevědomí, od kterého přechází k trémě, změně našich návyků, joggingu mozku. V dalších kapitolách uvažuje o konceptech jako vazba (attachmentu) a zamilovanost, o tématech vztahů a výchovy dětí.

Druhá část – Růst – pro mne byla mnohem zajímavější. Někdy se mi zdálo, jako by se autorka proměnila v „rodiče“. Věnuje se posedlosti zdravým životním stylem, moderním médiím a dalším věcem, které podrobuje kritice. Zároveň zde nabízí mnohé postřehy a myšlenky o tom, co pro ni znamená být zralým člověkem. Toto téma je pro ni spojeno s našimi vztahy s rodiči, o kterých také hodně píše.

Autorka píše mnoho kategorických názorů, možná pro dramatičnost. Nebojí se říct svůj názor, ale někdy jsem v jejích vysvětleních nacházela pro sebe díry. Při čtení tedy doporučuji kritické myšlení. Občas jsem se zamýšlela nad tím, co jsou názory autorky a co jsou ověřená fakta – populárně naučná literatura s sebou nese bohužel i to, že chybí citované zdroje. Věřím tomu, že si z knihy každý odnese pár myšlenek, které ho něčím osloví a zaujmou.

Jak sama autorka píše, kniha je určena pro zájemce o psychologii, nikoliv pro odborníky. Pokud splňujete tuto podmínku, jistě se dozvíte spousty zajímavostí a rad. Pokud jste však odborníky / studenty psychologie, pravděpodobně pro vás bude většina popisovaných věcí známá.

Nenásilná komunikace a moc: V institucích, společnosti i rodině

Přemýšleli jste někdy o tom, jak se to stane, že se lidé mezi sebou dlouhodobě hádají, aniž by našli východisko ze svízelné situace? Řešili jste někdy, jak vyjednat se zastupiteli vaší obce výstavbu nového hřiště namísto nového parkoviště? Snažili jste se někdy domluvit s dospívajícím synem o tom, proč nechce chodit do školy? Řešili jste někdy s partnerem nějaký nešvar, který vás vytáčí doběla, řekněme třeba odkládání oblečení v bytě? A jak se vám v takové situaci dařilo? Měli jste pocit, že vás ten druhý pochopil? A chápali jste vy jeho?

Na tyto a mnoho dalších otázek a situací z každodenního života se můžete podívat díky knize Nenásilná komunikace a moc novou a pravděpodobně pro vás nezvyklou optikou. Nejspíš byste měli tendenci onomu dospívajícímu synovi vysvětlovat, proč je pro něj jediné správné řešení, aby do školy prostě chodil. Protože se to musí. Tečka. Nebo byste se donekonečna přetahovali s partnerem argumenty, co děláte vy nebo on, co se tomu druhému nelíbí, ale pravděpodobně by se v míře odkládání věcí nic nezměnilo. Kniha však představuje metodu, způsob komunikace, či spíše způsob naslouchání, který by vám umožnil pochopit, jakými motivy a potřebami je to či ono chování jiné osoby či osob vedeno.

Čtenáři se postupně seznamují s tím, jak méně sledovat řečená slova a jejich význam a více se zaměřovat na pocity a potřeby, která slova ukrývají. Co je skutečně v pozadí toho, co lidé dělají, co jim jejich aktuální chování přináší, byť z objektivního hlediska není správné? Jedině tím, že pochopíme, co druhý člověk skutečně potřebuje, můžeme společně hledat cestu, jak naplnit jeho potřeby tak, aby zároveň byly naplněny i potřeby naše.

Kniha je psána velmi prakticky – na konkrétních příkladech, situacích a modelech rozhovorů seznamuje čtenáře s principy „nenásilné komunikace“ a ukazuje možnosti jejich praktického využití při komunikaci v různých problémových situacích. Pro ilustraci vkládám krátkou ukázku:

Posluchač: “Řekl jsi něco, co mi ublížilo.“

B. Rosenberg: „ Ne! Teď jsi v koncích, úplně v koncích, protože používáš techniku viny, odsuzuješ a obviňuješ druhého člověka za svoje city, zdůrazňuješ, že ti to ubližuje. Nikdy nepředávej informaci, že může být druhý člověk příčinou tvých pocitů. Kdykoli vyjádříš pocit, musíš říct slova „protože já“, protože příčinou našich pocitů jsme my sami a ne druhý člověk, naše pocity jsou zapříčiněny našimi potřebami; naše potřeby jsou vždy příčinou našich pocitů.

Takže nespojujme svoje pocity s tím, co dělají druzí, spojujme svoje pocity se svými potřebami. Které potřeby nejsou tedy naplněny, když na tebe (druhý člověk) mluví tímto způsobem?“

Posluchač: „Potřeba respektu.“

 Struktura knihy je poměrně netradiční, je psána jako záznam z přednášky, kde jsou zachyceny dotazy posluchačů a odpovědi autora. Tím může být zpočátku orientace v textu pro čtenáře složitější, ale velmi rychle si lze na tuto strukturu textu zvyknout i díky tomu, že budete pravděpodobně velmi zvědaví na to, jak bude autor v dané situaci reagovat.

Jak jsem již nastínila v úvodu, kniha může být přínosná prakticky pro každého, protože způsob komunikace, jaký kniha představuje, lze využívat v nejrůznějších situacích nejen v profesi, prakticky v jakékoli oblasti práce s lidmi, ale i v každodenní realitě osobního života a mezilidských vztahů.

Alfred Adler: Člověk, jaký je – základy individuální psychologie

Píše se listopad roku 1926 a Alfred Adler dopisuje svoji předmluvu ke knize Člověk, jaký je – základy individuální psychologie, aby mohla být následujícího roku představena širokému publiku. Od doby prvního publikování uplynulo přes devadesát let, ve kterých kniha prošla řadou revizí, aby nakonec byla znovu vydána v českém překladu.

 Adler_přebal

Individuální psychologie Alfreda Adlera je založena na jeho brilantním pozorování okolního světa a lidí v něm. Autor v začátku své knihy představuje toto dílo jako souhrn proběhnutých přednášek k teorii individuální psychologie a nabádá k obezřetnosti v poznávání lidí, které může hlubší a přesnější pochopení psychiky člověka napomoci. Adler velmi obratně pracuje s jazykem, jeho vyjádření nepostrádají hloubku a řadu metafor. Ač mu bývá právem přisuzována schopnost vládnout písemnému projevu, čtenář se k některým myšlenkám pravděpodobně bude vracet i opakovaně, aby plně pochopil šíři sdělení. Významnou součástí celé knihy jsou i konkrétní příběhy pacientů, na kterých Adler demonstruje své závěry.

Předložený titul je členěn do dvou hlavních částí. První z nich se nazývá všeobecnou, poskytuje nám seznámení se s Adlerovým pojetím lidské duše a důležitosti pochopení cíle jedince. Nevynechán není ani pohled autora na společenské působení na člověka, nechybí podrobné vysvětlení pocitu méněcennosti ani příspěvek k roli sourozeneckého pořadí. Zajímavým pohledem na tehdejší společnost mohou být poznatky o vnímání ne-rovnosti mužů a žen a z nich plynoucích důsledků pro psychiku člověka.

Druhá část knihy obrací pozornost k charakteru a jednotlivým typům povahy člověka. Zevrubně je zde popsáno široké spektrum povahových rysů, se kterými se můžeme setkat v běžném životě. Závěrečná kapitola je doplněna o část věnující se afektům, které autor člení na spojující a rozlučující.

Závěr knihy je obohacen komentářem pana profesora Zbyňka Vybírala, který přináší zhodnocení některých názorů, se kterými se v knize seznamujeme, s ohledem na pokračující výzkum a vývoj teorií v oblasti psychologie osobnosti.

Předložená kniha patří ke klasickým dílům psychologie počátků dvacátého století. Psychodynamické zaměření poznání člověka u Adlera nelze pominout, ač v řadě myšlenek bychom již mohli spatřovat i humanistický pohled na duševní život jedince. I v dnešní době Adlerovo dílo může předkládat poznatky, které s jistou mírou obezřetnosti, mohou přinést obohacení pro lepší pochopení některých jevů člověčenstva.

Obsedantně-kompulzivní porucha

Obsedantně-kompulzivní porucha (OCD) je psychické onemocnění, jenž je možné charakterizovat nutkavými myšlenkami (obsesemi), které se proti vůli člověka vtírají na mysl, čímž způsobují výraznou nepohodu. Tu se pak snaží daný jedinec mírnit různými způsoby nutkavého chování (kompulze, rituály). OCD trpí 3 % populace a první příznaky se objevují již v období dospívání a mladé dospělosti. Ukazuje se, že toto onemocnění dobře reaguje na farmakoterapii a kognitivně-behaviorální terapii (KBT). To a mnohem více je popsáno v knize Obsedantně-kompulzivní porucha autorského kolektivu Jána Praška, Aleše Grambala, Miloše Šlepeckého a Jany Vyskočilové.

                Kniha vznikla s ohledem na nedostatek literatury věnující se tomuto tématu na českém trhu a je členěna do tří částí, mezi které patří diagnostika a etiopatogeneze u OCD, léčba OCD a poslední kapitolu tvoří doporučené postupy v léčbě OCD. Jedná se o velmi přehlednou a pro čtenáře dobře strukturovanou publikaci, která umožňuje snadnou orientaci a porozumění problematice. Spojujícím prvkem knihy jsou kazuistiky, které trefně dokreslují zmíněné informace a které vycházejí z velké klinické zkušenosti autorského kolektivu.

                V úvodu se autoři mj. zamýšlí nad tím, kdy už je možné mluvit o OCD. Magické myšlení či rituály jsou běžnou součástí mnoha kultur a v malé míře nemusí znamenat žádnou patologii ani v dospělosti. Klíčovou otázkou je, zda obsese či kompulze činí jedinci potíže či nepříznivě ovlivňují jeho každodenní fungování. Autoři popisují OCD jako spektrum; je mnoho jedinců, kteří mají OCD, ale neléčí se, vždy záleží na míře symptomatiky a na tom, zda projevy onemocnění překáží v životě. Někdy se pak může stát, že se potíže stupňují a volání o pomoc přichází až v krajních situacích (např. když se lidé nechávají zamykat svými blízkými, aby měli jistotu, že nikomu neublíží). Někdy může být iniciátorem léčby právě okolí, pro které se příznaky OCD stávají nežitelnými.

                Nezbytným krokem k léčbě je diagnostika OCD, které se věnuje první kapitola, v níž je mimo základní projevy obsesí a kompulzí popsán průběh neutralizace napětí pomocí kompulzivního chování. Okem psychiatrie jsou uvedeny specifika diagnostických kritérií dle Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN-10) a dle Diagnostického a statistického manuálu (DSM-5), spolu s poruchami OCD spektra. Pozornost je dále věnována tématu stigmatizace a sebestigmatizace, etiopatogenezi a neurobiologických aspektů onemocnění. Za velmi praktickou část pro odborníky považuji popis diagnostického rozhovoru a vyšetření OCD (zde např. popis oblastí, které je dobré zmapovat, základní otázky, které slouží ke zjištění stavu klienta) či psychologickou diagnostiku OCD. Spolu s diferenciální diagnostikou a komorbiditou tvoří vodítko užitečné pro stanovení diagnózy a započetí léčby. Uvedeny jsou i nejpoužívanější dotazníky či další hodnotící nástroje.

Zdroj: Nakladatelství Grada

                 Třetí část nabízí krátké shrnutí toho, jak se dá v léčbě OCD postupovat. Léčba by měla být vždy individuální s ohledem na konkrétní projevy a potíže, promyšlená by měla být kombinace farmakoterapie a psychoterapie, jejíž efekt se ukazuje jako vysoký u středně těžké až těžké symptomatiky, nikoliv však u mírných projevů (např. uvedeny jsou příklady léčebných doporučení u OCD). Podrobně je rozepsána část kognitivně-behaviorální terapie (např. příklady expozicí, úkolů, nácviků, práce s jádrovými schématy, kognitivní restrukturalizací ad.) Autoři dále popisují, co může léčbu komplikovat. Kapitola je schematicky shrnuta do grafů a tabulek, kromě kazuistik jsou zde použity i přepisy rozhovorů s terapeuty, které poskytují náhled do možné podoby sezení s klientem. V závěru autoři naznačují důležité kroky do budoucnosti, mezi které patří role rodinných příslušníků v rituálech, hledání terapeutických strategií pro rodinu, párová terapie OCD, internetová psychoterapie či aplikace v mobilních telefonech.

                Ráda bych ocenila zejména názornost, s jakou je kniha psaná – je zde množství kazuistik, tabulek a grafů, které pomáhají větší představě o onemocnění. Zdroje rozpínající se na 60 stranách zdárně ukazují na odborný charakter knihy, jež vychází kromě vlastních klinických zkušeností také z informací založených na důkazech. Knihu lze pro svou odbornost doporučit psychoterapeutům, psychologům, psychiatrům, ale i praktickým lékařům a pro své snadné čtení lze knihu doporučit i lidem s vlastní zkušeností s OCD či jejich blízké.

Přerámování v terapii: Umění podívat se na svět novýma očima

Jsou lidé, pro které cesta letadlem znamená dobrodružství a výlet za odpočinkem a poznáním. Pro jiné lidi je však představa nastoupit na palubu letadla přímo děsivá a plná katastrofických scénářů. Přestože se jedná o stejnou situaci, význam, který jí přisuzujeme, může výrazně změnit naše myšlení, prožitek i chování.

Tyrrell_přebal

Ústředním tématem knihy Přerámování v terapii: Umění vidět věci jinak od Marka Tyrrella je právě změna významu, který dáváme určitým životním okolnostem. Tuto změnu považuje za  jednu z ústředních metod psychoterapie a jak je z názvu knihy patrné, nazývá ji tzv. přerámování. Na první pohled kniha zaujme jednak svým přebalem, který je jednoduchý, výstižný a poutavý, a také svojí tloušťkou. Na pouhých 112 stranách předkládá autor ukázky z více než 80 psychoterapeutických kazuistik a dává praktické tipy, jak tuto metodu účinně provádět.

Autor knihy Mark Tyrrell se dlouhodobě zabývá hypnoterapií, podílí se na tvorbě online výcvikových programů a věnuje se léčbě deprese a panické poruchy. Spousta příkladů přerámování, které se v knize popisují, se tedy u klientů odehrávají v hypnotickém či hluboce relaxovaném stavu. To je sice velmi zajímavé a inspirující, nicméně pro praxi těch, kteří se tomuto typu terapie nevěnují, to není příliš využitelné. I přesto je však v knize i dost ukázek práce s lidmi v bdělém stavu. Kniha tedy může být zajímavá jak pro začínající terapeuty, kteří teprve hledají svůj vlastní styl, tak pro zkušené psychology, kteří by si rádi zvědomili to, co nejspíše denně při své práci dělají.

Autor zamýšlel knihu také pro všechny, kteří chtějí sami zakusit nový pohled na staré významy a zlepšit svoji schopnost flexibilního a prospěšného vnímání životních situací. Vzhledem k tomu, že je publikace psána velmi čtivě a srozumitelně, bezpochyby je vhodná i pro všechny zájemce o psychologii a o svůj vlastní seberozvoj.

V úvodu knihy autor techniku přerámování teoreticky vymezuje a popisuje, jakými různými způsoby lze u klienta přerámování docílit. Následuje část věnovaná přímo ukázkám z praxe, které jsou přehledně rozdělené do tematických celků. V knize Mark Tyrrell tedy popisuje práci s úzkostnými klienty, přerámování v kontextu závislostí, depresí a dotýká se i mnohých jiných témat, se kterými se běžně můžeme v terapeutických pracovnách setkat. V závěru připojuje i úplnou kazuistiku práce s klientkou, opět spojenou s ilustrací techniky přerámování a s propracováním souvisejících metafor. Vzhledem k množství obrazných pojmenování a přirovnání působí kniha chvílemi opravdu velmi mile a poeticky. V závěru knihy lze také najít doporučení pro terapeuty a další zdroje, do kterých je možné nahlédnout a rozvíjet tak svou vlastní techniku práce s lidmi.

Kniha Přerámování aneb Umění vidět věci jinak tedy i přes svůj menší rozsah komplexně tuto metodu popisuje jak z hlediska teorie, tak z pohledu zkušeného terapeuta, který se práci s lidmi věnuje již léta. Na závěr tedy jen dodám autorovu závěrečnou radu: „Uvolněte se a dejte průchod vlastní tvořivosti!“

Interakční psychologický výcvik

Zajímalo by Vás, co to je interakční psychologický výcvik? Nebo jak se liší od psychoterapeutické skupiny? Potřebujete inspiraci, jaké aktivity do výcviku zařadit? Tak na všechny tyto otázky odpovídá kniha Interakční psychologický výcvik od Marka Kolaříka.

Na začátku autor představuje teoretická východiska tématu. Prostor je věnován vysvětlení základních charakteristik IPV (interakční psychologický výcvik), historických kořenů i ukotvení IPV jako součásti vysokoškolské přípravy studentů psychologie v České republice.  V kapitole jsou stručně nastíněny prvky skupinové dynamiky a aspekty práce se skupinou, které je vhodné reflektovat před realizací samotného výcviku. V další části autor rozebírá téma vedení skupiny, jaká je úloha vedoucího ve výcviku, jaké existují styly vedení skupiny, včetně specifik spoluvedení skupiny dvěma vedoucími. Poslední část teoretického vymezení tématu se věnuje popisu vývojových fází skupiny a z nich vyplývajícího řazení témat výcviku dle potřeb skupiny i zaměření a cílů setkání. Autor vysvětluje specifika aktivit zaměřených na seznámení, spolupráci, komunikaci, důvěru nebo sebepoznání.

V druhé, o něco obsáhlejší, části knihy najdeme již výčet technik, které autor sesbíral z mnoha různých zdrojů, knih a vlastní zkušenosti s prací se skupinou. Techniky jsou dělené dle dříve popisovaných kategorií a obsahují vždy informaci o tom, pro kolik osob jsou určené, jaké jsou k nim potřeba pomůcky, jaká je předpokládaná doba trvání, popis samotné realizace, zda a v jaké formě by měla po aktivitě následovat reflexe a případné další poznámky. Soubor her je velmi ucelený a obsahuje opravdu širokou paletu technik zaměřených na rozvoj klíčových osobnostních dovedností.

Velkým přínosem je dle mého názoru možnost využít seznam aktivit nejen pro práci v rámci IPV, ale určitá přenositelnost technik i do jiného kontextu, jako například v rámci programů primární prevence na školách. Určité omezení však vnímám v částečném opakování některých aktivit v seznamu a také místy nedostatečném popisu procesu realizace. V některých případech chybí popis klíčových kroků nezbytných k uskutečnění aktivity a čtenáři tak mnohdy nezbývá, než si domýšlet, případně kreativně upravovat techniky dle svých zkušeností a potřeb skupiny. Ačkoliv si myslím, že by mohla být kniha dobrým průvodcem pro vedoucí, kteří se s prací se skupinou v podobném kontextu teprve seznamují, mohl by tento nedostatek být zároveň velkou překážkou k využití jejího plného potenciálu. S velkou mírou jistoty však mohu knihu doporučit všem studentům psychologie, které zajímá téma osobnostního rozvoje a práce se skupinou, věřím, že v ní mohou najít mnoho inspirace pro svojí budoucí praxi.

Děti a svět pohádek – znovu podlehněte kouzlu pohádek

Ty čteš pohádky..? Nejsi na to už trochu stará..? Ach, kolikrát jen jsem tyto a podobné otázky slyšela. Nicméně po přečtení předložené knížky mohu s čistým svědomím konstatovat, že nikdy nebudu dost stará na to, abych si přečetla pohádku. Pojednání Michala Černouška je jednoznačným důkazem, že pohádky mohou být přínosem, inspirací a obohacujícím aspektem i dospělému čtenáři.

Černoušek_přebal

Svět pohádek je zde prezentován jako můstek linoucí se nad propastí mezi dospělým a dětským způsobem myšlení. Autor nám poodhaluje tajemství toho, jak děti uvažují nad pohádkovým děním, kladnými hrdiny i zápornými bytostmi, nad zápasem mezi dobrem a zlem, nadpřirozenými schopnostmi a dalšími typickými prvky pohádek. Pan Černoušek rovněž předkládá zajímavou úvahu o potřebě ústně předávaného vyprávění pohádek, jež je v posledních letech upozaďováno a do popředí se jako krtečkova raketa řítí televizní, vysoce moderní a technická prezentace pohádkové říše. Souzním s autorovým zklamáním nad přetechnizovanou společností, jež zaujímá víceméně odmítavý postoj k pohádkám a považuje je za přežitek z doby „nebreč“. Proto oceňuji s jakou odhodlaností a neutuchajícím optimismem je usilováno o (znovu)podnícení k četbě klasické pohádkové tvorby.

Nedocenitelné je taktéž propojování světa pohádek s vývojovou (dětskou) psychologií. Zdůrazňuje se působení pohádek na rozvoj myšlení, inteligence, poznávacích schopností, zvídavosti, představivosti, fantazie, etických principů a mnoha dalších oblastí. S lehkostí tak lze uvěřit, že pohádky svým způsobem kopírují vývojové problémy, s nimiž se dítě musí na své cestě k dospělosti vyrovnat. Z pohádek dítě čerpá informace o životních hodnotách, významech mezilidské interakce, mravních otázkách, důsledcích dobrého či zlého chování. Autor se také často dotýká otázek identifikace s pohádkovými bytostmi a možností osvojit si optimistické vidění světa (protože v pohádkách dobro vždycky zvítězí nad zlem). Kniha tudíž nenápadně podsouvá i odborné poznatky z pole ontogenetické psychologie a předkládá je ve stravitelné formě i psychologií zcela nepolíbenému „mudlovi“.

Celá publikace je protkána síťovinou metafor, jež se objevují právě v pohádkách, a které mají pro dětského posluchače potenciál utvořit z všudypřítomného „dospěláckého“ chaosu nějaký smysluplný řád. Jinak řečeno, díky pohádkám si dítě může lépe strukturovat pro něj dosud nepochopitelnou skutečnost. Klasické pohádky (oproti těm moderním) podle autora obsahují důležité konfrontace s nejrůznějšími stádii psychického vývoje dítěte, proto je nezbytné zabývat se výkladem pohádek. Sám autor nabízí interpretaci několika všeobecně známých pohádek (např. Popelky, Červené Karkulky, Sněhurky, Perníkové chaloupky a dalších).

Rušivým elementem může být autorovo zabíhání do širších výkladových vod (což vytváří iluzi, že se čtenář zamotal v temném, kouzly oživlém lese, z něhož není návratu), pan Černoušek se však nikdy nezapomene vrátit na tu správnou pěšinku. Samotný výklad pohádek se občas až příliš drží jedné linie a opomíjí další roviny pohádky. Na druhou stranu to přidává na hloubce představovaného fenoménu. Kniha je psaná svěžím, čtivým dojmem a naplňuje čtenáře nostalgickou náladou, která může vést až k tomu, že otevřete starou skříň na půdě a budete hledat nesmrtelné pohádky Karla Jaromíra Erbena či Boženy Němcové.

Cvičení mentální kondice: 365 úkolů na celý rok

Kniha Cvičení mentální kondice od PhDr. Mgr. Mgr. Mgr. Jany Bílkové, Ph.D., překladatelky, psycholožky a tlumočnice, je výjimečná, jak naznačuje už počet titulů, které autorka uvádí u svého jména. O knihu se totiž v podstatě nejedná. Souvislého textu je v ní v podstatě jedna strana – spravedlivě půl na začátku a půl na konci. Zbytek knihy tvoří, jak uvádí autorka, cvičení podporující koncentraci, mentální flexibilitu, verbální kreativitu a logiku, schopnost kombinovat a dokonce i schopnost hrát si.

Musím uznat, že když jsem ve cvičení 21 hledal ve větě „Babiččina komora Vaška velice zajímala.“ název české řeky, připadal jsem si kreativní a flexibilní, jako už dlouho ne. Ještě více, když jsem hledal křestní jméno ve větě „Na Ekvádor Ota nedal nikdy dopustit.“ (kromě Oty).

Celé Cvičení mentální kondice se skládají z těchto a podobných úloh, přesmyček, doplňování písmen a skrývaček. Škoda, že je PhDr. Mgr. Mgr. Mgr. autorka, Ph.D. nepropojuje skrze nějaké společné téma, příběh, něco, co by čtenáře zaujalo a přimělo luštit dál, nebo že alespoň s délkou knihy neroste obtížnost. Úlohy se zdají být náhodně poskládané jedna za druhou bez zjevného klíče.

Zda je Cvičení mentální kondice pro vás, záleží na tom, zda si chcete koupit 365 jednoduchých úkolů, kterých lze na internetu najít stovky bez větší námahy. Výhodou tištěné knihy je pak snad to, že vás může přimět, abyste se podobným cvičením věnovali častěji. Škoda jen, že čtenářsky není ničím zajímavá či zábavná.

Moudrost psychopatů: Má každý v sobě psychopatické sklony?

Je psychopatie rys osobnosti, nebo porucha při zpracovávání informací? V jakých oblastech života se vyplatí být psychopatem? Může být psychopatie přínosná? Jaké je to nemít svědomí?

Autorem knihy je britský psycholog Kevin Dutton, který v současné době působí na Oxfordu a ve svých výzkumech se věnuje zejména osobnosti a emocím, a to v různých oblastech lidské činnosti, např. v politice, armádě nebo chirurgie. Sám o sobě říká, že se rád věnuje jak výzkumům, tak psaní populárně naučných knih.

V první kapitole se autor celkem zeširoka věnuje tématům, která s fungováním psychopatů určitým způsobem souvisí – emocím, rizikům a strachu. Autor si pokládá otázku, zda může být úzkost výhodou a v čem by psychopatie mohla být pro život přínosná a užitečná.

Druhá kapitola se zaměřuje obecně na osobnost a ukazuje mnohé teorie, které se jí věnovaly od Hippokratovy po současné teorie. Díky tomuto přehledu můžeme vidět různé výzkumné pohledy na osobnost pachatele. Odkazů na různé studie a výzkumy je tolik, že jsem se v nich občas ztrácela – do strany 100 těch odkazů najdete více než 50.

Třetí kapitola nás zavede do historie psychopatie. Zjistíme, jaký má původ a jak se vyvíjela. Je mezilidská agrese přirozená? Potřebuje společnost lamače společenských pravidel pro přežití?  Autor pokládá zajímavé otázky, ale je nutné podotknout, že se vyjadřuje velice rozvláčně, často odbíhá od tématu, vypráví příběhy, které jsou sice zajímavé, ale čtenář rychle ztrácí nit s původně nastoleným zaměřením.

Čtvrtá kapitola ukazuje oblasti života, v nichž se vyplatí být psychopatem. Autor nás seznámí s několika zajímavými názory odborníků, přičemž jeden z nich provádí skutečně unikátní práci – Kent Kiehl, který objíždí věznice se svým kamionem vybaveným magnetickou rezonancí, kterou se snaží rozluštit nervové základy  psychopatie.

Pátá kapitola s názvem Proměňte mě v psychopata je lehce zavádějící. Nejdříve se musíme prokousat tradičně obsáhlým úvodem, než se po 27 stranách dostaneme do laboratoře, ve které si autor vyzkouší experiment sám na sobě a po 10 stranách je konec. Autor si díky speciálnímu přístroji vyzkouší, jaké to je nemít svědomí.

Šestá kapitola popisuje sedm dovedností, které ve své výbavě mají psychopaté a které, když se je naučíme správně aplikovat, nám mohou pomoci dosáhnout svého, aniž bychom museli jít doslova přes mrtvoly.

V poslední kapitole se pak můžeme podívat na historické osobnosti, o kterých byste jako o psychopatech možná nikdy neuvažovali.

Co mi na knize přišlo přinejmenším zvláštní, byl kontrast mezi jejím odborným zaměřením, zahrnujícím biologické aspekty (jak fungují různé části mozku), psychologické teorie a výzkumy a na druhé straně autorovou silnou vulgaritou. Od poloviny knihy se autorův styl změní ve více kamarádský a poněkud sprostý. Myslím, že přebal knihy tuto dichotomii skvěle vystihuje.

Knihu lze doporučit široké veřejnosti i studentům, kteří se zajímají o psychologii osobnosti.

Pandořina skříňka: Nejvýznamnější psychologické experimenty 20. století

O knize Pandořina skříňka od Lauren Slaterové jsem toho slyšela hodně od kantorů, byla často doporučována. Její četbu jsem dlouho odkládala, ale když se naskytla možnost recenzování, rozhodla jsem se spojit příjemné s užitečným a nezaváhala jsem ani minutu. A udělala jsem rozhodně dobře.

Lauren Slaterová vystudovala psychologii a literaturu, ve své nejznámější knize dokázala s naprostou elegancí z obou oborů vytěžit to nejlepší. Nejen díky tomu je kniha velice čtivá, a proto vhodná jak pro zasvěcené do psychologie, tak pro laiky.

Autorka, jak sama píše v úvodu, podala výzkumnou zprávu a zároveň oslavila pokusy Harryho Harlowa, Leona Festingera, studii o případu Kitty Genoveseové, experiment s parkem pro krysy nebo třeba studie Elizabeth Loftusové a další jako příběhy.

Kniha rozebírá celkem 10 psychologických experimentů, ale nejedná se jen o jejich hrubý popis. Autorka se zaměřila na okolnosti vzniku, kontaktovala kritiky dané doby, aby zachytila různé úhly pohledu, dále se pokusila kontaktovat rodinné příslušníky experimentátorů a občas se jí zadařilo sehnat i některého z probandů.

Uchvátila mě již první kapitola, kde autorka rozebírá jeden z nejznámějších pokusů vůbec, a to Skinnerův s krysami a boxy. Má první domněnka, že o tomto experimentu se již nemám, co nového dozvědět, byla naprosto mylná. Objevilo se spoustu jmen kritiků, profesorů z Harvardovy univerzity, kteří ji mimo jiné ukázali i původní box, byl vysvětlen přesah do dopravní psychologie, ale i aplikování například systematické desenzibilizace do reálného života.

Nejzajímavější z této kapitoly mi přišla zmínka o kauze se Skinnerovou dcerou Deborou, ta údajně měla být svým otcem znásilněna a po prohrání soudního sporu spáchat sebevraždu. Tato domněnka, jež údajně byla skloňována všemi pády v tisku, byla vyvrácena Skinnerovou druhou dcerou, která prozradila mnoho dalších osobnějších informací o svém otci.

Už jen všechno toto vložené úsilí by stačilo k tomu, aby se kniha stala populární. Slaterová šla ale dál a pár ze zmíněných experimentů se pokusila zopakovat.

David Rosenhan se snažil zkoumat, do jaké míry psychiatři dokážou rozeznat mezi duševní nemocí a zdravím. Několik probandů, včetně jeho samotného, šlo do různých psychiatrických institucí s jasnými informacemi, co nepravdivého o sobě mají zmínit – šlo pouze o jeden symptom. Přes to, že všichni hned po příchodu říkali, že symptom hned vymizel, velké procento z nich bylo hospitalizováno. Slaterová Rosenhanovu práci následovala a udělala přesně to stejné.

Mohla bych zmiňovat další a další zajímavosti, ale o tom tento text není.

Kniha, o které píši, rozhodně stojí za přečtení pro každého, kdo má zájem se něco dozvědět o věcech, které se dějí u každého z nás.

Myslím, že Slaterové se skvěle podařilo vytvořit dílo, které otevírá dveře k nahlédnutí do psychologie jako vědy a celkově k zpopularizování tohoto vědního oboru.