Zdravím všechny, jmenuji se Terka, jsem studentkou prváku psychologie na FF UK. Vzhledem k tomu, že osobně postrádám volně psané články se zaměřením na recenze všelijakých zajímavých přednášek, besed a sezeních souvisejících s psychologií, rozhodla jsem se, že do éteru vnesu kousky svého písemnictví a zkusím čas od času poreferovat o zajímavé události, kterou jsem navštívila. Mým cílem je představit téma přednášky/besedy (případně přednášející/přednášejícího), pohovořit o svých poznatcích, podotknout, co mě zaujalo, co mi případně chybělo a celkově vás na chvíli zavést do místa, na které jste se možná chtěli dostat, ale neměli jste tu možnost, a přesto by vás zajímalo, jak ona událost proběhla (a jestli jste opravdu o něco přišli).
První na programu je beseda od projektu Psychobraní, který vznikl z iniciativ studentů FSS na Masarykově univerzitě v Brně a organizuje události spojené s psychologickou problematikou pro studenty či zájemce o tento obor. Letošní první psycho-akcí zaměřenou na osoby, které trpěly či trpí mentálními poruchami a jsou schopny se o nich otevřeně bavit, byla beseda o mentální bulimii s herečkou Vlastinou Svátkovou. Paní Vlastinu jste měli možnost vidět ve filmech Gangster KA, Ženy v pokušení či v bondovce Casino Royale. S vysokým očekáváním jsem se na besedu úspěšně registrovala a byla jsem zvědava, jak bude pojata a zda dostatečně pokryje téma, jež je pro mě stále aktuálnějším a důležitějším.
Po příchodu do Skautského institutu, krátké dezorientaci a mačkanici s mnoha lidmi, jsem zasedla hned do druhé řady a z blízkosti jsem mohla sledovat krátký úvod do přednášky se stručným představením mentální bulimie jako takové Lucii Froncovou, organizátorkou Psychobraní v Praze. Úvodní řeč plynule přešla v rozhovor Vlastiny s Lucií. No, plynule asi není vhodně zvoleným slovem; z počátku bylo Vlastinino vyprávění přerušováno nově příchozími, takže místností zněly skřípající židle a šustící bundy a kabáty (následovala roztomilá stopka s miminkem, které se rozhodlo na sebe hlasitě upozornit před přednášející maminkou, a tak zase počalo zvedání a šustění a tvoření prostoru pro odchod otce s kočárkem). Vlastina popisovala začátek nemoci, jak se z normálně spokojené holky stal nešťastný, uzavřený a depresivní člověk trpící nutkavou potřebou přejídání, zvracení a excesivního cvičení. Hovořila o reakcích její rodiny a blízkých, k čemuž dodávala, že mentální bulimie je záležitostí velmi diskrétní a bylo obtížné se o ní vůbec někomu otevřít, natož si nechávat radit (a poté si od přítele poslechnout větu „Tak budeme zvracet spolu“). Překvapilo mě, když jsem vyslechla, že se Vlastina po snad sedmiletém boji s nemocí vyléčila, a to díky otěhotnění a uvědomění, že ve svém těle nosí nový život a je zodpovědná za zdraví někoho dalšího. Uvedla, že čas od času brala i antidepresiva a zpočátku docházela na psychoterapie, které však dle jejích slov nepokládala za užitečné a antidepresiva sama postupně vysadila, takže se v podstatě jednalo o samoléčbu (přiznala, že začátkem těhotenství zažila dvakrát nebo třikrát krátký relaps, ale poté už nesešla ze své cesty za zdravým životem a tělem).
Rozhovor se přesunul k téměř hodinové debatě s mnoha otázkami na uvedené téma. Lidé se ptali především na způsob, jakým se vlastně vyléčila, jestli by nějak poradila, jak zachytit nemoc v rané fázi, zdali ji ještě nějak ovlivňují bulvární články nebo řeči okolí. Na dotazy Vlastina odpovídala otevřeně a dle vlastních zkušeností, mnoho pověděla o jejím „propojení s vlastním tělem“, ke kterému došlo právě během prvního těhotenství a především při samotném porodu.
Co bych uvítala? Možná by neuškodil náhled psychologa (či pokročilejšího studenta psychologie), který by pomohl usměrnit problematiku nemoci a nějak odborně ji definovat, případně osvětlit, co její zahrnuje etiologii, symptomy a léčbu (či pohovořit o dalších případech z praxe). Přece jenom každá žena/dívka trpící bulimií nemůže spoléhat na to, že otěhotnění bude tou pravou formou léčby. Z publika zazněly z úst dívek i konkrétní a osobní problémy a především dotazy, co dělat či nedělat; nutno dodat, že se nedočkaly onoho pohledu odborníka či alespoň doporučení psychoterapie, což by možná bylo ještě přínosnější.
Budu-li upřímná, z důvodu probírané problematiky jsem se předpřipravila na vyslechnutí informací z profese, pro kterou je tato nemoc denním chlebem, včetně rad či varovných signálů. Nicméně nešlo o odbornou psychologickou přednášku, ale o příjemnou a inspirativní debatu a odcházela jsem víceméně spokojená. Už jen proto, že někdo známý vystoupil před řadu převážně ženského osazenstva a promluvil o tak závažném tématu. Jsem nadmíru vděčná, že se lidé se zkušenostmi s PPP otevírají a doufám, že budou i dál. A pokud beseda pomohla jednomu tápajícímu člověku, účel byl splněn.
Děkuji Psychobraní, paní Vlastině a Vám.
Tak zase někdy. Terka L.
Jedna žena, které mě provází na mé cestě nemocí mi kdysi řekla, že anorexie je „bludná nemoc“. Toto označení je velice přesné. Nemocný si totiž v hlavě vytváří vlastní „pravdy“, kterým věří. Odmítá jakékoliv fyzikální danosti a žije ve svém světě, kde platí jeho anorektická pravidla. Odmítá se přizpůsobit společnosti. Vytváříte si nesmyslné zákonitosti, kterým bezmezně věříte a odmítáte fakta, která vám dávají odborníci, literatura, studie apod.
Ne nadarmo se říká, že poruchy příjmu potravy vám ovládají celý život. Lidé si představují anorexii jako touhu po štíhlé postavě – ve skutečnosti je za tím mnohem více.
Jmenuji se Lucie, je mi 19 let a s psychickými onemocněními se potýkám již 5. rokem.
