Archiv štítku: Grada

Obsedantně-kompulzivní porucha

Obsedantně-kompulzivní porucha (OCD) je psychické onemocnění, jenž je možné charakterizovat nutkavými myšlenkami (obsesemi), které se proti vůli člověka vtírají na mysl, čímž způsobují výraznou nepohodu. Tu se pak snaží daný jedinec mírnit různými způsoby nutkavého chování (kompulze, rituály). OCD trpí 3 % populace a první příznaky se objevují již v období dospívání a mladé dospělosti. Ukazuje se, že toto onemocnění dobře reaguje na farmakoterapii a kognitivně-behaviorální terapii (KBT). To a mnohem více je popsáno v knize Obsedantně-kompulzivní porucha autorského kolektivu Jána Praška, Aleše Grambala, Miloše Šlepeckého a Jany Vyskočilové.

                Kniha vznikla s ohledem na nedostatek literatury věnující se tomuto tématu na českém trhu a je členěna do tří částí, mezi které patří diagnostika a etiopatogeneze u OCD, léčba OCD a poslední kapitolu tvoří doporučené postupy v léčbě OCD. Jedná se o velmi přehlednou a pro čtenáře dobře strukturovanou publikaci, která umožňuje snadnou orientaci a porozumění problematice. Spojujícím prvkem knihy jsou kazuistiky, které trefně dokreslují zmíněné informace a které vycházejí z velké klinické zkušenosti autorského kolektivu.

                V úvodu se autoři mj. zamýšlí nad tím, kdy už je možné mluvit o OCD. Magické myšlení či rituály jsou běžnou součástí mnoha kultur a v malé míře nemusí znamenat žádnou patologii ani v dospělosti. Klíčovou otázkou je, zda obsese či kompulze činí jedinci potíže či nepříznivě ovlivňují jeho každodenní fungování. Autoři popisují OCD jako spektrum; je mnoho jedinců, kteří mají OCD, ale neléčí se, vždy záleží na míře symptomatiky a na tom, zda projevy onemocnění překáží v životě. Někdy se pak může stát, že se potíže stupňují a volání o pomoc přichází až v krajních situacích (např. když se lidé nechávají zamykat svými blízkými, aby měli jistotu, že nikomu neublíží). Někdy může být iniciátorem léčby právě okolí, pro které se příznaky OCD stávají nežitelnými.

                Nezbytným krokem k léčbě je diagnostika OCD, které se věnuje první kapitola, v níž je mimo základní projevy obsesí a kompulzí popsán průběh neutralizace napětí pomocí kompulzivního chování. Okem psychiatrie jsou uvedeny specifika diagnostických kritérií dle Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN-10) a dle Diagnostického a statistického manuálu (DSM-5), spolu s poruchami OCD spektra. Pozornost je dále věnována tématu stigmatizace a sebestigmatizace, etiopatogenezi a neurobiologických aspektů onemocnění. Za velmi praktickou část pro odborníky považuji popis diagnostického rozhovoru a vyšetření OCD (zde např. popis oblastí, které je dobré zmapovat, základní otázky, které slouží ke zjištění stavu klienta) či psychologickou diagnostiku OCD. Spolu s diferenciální diagnostikou a komorbiditou tvoří vodítko užitečné pro stanovení diagnózy a započetí léčby. Uvedeny jsou i nejpoužívanější dotazníky či další hodnotící nástroje.

Zdroj: Nakladatelství Grada

                 Třetí část nabízí krátké shrnutí toho, jak se dá v léčbě OCD postupovat. Léčba by měla být vždy individuální s ohledem na konkrétní projevy a potíže, promyšlená by měla být kombinace farmakoterapie a psychoterapie, jejíž efekt se ukazuje jako vysoký u středně těžké až těžké symptomatiky, nikoliv však u mírných projevů (např. uvedeny jsou příklady léčebných doporučení u OCD). Podrobně je rozepsána část kognitivně-behaviorální terapie (např. příklady expozicí, úkolů, nácviků, práce s jádrovými schématy, kognitivní restrukturalizací ad.) Autoři dále popisují, co může léčbu komplikovat. Kapitola je schematicky shrnuta do grafů a tabulek, kromě kazuistik jsou zde použity i přepisy rozhovorů s terapeuty, které poskytují náhled do možné podoby sezení s klientem. V závěru autoři naznačují důležité kroky do budoucnosti, mezi které patří role rodinných příslušníků v rituálech, hledání terapeutických strategií pro rodinu, párová terapie OCD, internetová psychoterapie či aplikace v mobilních telefonech.

                Ráda bych ocenila zejména názornost, s jakou je kniha psaná – je zde množství kazuistik, tabulek a grafů, které pomáhají větší představě o onemocnění. Zdroje rozpínající se na 60 stranách zdárně ukazují na odborný charakter knihy, jež vychází kromě vlastních klinických zkušeností také z informací založených na důkazech. Knihu lze pro svou odbornost doporučit psychoterapeutům, psychologům, psychiatrům, ale i praktickým lékařům a pro své snadné čtení lze knihu doporučit i lidem s vlastní zkušeností s OCD či jejich blízké.

Interakční psychologický výcvik

Zajímalo by Vás, co to je interakční psychologický výcvik? Nebo jak se liší od psychoterapeutické skupiny? Potřebujete inspiraci, jaké aktivity do výcviku zařadit? Tak na všechny tyto otázky odpovídá kniha Interakční psychologický výcvik od Marka Kolaříka.

Na začátku autor představuje teoretická východiska tématu. Prostor je věnován vysvětlení základních charakteristik IPV (interakční psychologický výcvik), historických kořenů i ukotvení IPV jako součásti vysokoškolské přípravy studentů psychologie v České republice.  V kapitole jsou stručně nastíněny prvky skupinové dynamiky a aspekty práce se skupinou, které je vhodné reflektovat před realizací samotného výcviku. V další části autor rozebírá téma vedení skupiny, jaká je úloha vedoucího ve výcviku, jaké existují styly vedení skupiny, včetně specifik spoluvedení skupiny dvěma vedoucími. Poslední část teoretického vymezení tématu se věnuje popisu vývojových fází skupiny a z nich vyplývajícího řazení témat výcviku dle potřeb skupiny i zaměření a cílů setkání. Autor vysvětluje specifika aktivit zaměřených na seznámení, spolupráci, komunikaci, důvěru nebo sebepoznání.

V druhé, o něco obsáhlejší, části knihy najdeme již výčet technik, které autor sesbíral z mnoha různých zdrojů, knih a vlastní zkušenosti s prací se skupinou. Techniky jsou dělené dle dříve popisovaných kategorií a obsahují vždy informaci o tom, pro kolik osob jsou určené, jaké jsou k nim potřeba pomůcky, jaká je předpokládaná doba trvání, popis samotné realizace, zda a v jaké formě by měla po aktivitě následovat reflexe a případné další poznámky. Soubor her je velmi ucelený a obsahuje opravdu širokou paletu technik zaměřených na rozvoj klíčových osobnostních dovedností.

Velkým přínosem je dle mého názoru možnost využít seznam aktivit nejen pro práci v rámci IPV, ale určitá přenositelnost technik i do jiného kontextu, jako například v rámci programů primární prevence na školách. Určité omezení však vnímám v částečném opakování některých aktivit v seznamu a také místy nedostatečném popisu procesu realizace. V některých případech chybí popis klíčových kroků nezbytných k uskutečnění aktivity a čtenáři tak mnohdy nezbývá, než si domýšlet, případně kreativně upravovat techniky dle svých zkušeností a potřeb skupiny. Ačkoliv si myslím, že by mohla být kniha dobrým průvodcem pro vedoucí, kteří se s prací se skupinou v podobném kontextu teprve seznamují, mohl by tento nedostatek být zároveň velkou překážkou k využití jejího plného potenciálu. S velkou mírou jistoty však mohu knihu doporučit všem studentům psychologie, které zajímá téma osobnostního rozvoje a práce se skupinou, věřím, že v ní mohou najít mnoho inspirace pro svojí budoucí praxi.

Medicínská biofyzika: Přes 400 stran požitku (?, ., !)

Těžko říct, které interpunkční znaménko na konci věty použít, neboť psát recenzi na učebnici může být zavádějící. Pochválíte ji, budete vypadat jako šprt. Nepochválíte, jste za toho, kdo popisovanou problematiku nepochopil. Nezapomeňme uvést (na pravou míru), že se nejedná o recenzi z rukou profesora radiologie, ale studenta, který spolu se svými vrstevníky a soukmenovci hledá kvalitní zdroj, který by ho srozumitelným způsobem seznámil s taji biofyziky. Někdy se stává (kupříkladu ve veřejných diskuzích, častokrát na sociálních sítích), že vydáváme „hejty“ za „kritické myšlení“. Tomu se budu snažit na následujících řádcích vyvarovat. Do jaké míry se mi to (ne)povedlo, posuďte prosím sami o pár odstavců později.

Na jakém terénu se u knihy Medicínská biofyzika pohybujeme? Biofyzika není jen prostředkem k tomu, jak se přiblížit titulu a dostudovat, ale jedná se i o základ klinických oborů. Obsahem nabízí široké množství témat – každý zdravotník, či student, který do klinické praxe v nemocnici směřuje, by se měl s tímto oborem, který propojuje mnohé vědní disciplíny, seznámit. Nakonec, některé to nevyhnutelně čeká ve formě vysokoškolských zkoušek. Nenechte proto knihu utéct vaší podobnosti, co do didaktiky, je opravdu na úrovni.

Není to jednoduché čtení, a po několika kapitolách zjistíte, že se nejedná ani o četbu vhodnou do postele na dobrou noc (samozřejmě, kdo si chce nechat zdát o pryžových leštících nástrojích, nechť vyhledá Obr. 11.2 a ukojí svou touhu), ale pokud se soustředěně a se zájmem začtete, zjistíte, že na různých stránkách si můžete přijít na své. A to ať už jste student technické, filozofické, lékařské, zdravotně-sociální či přírodovědné fakulty. O biofyzice totiž nejspíš ještě uslyšíte.

Pokud je vašim cílem, naučit se komplexní informace, respektive nastudovat obsah publikace plně, přijdou pasáže, které si nejspíše nezískají vaše sympatie. Nezoufejte! Na další straně se to může změnit. Otevřením knihy se totiž otevírá i široká nabídka: půjdete ad fontes, kde vás prameny dostanou až k samotné stavbě atomu a hmoty. Od termodynamiky se přesunete přes historii biomechaniky a vlastnosti tkání až k léčebným využitím mechanické energie. Můžete nastudovat elektrický proud, akční potenciál (psychologové zpozorní) a třeba také mnoho informací o lidských smyslech. V jistých částech, například v kapitole Vlastnosti a interakce ionizujícího záření, narazíte na mnoho vzorců a teorie rovnic. Ale i zde bude text doplněn mnohými schématy, obrázky, grafy, fotografiemi a tabulkami. Dokonce mezi řádky naleznete různé zajímavosti (čti „věděli jste, že…“) a pozadí vzniku právě probírané teorie. V místech, kde byste možná uvítali rozvinutí faktu, popřípadě praktickou ukázku, kazuistiku či video, dostanete od autorů tip na kvalitní doplnění a doporučenou literaturu.

Kniha vzešla z impulzu odborníků, jste tedy v dobrých rukou a snadno nabydete pocit, že není třeba v dalších zdrojích ověřovat pravdivost výroků. Co se v knize nedočtete je to, že se nejedná o jediný titul právě těchto autorů, naleznete i jiné výtisky (mj. taktéž o biofyzice), lišící se zejména v rozsahu a rozpracování témat. Modrobílé vydání je záležitostí letošního roku, doplněné a upravené. Text je smysluplný jak způsobem líčení informací, tak členěním.

Je možné, že je u vás na škole biofyzika obávanou zkouškou, ale znáte ten pocit, když vás něco zaujme natolik, že si to musíte přepsat či překreslit? Když věnujete pár minut googlení, abyste si o tématu přečetli ještě něco dalšího? Ne každý odstavec, možná ne každá kapitola vás osloví (nakonec, to nejspíš ani není účelem odborných učebnic), ale nejedno zvědavé oko a zvídavá duše má příležitost si přijít na své.

Přeji vám, ať si při čtení najdete co nejvíce témat, která vás osobně zaujmou. Na výběr rozhodně je.

Hlavu mírně vzhůru, ženy! Vlastní cestou k sebeúctě

ŽenyTajemné, mnohdy neuchopitelné, rozhodně často laskavější vůči druhým než vůči sobě. Záměr této knihy je přiblížit dívky i ženy k sebeúctě. Celá tato kniha připomíná ženám, že „v tom nejsou samy“ a spoustu radostí i strastí prožívají velmi podobně jako ostatní; na druhé straně vyzdvihuje nezlomný fakt, že každá dívka i žena je jedinečná a neopakovatelná.

Autorka chtěla knihou pohladit po duši. Za sebe mohu říci, že se jí to pěkně podařilo.

Kniha je určena k přečtení především ženám, psána je pro širokou veřejnost. Nemohu knihu hodnotit z odborného hlediska – věřím, že autorka tak knihu ani nezamýšlela. Jen podotknu, že pár odkazů s odbornými pojmy či slavnými odborníky autorka užila, nicméně student psychologie by neměl být zaskočen ani překvapen. Bibliografie obsahuje 12 knih a 2 internetové odkazy, z toho jsou 2 knihy autorky ze stejné edice pro rodiče a muže, z nichž doslovně cituje své vlastní myšlenky.

Ve dvanácti kapitolách se autorka věnuje ženství, vztahům, rolím ženy i očekávání na ně (i na sebe samy), ze zajímavých úhlů pohledu. Názvy kapitol napoví, čeho se týkají:

  1. Ženy ženám
  2. Ženství – co to je a kde se bere?
  3. Matka a dcera – vztahy a nevztahy a jejich důsledky
  4. Otec a dcera – jeho vliv na sebevědomí dcery
  5. Sebenaplňující předpovědi – radost, nebo starost?
  6. Buďme krásné i na čtvrtý pohled
  7. Čtyři roční období ženy
  8. Čtyři tváře ženy (a to nejméně)
  9. Dvě věty, které ničí ženy
  10. Hranice – předpoklad vlastní sebeúcty
  11. Žena je spokojená, když…
  12. Spokojenost ženy – cesta, nebo cíl?

Oceňuji, že autorka čtivě a snadno srozumitelně čtenářce (či čtenáři) zprostředkovává kombinaci odborných teorií, své mnohaleté práce s lidmi, sebereflexe a pozorovacího umu. Z odborných témat se dotkla kupříkladu 6 základních emocí, archetypů, teorie attachmentu, Golem i Pygmalion efektu i téma sociální dělohy českých autorů Chvály a Trapkové. Vedle toho tato kniha doplňuje z, dle mého názoru, vědeckého či klinického hlediska nedoceněnou spiritualitu.

Pro mě nejcennější byly kapitoly pro matky i otce, rozhodně mi daly nejvíce podnětů pro přemýšlení mé vlastní role jako dcery. Cítím se obohacena tím, co všechno mámy cítí, aniž by si to děti uvědomovaly; Jsi-li dcerou matky, pak nezapomeň, že i ona dostala tebe bez návodu, jak s tebou zacházet (s. 38). Zaujal mě i „slovník“ toho, co dcery vůči matkám říkají a jak to zjemnit a učinit laskavějším: Nenávidím tě à Mami, někdy to s tebou bylo těžké.

Z kapitoly pro otce mě inspirovalo doporučení pro dcery, ať dáváme častěji najevo svůj vděk. Postřehy pro otce dcery bych přála přečíst každému tátovi; alespoň já častokrát četla s překvapením a úžasem, jako například: Jsi-li otcem dcery, pak pamatuj na to, že si pravděpodobně nechá líbit to, co si nechala líbit její máma od tebe (s. 51).

Pár věcí bych si dovolila jemně vytknout.  Několikrát se mi stalo, že jsem se ztratila ve složitém souvětí přes 4-5 řádek. Nebo v mírně nelogické větě, která volala po doplnění několika slov, jež by ji dodaly plnější tvar i jasnější smysl. V těchto okamžicích mě napadalo: Kéž by si celou knihu ještě jednou někdo přečetl a všechna nesnadno srozumitelná místa lehce poupravil. Valná většina knihy byla čtivá a snadno pochopitelná, chybělo jen „učesání“ těchto několika míst.

Párkrát jsem také vnímala osobní názor autorky prezentovaný jako fakt. Např. věta „Přestože se v dnešní době pohlíží na přátelství žen přes jejich sexuální soužití (s. 20)“ podle mého názoru spíše odráží osobní zkušenost či názor autorky než dnešní fenomén. I když, kdo ví, statistická data na toto tvrzení těžko hledat.

Tím výtky končí, celkový dojem z knihy je pro mě jistě pozitivní. Autorka mluvila ze své dlouholeté praxe a věřím, že mnoha ženám z duše.

Poslední poznámka. Při čtení jakýchkoliv knih určených pro jednu část populace (v případě této knihy ženy) je pro mě důležité, ba kritické, jak se mluví o „té druhé části“. Tato kniha podporuje a vyzdvihuje ženství, a to bez výsměchu či snižování důstojnosti mužů. Za to má u mě autorka velké plus.

Zanedbávání dětí: příčiny, důsledky a možnosti hodnocení

Téma zanedbávání dětí jako jedné z forem syndromu CAN (tzn. syndromu týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte) je autory předkládáno ve snaze upozornit na aktuálnost této oblasti. Odborných publikací zaměřených pouze na téma zanedbávání dětí je v našem prostředí nedostatek. I sami autoři přiznávají, že vycházejí především z anglosaských výzkumů, jelikož zde chybí dostatečné zázemí zkoumající toto téma. Nicméně informace jsou přenositelné i do našeho prostředí v oblasti péče o zanedbávané děti.

Cílem knihy je nejen odbornou, ale i laickou veřejnost upozornit na důležitost věnované pozornosti tímto směrem. Protože čím větší je informovanost společnosti o projevech zanedbávání dětí, tím větší je i šance na poskytnutí adekvátní podpory zasaženým dětem.

Autoři se neobávají přistupovat k problematice zanedbávání dítěte v nejširším slova smyslu a upozorňují na všechny oblasti strádání dítěte. Zanedbávání dětí nemusí být vázáno pouze na primární rodinu, ve které dochází k opomíjení základních potřeb dítěte, případně jejich neadekvátní přemíře. Také v lékařské péči můžeme zaznamenat nedostatečnou péči o zdraví dítěte, v oblasti školství zase nedostatečnou podporu vzdělávacích aktivit. Pouze uvědomění si rozsahu možného výskytu, může vést odbornou veřejnost k významnější a cílené intervenci zasaženým dětem.

Publikace vychází z odborných výzkumů a seznam využitých bibliografických citací činí z knihy velmi informačně nabitý zdroj. Nechybí informace o výskytu zanedbávání dětí v České republice, na které je ukázáno, že tato problematika je považována za jeden z nejvýznamnějších sociálně-patologických jevů.

Kniha je přehledně rozčleněna do kapitol věnujících se definici zanedbávání dětí v různých kontextech práce s takto ohroženými dětmi. Dále je pozornost věnována příčinám a důsledkům zanedbávání, včetně jeho jednotlivých forem. Součástí jsou i diagnostická kritéria hodnocení zanedbávání dítěte a možné formy intervence. Informace jsou doplněny konkrétními kazuistikami detekovaných dětí, které problematiku zanedbaných dětí přibližují i v praktických souvislostech.

Předkládaná kniha slouží především k seznámení se s touto širokou problematikou. Přehledně strukturované informace a důraz na nejvýraznější specifika zanedbávání dětí činí z knihy velmi důležitou publikaci pro všechny pracovníky, kteří se ve své praxi setkávají s dětmi, zvlášť v souvislosti se sociálně-právní ochranou dítěte.

Bez bahna lotos nevykvete: umění transformovat utrpení

Nejnovější knihu od Thich Nhat Hanha v češtině jsem si vybrala záměrně. Vnímám ho totiž jako autora s nedocenitelným darem v podobě předávání komplikovaných a hlubokých filozofických úvah a pravd srozumitelným, čtivým i stručně výstižným způsobem. Tak tomu bylo i v případě této téměř 150 stránkové knížky.

Hanh_přebal

Šest obsahově různých částí přechází od utrpení a bolesti do štěstí. Číst o utrpení nicméně žádným utrpením nebylo. Autor umí trefně a nenásilně popsat, jak sami sobě bezdůvodně ubližujeme (napříkad opakovaným přemítáním nad neúspěchem v minulosti či strachem z budoucnosti), a hned vzápětí nabídnout (pro mě) nový, úlevný pohled. Například fakt, že naše utrpení je subjektivní – to, co nás trápí je pro jiné lidi zdroj k radosti (př. déšť), naše bolest tedy není „daná“ a neměnná.

Vůbec celá kniha je protkána neotřelými pohledy na věc. Autor dokáže vnímat a upozornit na velké i maličké příležitosti k duchaplnosti – tím i k léčení těla i duše. Mnoho z nich mi z části o štěstí utkvělo v paměti. Například chůze. My lidé stále někam spěcháme, snad hledáme trochu štěstí. Tím ale míjíme život – zabraní do obrazovek či našich myšlenek. Přitom si stačí uvědomit, jaké štěstí máme při každém kroku na dosah.

S mnoha názory jsem souhlasila, stejně tak často jsem zpytovala své vlastní návyky. Autor ale nemoralizuje a rozhodně se nepovyšuje. V částech, které by se tomu snad blížily, užívá velmi příjemnou 2. osobu množného čísla („zíráme do displejů, neumíme si užívat vlastních kroků“).

Vedle postřehů k zamyšlení a malých podnětů k větší duchaplnosti v celém obsahu knihy autor nabízí Cvičení pro štěstí v osmi tematických částech (týkající se kupříkladu dechu, manter, meditace, relaxace…atd.). Věřím, že si každý vybere z celé knihy alespoň jedno cvičení či podnět pro něj/ni smysluplné. Mě osobně se nejvíce dotkla praktika „Jsem zvonem plného vědomí pro naše milované“, kterou vyjadřujeme svou podporu a přítomnost.

Můj názor na kvalitu obsahu již znáte, krásná je ale i forma této knihy. Typ písma názvu knihy i hlavních kapitol/nadpisů, stejně jako zářivý lotos na obalu vypadají jako ručně dělané. Už od prvního pohledu jsem vnímala posvátnost této knihy díky obalu vyrobeném z krásného recyklovaného papíru.

Co stránka, ba co odstavec či věta, to hluboké moudro, jež jsem si poznamenala a chtěla ve své recenzi zahrnout. Později jsem ale změnila názor a došla k tomu, že nechci čtenáře příliš zdržet od mé hlavní a nejdůležitější myšlenky, kterou bych ráda předala – přeji Vám si tuto knížku přečíst a prožít na vlastní kůži.

Diagnóza ADHD u dospělých: souvisí hyperaktivita a porucha pozornosti se závislostí na drogách?

Jak všichni víme, porucha ADHD bývá nejčastěji spojována s dětmi. Teprve nedávno se v psychiatrii a psychologii začaly objevovat myšlenky na to, že se tato diagnóza týká i dospělých. A právě této problematice se věnuje kniha Diagnostika a terapie ADHD s podtitulem Dospělí pacienti a klienti v adiktologii.

Miovský_ADHD_Grada_přebal

Kniha už při otevření na stránkách s obsahem čtenáře láká na velmi pestrou paletu témat, kterým se postupně věnuje a které přehledně strukturuje tak, aby dávaly smysl a navazovaly na sebe. Protože se však na textu podílelo velké množství autorů, chvílemi text působí nesourodě a nepřehledně, některé informace se v knize opakují i vícekrát. Na druhou stranu je opakování matkou moudrosti a větší množství autorů zaručuje knize odborný základ a různé pohledy na tuto problematiku.

Každého pečlivého studenta bezpochyby napadne po zhlédnutí obsahu prolistovat také seznam literatury. Ten je již na první pohled působivě obsáhlý a při bližším zkoumání mě velmi potěšilo také velké množství nových zahraničních studií, které se tématu ADHD a závislostí věnují. Kniha podle mého názoru tedy skutečně reflektuje aktuální poznatky a z vlastních zkušeností mohu potvrdit, že je bohatým a přehledným zdrojem informací při psaní vlastních odborných prací.

Samotný text je pak přehledně rozčleněn na jednotlivé tematické celky a doplněný tabulkami a grafy, které orientaci usnadňují a pomáhají čtenáři utřídit si myšlenky. Zároveň jsou součástí knihy také kazuistiky, a to jak krátké, objevující se v průběhu celé knihy, tak i několikastránkové kazuistické studie a ilustrace. Ty činí dle mého názoru odborný text čitelnější. Tato problematika nemusí být pro člověka, který se v oboru závislostí běžně nepohybuje, snadno pochopitelná, právě praktické popisy klientů a jednotlivých případů ji však příjemně dokreslují.

Kniha je celkově určena spíše odborníkům, pro laika by byla dle mého názoru těžko srozumitelná a zbytečně zdlouhavá, autoři popisují daná témata opravdu do hloubky a z toho důvodu je někdy náročné se textem prokousat. Samotný text je proložen zdroji a citacemi, což nepochybně ocení studenti a odborníci, působí však kvůli tomu nečitelně pro laika, který není zvyklý v odborných studiích přeskakovat závorky se jmény a roky.

Osobně však knihu hodnotím jako velký přínos do oblasti psychologie a adiktologie, protože ADHD u závislých klientů je téma nové a neprobádané. Tato kniha má dle mého názoru velký potenciál podněcovat k dalším výzkumným nápadům souvisejícím s touto problematikou. Přestože text knihy místy působí nesourodě a je zahlcující, jakoby kniha tak trochu sama „trpěla diagnózou ADHD“, doporučuji její přečtení nebo aspoň prolistování každému, kdo se o téma zajímá.