Archiv štítku: kazuistika

Děti a problémy v chování: Etopedie v praxi

Zadní obálka knihy slibuje prolínající se pohledy odborníků různých profesí na otázku problémového chování obohacenou řadou kazuistik, a právě to bylo vnadidlo, které mě na knihu nalákalo. Bohužel má očekávání byla naplněna jen částečně.

Reálně se totiž setkáme jen se 4 kazuistikami okomentovanými 4 různými odborníky (dětskou psychiatričkou, dětskou psycholožkou, sociální pracovnicí a pedagožkou), a to hned na začátku knihy. Kazuistiky jsou popsány v kontextu osobním, rodinném, školním a každý odborník se k němu vyjadřuje ze své profesní pozice, které dobře rozumí.

Dále se publikace věnuje převážně teoretickým poznatkům jako jsou příčiny, projevy a důsledky problémového chování. Ty jsou skvěle popsány, je vidět, že autorka ví, o čem píše a vyhledala opravdu zajímavé teoretické poznatky z jiných děl, skvěle je například vypracována kapitola o agresi, která vychází z nespočet odborných literárních kousků. Dále je jedna z nejrozšířenějších kapitol věnována ADHD a ADD, zabíhá do podrobností, které se mohou stát rádcem nejen pro rodiče k tomu, jak předcházet problémům.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Ve výsledku jsem pravděpodobně čekala více kazuistik. Naštěstí jsem si ale našla i části, které můj názor na knížku dost zlepšily. Jedná se především o poslední kapitolu, kde se autorka věnuje Feuersteinovu programu instrumentálního obohacení a metodě PATHS.

Program instrumentálního obohacení Reuvena Feuersteina, kterému jsem dřív nikdy nevěnovala pozornost, protože jsme myslela, že je určen pro pedagogy, nese motto ,,učíme se učit se‘‘. Díky němu jsem pochopila, že jde o metodu, která má široké využití, a pokud se mi někdy v budoucnu naskytne možnost účasti na kurzu věnovanému právě tomuto programu, nebudu váhat. Nejúsměvnější je poslední část, kde jsou citovány odpovědi dětí od 10 do 16 let na otázku, jak jim tato metoda pomohla. Odpovědi se rozhodně nevztahují jen na školní prostředí.

Metoda PATHS je pak určena pro učitele, podle mě má ale také možnost širšího dopadu. Pomáhá s vedením zodpovědnosti za své chování, rozpoznávání a porozumění toho, jak chování jednotlivce ovlivňuje ostatní a pomáhá s rozvojem kreativity.

Kniha mi sice nepřinesla to, co jsem od ní očekávala, nakonec mi ale přišla zajímavá. Překvapila mě řada poznámek pod čarou, které měly legislativní charakter, díky nim bylo vysvětleno, proč se jaká situace daným způsobem řešila.

Publikaci bych doporučila především školním psychologům a pedagogům, jelikož více než na kohokoliv jiného, je cíleno na ně, a to například radami, jak pracovat s třídním klimatem, volba vhodných kázeňských prostředků, a především kvůli porozumění zlobivých dětí, se kterými občas také pracují. 😊

Donald W. Winnicott: Hraní a realita

Pár slovy je o knize možné říci: skvělé kazuistiky, důležité téma, málo probírané. Chybí ale praktické sdělení, nějaká pomyslná linie mezi zdravým a nezdravým pojetím přechodového objektu. Winnicott místy relativizuje jasnost této linie a přechází do velmi analytického uvažování, které je místy na úkor srozumitelnosti textu.

Winnicott_přebal

Na str. 37 velmi zastarale pojímá homosexualitu a perverzi, což souvisí s dobou, ve které byl text psán. Naopak nadčasově začíná uvažovat systemicky – např. vliv deprese u matky na dítě, vliv nezaměstnanosti otce na členy rodiny atd.

Bez znalosti psychoanalytického „jazyka“ a backgroundu psychoanalýzy je knížka velmi obtížně srozumitelná. Tím znesnadňuje svou přístupnost čtenáři a zužuje pole pouze na odborníky a nejlépe zaměřené psychoanalyticky.

Knížka je určitě zajímavým exkurzem do dějin, kdy je možné nahlédnout do Winnicottova stylu práce a osobnosti, jakou byl. Každý dětský psychoterapeut řeší, jak konkrétní dítě rozlišuje mezi fantazií a realitou, jaký obsah v terapii patří do toho či onoho. Knížku doporučuji zejména odborníkům věnujícím se práci s dětmi.

 

 

 

 

 

Raphael M. Bonelli: Mužský narcismus

„Vykašli se na něj, je to narcista.“ Jak banálně by takový výrok mohl znít. Přitom se jedná o poměrně vážnou poruchu osobnosti, v krajních případech vedoucí až k hospitalizaci. Ve svém okolí jste již možná zaregistrovali pár takových diagnóz (i když, pozor, nejčastěji narážky o narcistických tématech ostatních mají právě ti praví narcisté). Pokud vás tedy někdy zajímalo, jak skutečně toto onemocnění rozeznat, pochopit, pracovat s ním a jak ho v neposlední řadě také proměnit, knihu Mužský narcismus velmi oceníte.

narcismus

Rozpracování tématu je velmi srozumitelné, popsané z větší části v kazuistikách – doslovně přepsaných, přičemž ich-forma napomáhá k čtivosti textu – které jsou vždy doplněné odborným komentářem psychiatra. Nechybí jak vědecká, tak praktická obsahová složka, což může pomoci pochopit některé věty a chování různých herců, sportovců, politiků, vašeho nadřízeného, i souseda – zkrátka některých typických pacientů 21. století. Ale nejenom těch! Kniha nabízí i pohled do historie onemocnění a popisuje, jak se diagnóza a pohled na ni vyvíjely. Publikace vám může být nápomocným průvodcem v průřezu empirických studií a teorií narcismu.

Psychiatr Paul Näcke řekl: „Narcismus je případ, kdy se někdo dokáže vzrušit jedině pohledem na své vlastní tělo.“ Jistě, závisí od typu, formy a síly, ve které se narcismus projeví, ovšem různé sociální sítě tvoří jakési podhoubí a ideální prostor pro nacistické sebepředvádění, což může být pokušení i pro běžného a zdravého člověka. I proto je přínosné onemocnění rozumět a orientovat se alespoň v jeho základech tak, abychom neužívali výrazu „narcista“ pouze pro urážení ostatních.

Knihu ocení jak odborná, tak široká veřejnost. Dozvíte se, jak pracovat s člověkem, který oplývá přepjatým pocitem vlastní hodnoty, vyvyšuje se nad druhé a ubírá jim jejich hodnotu. Jak pomoci takovému pacientovi pracovat s následkem vytěsnění všeho negativního na sobě samém, jak mu pomoci vyrovnat se s pocitem ohrožení od ostatních. Profesně může být kniha jistě velmi obohacující, ale doporučuji ji zejména pro první kontakt s narcismem. Pokud jste se doposud dozvěděli pouze povrchové informace, a téma vás zaujalo, může vám být forma a obsah velmi k užitku. U kazuistik jsou popsány symptomy z DSM-5. Pro jiné čtenáře zase může být knížka přínosná v pochopení, proč se váš známý považuje za jedinečného, důležitého, proč potřebuje stálý obdiv? A proč je jedním z běžných výroků Cristiana Ronalda věta typu: „Kdyby mi někdo řekl, že jsem nejlepší na světě, vůbec by mě to nepřekvapilo.“?

Pro jednoho výhoda a jiného nevýhoda může být, že některé pasáže hodně odkazují na psychoanalýzu, dozvíte se tedy mnoho i o obranných mechanismech a protipřenosech v narcismu. V době, která je orientovaná na výkonnost, soutěžení, konkurenceschopnost a sebeprosazení, se dá kontaktu s narcistou jen ztěžka vyhnout. Samozřejmě, mohli bychom se nad tím rozhořčovat a soudit, ale to není naším úkolem. Nakonec, jak uvádí autor reakci pacienta na poukázání, co konkrétně na sobě může změnit: „Nojo, ale vždyť to už bych nebyl já.“ Načež mu psychiatr odpovídá: „Ale zato byste to byl zralejší Vy, který se dokáže povznést nad své pocity.“

Steve de Shazer: Klíče k řešení v krátké terapii

Kniha Klíč k řešení v krátké terapii od autora Steva de Shazera představuje rozšíření české systemicky orientované terapeutické literatury. Jedná se o uvedení do myšlenkového rámce, způsobů práce a specifických intervencí tzv. krátké terapie či terapie orientované na řešení. Publikace čtenáře seznamuje s tímto proudem systemické psychoterapie coby specifickým terapeutickým přístupem, který na rozdíl od problémů věnuje primární pozornost řešením a v rámci kterého terapeut dbá na to, aby terapie byla ukončena co nejdříve, a snaží se proto co nejefektivněji využít čas, který je jemu a klientovi dán k dispozici.

klic

Autor nejprve podává základní vymezení krátké terapie, poskytuje velmi stručnou informaci o jejích historických kořenech v 60. až 80. letech minulého století a jejích dvou školách, přičemž svůj výklad doplňuje vsuvkami ohledně vlastního působení a působení jeho kolegů v souvislosti s historickým vývojem tohoto směru. Dále jsou v knize předloženy jednotlivé základní předpoklady krátké terapie týkající se chápání a konceptualizace obtíží klienta, jejich možných aspektů, způsobu jejich udržování a nakonec specifik řešení, které může vést k vymizení příslušného klientova problému. Kniha také zahrnuje kapitoly pojednávající o dílčích teoretických oblastech a důrazech krátké terapie a nakonec v ní lze také najít části věnované jednotlivým technikám a také v pojetí autora univerzálně účinným terapeutickým intervencím, které krátká terapie přináší.

Zajímavou skutečností v souvislosti s touto knihou je fakt, že je napříč jejím textem uvedena řada poměrně kontroverzních tvrzení. Mimo jiné lze jmenovat například předpoklad, že účinná terapeutická intervence nemusí s klientovou obtíží nijak významněji souviset – že stačí, když bude do klientovy problémové situace „pasovat“ jako klíč do zámku. Autor také soudí, že pro vyřešení klientova problému není nutné mít podrobnější znalosti o pozadí dané obtíže – žádné informace o minulosti klienta, původu daného problému, ale de facto nutně ani o faktorech, které aktuálně daný problém udržují. Kontroverzi také může vyvolávat premisa, že existují určité univerzální intervence, které lze uplatnit pro řešení řady druhů vzájemně zcela odlišných problémů, anebo předpoklad, že terapeutická intervence rozhodně nemusí být stejně složitá jako problém, který se snaží řešit – naopak může být často velmi jednoduchou. A nakonec může jako sporný působit i fakt, že směr krátké terapie nepracuje s žádnou vlastní psychologickou teorií osobnosti či psychopatologie. Pro konceptualizaci problému klienta nevnímá tento fakt jako nezbytně nutný.

Pokud jde o zhodnocení publikace, je třeba nejprve říct, že zcela jistě ve svých pro řadu jiných terapeutických přístupů kontroverzních výrocích poskytuje výrazně nový a potenciálně přínosný pohled na terapii a práci s klientem jako celek. Ukazuje čtenáři nový a odlišný pohled na určité situace v terapii, aspekty terapie či aspekty klientova problému. Nežádoucí symptomy nevnímá jako něco nutného k odstranění, ale jako informaci o tom, že určitá potřeba je v klientově životě naplňována maladaptivním způsobem – totiž pomocí příslušného problémového chování. Podobně nesplnění zadaného úkolu nevidí jako výraz odporu klienta v terapii spolupracovat, ale informaci o jeho způsobu fungování a způsobu práce.

Velmi kladně lze na knize hodnotit také její čtivost a fakt, že předkládá velké množství příkladů a kazuistik ilustrujících jednotlivé obecněji pojednávané terapeutické principy a teoretická východiska.

Kniha je také souborem v řadě ohledů užitečných podnětů pro realizaci terapie a souborem dílčích potenciálně uplatnitelných terapeutických technik.

Jako negativum však vyčnívá fakt, že většina předkládaných terapeutických postupů a metod postrádá jasnější teoretické zázemí. A v případě, že jsou nějaká teoretická východiska dané intervence nastíněna, nejsou často domyšlena do důsledku a celkově netvoří plně koherentní systém. Například v některých pasážích textu autor akcentuje, že „pacientem“, resp. hlavním předmětem zájmu krátké terapie není osoba, ale problém; v dalších zas tvrdí, že se krátká terapie nezajímá o problémy, ale o jejich řešení.

Tak či tak, pokud již je předložen teoreticky smysluplný systém stojící za danou terapeutickou intervencí, není nijak doložena účinnost těchto postupů příslušnou výzkumnou evidencí. Autor odkazuje čistě na vlastní kazuistickou zkušenost, aniž by si uvědomoval metodologický nedostatek tohoto počínání. Navíc u jednotlivých intervencí s ohledem na způsob jejich předkládání klientovi často nelze odlišit efekt dané specifické intervence od efektu jiných proměnných, s nimiž se zadávání daných intervencí pojí. Mnohdy je totiž u jednotlivých technik řečeno, že je má terapeut klientovi prezentovat s jistotou a přesvědčením o jejich účinnosti. Otázkou je tedy poté, nakolik se na účinnosti dané techniky spíše nepodílí určitá nepřímá sugesce či pozitivní očekávání podpořené tímto terapeutovým postojem než vlastní užití daných terapeutických technik.

Obecně se dá také říci, že autor místy z relativně běžných a dílčích aspektů terapeutické práce činí specifické a někdy až zcela ústřední terapeutické techniky, které si téměř přisvojuje jako svůj jakýsi vynález. Například hledání tzv. „minulých úspěchů“ – tj. momentů v minulosti, kdy se klient s příslušným problémem nepotýkal, a tedy jakési mapování určitých protektivních faktorů autor, jak se zdá, povyšuje na specifickou techniku, která sama o sobě má být hlavním prostředkem pro řešení klientových obtíží a která je uváděna jako jedna z univerzálně účinných intervencí. Zdá se mi však, že je takto přílišně zjednodušován a redukován obsah psychoterapie. Mapování protektivních faktorů jistě může být důležitým aspektem terapeutické práce, rozhodně je ale nelze vnímat jako jedinou součást psychoterapie či je generalizovat jako jakousi všespásnou terapeutickou metodu.

Zároveň s tímto označováním běžných aspektů terapeutické práce se mi zdá, jako by autor nadměrně a uměle psychoterapii „přetechnizovával“. Často vytváří umělé koncepty a technické termíny, snad jen aby dodal vlastní argumentaci jakéhosi puncu odbornosti. Autor navíc při vytváření nových termínů či označení pro vlastní intervence a koncepty užívá výrazů působících často jakýmsi, řekněme, magickým dojmem. Jako příklad lze uvést techniku křišťálové koule, zázračnou otázku nebo podivnou smyčku. Není jasné, zda je záměrem navodit dojem určité zvláštnosti či výjimečnosti daných technik, nicméně paradoxně se za nimi nic vůbec zvláštního nenachází. Například podivná smyčka není ničím jiným než označením složité interpersonální situace, v níž totéž chování může vést ke dvěma vzájemně protichůdným důsledkům. Volba uvedené terminologie tedy zůstává jistou záhadou.

Jako zvláštní se také jeví fakt, že jsou v knize pro relativně samozřejmé principy terapeutické práce vytvářeny a předkládány nadměrně složité modely. Například pro vyjádření zásady, že je třeba s klientem pracovat tak, aby mu spolupráce s terapeutem vyhovovala, je uvedeno několikastupňové schéma různých potenciálních reakcí klienta na úkol a adekvátních odezev terapeuta na ně. Ačkoliv je tedy v knize mj. pojednána i Occamova břitva, nedá se říct, že by se jí autor ve svém výkladu řídil.

Nakonec je ještě potřeba dodat, že autor v některých svých teoretických východiscích vychází ze značně nesamozřejmých předpokladů. Například je nepřímo předloženo tvrzení, že klient vždy zaujímá nějakým způsobem chybný pohled na vlastní situace či problém, a že tedy odlišná konceptualizace jeho situace je poměrně jistou cestou k řešení daných obtíží. Nebo se také předpokládá, že klientovo smýšlení o vlastní situaci a jeho chování v ní je vždy nějakým způsobem rigidní – klient se vždy uchyluje k týmž vzorcům chování a jednání. Jde tedy o poměrně zásadní výroky, které by měly být doloženy další evidencí, což však autor nečiní.

Pokud jde o formální stránku knihy, jako pozitivní lze hodnotit strukturovaný výklad jednotlivých základních předpokladů krátké terapie. Negativem je však přílišná vágnost projevující se v řadě momentů autorova výkladu. Pro autora je typická tendence vyjadřovat základní postuláty krátké terapie v metaforách, které však často nejsou podrobněji rozvedeny, a tak zcela zásadní prohlášení často zůstávají pouze na rovině dosti nepřesných a často poměrně obtížně uchopitelných obrazů.

Nepříjemnou je také při četbě skutečnost, že ne všechny názvy kapitol a zejména podkapitol odpovídající následujícímu obsahu či s ním souvisejí velmi vzdáleně. Jako by označení jednotlivých kapitol nebylo vytvořeno podle nějakého smysluplného klíče.

Celkové hodnocení knihy je nakonec takové, že má jistě smysl využít knihu coby prostředek pro seznámení se s terapeutickým směrem krátké terapie coby výrazně odlišným a potenciálně podnětným pohledem na provozování terapeutické práce. Kniha tedy může posloužit jako zdroj inspirace pro studenty psychologie, klinicky orientované psychology, psychoterapeuty či i laické zájemce o psychoterapii. Na druhou stranu ji dle mého názoru rozhodně nelze vzhledem k teoretickým, ale také metodologickým nedostatkům předloženého systému nahlížet jako soubor principů a způsobů práce, jimiž by se měl potenciální terapeut s jistotou jejich smysluplnosti či efektivnosti řídit. Zároveň také s ohledem na vágnost v autorově vyjadřování je možná žádoucí zvolit coby četbu jinou systemicky orientovanou literaturu. Přesto ale kniha ukazuje rukopis jednoho ze zakládajících osob krátké terapie a minimálně v tomto smyslu a pro tento účel je hodnou zvážení.