Archiv štítku: rozhovor

Pověz mi: Jak vést profesionální rozhovor s dětmi mezi 4 a 12 lety

„Posloucháš mě!?“  je otázka, kterou děti často slýchávají, a to nejen od svých rodičů. Stejnou otázkou začíná nizozemská autorka Martine F. Delfos svou knihu Pověz mi. Autorka má dlouholetou praxi v práci s dětmi, mladistvými i mladými dospělými, a specializovala se mj. na vztahovou terapii, poruchy autistického spektra či poruchy příjmu potravy. V její knize se otevírá prostor na zamyšlení, zda i rodiče a další dospělí poslouchají děti a zda se jich umí ptát. A co vy, umíte se dětí ptát a mluvit s nimi o těžkých tématech?

Pověz mi

Kniha se zaměřuje zejména na vedení otevřených rozhovorů s dětmi, jejichž cílem je, aby děti mohly sdělit svůj názor, prožívání a potřeby. Autorka klade důraz na respekt vůči dítěti a skromnost ze strany dospělého. Oboje je založeno na předpokladu, že samo dítě je expertem na sebe sama.

Pověz mi obsahuje 6 kapitol, včetně úvodu, kde autorka ukazuje na dominanci jazyka jako zásadního lidského dorozumívacího prostředku, a epilogu, kde Delfos nabízí drobné zamyšlení nad tím, jak je možné se dívat na způsoby komunikace stran dětí osvěžujícím způsobem. Začátek knihy je přehledně věnován psychosociálnímu vývoji dětí od 4 do 12 let, který nám pomáhá dát si do kontextu, co vše se podílí na rozhovoru, ač si to v první chvíli nemusíme uvědomovat (např. vývoj paměti).

Podmínky pro vedení rozhovoru se liší podle věku dětí. U dětí kolem 4 let a méně podle Delfos nelze zcela mluvit o vedení rozhovoru, protože teprve dochází ke správnému osvojování jazyka. Autorka zde hovoří o komunikaci, a to i té neverbální. Zohlednit je pak třeba i mentální věk. Jeho odhad není třeba provádět na základě zdlouhavého psychologického vyšetření, nýbrž na základě znalostí správného vývoje. Tento náš závěr samozřejmě nesmí sloužit jako diagnostické kritérium, jeho cílem je navodit lepší vztah s dítětem a nastavit správnou úroveň společného rozhovoru. Prvky, které jsou podle Delfos při vedení rozhovoru specifické pro věk, a tudíž jim patří naše pozornost, se řadí do 6 okruhů: a) metakomunikace, b) forma, v níž se rozhovor uskutečňuje, c) verbální a d) neverbální aspekty, e) techniky ptaní a f) motivace.

V rozhovorech, které s dětmi vede ať už sociální pracovník, vyšetřovatel nebo terapeut, máme určité cíle. Ty většinou ve vztahu dítě – dospělý stanovuje právě dospělý, a takových cílů pak může být dosahováno manipulativním způsobem, který si omlouváme dobrým úmyslem. Vždy je dobré se na věc podívat očima dítěte (s jeho schopnostmi a možnostmi). Když např. vidíme, že dítě má potřebu při rozhovoru často chodit po místnosti, nemusíme to vždy svádět na ADHD, ale je dobré mít na paměti, že úplně jednoduše jsme zrovna s dítětem narazili na téma, které je pro něj náročné, a toto své napětí ventiluje motoricky, stejně jako si my občas hrajeme s propiskou či rovnáme papíry na stole.

Kniha normalizuje různé situace, se kterými je možné se v každodenní praxi potkat. A zároveň vybízí k přemýšlení, jakým způsobem klademe otázky. Zda příliš nedoplňujeme za dítě, nevkládáme svá slova do jeho úst. Zda moc nemyslíme za něj a nechováme se jako vševědoucí odborníci.

Čtenáři jistě ocení i kapitolu věnovanou technikám rozhovoru, která je založena na již zmíněném respektu vůči dítěti, a pečlivě vedené struktuře. Máme různé druhy otázek – vedle klasických otevřených a uzavřených nás autorka upozorňuje na vícečetné otázky, sugestivní, ale např. i otázky „proč“, které směřují opačně, než jsme zvyklí (tedy od dítěte k dospělému). Putují od dospělých směrem k dětem, obvykle s úmyslem změnit chování, kterým se dítě projevuje.

Dalo by se říct, že kniha je interaktivní. Kromě množství ukázek a kazuistik, jsou v příloze k dispozici i cvičení, na které je v průběhu četby odkazováno. Každá kapitola také nabízí shrnutí v podobě nejdůležitějších bodů. Knihu lze doporučit dospělým, kteří přichází do kontaktu s dětmi a kteří by jim chtěli lépe rozumět. Patří tak do školního prostředí, ale i do oblasti forenzní psychologie, sociální práce či psychoterapie.

Knihu Pověz mi vnímám jako důležitý přírůstek, který je dobré mít při ruce. Osobně oceňuji hodnoty, o které se kniha zasazuje a které shledávám užitečné ve své práci s dětmi. Kniha se mi líbila a díky příkladům se četla lehce. Jednou z nejpodstatnějších věcí pro mne bylo uvědomění, že dítě často ví, co potřebuje, a že je dobré mu v tom věřit a dát prostor. Nebýt rychlejší než ono samo, nedokončovat za něj věty a být trpěliví.

Zmíněné principy se mohou některým zdát logické a intuitivní, přesto se domnívám, že je k užitku si je občas připomenout, uvědomit se, že žádná kouzla, co se týče vedení rozhovoru s dětmi, nejsou, a je třeba se vrátit k základům. K naslouchání, prostoru a respektu.

 

Událost I.: Beseda o mentální bulimii s Vlastinou Svátkovou

Zdravím všechny, jmenuji se Terka, jsem studentkou prváku psychologie na FF UK. Vzhledem k tomu, že osobně postrádám volně psané články se zaměřením na recenze všelijakých zajímavých přednášek, besed a sezeních souvisejících s psychologií, rozhodla jsem se, že do éteru vnesu kousky svého písemnictví a zkusím čas od času poreferovat o zajímavé události, kterou jsem navštívila. Mým cílem je představit téma přednášky/besedy (případně přednášející/přednášejícího), pohovořit o svých poznatcích, podotknout, co mě zaujalo, co mi případně chybělo a celkově vás na chvíli zavést do místa, na které jste se možná chtěli dostat, ale neměli jste tu možnost, a přesto by vás zajímalo, jak ona událost proběhla (a jestli jste opravdu o něco přišli).

do mannequins dream of electric bulimia?

První na programu je beseda od projektu Psychobraní, který vznikl z iniciativ studentů FSS na Masarykově univerzitě v Brně a organizuje události spojené s psychologickou problematikou pro studenty či zájemce o tento obor. Letošní první psycho-akcí zaměřenou na osoby, které trpěly či trpí mentálními poruchami a jsou schopny se o nich otevřeně bavit, byla beseda o mentální bulimii s herečkou Vlastinou Svátkovou. Paní Vlastinu jste měli možnost vidět ve filmech Gangster KA, Ženy v pokušení či v bondovce Casino Royale. S vysokým očekáváním jsem se na besedu úspěšně registrovala a byla jsem zvědava, jak bude pojata a zda dostatečně pokryje téma, jež je pro mě stále aktuálnějším a důležitějším.

Po příchodu do Skautského institutu, krátké dezorientaci a mačkanici s mnoha lidmi, jsem zasedla hned do druhé řady a z blízkosti jsem mohla sledovat krátký úvod do přednášky se stručným představením mentální bulimie jako takové Lucii Froncovou, organizátorkou Psychobraní v Praze. Úvodní řeč plynule přešla v rozhovor Vlastiny s Lucií. No, plynule asi není vhodně zvoleným slovem; z počátku bylo Vlastinino vyprávění přerušováno nově příchozími, takže místností zněly skřípající židle a šustící bundy a kabáty (následovala roztomilá stopka s miminkem, které se rozhodlo na sebe hlasitě upozornit před přednášející maminkou, a tak zase počalo zvedání a šustění a tvoření prostoru pro odchod otce s kočárkem). Vlastina popisovala začátek nemoci, jak se z normálně spokojené holky stal nešťastný, uzavřený a depresivní člověk trpící nutkavou potřebou přejídání, zvracení a excesivního cvičení. Hovořila o reakcích její rodiny a blízkých, k čemuž dodávala, že mentální bulimie je záležitostí velmi diskrétní a bylo obtížné se o ní vůbec někomu otevřít, natož si nechávat radit (a poté si od přítele poslechnout větu „Tak budeme zvracet spolu“). Překvapilo mě, když jsem vyslechla, že se Vlastina po snad sedmiletém boji s nemocí vyléčila, a to díky otěhotnění a uvědomění, že ve svém těle nosí nový život a je zodpovědná za zdraví někoho dalšího. Uvedla, že čas od času brala i antidepresiva a zpočátku docházela na psychoterapie, které však dle jejích slov nepokládala za užitečné a antidepresiva sama postupně vysadila, takže se v podstatě jednalo o samoléčbu (přiznala, že začátkem těhotenství zažila dvakrát nebo třikrát krátký relaps, ale poté už nesešla ze své cesty za zdravým životem a tělem).

Rozhovor se přesunul k téměř hodinové debatě s mnoha otázkami na uvedené téma. Lidé se ptali především na způsob, jakým se vlastně vyléčila, jestli by nějak poradila, jak zachytit nemoc v rané fázi, zdali ji ještě nějak ovlivňují bulvární články nebo řeči okolí. Na dotazy Vlastina odpovídala otevřeně a dle vlastních zkušeností, mnoho pověděla o jejím „propojení s vlastním tělem“, ke kterému došlo právě během prvního těhotenství a především při samotném porodu.

Co bych uvítala? Možná by neuškodil náhled psychologa (či pokročilejšího studenta psychologie), který by pomohl usměrnit problematiku nemoci a nějak odborně ji definovat, případně osvětlit, co její zahrnuje etiologii, symptomy a léčbu (či pohovořit o dalších případech z praxe). Přece jenom každá žena/dívka trpící bulimií nemůže spoléhat na to, že otěhotnění bude tou pravou formou léčby. Z publika zazněly z úst dívek i konkrétní a osobní problémy a především dotazy, co dělat či nedělat; nutno dodat, že se nedočkaly onoho pohledu odborníka či alespoň doporučení psychoterapie, což by možná bylo ještě přínosnější.

Budu-li upřímná, z důvodu probírané problematiky jsem se předpřipravila na vyslechnutí informací z profese, pro kterou je tato nemoc denním chlebem, včetně rad či varovných signálů. Nicméně nešlo o odbornou psychologickou přednášku, ale o příjemnou a inspirativní debatu a odcházela jsem víceméně spokojená. Už jen proto, že někdo známý vystoupil před řadu převážně ženského osazenstva a promluvil o tak závažném tématu. Jsem nadmíru vděčná, že se lidé se zkušenostmi s PPP otevírají a doufám, že budou i dál. A pokud beseda pomohla jednomu tápajícímu člověku, účel byl splněn.

Děkuji Psychobraní, paní Vlastině a Vám.

Tak zase někdy. Terka L.