Archiv štítku: poruchy příjmu potravy

Deprese, panické ataky, PPP: XXV. část

Vděčnost

„Buď vděčný za to, co máš.“  Věta, která se stala velkým klišé, jejíž význam málokdo chápe.
Pocit vděčnosti musí člověk cítit uvnitř.  Poslední dobou si čím dál více uvědomuji, jak moc jsem vděčná. Pokaždé, když jdu parkem, kde padá hnědě zbarvené listí. Pokaždé, když si sednu do kostela a jen sedím a vnímám pocit, že JSEM. Pokaždé, když zvládnu svůj strach. Pokaždé, co obejmu milované lidi. Pokaždé, když si uvědomím, jak čistá a bezelstná láska umí být.

Dříve jsem slovo vděčnost brala jako něco, co mi opakovali rodiče, když jsem si stěžovala.
Časem, když jsem pochopila, že obyčejné věci, jako třeba vstát z postele, najíst se, jít ven nebo neplakat při každém pohledu do zrcadla, nejsou samozřejmostí, tak jsem si začala vážit všech okamžiků, které jsem zvládla. Všech překážek, které jsem překonala. Každého dne, který jsem přežila. Byla jsem vděčná za úplně obyčejné věci, které mohou být pro většinu samozřejmostí a ani se nad tím nepozastaví.

Často se chodím projít a pozoruji oblohu, stromy a svět kolem mě. Koukám na lidi, a nechápu. Nechápu, s jakým nezájmem o ostatní žijí, způsoby, kterými se k sobě chovají. Nechápu, proč nejsme zvyklí si pomáhat. Občas mám pocit, že nechápu svět kolem sebe. Nebo snad svět nechápe mě? Někdy mám dojem, že jsem zaseknutá mezi tím, že se snažím žít svůj život, a zároveň se z něj snažím utéct.

Kéž by si lidé uvědomili, že život není samozřejmostí. Ani obyčejné věci, které považujeme za samozřejmé, nejsou samozřejmé. Usmívat se přes tu všechnu bolest uvnitř. Odjakživa jsem byla extrémně citlivá a empatická. Chtěla jsem, aby mě měli všichni rádi, a nerada jsem se hádala. Po každé hádce jsem se omluvila, jen abych všechno urovnala. Byla jsem ta, co měla samé jedničky a nemohla dlouho chodit ven, protože jí to rodiče nedovolili. Po tom, co jsem šla na gymnázium, jsem se radikálně změnila a vytvořila obraz „dokonalé“, nezávislé a vždy perfektní Lucky, která nepotřebuje pomoc a všechno zvládá. Vytvořila jsem si tlustou zeď kolem té křehké duše, protože jsem nechtěla, aby mi někdo ublížil.

Dnes už se nebojím ukázat, že jsem zranitelná, křehká a mám strach. Nebojím se, že by mě lidi odsoudili, protože přesně tohle jsem já.  Se všemi šrámy na duši i na těle, protože hlavní je, že mám obě ruce, kterými dokážu objímat nejpevněji, jak umím. Naučila jsem se, že láska dokáže být naprosto bezelstná a čistá. Naučila jsem se, že nejkrásnější pro mě je, když vidím, že se lidé kolem mě usmívají. Naučila jsem se být vděčná za všechny okamžiky, kdy se také já dokážu usmát.
Za všechny ty lekce, které jsem dostala, protože bez toho bych teď nebyla taková, jaká jsem.

Cítím obrovskou vděčnost za to, že můžu být s lidmi, se kterými jsem v bezpečí, a milují mě takovou, jaká jsem. Extrémně citlivou a empatickou se samaritánskými sklony, úzkostnou, vystresovanou, občas uplakanou a ne moc sebevědomou, ale na druhou stranu bezmezně milující, věrnou a odhodlanou něco změnit. Vděčnost za to, že dýchám a můžu obdivovat svět kolem sebe.

Vděčnost za to, že JSEM.

Deprese, panické ataky, PPP: XXIV. část

Utíkáš od něčeho nebo k něčemu?

https://www.pinterest.co.uk/pin/451767406347562263/Jsi moc hlučná, rychlá, optimistická, pesimistická, naivní, hodná, samaritánská. Moc všechno prožíváš. Moc se stresuješ. Jsi moc hodná. Moc pomáháš druhým, koukej taky na sebe. Moc se upínáš na druhé lidi. Věty, které slýchám téměř denně.
Lidé si neuvědomují, že tohle jsem prostě já. Moje osobnost. Smířila jsem se, že jsem ve všem MOC a PŘÍLIŠ.

Ze všech stran na váš křičí slogany typu: „Měj se ráda“, „10 kroků, jak se mít ráda“, „přijmi se taková jaká jsi“. Proč to tedy není tak jednoduché? Proč celý život bojuji s pocitem, že je se mnou něco špatně? Proč si nepřijdu dost dobrá? Proč od sebe utíkám? Před 6 lety jsem zvolila útěk do nemoci. Útěk od života a od sebe samé. Měla jsem pocit, že jedině tak se schovám před sebou samotnou.

Postupem času si začala uvědomovat, jaká vlastně jsem. A sice, ve všem trochu MOC. Extremista. Všechno nebo nic. Smířila jsem se s tím, že jsem ve všem moc rychlá (pokud mě někdy uvidíte jít po ulici, tak za mnou nejspíš bude ohnivá čára), většinou dělám deset věcí naráz, protože jedna mě nudí (tak proč dělat jednu, když můžu deset?!), moc hlučná (no, spíš bych řekla, že mě je všude plno), moc ukecaná (víte, jak žraloci musí pořád plavat jinak zemřou? Tak nějak to mám já s mluvením), moc optimistická nebo naopak pesimistická (jsem opravdu hodně emotivní, tudíž všechno prožívám tak trochu příliš. Příliš šťastná nebo naopak příliš smutná. Jedno je ale jisté, nikdo se se mnou nenudí:)), moc hodná (možná jsem naivní, ale věřím, že s laskavostí a srdcem na dlani nejdál dojdeš), moc samaritánská (možná je to pravda, nicméně nedokážu se dívat na to, když se lidé kolem mě trápí. Mám takový nutkavý pocit pomoci, ať se děje cokoliv. Možná jsem podle ostatních moc samaritánská, ale raději budu moc samaritánská než moc sobecká), moc empatická (občas si říkám, že mě ta moje empatie zabije – cítím trápení a utrpení druhých příliš silně. Potom se trápím, jako by se to všechno dělo mně. Naopak se dokážu vcítit do druhých lidí, a chápu, co prožívají, jako bych to prožívala já), moc umělec a pisálek (někde jsem četla, že umělci mají neklidné duše, což bude nejspíš pravda. Miluju zpěv a hudbu, která se dotýká srdce. Miluju kreslení, které mi pomůže zpracovat všechny emoce). Jsem moc pečlivá, moc zodpovědná.

Když to tak píšu, tak si říkám, jestli je nějaká stránka, ve které nejsem tak nějak MOC. Zatím jsem ji teda neobjevila. Nejdůležitější pro mě bylo uvědomit si, jaká vlastně jsem.

SEBELÁSKA. Slovo skloňované ve všech pádech. Časopisy ho používají téměř v každém druhém článku. Jen co otevřu ráno internet, tak na mě vyskočí pět článků na téma sebeláska.
Jak je tedy možné, že je čím dál víc lidí, kteří se nemají rádi, ačkoliv máme tolik dobrých rad a návodů jak mít rád sám sebe?

Dlouhou dobu se snažím přijmout to, jaká jsem. Ač je to se mnou někdy dost náročné a o nervy, tak to stojí za to. Věřím v to, jaká jsem. Snažím se také věřit, že i druzí lidé mě budou mít rádi přesně takovou, jaká jsem.  Snažím se uvědomit si, že útěkem od sebe nic nevyřeším. Uvědomila jsem si, že se nikdy nezměním, a pokud ano, tak to nebudu já. A tohle prostě nedovolím.

Deprese, panické ataky, PPP: XX. část

Láska

landscapes manly unitedstatesKdyž jsem se rozhodla psát tento článek, zaplavil mě nepopsatelný pocit vděčnosti.
Vděčnosti za to, že jsem nikdy nepřestala milovat. Ani v těch nejhorších chvílích, ani v sebetěžší situaci. Poznala jsem, co je to skutečná vděčnost. Za to, co mám. Za to, že můžeme milovat. Proč této schopnosti nevyužíváme více?

Ačkoliv jsem se dotkla nejhlubšího dna vlastní existence, nikdy jsem nepřestala věřit v to, že láska je silnější než kterékoliv trápení a starost. Netvrdím, že je to lehká a bezbolestná cesta. Je plná pádů a zakopnutí. Cesta, která vede k životu. Jste však o něco bohatší než ostatní. Poznali jste, jaké to je, když člověk netouží po ničem jiném, než po klidu. Klidu od života. V neposlední řadě mě to naučilo milovat. Mít, jak se říká, „srdce na dlani“, protože věřím, že to má smysl. Věřím, že milovat je to nejkrásnější, co člověk dokáže. Nemyslím pouze lásku partnerskou. Myslím tím také lásku k rodičům, známým a přátelům.

Naučila jsem se ukazovat, jak moc miluji blízké. Ráda o sobě říkám, že jsem takový „věrný pes“. Neumím ani popsat, jak moc takové lidi miluji. Cítím obrovskou vděčnost, že tu se mnou jsou. Přesně okamžiky jako jsou ty, kdy je vám ouvej, vám ukážou, kdo stojí za vaši lásku. Možná jsem naivní, ale já věřím, že se vyplatí být na sebe hodní a milí. Vždy, když jsem se k někomu chovala hezky, tak se mi také stejné chování vrátilo. Je mi neskutečně líto lidí, kteří jsou nešťastní z vlastního života a nejsou schopni lásky. Dělá jim potěšení urážet druhé jen proto, aby si mohli říct, že někdo jiný má také problémy. Jsem vděčná za to, že nejsem a nikdy nebudu jedním z nich.

Je jedna věc, kterou nenahradí žádné peníze ani úspěch světa. Když vidím, že jsou lidé, které mám ráda, šťastní, usmívají se, mají radost ze života. K čemu je úspěch, pokud nemáme kolem sebe lidi, kteří by nás neměli rádi? K čemu se pachtíme za úspěchem? Proto, abychom se cítili šťastní? I když žijeme ve společnosti, kde se lidé dívají spíše na sebe, než na ostatní, nepřestala jsem věřit, že hodní lidé existují. Nepřestala jsem věřit, že k sobě lidé dokážou být hodní a vstřícní. Nepřestala jsem věřit, že zázraky se dějí.

Daydreamer

Moje rodina a přátelé mi každým dnem dokazují, že všechno to, co jsem napsala, má smysl. Má smysl se ohlížet na druhé, protože právě oni jsou ti, kteří tu pro vás vždycky jsou. Nezáleží na pomluvách a jedovatých poznámkách okolí, které si tím chce jen ulevit svému vlastnímu trápení. Nezáleží na hádkách a závisti. Nezáleží na tom, co lidé říkají o společnosti. Jediné, na čem opravdu záleží, je věřit. Věřit a chovat se tak, jak bychom chtěli, aby se ostatní chovali k nám, protože jsem na vlastní kůži pocítila, že se vám to vrátí jedině v dobrém. Zažila jsem i situaci, kdy jsem špatně odhadla lidi, kterým jsem důvěřovala a zranili mě takovým způsobem jako ještě nikdo. Dali mi neskutečnou lekci do života. Tenkrát jsem uvěřila, že mají pravdu. Že bych se měla stydět za to, co jsem prožila. Za to, co prožívám a pravděpodobně ještě prožiji. Ublížilo mi to takovým způsobem, že pokaždé když na to pomyslím, tak mě bolí u srdce. Po čase jsem si ale díky svým skutečným přátelům uvědomila, že tohle nebyl můj problém, ale jejich.

Všechny špatné i dobré zkušenosti mě v životě obrovsky posunuly a ovlivnily. Pomohlo mi to k tomu, abych si uvědomila, že úspěch, peníze a ostatní povrchní věci nejsou to, co by mi přineslo štěstí. Štěstí mi přinese jedině láska. Láska k druhým. Srdci na dlani a dobré skutky, za které nic neočekávám. Jsem vlastně ten nejšťastnější člověk, protože cítím lásku. A nikdy se jí nevzdám, ať se děje cokoliv. Nebojte se milovat, stojí to za to.

Přehled psychologických akcí na leden 2018

 

10. ledna

12. ledna

15. ledna

16. ledna

  • Nová Akropolis: Emoce a inteligence
    • přednáška o myšlenkách bez emocí, emocích bez myšlenek a emoční inteligenci
    • od 19 h v Nové Akropolis (Varšavská 19)
    • vstupné 110 Kč (85 Kč pro studenty)
    • více informací na https://www.akropolis.cz/praha2

18. ledna

  • Městská knihovna: Cesty k řešení konfliktu
    • jaké jsou možnosti konstruktivních řešení rodinných, partnerských, přátelských, profesionálních, náboženských i mezinárodních konfliktů?
    • přednáší PhDr. Patricie Anzari, CSc.
    • od  19:00 do 20:30 v Malém Sále v Ústřední knihovně
    • vstupné 40 Kč
    • více informací na https://www.mlp.cz/cz/akce/e21612-cesty-k-reseni-konfliktu/

21. ledna

22. ledna

  • Maitrea: Život v hravé přítomnosti
    • intenzivní zážitkový kurz, který pracuje s technikami improvizačního divadla a dialogického jednání
    • vede Martin Vasquez, Sebastian James
    • od 18 do 21 h v Maitrea
    • vstupné 400 Kč
    • více informací na http://www.maitrea.cz/akce/zivot-v-hrave-pritomnosti

23. ledna

  • Městská knihovna: Zelený muž a zelená žena
    • přednáška zaměřená na významy archetypů a mýtů v hlubinné psychologii a mytologii, tentokrát na symboliku zeleného muže i ženy
    • přednáší RNDr. Mgr. Hana Blochová
    • od  17:00 do 18:30 v Malém Sále v Ústřední knihovně
    • vstupné 40 Kč
    • více informací na https://www.mlp.cz/cz/akce/e21608-zeleny-muz-a-zelena-zena/
  • Maitrea: Radost ve vztazích

24. ledna

25. ledna

  • Maitrea: Sny o nás pečují
    • seminář, který slibuje učení se, jak se sny zacházet, rozumět jejich jazyku a používat je na cestě k pravému já
    • vede Eva Hrončeková
    • od 18 do 21 h v Maitrea
    • vstupné 500 Kč
    • více informací na http://www.maitrea.cz/akce/sny-o-nas-pecuji-7

26. ledna

27. ledna

29. ledna

  • Nevypusť duši: Proč a jak mluvit o duševním zdraví a nemocech?
    • první ze série tří večerů bude věnován tomu, proč a jak skupina mladých neurovědců, psychologů, studentů a psychiatrických pacientů řeší problém nedostatečné osvěty, stigmatizace a zanedbané prevence v oblasti duševního zdraví a nemocí v České republice
    • od  19:00 do 21:00 v Knihovně Václava Havla
    • vstupné zdarma
    • více informací na https://www.facebook.com/events/322681918139088/
  • Maitrea: Vztahy jako naše zdrcadlo
    • tématem semináře bude zrcadlení nevědomých stránek a vlastností ve vztazích, především partnerských
    • vede Radka Svobodová a Jan Kahle (Taran)
    • od 17:30 do 19:30 v Maitrea
    • vstupné 360 Kč
    • více informací na http://www.maitrea.cz/akce/vztahy-jako-nase-zrcadlo

31. ledna

http://foter.com/photo/hand-people-heart/

Deprese, panické ataky, PPP: XVI. část

Každý z nás potřebuje být někdy zranitelný

hand people heartJiž delší dobu si lámu hlavu nad tím, proč je pro nás tak těžké přiznat, že na něco nestačíme, potřebujeme pauzu nebo že něco nezvládneme. Je to nejspíš trend být jakési perpetuum mobile, které bez zastavení stále funguje na maximum a stále podává perfektní výkony. Tímto přesvědčením však ignorujeme naše základní potřeby a důsledky se dostaví, ať chceme nebo ne.
Čeho se tolik bojíme? Proč je pro nás tak těžké ukázat svoji slabost a zranitelnost?

Co se mě týče, odjakživa jsem byla typ „zatni zuby a vydrž“. Měla jsem pocit, že pro mě nic není nemožné, nepotřebuji ničí pomoc a všechno zvládnu sama. Nestěžovala jsem si, že na něco nestačím. Nepotřebovala jsem odpočinek (velká chyba!), spánek ani jídlo a nejspíš jsem si myslela, že svoji energii získám ze vzduchu, což byl dost zásadní omyl. Když mi někdo nabídl svoji pomoc, tak jsem poděkovala a odpověděla, že všechno zvládnu sama. Naopak jsem si ještě nějakou aktivitu přibrala, abych toho neměla málo. Považovala bych se za slabocha, kdybych přiznala, že na něco nestačím nebo (nedej bože) potřebuji pomoc. Jaká hrůza přiznat svoji slabost! Dnes se svému přístupu musím opravdu smát. Co mě ale nakonec přimělo k tomu, abych svůj postoj přehodnotila? Jsem člověk, kterému musí život dát lekci, aby se na svět začal dívat jinýma očima a jinak tomu nebylo ani tentokrát.

Takhle nezastavitelně jsem fungovala velmi dlouho, avšak zlom přišel ve třetím ročníku gymnázia. Zpočátku jsem měla pocit, že jsem unavenější než dříve a ráda lenoším. O lenošení ale opravdu nemohla být řeč. Postupně jsem se uzavírala do sebe a jediné, co jsem si přála, bylo zmizet a být neviditelná (což mi moc dobře nešlo). Vyčítáte si, proč jste smutní, když vlastně ani nemáte proč. Na světě je tolik neštěstí, ale zrovna VY, na které okolí kouká jako na „dokonalé“, přeci nemáte důvod být nešťastní. Třešničkou byly panické ataky, které mi ukázaly, že musím své myšlení radikálně změnit.

Největší chyba byla, když jsem si zakázala zranitelnost, slabost a únavu. Dělala jsem věci na maximum (a možná ještě více) a tvářila se u toho, s jakou lehkostí mi všechno jde od ruky, čímž jsem si kolem sebe vytvořila jakousi auru „dokonalého člověka“, čehož jsem později velmi litovala. Ačkoliv jsem potřebovala, aby za mnou někdo přišel a pomohl mi nebo mě pochlácholil, tak nikdo nepřišel, protože si mysleli, že já pomoc nepotřebuji, jelikož vše perfektně zvládám sama.

Moje terapeutka mi říká: „Lucko, stejně tak, jako je ve Vás nekompromisně silný vnitřní kritik, tak stejně tak je tam i malá Lucinka, která potřebuje obejmout.“ A měla neskutečnou pravdu. Od té doby jsem na sebe začala pohlížet jako na osobu, která potřebuje pauzu, umí sobecky říct „už nemůžu“„jsem unavená“, a v neposlední řadě jsem se naučila žádat o pomoc a uvědomila si, že nemusím vždy vše perfektně zvládat sama. Dnes už mi vůbec nevadí požádat o pomoc a být taky trochu sobec :-).

Deprese, panické ataky, PPP: XII. část

Co potřebujeme? Náruč a pochopení.

understoodJe to již 5 let co jsem ztratila cestu k sobě samé. Po celou dobu tu byla spousta lidí, kteří se mi snažili pomoci najít správný směr. Ukazovali mi cestu, po které se mám vydat, avšak já jsem byla slepá. Čas plyne a já se cítím pořád stejně zmateně jako před pěti lety. Jak je to možné? Copak jsem takový slaboch, že jednoduše nedokážu poslechnout rady okolí? Jsem snad tak povrchní, že pořád lpím na svých problémech? Dělá mi dobře topit se ve svém trápení? Užívám si snad, že o své nemoci mohu mluvit?

Je velmi jednoduché nemocného zaškatulkovat a dát mu nálepku, proč se své nemoci nechce vzdát. Je snadné radit a být naštvaný, že nemocný neposlouchá. Život vedle člověka s poruchou není vždy procházka růžovým sadem, ale sama za sebe mohu říct, že právě ti lidé, kteří mě nikdy neopustili, pro mě mají největší hodnotu. Zůstali při mně v každé situaci a nikdy nehodili flintu do žita. Patří jim obrovský dík za trpělivost, laskavost a odvahu. Jak to tak ale bývá, lidská trpělivost je omezená a jednou skutečně dojde. Každá urážka, každé jedovaté slovo neskutečně bolí. Bolí jako bodnutí nožem a nepřestává bolet ani dlouho poté. Čím to je, že lidé mají dojem, že ve snaze „otevřít oči“ vám mohou říct vše pořádně od plic? Každá poznámka způsobí opravdový zmatek v hlavě. Nakonec vždy začnu pochybovat, zda dotyčný opravdu neměl pravdu. Dojdu k závěru, že jsem ještě horší, než jsem si celou tu dobu myslela. A kruh sebeobviňování se uzavírá.
Nevím, kde lidé nabývají dojmu, že je anorexie projevem sobeckosti, touhy vyniknout či se zviditelnit. Pokud jde o mě, tolikrát jsem si přála být neviditelná. To se mi nikdy nepovedlo. Anorexie je pro mnohé snahou zmizet. Dusí se ve svém těle, dusí se na světě. Je pravdou, že se nebojím o problémech mluvit.  Hlavním důvodem jsou ta slova, která se mi vryla do paměti. Bolí pokaždé, když si na ně vzpomenu a připomínají mi, jak je důležité nebát se mluvit. Když si vzpomenu na dané momenty a situace, mám pocit, jako by mi trhaly srdce z těla.

O víkendu jsem navštívila festival duševního zdraví Na Hlavu, kde jsem absolvovala přednášku na téma „Moje jméno není diagnóza“, kde mluvili lidé s duševními poruchami a vyprávěli své příběhy. Celou přednášku jsem brečela. Ne smutkem, ale dojetím. Dojetím, že chápe moje vnitřní utrpení. Dojetím, že v tom nejsem sama. A právě v tom okamžiku jsem pochopila, co mi opravdu schází. Vždycky jsem si myslela, že potřebuji rady, co mám dělat, ale to byl velký omyl. Sama totiž moc dobře vím, co musím udělat. Uvědomila jsem si, že je to POCHOPENÍ a pocit bezpodmínečného přijetí, co mi tolik schází.  Přijetí se vším všudy proto jaká jsem, nebo možná spíš přesto, jaká jsem.

Deprese, panické ataky, PPP: X. část

Zdání klame

Bio word made of organic sproutsJe velice jednoduché oklamat okolí, a jak jsem již zmínila, tak také samu sebe. Již od úplných počátků mého onemocnění se setkávám s reakcemi typu: „Ty jsi pořád tak pozitivní!“, „Jak to děláš, že jsi tak optimistická?“, „Je skvělé, že se tak snažíš, určitě to překonáš!“, „Vidím, že se CHCEŠ vyléčit.“ Realita je bohužel většinou někde úplně jinde.

Anorexie vás naučí, jak dokonale oklamat lidi, ba je dokonce přesvědčit, že se snažíte a daří se vám lépe. Tato velká lež začala již před 5. lety, kdy jsem dokázala naprosto beze stop zamaskovat fakt, že téměř nic nejím. Všechno jídlo bylo snězené (popravdě spíš vyhozené či schované), já jsem byla pořád plná energie a optimismu, alespoň tehdy, když jsem byla mezi lidmi. Celé dny jsem dokázala být aktivní, školu zvládat na samé jedničky a ještě se u toho tvářit, že mě to nestojí žádnou námahu. Tak jsem si sama kolem sebe upletla síť, ze které se mi později velice těžko rozmotávalo. Tuto masku jsem dříve nebo později stejně musela odhodit.

Po celou dobu mě lidé viděli jako silnou, nezávislou a ambiciózní dívku, která zdánlivě neměla problém. A pokud bych ho měla? Tak ho přece vyřeším sama, protože žádnou pomoc nepotřebuji. Ve skutečnosti jsem netoužila po ničem jiném, než aby mi někdo podal pomocnou ruku. Tolik jsem potřebovala náruč a lásku. Nejhorší na tom celém byla SAMOTA. To neskutečné prázdno a osamělost, kterou jsem prožívala.

Je až neuvěřitelné, jak dokážete bez mrknutí oka lhát okolí a ještě se přitom tvářit, že je vše v naprostém pořádku. Dokonce mi nedělalo problém přesvědčit lékaře, že dodržuji jejich rady a snažím se. Je to takový klam v podobě „radostné spolupráce“. Okolí tedy získá falešný pocit a naději, že se váš stav lepší, a vy si přitom vesele dál pokračujete v nemocných rituálech. Z vlastních zkušeností můžu říct, že přístup odborníků v léčbě PPP je nesmírně důležitý. Jedním z nejdůležitějších aspektů komunikace je důvěra. Opravdu podstatné pro mě bylo, když jsem si uvědomila, že na jedné straně stojím já a lékař, a na druhé anorexie, proti které společně bojujeme. Občas ze sebe mám totiž pocit, že bojuji já s anorexií proti lékařům.

Není odborník jako odborník

Další z možných klamů, který jsem prokoukla, jsou někteří rádoby odborníci a alternativní léčitelé, kteří vám prezentují svoje metody, které vám pomohou vyléčit nevyléčitelné. Po nedávných zkušenostech, kdy mi bylo jedním rádoby odborníkem sděleno, že mám hodně tuku v těle a velké sklony k celulitidě (jen díky blízkých přátelům jsem dokázala tuto informaci zpracovat a nezbláznit se), a také po přednášce, kterou jsem navštívila, jsem se rozhodla, že se o tom musím zmínit v dalším článku.

Vzhledem k tomu, že jsem chtěla zkusit alternativní přístup v léčbě, tak jsem o prázdninách vyzkoušela Jonášovu terapii, která se zakládá na teorii, že naše tělo je znečištěné a je třeba ho detoxikovat. Brala jsem patery bylinkové kapky, které mi měly detoxikovat organismus a ulevit mé psychice. Žádné významné změny jsem nezaznamenala, avšak moje anorexie ano.

„Dnes jsem byla na Jonášově terapii, kde zjistili, že mám alergii na kasein, tudíž nemůžu jíst mléčné výrobky. Jsem fakt strašně tlustá, ale aspoň nemusím zase něco jíst.“

Od té doby jsem k podobným přístupům velmi obezřetná. Na nedávné přednášce nám bylo sděleno, že jejich metoda spočívá v tom, že se podívají lupou do očí, kde se zaznamenávají veškeré naše nemoci a pomohou nám sestavit jídelníček. Argument byl takový, že nám rodiče přeci vždy říkají: „Jsi nějaký nemocný, vidím ti to na očích.“ Nejvíce se mi líbil rozbor jednotlivých jídel.

  • Ke každému jídlu nám doporučovali pít víno nebo pivo (už se těším na odtučněnou activii s vínem!)
  • Každý den vepřové maso a brambory (které mají nejvíce vitaminu C!)
  • Když jsme nemocní, tak nemáme jíst citrusy, které zevnitř ochlazují a my jsme proto nemocní mnohem déle.
  • Po ránu bychom tedy neměli pít vodu s citronem (asi si dám vodu s bramborou, když má tolik toho vitaminu C).
  • Další moudrá rada byla nejíst ovesnou kaši, která zahleňuje (voda a ovesné vločky?!).

Přednášející nám vysvětlila, že ona sama trpěla osteoporózou (dříve držela dlouhodobě redukční diety) a hrozila jí závažná operace. Nicméně tato metoda jí uchránila od operace a ona již netrpí podobnými problémy. Osobně se domnívám, že před operací ji zachránila normální nedietní strava, která obsahuje živiny, nikoliv tento alternativní přístup.

Je neskutečné, kolik lidí má možnost propagovat různé metody pod nálepkou ALTERNATIVNÍ. Slovo alternativní je velmi zrádné, protože v nás vyvolává pocit, že se jedná o přírodní a tím pádem bezpečné metody. Zdání zde opět může klamat. Od jisté chvíle tedy pečlivě zjišťuji, zda je daný člověk vzdělaný ve svém oboru a nejedná se jen o dalšího alternativního léčitele, který se snaží prodat „přírodní“ přípravky (např. výtažky z hlívy ústřičné za pouhé 2000 Kč!). Jak se říká, že „tonoucí se stébla chytá,“ tak jsem byla zděšená, kolik žen v místnosti projevilo nadšení a zájem se tuto léčebnou kúru podstoupit. Podobné metody nás stojí hromadu peněz, zmatek v hlavě a jako bonus rozhozený metabolismus. Jedinou radou, jak nepodlehnout podobným „odborníků“ je obezřetnost a hlavně ZDRAVÝ ROZUM.

Deprese, panické ataky, PPP: IX. část

Nemoc bez hranic

drunkorexiaČím dál více si uvědomuji, že anorexie je nemoc, která nemá hranice. Od dětství jsem milovala sladké a nedokázala jsem pochopit, jak dívky dokážou nejíst. V té době jsem však ještě netušila, že to zažiji na vlastní kůži. Nikdy jsem si nemyslela, jak daleko budu schopná ve své nemoci zajít.

Nejprve jsem si začala nalhávat, že zhubnu jen pár kilo a budu spokojená, což byl jeden obrovský omyl. Nikdy to nebude dost. Ačkoliv jsem chtěla zhubnout na svoji původní váhu 3 kg, dostala jsem se na váhový úbytek 15 kg. Pokaždé, když jsem začala pravidelně cvičit, tak mi mozek diktoval, že musí cvičit víc a víc, nezávisle na tom, jak jsem unavená. Opět zde nebyla žádná hranice, na které by se moje nemoc zastavila. Z relaxačního cvičení se tak stala každodenní dřina, počítání kalorií a výdeje energie. Anorexie mi nedala spát – a to doslova. Dříve jsem ráda dlouho spala nebo jen tak lenošila. Bohužel je to však něco, co vám anorexie nedovolí. O víkendu jsem byla zvyklá spát klidně do 10:00, což se začalo radikálně měnit. Nejen, že jsem se budila hlady a nešlo mi spát, ale můj vnitřní hlas mi říkal, že musím vstát. Nejprve jsem začala vstávat v 7 hod., ale později se mé hranice opět posunuly. Vstávání kolem 4. hodiny ráno, v extrémních případech i ve 3 hodiny. Sedávala jsem v kuchyni a pila čaj „spánek a nervy“. Byla jsem totálně vyčerpaná a doufala jsem, že už bude brzy nový den, abych mohla fungovat. Vždy, když se mě paní doktorka ptala na projímadla, diuretika apod., tak jsem jen nevěřícně kroutila hlavou, proč dívky používají takové látky k tomu, aby byly hubenější. Copak se nebojí toho, že si zničí zdraví? Nebojí. A velice rychle jsem zjistila, že já také ne. Byla bych schopná udělat vše pro to, abych na váze viděla nižší číslo.

Čím více informací jsem měla, tím více jsem byla schopná pro anorexii udělat. Z každé nevinné poznámky či informací od okolí se stal další návod na hubnutí. Tím jsem zvedla laťku hodně vysoko a dovedla svoji nemoc k dokonalosti.

Potlačení základních pudů

„Copak nevíš, že můžeš umřít?“, „A to nechceš v budoucnosti děti?“, „Takhle se žádnému klukovi líbit nebudeš!“, „A to nemáš hlad? Já bych umřel hlady!“ – Otázky a poznámky tohoto typu mě provází po celou dobu nemoci. Odpověď na ně není jednoduchá, protože v anorexii dochází k potlačení našich základních pudů – pudu obživy, sebezáchovy, sexuality, a mateřství.

Co se týče pudu obživy, tak odpověď je zcela jednoznačná. Váš strach z tloušťky a vaše vnitřní motivace zhubnout je silnější. Nemoc je silnější a zanedlouho se naučíte ignorovat pocity hladu. Časem jsem se dokonce začala divit tomu, proč lidé jedí, když to vlastně ani „není potřeba“. Často se mě lidé ptají, zda mám chuť na jídla, která jsem jedla dřív. Většinou odpovídám, že ne. Úplně jsem si odvykla chuti normálního jídla. Dávno jsem jídlo přestala posuzovat podle chuti, ale podle toho co má nejméně kalorií a co je pro mě „nejmenší zlo“.

Dalším výrazně potlačeným pudem je pud sebezáchovy. Vždy, když mě chce okolí vyděsit, tak na mě začne chrlit otázky typu: „Víš vůbec, že můžeš umřít?“, „Zastaví se ti srdce.“, „Selžou ti orgány.“, „To ti na sobě ani trochu nezáleží?“, „Važ si každého dne, kdy se probudíš a dýcháš.“ Myslí si, že mě tím šokují. Opak je ale pravdou. Vůbec si nepřipouštím, že by se mi mohlo něco stát a mám pocit, že v tomto neznám hranic. Bojím se, že i kdybych měla váhu na hranici života a smrti, tak by mi takové výroky stejně neotevřely oči.

Dalším tématem je sexualita. Pud sexuality zde je naprosto utlumený. Psychicky vám je tak špatně, že na podobné věci nemáte ani pomyšlení. Máte co dělat sami se sebou, natož abyste prožívali hluboké city s někým jiným. Nicméně si myslím, že tento znak je společný pro většinu psychických onemocnění. Navíc k tomu nenávidíte svoje tělo a nemůžete se na něj ani podívat, natož se ho dotknout. Pro některé je tedy nepředstavitelné, aby se jejich těla dotýkal někdo jiný. Často jsem si říkala: „Jak mohu chtít, aby mě měl někdo rád, když se nemám ráda ani sama sebe?“

Mateřství je jedním z nejsilnějších pudů člověka. Stejně tak jako u pudu sexuality může být tento pud potlačen, protože máte tolik problémů sami se sebou, že na dítě nemáte ani pomyšlení. Některé dívky mají strach z přibírání na váze během těhotenství. Na druhou stranu těhotenství může motivovat k tomu, aby se vyléčily. Touha po dítěti a pocit zodpovědnosti za někoho jiného než jen za sebe může být velmi pozitivní v léčbě anorexie. Není vůbec divu, že jsou základní pudy potlačené, protože celá nemoc je proti přírodě. Vším, co děláte, jdete proti přírodě, tak jak potom můžeme chtít, aby vše fungovalo tak, jak má?

Deprese, panické ataky, PPP: VIII. část

Síla vnitřního kritika

Pretending to be happy.. :): Odmalička jsem tak trochu extremista. Myslela jsem si, že věci jsou pouze dobré a špatné. Já jsem tedy buď perfektní, nebo naopak úplně k ničemu. Mezi těmito dvěma extrémy pro mě nic neexistovalo. Neuvědomovala jsem si, že na světě jsou i jiné barvy. Když se díváte na svět takto černobíle, pak není divu, že se dostane do deprese.

Na základní škole jsem slovo „perfektní“ příliš neřešila, protože učení mi šlo téměř samo a nebyl problém vyniknout. Na střední jsem svoji touhu po dokonalosti dotáhla do extrému. Začala jsem naprosto ignorovat svoje základní životní potřeby. Moje paní doktorka mi říkala: „Lucko, ty bys chtěla být víla, která nepotřebuje jíst, pít, spát a nic neváží.“ A měla pravdu. Bývala jsem velký spáč, což se radikálně změnilo. Myslela jsem si, že dokonalost spočívá v tom, že budu vždy perfektně naučená do školy, budu spát do 5 hodin ráno (protože „Kdo spí, ten nežije!“), budu perfektně vypadat a ještě budu věčně plná optimismu. A moje dokonalost? Ta je přece přirozená a bez námahy. Postupem času jsem začala být neskutečně unavená (kupodivu). Ne fyzicky, ale psychicky. Okolí ode mě očekávalo 200% výkon a ještě s noblesou. Nikdo však neviděl odvrácenou stranu mojí věčně optimistické tváře. 

Jediné, po čem jsem opravdu toužila, bylo bezpodmínečné přijetí a láska ostatních. Je neuvěřitelně frustrující, jak ve skrytu duše toužíte po tom, aby se o vás druzí občas postarali, aby vám pomohli, poskytli vám rameno, když se chcete vybrečet, ale místo toho působíte nezávisle a nepřístupně.
Odjakživa jsem velký kritik. S oblibou ale zdůrazňuji, že největší kritik jsem sama k sobě. Nazvala bych to spíš vnitřním sebemrskačem, který mi našeptává, že nejsem dost dobrá a měla bych být lepší.

Snažím se být k sobě laskavější a hodnější. Krůček po krůčku. Paní doktorka mi říká: „Chovej se k sobě tak, jako by ses chovala ke svým kamarádkám a k lidem, které máš ráda.“ Je to velice paradoxní, ale pro druhé lidi bych se rozdala. Pokud se však jedná o mě, dokážu k sobě být nepřiměřeně tvrdá.

„Já chci žít nonstop!“

A výsledky jsou následovné – hroutíme se, jsme vyčerpaní do té doby, než nám tělo vypoví službu. Život se tedy stává maratonem, který se snažíme přežít.
Než jsem si uvědomila tuhle skutečnost, téměř jsem neznala slovo relax a odpočinek. Neustálý shon kvůli výkonům a dosažením cílů. Výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat – psychika vypověděla službu (a ani se jí nedivím, protože moje tempo je skutečně vražedné).

Největší hrozbou je pro mě fakt, když musím jen tak BÝT SAMA SE SEBOU. Vždy, když se zastavím v tom nekonečném koloběhu aktivit, uvědomuji si, že mi začíná být psychicky zle. Upadám do beznaděje a bezvýchodnosti. Zjistila jsem totiž, že najednou přemýšlím nad věcmi, které jsem dříve vytěsňovala a potlačovala, protože jsem jim nechtěla čelit. Věděla jsem, že je pro mě pohodlnější je neřešit a raději zaměstnat mozek, aby neměl čas odpočívat a už vůbec ne přemýšlet.
Ale když jsem se zastavila, tak tu najednou byly – nepříjemné a frustrující.

„Večer jsem šla opět k psychiatričce. Seděla jsem v čekárně, pořád dokola jsem si četla nápis „Dětská a dorostová psychiatrie“ a bylo mi šíleně do breku. Jen co jsem vešla a řekla první větu, tak jsem brečela. Předepsala mi antidepresiva, protože pořád brečím a nemůžu spát. Tyto tři týdny byly vážně strašné! Mraky písemek, deprese, průjmy, vstávání ve čtyři hodiny ráno…“

Výsledek obrázku pro pretending to be happy
Mám opravdu neuvěřitelně silnou vůli, a to ve všech ohledech. Někteří lidé mají slabou vůli a učí se, jak ji mít silnější. Já se snažím o pravý opak. Učím se svoji vůli občas povolit a dát také prostor mojí vlastní intuici a potřebám. Může se to zdát úsměvné, ale mám povinně naordinovaný odpočinek a relaxaci, kterou jsem si tak dlouho odepírala.
Myslím, že nás takové to nic nedělání děsí, protože bychom konečně slyšeli sami sebe.
Opravdu se tolik bojíme svých myšlenek?

Můj dosavadní život probíhal ve dvou barvách – černé a bílé. Mezi tím vším pesimismem a trápením se občas vyskytly světlejší okamžiky, které mě na chvíli vrátily do normálního života. Postupem času jsem si začala uvědomovat, že největším a zaručeným lékem jsou bezprostřední a pohodoví lidé, kteří mi dají lásku a pocit, že někam patřím. Dříve jsem byla přesvědčená o své emancipaci a nezávislosti. Myslela jsem si, že vše zvládnu sama bez pomoci druhých. Dnes už vím, že to byl pouze můj štít, který mě měl ochránit. Přestala jsem se bát požádat o pomoc, vybrečet se druhým na rameni a hlavně – nebát se přiznat slabost. Nikdy jsem nechtěla přiznat, že něco nedokážu. Myslela jsem si, že je to projev nedostatečné vůle a slabosti.

Nikdo není perfektní. A po dlouhých letech si konečně začínám uvědomovat, že ať se snažím sebevíc, ani já to nebudu.

Deprese, panické ataky, PPP: VII. část

Jídlo není problém

„Bez ohledu na to, co dneska zvládnu, nebo nezvládnu, jsem dostatečně dobrý. Ano, jsem nedokonalý a zranitelný a někdy mám strach, ale to nic nemění na skutečnosti, že jsem taky statečný, hodný lásky a toho, abych někam patřil.“Daisy, Heart, Flowers, Flower Heart, Spring

V dětství jsem často mívala pocit, že nikam nepatřím, že jsem jiná než ostatní. Cítila jsem se nepochopená a zoufale jsem se snažila najít sebe samu. Nikdy jsem nevnímala věci stejným způsobem jako ostatní. Od jisté doby jsem si usmyslela, že mám hodnotu jedině tehdy, pokud v životě něco dokážu. Je celkem jednoduché bezpodmínečně milovat druhé, ale proč je tak těžké obrátit toto milosrdenství na sebe? Jak jsem procházela obdobím hledání sebe sama, tak jsem onemocněla. Onemocněla jsem anorexií, posedlostí, která mi už 5 let nedá spát.

Ze začátku se může zdát, že hlavním problémem je jídlo, ale tak to není. Jídlo je pouze zástupným problémem. Tuto skutečnost si uvědomuji vždy, když mě přepadne „záchvat tloušťky“. Je to celkem jednoduché. Ráno se probudím, podívám se do zrcadla a chytnu paniku, jak vypadám, začnu hystericky brečet a ani nedokážu popsat to vnitřní zhnusení, které cítím. Tyto záchvaty jsou hrozně silné a vypozorovala jsem, že přicházejí vždy po stresové situaci či nějaké jiné události, která mě zasáhla a nevím si s ní rady. První myšlenka, která se objeví ve stresové situaci je „musíš okamžitě zhubnout“. Anorexie a hladovění se tak stalo mým obranným mechanismem. Když hladovíte, jediné, na co dokážete myslet, je jídlo. Ostatní problémy doma, ve škole, v práci, ve vztazích jako by zmizely mávnutím kouzelného proutku. Máte pocit, že ovládáte svůj život, ale je to přesně naopak – nemoc ovládá vás. Nicméně úleva, kterou přináší, je pouze dočasná. Vnitřní stres narůstá a narušené chování v jídle se stupňuje. Skutečné problémy se tak nevyřeší.

Možná tohle je ten důvod, proč se anorexie bojím vzdát. Vzhledem k tomu, že s nemocí žiju dost dlouho, začala jsem ji brát jako svoji součást a je neuvěřitelně těžké ji opustit. Mám totiž strach, že nedokážu řešit problémy normální způsobem. Anorexie se stala mým obranným štítem, aby mi lidé neubližovali. Myslím, že se bojím zklamání. Bojím se, že když svůj štít odhodím, budu zranitelná.

Celou dobu jsem se snažila přijít na příčinu mého onemocnění. Myslela jsem si, že když přijdu na její kořeny, tak se vyléčím, což se bohužel nestalo. Téměř po roce onemocnění jsem si uvědomila, že něco není v pořádku. Dodnes si pamatuji ten pocit, když jsem si uvědomila, že se děje něco nekontrolovatelného. Něco, co se ovládá. Problémem byl fakt, že jsem nevěděla, co to je. Začala jsem sledovat dokumenty a číst knihy s tématikou psychických onemocnění a anorexie. V tu dobu jsem již věděla, že většina příznaků na mě podezřele sedí.
Do svého deníku jsem si v té době zapsala:
„Rozhodla jsem se jít k psychiatričce. Snědla jsem celý banánový chlebíček, klepu se v rohu a brečím. Už nemůžu. Moje diagnóza zní F50 – mentální anorexie. Řekla mi, že hranice hospitalizace je 49 kg.“

Síla vnitřního hlasu

Zezačátku jsem se snažila svoje onemocnění pochopit. Čím více jsem ji začala chápat, tím více jsem ji začala brát jako „společnici, která tu pro mě vždy bude“. Společnice na život a na smrt. Dnes už vím o poruchách příjmu potravy naprosto vše. Jak je tedy možné, že se mě anorexie neustále nechce pustit? Uvědomila jsem si, že jsem hledala v literatuře, filmech a dokumentech, ale nikdy jsem nehledala v sobě samotné. Všechny zdroje poznání pocházely z vnějšku, ale nikdy jsem se nesnažila poslouchat sama sebe. Vždy, když se vydám do knihkupectví, tak mě rozčílí svépomocné manuály – „jak být šťastný, jak být bohatý, jak poznat sám sebe, sebekoučink, ovládněte svou mysl,…“ V knihkupectvích je nepřeberné množství knih, které slibují, že nám pomůžou změnit svůj život.
Chceme na všechno návod. Mám pocit, že se nechceme cítit nepohodlně. Chceme seznam kroků, jak se snadno a rychle dostat ke štěstí. Čeho se vlastně bojíme? Bojíme se vlastního pocitu nepohodlí?
Nebo jen máme strach nahlédnout do sebe samých a zjistit, co nás skutečně trápí?

Můžeme očekávat, že zakusíme strach ze své bolesti. Projevovat bolest je troufalé. Znamená to uvolnit se a dovolit sobě samým směřovat k tomu, co nás děsí. Milovat druhé lidi s jejich nedostatky je jednodušší než obracet toto milosrdenství na sebe.

Proč nedokážeme chovat stejný soucit i k sobě samým? Proč posloucháme hlas vnitřního kritika v nás?

Je zvláštní, jak se někdy cítíme vzdáleni od svého těla. Jako by bylo cizí. Máte pocit, jako by Vaše tělo byla jen pouhá živoucí schránka bez duše. Vnitřní prázdno. Vnitřní chlad. Necítíte nic. Nemůžete plakat, nemůžete se smát. Snažíte se vnitřní pocity potlačit, aby Vám bylo lépe. Pokud však emoce potlačíme, hromadí se uvnitř a dříve nebo později se stejně objeví. Ve společnosti jste šťastní a plni radosti. Nakonec když jste jen sami se sebou, tak upadnete do rutinního prázdna. Snažíte se zaměstnat mozek, který Vám nedovolí odpočívat.

Uvědomíte si, že neumíte jen tak BÝT.

Deprese, panické ataky, PPP: V. část

Altruismus nebo sebedestrukce?

Model„Chtěla být hubená jako modelka.“Věta, kterou slýchám velmi často. Jedná se o jeden velký rozšířený omyl, a proto jsem se rozhodla tomuto tématu věnovat celý článek.

Je velký rozdíl mezi snahou být štíhlá a mezi snahou být hubenější a hubenější, abych nakonec zemřela. Jedná se o pomalý způsob sebevraždy. Velmi často si říkám: „Nechci zemřít, ale nevím, jak mám žít. Nakonec jsem chtěla úplně zmizet ze světa, který vypadal tak nepříjemně a nepřátelsky.“ Neustále slyším ten hrubý hlas v mé hlavě, který mi říká, že jsem k ničemu a že jsem neudělala dost pro to, abych ostatním pomohla.
Často slýchám: „Lidé trpící poruchou příjmu potravy jsou sobci. Je třeba, aby prostě pokračovali ve svém životě a přestali ničit životy ostatních lidí.“ – Doufám, že jsem dostatečně vysvětlila, že lidé trpící PPP jsou pravým opakem sobce. Bývají altruisty nejvyššího stupně.

Co se mě týče, uvědomila jsem si, že si odjakživa nesu pocit přílišné odpovědnosti.  Okolí o mě vždy mluvilo jako o „té nejhodnější, nejzodpovědnější“, ale nikdo už neviděl odvrácenou stranu mojí osobnosti.
Patřím k těm, kteří jsou velmi citliví k potřebám lidí kolem sebe – ať už na úrovni rodiny a přátel, či celosvětově. Takoví lidé jsou těmi nejpříkladnějším humanisty, ať už jde o problémy životního prostředí, chudobu, hlad, lovení velryb. Jediné, co opomíjejí, jsou VLASTNÍ POTŘEBY.
Často se trápím věcmi, které nemůžu změnit – terorismem, chudobou, nemocemi a neštěstím mnoha lidí. Obětovala jsem vlastní potřeby ve jménu pokusu o záchranu světa. Nepřála jsem si nic jiného než zmírnit utrpení na světě – je tím důvodem fakt, že nedokážu pomoci sama sobě, a nechci, aby se ostatní cítili stejně jako já?
Nyní si již částečně uvědomuji marnost své snahy, avšak tuto snahu jsem nahradila snahou o zdokonalení sebe sama. Vždy jsem chtěla být co nejlepším člověkem – touha po vynikajících známkách, výkonnosti a úspěchu. Největším paradoxem na tom je, že právě tato snaha brání ve formování vlastní osobnosti.
Bohužel jsem si neuvědomila, že svět často nesdílí moji lásku a dobrou vůli. Selhání plodí selhání. Považujete se za méněcenné jen proto, že nejste schopni vyřešit tyto velké problémy – podvědomě se rozhodnete všechno vzdát. Jste zoufalí ze svého vnímání společnosti. Můj vnitřní hlas mi stále říkal, že jsem neudělala dost pro to, abych ostatním pomohla.

Otázkou však zůstává, kdo tedy nakonec spasí mě. Krůček po krůčku se snažím myslet na své vlastní potřeby. Byla bych schopná darovat krev, ačkoliv bych spíše potřebovala, aby ji do mě pumpovali. Byla bych schopná se psychicky vyčerpat jen proto, aby ostatním bylo lépe. Problém však je, že jsem energii již nezískala zpět.

Je důležité pomáhat ostatním, ale pokud nejprve nepomůžeme sobě, jsme ztraceni, protože NA NÁS SAMÝCH ZÁLEŽÍ PŘEDEVŠÍM. Vím, že všechno nebude dokonalé a správné, ale mohu udělat vše, co je v mých silách.

Jeden člověk – dva vnitřní hlasy

Anorexii popisuji jako hlas v mojí hlavě, který nikdy neutichá. Zpočátku je slabší, ale postupem času nabývá na své síle tak, že téměř vytlačí ten druhý, zdravý hlas vaší osobnosti. Naprosto potlačí veškeré racionální úvahy, protože v anorexii jde rozum stranou. Snažím se rozpoznávat ten nemocný anorektický hlas, který mi přikazuje nejíst, hubnout, cvičit a záměrně tak ničit své tělo. Ne vždy však vyhrávám. Abych vám přiblížila moje uvažování, rozhodla jsem se zapsat si jeden den dialogu mého mozku, ve kterém figurují dva hlasy.

Anorexie: „Tlustá, tlustá, tlustá. Doktorka ti řekla, že vypadáš lépe. I bez ní vím, že jsem nechutně tlustá. Jak takhle můžeš vůbec chodit ven?! Nejraději bych ze sebe všechen ten tuk odřezala. Měla bys okamžitě přestat jíst.“

Já: „Paní doktorka mě pochválila, že se můj zdravotní stav zlepšil a nyní nejsem na hranici života a smrti. Jsem zdravější a to je super. Chci věřit tomu, že jí na mně opravdu záleží a myslí to dobře.“

Anorexie: „Nezasloužíš si pomoc. Neměla bys tu být. Neměla bys jíst. Komu se takhle budeš líbit? Vždyť tě nikdo nemůže mít rád, když takhle vypadáš. Stačí zhubnout pár kilo dám ti pokoj.“

Já: „Vždy, když jsem zhubla, tak jsem nikdy nebyla spokojená. Nikdy to nebude dost.“

Anorexie: „Tak se na sebe podívej, jak vypadáš. Ve všem oblečení jsi tlustá. Nic ti nesedí. Určitě přibíráš. Nepatříš sem. Kdybys tolik nejedla, tak teď takhle nevypadáš. Jsi ošklivá a slabá.“

Já: „Nepřibírám, to mi jen moje nemoc našeptává lži. Dívám se na své tělo očima anorexie, a proto nemohu věřit svým smyslům. Vypadám pořád stejně, protože mi okolí říká, jak mi to sluší. Jdu si dát svačinu.“

Anorexie: „Jsi tlustší než ostatní dívky v tvém okolí. Nechoď do té lednice. Zapomeň na to. Už jsi dnes moc jedla a jsi tak tlustá. Už žádné jídlo! Už dneska nic nejez. Jestli takhle budeš dál jíst, tak ti bude čím dál hůř.“

Já: „Nemysli na to, jak vypadáš, protože je to všechno jen v tvé hlavě. Ještě si vezmi něco malého k jídlu, uvidíš, že to zvládneš.“

Anorexie: „Dobře, ale ještě se na sebe podívej – jsi obrovská a všichni okolo tebe jsou tak hubení. Příliš mnoho jíš, rozmysli si to.“

Já: „Nenávidím anorexii a chci být konečně šťastná. Chci být schopná někam si vyjít, najíst se a užívat si života.“

Nedokážu ani popsat, jak jsem unavená z toho věčného vnitřního konfliktu mezi mnou a anorexií. Každé ráno se budím s pocitem, že budu celý den bojovat s nemocným mozkem a že se ho budu snažit přesvědčit, co je správné.

Utíkám.

Nestačím.

Svým myšlenkám.

Pokouším se dýchat.

Nemůžu.

Vydržím?

Deprese, panické ataky, PPP: IV. část

Bludy aneb proč lžeme sami sobě?

MistakesJedna žena, které mě provází na mé cestě nemocí mi kdysi řekla, že anorexie je „bludná nemoc“. Toto označení je velice přesné. Nemocný si totiž v hlavě vytváří vlastní „pravdy“, kterým věří. Odmítá jakékoliv fyzikální danosti a žije ve svém světě, kde platí jeho anorektická pravidla. Odmítá se přizpůsobit společnosti. Vytváříte si nesmyslné zákonitosti, kterým bezmezně věříte a odmítáte fakta, která vám dávají odborníci, literatura, studie apod.
První krok, který jsem učinila, byl tedy takový, že jsem si přestala lhát. Na rovinu a přímo jsem si řekla: „Skutečně je to tak, jak si myslíš? Nebo je to zase jen chiméra v hlavě a výplod tvé nemoci?“
Je neskutečně lehké obelhat okolí. Dokážete lhát úplně o všem – jestli jste jedli, zhubli, nemáte hlad (jasně, že máte), zvraceli, cvičili (svoji 4 hodinovou rozcvičku). Vyprávíte, jak vám vadí, že jste zhubli, přitom z toho máte neskutečnou radost.

Většinou slýcháme o tom, jak nemocní lžou svému okolí, ale proč se nebavíme o tom, jak nemocní lžou především SAMI SOBĚ?

Blud č. 1 – „Dnes jsem hodně jedla – určitě jsem přibrala a všichni to na mě uvidí!“

Vždy, když jsem si dovolila sníst nějaké “zakázané jídlo”, tak jsem se na sebe podívala do zrcadla a ihned jsem na sobě viděla kila, která jsem nabrala. Začala jsem se nenávidět za to jídlo, které jsem snědla, a proto jsem následující dny výrazně omezila příjem potravy, abych všechna ta kila zhubla. Moje racionální strana mozku věděla, že je to naprostá hloupost, ale u anorexie jde rozum stranou.
Nechtěla jsem totiž, aby všichni viděli všechno to snědené jídlo.

Blud č. 2 – Až budu mít 50kg, tak budu spokojená a budu jíst!

Jedna z největších lží, kterou jsem si kdy řekla. Anorexie se vám snaží namluvit, že víte svoji ideální váhu, a potom vám dá pokoj. Omyl. Čím nižší váhu jsem měla, tím víc hlas anorexie v mé hlavě zesílil a já toužila vážit ještě míň. Přestávala jsem vidět, jak vlastně v reálu vypadám. Je to taková pomalá sebedestrukce, protože není snad jediná část těla, kterou by anorexie neovlivnila.

Blud č. 3 – „Stačí si vzít pilulku a už bude po smutku!“

Cipralex, Mirtazapin, Trittico, Olwexya, Neurol,… Prášky „štěstí“.
Zní jako zaklínadla, ale bohužel. Tohle všechno jsem už vyzkoušela. Kdy tedy přijde nějaké zlepšení? Proč mám pořád pocit, že přijde nějaká zázračná pilulka, která mé problémy vyřeší? Proč si nalhávám, že když si vezmu nějaké léky, tak nebudu muset jíst a budu v pohodě? kitten pills

Blud č. 4 – „Nic se mi nemůže stát, protože na tom nejsem zase tak špatně.“

Další z bludů, který jsem si v hlavě vytvářela. Nic se mi nemůže stát, protože na tom nejsem zase tak špatně. Viděla jsem slečny, které na tom byly mnohem hůř, litovala jsem je a říkala jsem si, že takhle nikdy nemůžu dopadnout. V té době jsem ještě nevěděla, jak moc jsem si lhala. Nezáleží totiž na tom, kolik člověk váží, protože největší utrpení je v hlavě. Hlas anorexie, který vám našeptává, co můžete sníst a co nemůžete. Ten hlas, který nikdy neutichá. Média totiž informují o dívkách, které jsou na hranici života a smrti, ale nezmíní, že na anorexii a bulimii umírají také dívky, které mají normální váhu. Nikdy jsem si nepřiznávala, že se mi může něco stát, protože mě nic nebolelo. Doktoři, kteří mě léčí, mi vypráví o dívkách se stabilizovanou hmotností, které přesto umírají na rozvrat metabolismu, nefunkčnosti jednotlivých orgánů (protože světe div se – orgány jsou tvořeny ze svaloviny, které anorektičky moc nemívají), selhání srdce v důsledku dlouhodobého hladovění/zvracení a projímadel. Možná právě proto je anorexie tak zrádné onemocnění. Říkala jsem si, že nejsem unavená (asi díky 6 kávám denně), nic mě nebolí a k tomu jsem ještě štíhlá. Cítila jsem se lepší, že jsem dokázala zhubnout a ostatní to nedokázali.

Tuhle velkou lež jsem prokoukla díky životní lekci, kterou jsem dostala. Ačkoliv je to jeden z nejsilnějších (a bohužel nejbolestivějších) zážitků, který mě ovlivnil po zbytek života.

Rok jsem pracovala jako dobrovolník na psychiatrii, kde jsem si povídala s pacienty a snažila se jejich život udělat aspoň trochu pozitivnějším (zkuste se bavit s depresivním člověkem optimisticky).
Mám pocit, jako by to bylo včera, když jsem tě viděla sedět na židličce na chodbě. Drobnou, vyhublou (velmi jemně řečeno – nemám ráda výrazy „vychrtlý na kost, vyzáblý,…“) blondýnku s lehkým úsměvem a unavenýma očima. Koukala jsi na mě a já se s tebou začala bavit. Hned jsme se daly do řeči a já ti dala telefonní číslo a nabídla ti, abys mi zavolala, pokud budeš chtít, abych zase přišla. Ještě ten den mi přišla SMS, abych se zastavila: „Ahoj Luci, děkuji za dnešní návštěvu a můžeš kdykoliv zase přijít.“ Koupila jsem ti andělíčka a běžela jsem na psychiatrii. Doufala jsem, že ti třeba alespoň maličko pomůžu. Víš, v životě jsou věci, které nemůžeme ovlivnit, ani kdybychom moc chtěli. A tohle byla jedna z nich. Začala jsem tě navštěvovat 3x týdně, povídala jsem ti o svém životě, o životě venku, mimo nemocnici a psychiatrické léčebny. Byla jsi strašně hodná holka, která byla tak moc utrápená, že to ani nejde popsat. Nikdy jsem nepotkala člověka, který by měl v duši tolik smutku a neštěstí. Byla jsem s tebou až do úplného konce, ale nikdy nezapomenu ten den, kdy jsem stála na schodech a chystala jsem se za tebou jít a teta mi oznámila tu smutnou zprávu. Dnes ti jezdím na hrob a nosím ti tam kytičky a andílky. Ani nevíš, jak moc mi chybíš. Často na tebe myslím, mluvím s tebou, ale já vím, že jsi tu pořád se mnou a vždy budeš. Budeš totiž navždy v mém srdci. Nikdy na tebe nezapomenu, neboj se.