Vedle nul je jednička velké číslo: Matematické triky pro každý den

1 komentář

O tom, že matematika není příliš oblíbeným předmětem, svědčí stav studentů na vysoké škole, kteří se ji věnují. Dalším určujícím indikátorem by mohla být rovněž úspěšnost při skládání maturitní zkoušky. Většina lidí se shodne na tom, že matematika se stává komplikovaná už tehdy, kdy se krom čísel začnou využívat písmena a různé funkce. Další, na čem se většina shodne, je i fakt, že je to příliš abstraktní obor, pod kterým si nelze nic moc představit (ostatně k čemu mi budou logaritmy, integrály atd.?). Stejně jako v každém předmětu hraje i ve výuce matematiky svoji úlohu učitel, který žákovi/studentovi má nabídnout předmět v co nejvíce zajímavém světle, aby ho navnadil do dalšího prozkoumávání a přitom ho „neotrávil“. Potenciál pro nabuzení žáků a studentů má právě kniha Vedle nul je jednička velké číslo.

Autorem knihy je Holger Dambeck, který je pravidelným přispěvatelem do novin Der Spigel; zde má svoji rubriku – matematické sloupky. Vystudoval fyziku a je nositelem ceny Německé matematické společnosti. Již v předešlých letech mu vyšla kniha Přijdou tři logici do baru. Dambeck je v knize uvolněný, i díky českému překladu od Anny Chejnovské, lidský a dobře srozumitelný, což ocení i tací, kterým matematika příliš nepřirostla k srdci.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Každá kapitola začíná působivým příkladem z obyčejného života, který je postupně identifikován a rozklíčován jako matematický rébus. Srozumitelně je vysvětlen postup, jak dojít k řešení, což považuji za velké plus. Dalším faktem je, že uprostřed kapitoly jsou příklady určené k procvičení a o řádek níže rovnou výsledky. K většímu porozumění látky slouží kontrolní příklady na konci kapitoly, které mají svůj rozbor na konci knihy. Geometrické úlohy jsou doplněné grafickým znázorněním a popisem postupu práce.

Celá kniha je o matematice, kterou vám učitel ve škole příliš nezmiňuje. Neboť fígl, jak rychle násobit 11, 12 apod. bez použití kalkulačky, se v dnešní uspěchané době nenosí. Po chvíli procvičování je výsledek výpočtu znám rychleji než samotné zadání do přístroje.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Další zajímavou částí jsou i kouzelnické triky s kartami, které se zdají daleko zábavnější než nějaká kombinatorika a pravděpodobnost – a přitom jde o to samé, akorát jde o aplikaci do reálného světa.

Jestli je něco, co by pomohlo navnadit studenty, jak lépe a s chutí porozumět matematice, tak je to právě kniha Vedle nul je jednička velké číslo. Srozumitelně a lidsky podaná poněkud komplikovaná a leckdy nepříliš jasně probraná témata z oboru. Ačkoliv její uplatnění nenaleznou pouze učitelé matematiky, ale i vedoucí na táborech a v různých zájmových kroužcích, neboť v sobě obsahuje snadný trik, jak probudit chtíč po porozumění a pochopení všedního života.

100 nejlepších her z celého světa pro interkulturní učení

Napsat komentář

Zahrát si na sto různých her a při tom se stát lepším světoobčanem? Ano – díky nové knize Wilmy Osuji. Cílem knihy je učit děti a kohokoliv, kdo si rád hraje, jak jednat s lidmi s odlišnou kulturou.

Autorka předkládá způsob, jak k tomuto cíli dojít, a to díky pestré nabídce her pro různě staré děti, které nabízejí prožitky, chování i vnímání lidí různých kultur, které podporují empatii a důvěru, a které skýtají možnost naučit se slova v cizích řečech.

Kniha obsahuje 100 her rozdělených do 10 částí (kapitol) vždy po 10 hrách podle schopnosti či kvality, jež dané hry u dětí rozvíjí (př. zvídavost, cizí řeči, kulturní podobnosti a odlišnosti, empatie, důvěra a pocit sounáležitosti…) anebo dle oblasti a země původu her (Evropa, Blízký a Střední východ, Asie a Austrálie, Afrika a Amerika).

Ocení ji zejména lidé pracující s kolektivy – například ve třídách, vrstevnických skupinách, či volnočasových centrech. Myslím, že motivací k užití her z této knihy bude primárně multikulturní skupina dětí, nicméně věřím, že se v rámci obohacení a probuzení vnímavosti a zvědavosti o jiných kulturách dá kniha použít i ve skupině homogenní.

Mou národní pýchu potěšila přítomnost hry z České republiky, a to „opičí dráha naslepo“. Nutno podotknout, že můžeme být hrdí právem, neb mnoho větších zemí své herní zastoupení nemělo. Autorka pochází z Německa, přesto je rozložení her ze všech částí světa rovnoměrné. Mnoho her uvedených u jiných zemí známe i v naší domovině, například dánskou hru „Rybářko, jak přejdu přes moře?,“ kterou hrajeme u nás v jednodušší formě jako „Rybičky, rybičky, rybáři jedou; a polské hry „Buchy, buchy, brambory,“ a „Baba Jaga“, které u nás známe jako „Meleme, meleme kávu“ a „Cukr, káva, limonáda,…“

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Mně osobně nejvíce zaujaly hry „Porashippa“ z Finska – hra na honěnou odehrávající se na schodech, kdy bezpečný „domeček“ představují oba konce schodiště a stejný schod, na němž stojí ten, který chytá.

Díky knize jsem si připomněla legračně znějící hru, kterou jsem poznala při svém studijním pobytu v Nizozemsku a to hru „Spijkerpoepen“. Autorka zamlčela doslovný překlad této hry – „defekace hřebíku“ 😊 Každý hráč dostane provázek kolem boků dosahující pod hýždě, na něž se připevní hřebík; a prázdnou lahev bez uzávěru. Úkolem je se co nejrychleji trefit hřebíkem do lahve.

Při čtení jsem si kladla otázku, jakými způsoby autorka vybrané hry vyhledávala a podle čeho u her s označenou zemí původu určovala, že jde o hru vskutku prapůvodně vymyšlenou pouze a jen v dané zemi. Tyto informace jsem v knize nenalezla. Také jsem neporozuměla účelu kapitoly her s názvem „hry z různých zemí“, které by mohly být zařazeny do pozdějších kapitol přímo podle daných kontinentů a oblastí. Jediný důvod, který mě napadl, byl ten, že by se narušilo pravidelné rozložení 10 her v 10 kapitolách.

Ačkoliv jsou některé hry určené pro velmi malé děti (od 18 měsíců) a zbylé pro děti starší, představuji si, že i dospělí by si některé jistě rádi zahráli. Tím by rozpohybovali svá přesezená těla a uspokojili svou potřebu soutěžit (a vyhrávat) anebo by mírumilovně rozvíjeli spolupráci při hrách, kde není poraženého. Zkusme to.

Zygmunt Bauman: Tekutá modernita

Napsat komentář

Dnešní uspěchaná a šílená doba, kdy nemáme na nic čas a už vůbec ne na sebe, žijeme v šíleném tempu, které se nedá dlouhodobě udržet, jsme schopni ze dne na den změnit své bydliště, náboženské vyznání nebo třeba sexuální orientaci, to je doba tzv. „tekuté modernity“, jak ji ve své knize popisuje slavný britský sociolog a filozof polského původu Zygmunt Bauman.

Kniha je členěna do pěti hlavních částí zabývající se těmito tématy: emancipací, individualitou, časem a prostorem, prací a nakonec komunitou. Všechny tyto části jsou propojeny a logicky na sebe navazují. Kniha je autorem pojata velmi filozoficky, tudíž obtížněji čtivá pro běžného čtenáře, jelikož autor se často odkazuje na více či méně známé velikány filozofie, sociologie či psychologie a srovnává jejich hypotézy se svými.

Na druhou stranu autor nabízí vskutku zajímavé vysvětlení moderních jevů a trendů soudobé společnosti, kterých si citlivě vnímá a vysvětluje jejich vývoj v širším kontextu. Dle slov autora „současná tekutá, plynoucí, rozptýlená, roztříštěná a deregulovaná verze modernity nemusí být předzvěstí rozchodu a definitivního zhroucení komunikace, předznamenává však příchod lehkého, volně se vznášejícího kapitalismu, poznamenaného uvolněním pout, která svazují kapitál a pracovní sílu. Dalo by se říci, že toto osudové rozdělení nápadně připomíná přechod od života v manželství k životu na hromádce se všemi průvodními postoji a strategickými konsekvencemi včetně předpokládané dočasnosti soužití a možnosti přerušit ho kdykoli a z jakéhokoli důvodu, třeba když se vytratí potřeba nebo touha.“

Co to vlastně je ta „tekutá modernita“ a proč zrovna tekutá? Autor se snaží tento pojem ve své knize vysvětlit z mnoha úhlů pohledu, přičemž používá velmi přesvědčivou argumentaci. Ať už se jedná o tekutost týkající se osobních vztahů, pracovních vztahů, vyznání či třeba sexuální orientace, čtenář postupně pochopí, že ona „tekutost“ se stala nenápadně součástí našich životů, ať již chceme či nikoliv.

„Přerušování, nesouvislost, překvapení, to jsou běžné podmínky našeho života. Staly se dokonce opravdovou potřebou mnoha lidí, jejichž mysli již nežije ničím jiným než náhlými změnami a neustálou obnovou podnětů…Nedokážeme již snášet nic, co trvá. Už nevíme, co dělat, aby nuda nesla nějaké plody. A tak lze celý problém redukovat na toto: Dokáže lidská mysl dostat pod kontrolu to, co sama stvořila?“ autorem tohoto výroku je Paul Valéry, avšak Zygmunt Bauman jej své knize využil zcela trefně!

Dle Baumana totiž „není již důležité lpět na půdě, když ji lze získat i opustit z pouhého rozmaru, za chvíli nebo ihned: Přílišné ulpívání, které zatěžuje pouty závazků, se může nakonec projevit jako negativní, neboť nové šance se mohou vynořit někde úplně jinde.“  Jak sám autor píše „je pozoruhodné, že vysoce postavený a mocný člověk dneška na rozdíl od tradice, která trvala celá tisíciletí, pociťuje odpor k trvalému, vyhýbá se mu a vítá vše pomíjivé a prchavé, zatímco ti dole (na nejnižší společenské příčce) zoufale – navzdory všemu – bojují o to, aby měl nekvalitní a pomíjivý majetek větší trvanlivost a sloužil jim co nejdéle.“

Již nemáme potřebu lpět na materiálních statcích, rodinném dědictví, všichni vnímáme neuvěřitelnou pomíjivost lidského života a tedy i těchto materiálních statků. Není již důležité toho co nejvíce vlastnit, ale prožít svůj život plně, tzv. naplnit svůj velmi omezený čas na této Zemi.

Autor se dále zabývá i myšlenkou, že tekutá modernita je pro mnoho lidí naprosto děsivá, život bez vnějších hranic a pravidel, kdy je jen na nich, jakou životní cestou se vydají, to mnoha lidem způsobuje nepředstavitelné úzkosti a muka. Právě i z tohoto důvodu mnoho starších generací lpí na názoru, že za např. komunismu se žilo lépe, autor tuto hypotézu také rozvíjí. Je lepší jasně stanovený život bez jakékoliv možnosti odchylky, kdy je jedinec součástí masy a předem promyšleného systému bez větší míry odpovědnosti za svůj život, anebo je lepší život na základě vlastního rozhodnutí, což však obnáší i strasti a těžkosti spojené s rozhodováním a nesením důsledků za vlastní rozhodnutí.

Který z těchto životů je svobodnější a pro jedince více naplněný autor sám v knize o tomto vede polemiku, jelikož názory se velmi různí. Je tekutá modernita špatná? Tuto hlavní a mnoho dalších otázek, které čtenáře zavedou do světa neustálého hloubání a hlubokého zamyšlení nad dnešní dobou, obsahuje tato pozoruhodná, i když nelehká kniha, kterou by si měl určitě přečíst každý, komu není lhostejné, kam dnešní svět směřuje, chce znát alespoň některé odpovědi na filozofické otázky týkající se dnešní doby.

„Ve světě, jehož budoucnost je přinejlepším nejasná a mlhavá, plná rizik a nebezpečí, se nezdá přitažlivé ani smysluplné klást si příliš vzdálené cíle, vzdát se části svých soukromých zájmů ve prospěch kolektivu a obětovat přítomné ve jménu budoucího blaha. Každá šance nevyužitá hned, tady a teď, je šancí, kterou jsme propásli. Je tudíž neodpustitelné a nelze snadno omluvit, natož ospravedlnit, že jsme ji nevyužili. Heslem současné životní strategie je teď, anebo nikdy, ať již se aplikuje a má vyjadřovat cokoli.“

I když je kniha poměrně složitá, nebudete ji umět odložit :=)

Rozhněvaná žena: Objevte potenciál uvolněné energie

Napsat komentář

Stává se Vám někdy, že se opravdu poctivě naštvete? A jak na to reaguje Vaše okolí? Nebo ještě jinak, zkuste zavzpomínat, jak jste to měla jako dítě. Mohla jste se vztekat a dostávala jste přitom zprávu, že je to v pořádku, že se to někdy stává, jen není dobré u toho někomu ubližovat, popřípadě rozbíjet nádobí, hračky nebo cokoli jiného? Nebo jste spíše byli pokárány, protože přece hodné holčičky se nevztekají, když se vztekáte, jste pěkně ošklivá nebo hrozí, že vám narostou rohy případně nějaké jiné nechtěné libůstky? Možná jste si všimly i toho, že když se vztekal brácha nebo kluk od sousedů, rozhodně mu nikdo neříkal, že mu to nesluší a narostou mu rohy, ale naopak byl oceněn, že je „správný chlap“ nebo že „si jde za svým“. Nespravedlivé, že?

Kniha Rozhněvaná žena nahlíží na vztek a jemu příbuzné pocity jako na velmi zdravé a užitečné emoce, které jsou často významnými nositeli energie. Naopak velmi nezdravé může být, když vztek, hněv, zlobu a další negativní pocity potlačujeme, držíme v sobě, kde se hromadí a kumulují, až pak zákonitě musí dojít k překvapivě prudkému výbuchu všeho vzteku najednou.

I když se kniha věnuje tématu ženského vzteku, domnívám se, že může být užitečná i pro muže, kteří by s její pomocí mohli lépe porozumět tomu, proč se jejich partnerka skoro nikdy nezlobí, zato je pořád smutná až nešťastná. Autorka umožní čtenářům nahlédnout různé mechanismy, jakými někdy lidé vztek potlačují či maskují, případně jak se vztek zamaskuje sám, když jsme se v dětství naučili, že jej nesmíme projevit. Přínosné může být také nahlédnout, že nevyjádřený vztek se může transformovat do somatických či psychosomatických potíží, jako je třeba ekzém nebo bolesti žaludku.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Vše lze pochopit ještě lépe díky ilustrativním příběhům konkrétních lidí a jejich reakcí v různých životních situacích. Samozřejmě kniha také poskytne konkrétní informace a tipy, které je mohou posunout dál v jejich práci s vlastním vztekem a možnými a užitečnými formami, jak ho projevit. Pomoci tomu mohou i velmi konkrétní otázky na konci každé kapitoly, které mohou podpořit čtenářovu reflexi vlastních pocitů, prožívání a reakcí v běžných každodenních situacích.

„ … vzteku a zlosti už se nahromadilo dost. A při bezvýznamné Janově nepozornosti – zapomněl jí z města přivézt obálky – v ní vztek vybuchne.: „Pořád myslíš jen na sebe a na svou práci. A já jsem ti šumák.“ Jana pobouří, jak se Susanna může kvůli zapomenutým obálkám takhle rozčílit. Neví, že banální opomenutí bylo u Susanny poslední kapka. Byl to svým způsobem poslední kupon v jejím „slevovém sešitku“ (pozn. poukazy vzteku někdy hromadíme jako slevové kupony) a tak má veškeré morální oprávnění mu vmést svůj vztek do tváře…“

Kniha je velmi čtivá a praktická, situace, které popisuje jsou pravděpodobně pro většinu lidí velmi blízké a dobře představitelné. Pracovníkům v pomáhajících profesích může být kniha užitečným průvodcem a inspirací pro práci s klienty, rodičům může být užitečným a cenným pohledem na to, jak zacházet se vztekem u svých dětí, protože když se s ním naučí zdravě zacházet již v raném věku, vyvarují se řady těžkostí a možná sami takovou knihu nebudou v budoucnu potřebovat. A především může být důležitým krokem ke změně a lepší práci s vlastními emocemi pro každého z nás.

Když ty nejsi ty: Jak a proč přenášíme na druhé svoje pocity

Napsat komentář

Stalo se vám někdy, že vám byl někdo na první pohled sympatický, skoro jako byste se znali odjakživa? Nebo naopak, že ve vás někdo vyvolává pocity hněvu nebo smutku, aniž byste dost dobře chápali, proč tomu tak je?

V psychoterapii jsou již od samých počátků, od dob psychoanalýzy, dobře známé pojmy přenos a protipřenos. Málokdo ale ví, že to, co se za těmito pojmy skrývá, běžně ovlivňuje náš každodenní život, naše vztahy a pocity, které prožíváme. Základem pro vznik takových prožitků je to, co zažíváme často už jako malé děti. Role, kterou hrajeme doma, ve své původní rodině, pak často zásadním způsobem ovlivňuje naše fungování v dalších a dalších vztazích. To, co jsme zažívali s našimi rodiči, pak můžeme opakovaně prožívat i v dospělosti v řadě různých situacích, nejen s partnerem, ale i při kontaktu s někým, kdo je v pozici autority, nebo při zcela náhodných mezilidských setkáních.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Kniha Když ty nejsi ty čtenáře provede teorií nezbytnou pro to, aby mohl pochopit, co se v takových situacích odehrává. Zároveň nabízí možnosti a techniky, jak si uvědomit naše skryté části, které se v různých situacích hlásí o slovo, i když to není vždy příjemné. Autorka citlivě ukazuje možnosti, jak se dá s takovými situacemi vyrovnat a postupně se v nich učit reagovat jiným, dospělým a autentickým způsobem. Využívá k tomu nejen výklad mechanismů, které stojí na pozadí toho, co prožíváme, ale také příběhy několika rodin a jejich členů. Na těchto příbězích pak názorně ilustruje to, co možná v mírně pozměněné podobě prožívá většina z nás.

„…vyrůstá ve velké rodině a začne si stále víc uvědomovat, že jediný způsob, jak dosáhnout, aby ho ostatní slyšeli, je být prostořeký a tím ostatní překřičet a potom se snažit udržet si co nejdéle pozornost… všimne si, že jakýkoli projev jeho jemné stránky je okamžitě potrestán … pocity, které patří k Johanově jemné stránce, zmizí za oponou společně se strachem z jejich projevení. Před oponou se nachází jeho přesvědčení, že se člověk musí prosadit tak, že dělá kariéru, zkrátka: Pracuj tvrdě a postarej se, aby si tě všimli!“

Kniha je velmi čtivá a srozumitelná i pro ty, kdo o přenosu a protipřenosu slyší poprvé. Může být užitečným pohledem na to, proč vás váš nadřízený v práci tak štve, ale přesto vždycky uděláte, co po vás chce, i když se pak vůbec necítíte dobře. Může vám pomoci podobným způsobem odhalit i vaše nevědomé motivy chování i v řadě dalších každodenních situací a co více, nabízí i techniky a nástroje, jak si uvědomit, které pocity jsou skutečně vaše a které jsou přenosové a také možnosti, jak se lze toho, co není vaše, zbavit tak, aby se vám lépe „dýchalo“.  Zároveň může být velmi užitečným textem i pro odborníky, kteří se s těmito jevy běžně setkávají jak u svých klientů samotných, tak i při společné práci s nimi, například v rámci psychoterapie.

Revoluce jednoho stébla slámy

Napsat komentář

Hledat jehlu v kupce sena, je možný název knihy japonského zemědělce, ale i spisovatele Masanobu Fukuoky. Ve své knize se zaobírá pěstováním plodin v Japonsku. Mohlo by tedy být zřejmé, že je určená zejména pro zemědělce, což je chyba lávky, neboť každý (např. matematik, technik, aj.) si v ní něco najde a i z ní odnese. Dá se říct, že je to současně zamyšlení nad společností a opětovný návrat ke kořenům. Autor prezentuje metodu pěstování plodin, které sám říká nicnedělání. Dokazuje to svými výnosy, které jsou stejně vysoké jako u tradičního pěstitele plodin. Rozdíl je pouze v tom, že Fukuoka nevyužívá žádnou chemii a většinu nechává na přírodě.

Středoevropanovi se to může jevit jako sci-fi, neboť myšlenka, že získá plody, aniž by zoral pole, či jiným způsobem opracoval, je naprosto nepředstavitelná. Nicméně idea návratu ke kořenům a pěstování plodin bez použití herbicidů a jiných chemikálií je v současné společnosti velmi populární a čím dál více lidí se snaží na ekologickou metodu přejít. O to víc zarážející je, že první vydání knihy vyšlo již v sedmdesátých letech minulého století, ale českého překladu se kniha dočkala až nyní.

Masanobu Fukuoka, který se dožil 95 let, byl japonský zemědělec, filosof a propagátor přírodního farmaření. Vystudoval patologii rostlin a pracoval jako inspektor zemědělských produktů. Po nějaké době se rozhodl vrátit do rodné vsi a tam si vyzkoušet metodu přírodního hospodaření, která je založená na pěti principech: nehnojení, neorání, neužívání pesticidů a herbicidů, nepletí a neořezávání.

Zdroj: Nakladatelství Grada

Zdroj: Nakladatelství Grada

Ač je to kniha o zemědělství, je i tak prošpikována filosofickými myšlenkami, podpořenými zen-buddhismem a taoismem. Líbí se mi kompaktní vydání knihy, které se vyjde do kapsy a v neposlední řadě i to, že byl užit recyklovaný papír, který celku dodává punc opravdové ekologické revoluce. Čtenář má k dispozici důkaz, že to bez chemie opravdu jde, neboť jeden pán v Japonsku to zkusil a dokázal, že to funguje.

Masanobu Fukuoka napsal neuvěřitelně zajímavou a poměrně čtivou knihu o tom, jakým způsobem se dají pěstovat plodiny a zároveň, jak obohatit lidskou mysl. Každý, kdo tuto knihu přečte, bude mít jistě nutkání si jí přečíst znovu, neboť napodruhé nevkročí do stejné řeky, ale objeví v textu zase něco nového, pro sebe zajímavého.

Knihu rovněž objevil i Jaroslav Dušek, který v rámci svých besed představil jednu kapitolu knihy Revoluce jednoho stébla slámy.

Smrt půvabného média: Detektivka ze staré Vídně

Napsat komentář

Staré drožky tažené koňmi, cinkání tramvají, kavárničky, kde se podává jablečný štrůdl i Sacher dort, obří ruské kolo, počátek psychoanalýzy a nevysvětlitelná vražda! Kde tohle všechno najdeme? V nové knize Franka Tallise Smrt půvabného média, ve které nás přenáší o kousek zpátky do historie, na přelom 19. a 20. století do klasické Vídně, kde se stala na první pohled záhadná vražda. Zavražděna byla nádherná a proslulá mladá spiritistka Charlotte Löwensteinová. Byla ovšem nalezena v prázdném pokoji, uzamčeném zevnitř, bez možnosti vrahova úniku, a bez vražedné zbraně. Vyvstává otázka, kdo za tímto tajemným činem stojí. Mohly za to snad nějaké vyšší síly? Zahrávalo si mladé médium s něčím, čemu běžný smrtelník nedokáže porozumět? Anebo je podezřelý někdo z účastníků pravidelné spiritistické seance, kterou Charlotte pořádala? Nebo snad dávný milenec? To se snaží rozlousknout inspektor Oskar Rheinhardt.

Ústřední postavou ale není detektiv, jak by se dalo čekat, ale mladý psychiatr Max Liebermann, který je detektivovým blízkým společníkem. Spojuje je nejen láska k vážné hudbě, ale také touha dostat se trochu blíže k nevysvětlitelným záhadám lidské duše a přijít tak na odhalení vraha. Celá kniha se netočí jen kolem vraždy, najdeme zde hned několik dějových linek. S doktorem Liebermannem nahlédneme na první pokusy o léčbu pomocí rozhovoru a seznámíme se s počátky psychoanalýzy. Nemůže chybět ani Sigmund Freud, který se ale knihou jen zběžně mihne. Nechybí ani milostné příběhy a další záhady, které postupně vyvstávají při řešení případu.

Frank Tallis ve své knize poutavě přibližuje konec 19. století, rozvoj vědy, nových uměleckých směrů, atmosféru spiritualismu, pokroky v psychiatrii i léčebné postupy, které nám dnes připadají nehumánní, a nedokážeme pochopit, že někdy mohly přinášet úspěch. Autor popisem dialogů i míst dokázal přesně vykreslit úchvatnou dobovou atmosféru a čtenáře tak skutečně přenést na místo a vtáhnout do děje. Kapitoly jsou zakončeny napínavě a záhadně, je tedy těžké se od knihy odtrhnout. Mínusem knihy může být větší množství postav, ve kterém se dá lehko ztratit.

Dobrou zprávou je, že ani po dočtení knihy se se sympatickým psychiatrem Maxem a hloubavým inspektorem Rheinhardtem nemusíme loučit. Jedná se totiž o první díl série nazvané Zápisky vídeňského psychoanalytika. Nezbývá, než doufat, že v České republice vyjde překlad dřív, než tomu bylo u prvního dílu (originál byl vydaný v roce 2005, do roku 2011 bylo vydáno celkem 6 dílů).

Frank Tallis není jen spisovatelem, ale také klinickým psychologem, což se v jeho knihách velmi odráží. Je autorem 8 románů (např. Brány pekel), mnoha svépomocných psychologických příruček, populárně naučných knih (např. Posedlost láskou), ale i vysokoškolských učebnic. Je držitelem množství cen, včetně New London Writers‘ Award, Ellis Peters Historical Dagger, Elle Prix de Lectrices a Edgar.

Všímavost a soucit se sebou: Proměna emocí v psychoterapii

Napsat komentář

Všímavost, popřípadě mindfulness, patří v současné době k velmi skloňovaným pojmům v psychologickém prostředí. Předložená kniha využívá poznatky z tohoto přístupu a integruje je do možnosti psychoterapeutické práce s emocemi. Představuje tak možnosti, jak všímavost využít ve prospěch klientů v psychoterapii, ale i k rozvoji vlastní psychoterapeutické praxe.

Hlavní pozornost knihy je směrována k pohledu na emoce a jejich zásadnímu vlivu na psychiku, respektive psychické obtíže. Právě poznatky z oblasti psychologie všímavosti a soucitu se sebou samým (autor knihy je i autorem studií zaměřených na soucit se sebou samým) mohou být způsobem, jak s emocemi – především s pocity studu – pracovat.

Čtenáři je předkládán náhled na původ a projevy emocí, které mohou způsobovat obtíže v běžném životě. Každá kapitola obsahuje vlastní (většinou krátká, avšak ne povrchní) cvičení, které čtenář může okamžitě aplikovat a přibližovat se tak vlastnímu prožívání. Knihou prolíná myšlenka, že již samotné zaměření se na naše emoce, může naše pocity měnit – a tak i s postupným čtením knihy, můžeme získat nový náhled a nástroje pro naše běžné fungování v životě. Kniha obsahuje také kazuistiky, uvádějící typické příklady vysvětlované praxe, které pomáhají snadnějšímu pochopení i zapamatování. Pro psychoterapii také seznamuje s příklady konkrétních přístupů a intervencí, které je možné při práci s klienty využívat.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Kniha není jen prostou sumarizací aktuálních poznatků a souborem tzv. “zaručených” cvičení. Autor knihy PhDr. Jan Benda přináší řadu vědecky ověřených poznatků, které integruje v celistvý model přístupu k práci s emocemi, kdy právě všímavost a soucit se sebou samým mohou být pomocníky v psychoterapii. Je zřejmé, že autor vychází jak z vlastní zkušenosti z meditačních center, tak především z bohaté psychoterapeutické praxe s klienty. Díky tomu je patrný přínos celostního pohledu na danou problematiku, čtenář má pocit, že autor je průvodcem po cestě, ví, kdy a proč seznamuje čtenáře s určitým tématem, a postupně si tak vytváří jasnou myšlenkovou mapu.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Kniha je velmi čtivá, srozumitelná a podněcuje k naším úvahám o možnostech využití všímavosti v psychoterapeutické praxi. Kniha obsahuje nespočet odborných zdrojů, jejichž výčet by byl natolik dlouhý, že jej autor od knihy oddělil a odkazuje na internetové stránky – při letmém prolistování by se tak mohlo zdát, že své úvahy staví na pár vybraných knihách, které vytipoval jako nejdůležitější a uvedl je v rejstříku, což by však neodpovídalo preciznosti, se kterou autor k tématu přistupuje. Téměř na každé stránce jsou další odkazy pod čarou s vysvětleními, zajímavými odkazy, postřehy autora, které rozhodně nejsou jen nudnými poznámkami navíc. Celá kniha na konci obsahuje rejstřík s hlavními pojmy, které jsou v knize používány a nemusí být zcela známy – je velmi přehledný a pokud se člověk aktuálně neorientuje, může si tak velmi rychle definici osvěžit.

Z knihy budou čerpat především psychoterapeuti – jak pro sebe, tak pro své klienty, pro praxi v ní nalezne poznatky každý bez ohledu na vlastní terapeutický směr. Kniha však může být užitečná i pro ty, kteří se více zajímají o psychologii, chtějí hlouběji porozumět situacím ve svém životě a najít možný směr zacházení s vlastními emocemi.

44 aktivit pro děti s ADHD: Podpora sebedůvěry, sociálních dovedností a sebekontroly

Napsat komentář

Kniha aktivit pro děti s ADHD představuje nabídku praktických činností, které mohou být nápomocné při zvládání impulzivních projevů a podporovat zlepšování koncentrace pozornosti. Cvičení dále mohou dítěti pomoci na cestě ke kladnému a stabilnímu sebepojetí a být průvodcem v navazování vztahů s ostatními vrstevníky.

Kniha je výčtem základních hravých cvičení, které jsou strukturované do čtyř hlavních oblastí, do kterých symptomy ADHD mohou zasahovat.

První z oblastí se týká práce se sebekontrolou, na tuto kapitolu navazují cvičení zaměřená na zvládání nároků školního prostředí. Druhá část knihy se zabývá problematikou navazování vztahů s vrstevníky, na kterou navazuje kapitola o vlastním kladném sebepojetí a základní tipy, které mohou napomoci lepšímu pocitu o sobě samém.

Jednotlivé kapitoly jsou uvedeny informací, v čem dítěti může cvičení pomoci, následuje ilustrativní příběh a poté je uvedeno samotné zadání úkolu. Cvičení obsahuje většinou krátké zamyšlení nad vybraným problémem, se kterými se děti s ADHD mohou setkávat a úkol, který má dítě splnit – úkoly se od sebe liší, většinou jsou interaktivní (obsahují například obrázky, vystřihovánky, nápomocné tabulky), mohou zahrnovat i spolupráci rodičů, kteří by měli být dítěti laskavým průvodcem a oporou při procházení úkolů. Starší děti se v úkolech budou umět samy orientovat, u mladších mohou nápady z knihy využít rodiče a hravou formou je předat dítěti.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

V úvodu každého cvičení kniha postihuje jednoduchou formou podstatu problému, se kterým se dítě, případně jeho rodiče mohou setkávat. Vytváří tak konkrétní obraz toho, co se v dětech s diagnostikovaným ADHD může odehrávat, co řeší, v čem potřebují podporu, ale především, co může dítě samo udělat pro to, aby se mu dařilo lépe vyrovnávat se s požadavky okolního prostředí.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Knihu ocení především rodiče dětí s ADHD, ale i samotné děti, může se také stát oporou probíhající terapie pro psychoterapeuty. Psaná cvičení mohou využít i učitelé či odborní asistenti ve škole, kteří mají ve škole žáka s touto problematikou.

Charles Darwin: Výraz emocí u člověka a u zvířat

Napsat komentář

Myslím, že všichni nadšenci oboru svého zájmu alespoň trochu touží po čtení ,,velkých autorů‘‘. Pro psychology jde bezpochyby o Freuda, Skinnera, Banduru, Roggerse a mnoho dalších. Charles Darwin jako autor s velkým ,,A‘‘ není důležitý jen pro jeden obor, protože zásadně ovlivnil celé společenské i přírodní vědy. Čtení děl, které se staly stavebním kamenem pro vznikající teorie, má ale pár velkých nevýhod…

Výraz emocí u člověka a u zvířat je kniha, která poprvé vyšla v úplně jiné verzi a nesklidila přílišný úspěch. Zhotovení druhé verze se po autorově smrti chopil jeho syn Francis Darwin. Řídil se tužkou psanými poznámkami v první verzi s plány na úpravu a doplnil je dalšími otcovými materiály, jako byly výpisky z knih, korespondence, úvahy, pojednání a kritiky. Díky němu mohla deset let po autorově smrti, roku 1892, vyjít verze, jež byla mnohem úspěšnější.

Kapitoly by se daly rozdělit do 3 částí. První část se zabývá obecnými principy – principem účelných sdružených zvyků, principem protikladu a principem přímého působení podrážděné nervové soustavy na tělo nezávisle na vůli a zčásti ze zvyku. Druhá část se věnuje výrazům emocí u zvířat a třetí u člověka.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Osobně mi toto rozdělení vůbec nevyhovovalo, jelikož jsem se po první třetině knihy cítila být znalcem chování domácích mazlíčků, přežvýkavců, koní a dalších, ale na výrazy emocí u člověka jsem si musela ještě počkat, měla jsem z díla pocit, že jde o dvě publikace spojené dohromady. Čekání na část zaměřenou na člověka se ale každopádně vyplatilo, a to minimálně díky množství informací, které čtenáře donutí přemýšlet nad evolučními změnami, nad podobností některých zvířecích a lidských projevů a nad sociálním působením. Nestydím se ale přiznat, že jsem několik kapitol, které mě moc nezajímaly, přeskočila.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Navíc jak se dá očekávat, kniha není psána čtivým jazykem, tudíž se nehodí jako četba na dovolenou, ani před spaním. Velkou část jsem musela číst dvakrát a plně se soustředit, abych vůbec pochopila, o čem se píše. Mé doporučení by tedy směřovalo ke zkušeným čtenářům, kteří by knihu použili do nějaké práce, které zajímá historický kontext teorií emocí a pro majitele domácích mazlíčků, kteří jim více chtějí porozumět.

Mozek, duše a tělo: Neurobiologie psychosomatiky a psychoterapie

Napsat komentář

Autor knihy byl švýcarský lékař věnující se oboru fyziologie svalu a kardiovaskulárního systému, dlouhodobě a intenzivně se však zabýval též neurobiologickou psychosomatikou.

Již v úvodním slovu, které této knize věnuje Gerd Rudolf, je zmíněna nutnost dnešní medicíny, se sklonem k biologismu, zaměřit svou pozornost ke schopnosti „porozumět nemoci i zdraví v napětí, které se vytváří mezi biologickou povahou tělesnosti člověka a jeho duševní přirozeností“. Předkládaná kniha staví na biologických základech psychosomatiky a dává si za cíl vysvětlit, jak naše emoce a mysl mohou ovlivnit zdraví těla a naopak.

Kniha obsahuje veliké množství aktualizovaných zdrojů (více než 100 stran v knize) a dalších bezmála 60 stran je věnovaných poznámkám, které rozšiřují základní text. Je tedy již na první pohled patrné, že čtenář v rukou drží odborný přehled těch nejaktuálnějších poznatků ze světa psychosomatické medicíny.

Kniha je rozdělena do 7 kapitol:

  • Neuro-psychofyziologické základy
  • Fyziologie a psychosomatika chronických bolestí,
  • Jak mozek a psychika působí na srdce a krevní oběh
  • Psychoendokrinologie – stres, emoce a hormony
  • Psychoimunologie – Mozek a imunitní systém
  • Psychosomatika, psychoterapie a paměť
  • Neurální plasticita a „hovořící medicína“

Pro mě osobně byly poslední dvě zmíněné kapitoly informačně nejzajímavější a nejpřínosnější.

Z kapitoly, která se věnuje úloze paměti v psychosomatických procesech, bych zde ráda zmínila především tu část, která se věnuje roli implicitní paměti při rozvoji posttraumatických stresových poruchách nebo v raném dětství (zhruba do 4 let věku dítěte, tedy do doby, než se začnou informace ukládat do paměti exekutivní). Autor zde předkládá velmi příjemným a čtivým způsobem celou řadu výzkumů a evidence-based poznatků právě o těchto dvou způsobech kódování informací o prožitých událostech a následně se věnuje popisu, jak mohou tyto události zasahovat do našeho způsobu myšlení, prožívání a v neposlední řadě i somatického fungování.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Velmi plynule pak navazuje kapitola shrnující poznatky o neurální plasticitě – poznatky nejen o psychoterapii („hovořící medicíně“) ale i o dalších aktivitách, které způsobují změny v synaptických propojeních neurálních sítí, tedy jejich výsledkem jsou strukturální změny lidského mozku. Jedná se tak o neurobiologicky podložené důkazy o tom, že i velmi těžká traumata lze léčit za pomocí terapie.

Pokud si čtenář myslí, že drží v ruce knihu, kterou zhltne jedním dechem, možná bude trochu zklamaný. Osobně jsem musela knihu několikrát odložit a postupně se k ní vrátit. Jsem si však jistá, že držíte v ruce „poklad“, malou encyklopedii shrnutí veškerých aktuálních poznatků z oblasti psychosomatické medicíny. Text sám o sobě je pro mé účely dostatečný, uspokojí ale i náročnějšího čtenáře, a to díky dostupným poznámkám a odkazům na téměř 350 zdrojů, ze kterých může čtenář dále čerpat.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Autor zde několikrát zmiňuje nutnost medicíny brát v potaz i ducha, mysl. Osobně bych dodala, že ani psychologové by neměli zapomínat na důležitou úlohu těla v procesu terapie a nehledět na něj jen jako na zdroj nonverbálních informací, ale také jako na možného „parťáka“, kterého lze zapojit do ozdravného terapeutického procesu a zefektivnit tak průběh celé terapie.

Jak se vzájemně chápat: Generace X, Y, Z

Napsat komentář

Otázka sporů a rozdílů mezi generacemi patří k těm otázkám lidského společenství, které se datují do doby, kdy vznikla první rodina, ale mluví se o ní především tehdy, kdy se následující generace výrazně odlišují od těch předchozích, ať už v důsledku nějaké konkrétní události, nebo změnou životního stylu vlivem nových objevů. Tato kniha se zabývá generacemi 20. a 21. století, které jsou ovlivněné jak převratnými událostmi, tak dosud nejrychlejším rozvojem technologií v historii lidstva, což znesnadňuje jejich vzájemné interakce.

Monika van den Berg je lektorkou Centra andragogiky. V rámci své kariéry pracovala v poradenství, s lidmi s postižením, rodinami a dále čerpá z osobní zkušenosti s prací v korporátních společnostech, čehož využívá při hledání odpovědí na otázky soužití generací a jejich vzájemným porozuměním.

Knihu dělí do 5 kapitol, které jsou vždy uvedeny krátkým odstavcem, který představuje hlavní myšlenku. První začíná nikterak vyčerpávajícím, ale dostatečně výstižným shrnutím hlavních znaků generací, které je velice dobře propojené s historickými událostmi, jež tyto znaky vysvětlují spolu s nastíněním vývoje od „Válečné generace“ až k nejmladší generaci „Z“.

Zdroj: Nakladatelství Grada

Zdroj: Nakladatelství Grada

První kapitola zaujme především využitím studií popisujících proměny nových generací a velice výstižným určením zásadních milníků facilitujících změnu společnosti (antikoncepce, sociální sítě…) a považuji ji za největší přednost knihy.

Druhá s třetí kapitolou na sobě nechávají znát silný vliv autorčina odborného zázemí, předně její zkušenosti s technikou mindfulness. V druhé kapitole autorka věnuje mnoho pozornosti vzájemnému porozumění generací, pro což využívá teorii „U“ Otta Shramera, zatímco ve třetí kapitole navazuje systemickým přístupem, akcentací potřeby opustit minulost/učit se z budoucnosti a uměním naslouchat. Všechny teorie a přístupy jsou velmi přehledně popsány, ale zdálo se mi, že byly málo provázány s tím, čemu mají pomoci; bylo řečeno, co má pomoci, ale nikoliv jak či nedostatečně.

Ve čtvrté kapitole jsou jednotlivé generace – v první kapitole charakterizovány pomocí styčných bodů – popsány hlouběji, přičemž je zde zmíněn podle mě fascinující výzkum cyklu generací, které se dle teorie Strasse a Howea pravidelně střídají ve čtyřech fázích nazvaných podle ročních období. Dále zde autorka popisuje ideál bezvěké společnosti v opozici ke stávajícímu „ageismu“ v české společnosti.

Poslední kapitola se zaměřuje již na praktické problémy generací na pracovišti a v rodině, následované výstižným shrnutím celé knihy.

Osobně musím vyzdvihnout čtivost této publikace, jelikož se jedná o jednu z nejlépe strukturovaných knih, které jsem dosud četl. Strany na sebe logicky navazují a rozvíjí dané téma postupně, přičemž nejsou vyčerpávající. Napomáhá tomu využití odrážek, shrnutí na konci každé kapitoly v podobě hlavních závěrů, tabulka s charakteristikou jednotlivých generací a jejich časovým zařazením a dobře užívaná přirovnání. Užitečné jsou také kratičké návody nabídnuté na konci knihy; jak si psát deník – v rámci teorie „U“ – nebo cvičit mindfulness.

Zdroj: Nakladatelství Grada

Zdroj: Nakladatelství Grada

Každá kapitola také nabízí příklady z praxe, které jsou povětšinou dobře voleny a jsou dokladem autorčiných zkušeností, což však neplatí v případě řečených „fiktivních příkladů“, které se mi v několika případech zdály přehnané/nevhodně zvolené. Kromě takových příkladů mě poněkud zarazil fakt, že první kapitola knihy velice dobře vše podkládá výzkumy, ale později je jich využíváno stále méně; v případě autorkou zmiňovaných druhů inteligence IQ (obecná) EQ (Emocionální) a SQ (sociální) není jasné, z jaké teorie či výzkumů pocházejí a můžu jen předpokládat, že jsou využívány laicky. Nakonec, využité ilustrace se mi zdály příhodné pouze, pokud vyobrazovaly něco konkrétního (Krysař, Ledovec, most…), ostatní se zdály spíše „do počtu“.

Zdroj: Nakladatelství Grada

Zdroj: Nakladatelství Grada

Tato publikace zabývající se problematikou generací poskytuje jejich výborný přehled a charakterizaci, nabízí hned několik zajímavých zjištění ze současného výzkumu, stejně jako z historie a poukazuje na současné trendy v této oblasti. Kde kniha poněkud pokulhává, je snaha poskytnout způsob, jak překlenout vzájemné rozdíly, a to především kvůli nedostatečnému poskytnutí způsobu, jak zužitkovat navržené teorie, přesto se jedná o skvěle sepsanou publikaci poskytující detailní pohled na jedno z důležitých témat současnosti, které se s příchodem nových technologií bude jistě měnit dále, a tak zaslouží zvýšenou pozornost.