„… člověk může přežít pouze tehdy, když žije pro něco,“ píše Viktor E. Frankl na str. 33 souboru přednášek vydaných pod názvem „Vůle ke smyslu“ a shrnuje tak nejen základní východisko logoterapie a existenciální analýzy, ale také pojmenovává základní východisko lidského života. Život je k žití, pokud má smysl, který je jednou ze specificky lidských potřeb. Výběr přednášek Viktora E. Frankla v knize „Vůle ke smyslu“ postupně probádává co je oním životním smyslem, jakou roli hraje naše vůle ke smyslu, jak absence smyslu ovlivňuje naše životy, a jak jej můžeme objevovat a naplňovat.

V první polovině knihy Frankl zkoumá, co vše v sobě zahrnuje hledání životního smyslu: časem a pomíjejícností existence, hodnotami, odpovědností, osobní svobodou nejen od něčeho, ale také k něčemu, a také vírou a vědou a jejich dopady na poznávání, zažívání a realizaci životního smyslu. Zhruba v polovině kniha postupně přechází od teoretičtějších zamyšlení k popisu toho, co je logoterapie, z čeho vyrůstá a jaké jsou její úkoly a cíle.

V réto části knihy se dozvídáme také o terapeutických postupech, které logoterapie uplatňuje, přičemž největší pozornost je věnována technice paradoxní intence a dialogu. Tato část obsahuje také několik kazuistik, na nichž se teoretické úvahy stávají snáze uchopitelnými. V tomto ohledu jsem ocenila zvlášť kapitolu s názvem „Výňatek z poznámek k logoterapeutické léčbě“, která shrnuje osm sezení s klientem (Frankl používá termín „pacient“), a nabízí tak přehlednou ukázku procesu logoterapie a jejích účinků na klienta.

Při hledání smyslu spolu s klienty podle Frankla nelze ustrnout u diagnóz či psychologických pojmů, je třeba se s klientem setkat jako člověk s člověkem. Je tedy třeba žít vlastní hledání smyslu, abychom se mohli připojit k hledajícímu klientovi: „Neboť na otázku po posledním smyslu lidského utrpení, lidského života, nemůže být intelektuální, nýbrž pouze existenciální odpověď: Neodpovídáme slovy, nýbrž odpovědí je celá naše existence“ (str. 30). Stejně tak v knize nenajdeme návod na to, co je nebo má být smyslem života a jak rozvíjet svou vůli ke smyslu. Frankl nabízí úvahy nad těmito tématy, ukázky terapeutických postupů. Jeho cílem však není předat čtenáři návod. Naopak. Je na čtenáři, aby se zkoumal, jak tyto úvahy rezonují v jeho nitru: jaký přístup má ke své vůli ke smyslu a jak zažívá pocit smyslu ve své existenci.

Kniha rozhodně nepatří k jednoduchému čtení. Je to dáno i jejím jazykem, který odpovídá tomu, že všechny přednášky byly předneseny na akademické půdě. Přestože Frankl prezentuje své poznatky jednoznačně, jejich uchopení (a snad i pochopení) předpokládá otevřený a kritický postoj čtenáře, neboť „v životě totiž nejde o dávání smyslu, ale o jeho hledání“ (str. 27). Text vyžaduje od čtenáře nejen plnou pozornost, ale také jej nutí k hlubokému zamyšlení a reflexi témat, kterých se dotýká. Připravte se tedy na společné objevování smyslu a přemýšlení o něm spolu s autorem. Kromě trpělivého autorova vedení vám v tom pomůže také skutečně bohatý poznámkový aparát, který doplňuje vysvětlení, na něž již nebyl prostor v textu.

Hledala jsem v knize návod, jak pracovat s klienty, kterým se smysl jejich existence vytratil z dohledu. Upřímně musím přiznat, že to mi kniha neposkytla. Tím, že jsem se do knihy ponořila, jsem však dokázala začít si uvědomovat svou vůli ke smyslu, kterou jsem mohla doposud brát jako samozřejmost, protože jsem o smysl své existence doposud nemusela nijak usilovat: prostě byl, ani jsem si neuvědomovala, že je. Díky tomu je pro mě snazší “vydržet” nejistotu hledání při doprovázení klientů, když oživují svou vůli ke smyslu a hledají svůj smysl existence. Má bezradnost se proměnila v uvědomění, že mým příspěvkem k jejich hledání nejsou nové terapeutické techniky, ale moje schopnost ponořit se do hledání nejen jako terapeutka, ale také jako já.