Belgický psychiatr Dirk de Wachter ve své páté knize přichází s tezí, která není ve filozofii – jak je jejím častým zvykem – nikterak nová, nabízí však to, co se ve filozofii velmi cení, což je nová perspektiva a cesta, díky níž se k myšlence dojde. Je štěstí něco, co člověk má, co může získat nebo snad s čím se rodí, co je však podstatnější, je to něco, na co má člověk cílit či je otázka skrytá někde jinde? Tato kniha si dává za cíl tento problém rozřešit.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Dirk de Wachter je psychiatrem původem z Belgie. Mimo této knihy je dále autorem hned několika dalších knih: „Stres, trauma a disociace“; „Borderline times“; „Milovat. Nemožná touha?“ Působí jako profesor na katolické univerzitě v Leuvenu a je členem univerzity psychiatrického centra v Kortenbergu. Pravidelně publikuje oborné články a vystupuje v televizních pořadech.

Podobné knihy se velice špatně popisují, pokud nechcete vyzradit závěr, ke kterému se knížka vydává a jenž na konci nalézá. Podle mě je však užitečnější si knihu přečíst bez očekávání či znalosti toho kam ona cesta vede. Doporučuji si knihu zkrátka vzít a přečíst bez jakýchkoliv obsahových informací, a tedy sám se budu držet recenze zaměřené na formu a obsah bez vyřčení hlavní myšlenky.

V poslední době jsou nové knihy již standardně velmi dobře strukturované a tato není výjimkou; je malá a na jedné stránce se nenachází příliš mnoho textu, přičemž jsou zásadní myšlenky, které chce autor zdůraznit, zobrazeny samostatně, centrovány na střed, zvětšeny a zvýrazněny, podobně jako se to dělá u básní; tento prvek se mi velice líbí a pomůže vám snáze pochopit autora a zapamatovat si to důležité, co chce předat. Kapitoly jsou celkově tři, uvozeny uměleckou ilustrací, která velmi dobře ladí s tónem a obsahem knihy; není v nich mnoho krom centrálního prvku, jenž dává si přímo žádá rozličné interpretace.

První kapitole předchází dvě „předmluvy“ jedna věnovaná současné situaci – spolu s coronavirem – a druhá krátce pojednává o autorově otci, načež se ptá: „Jak to vlastně se vším tím štěstím je?“. První kapitola se snaží na tuto otázka odpovědět; autor se zabývá jak objektivním štěstím, tak tím prožívaným a své chápání tohoto pojmu dokládá studiemi a cituje známe filozofy a básníky. Druhá kapitola se zabývá neštěstím, kde autor mluví o úloze času, druhých lidí a společnosti ve vztahu k tomuto pojmu. Název poslední kapitoly ponechám v tajnosti, protože obsahuje právě centrální tezi knihy.

Jedná se o neskutečně hlubokou knihu, přestože stránky neobsahují mnoho textu, tak se zdají, že přetékají myšlenkami, kterým je takřka vždy věnován dostatek času; autor z omezeného prostu těží maximum. Líbí se mi, že kloubí jak důležitost vědeckého, filozofického, tak i laického (každodenní zkušenosti) poznání a velice obratně je propojuje v jasný obrázek toho, co se snaží sdělit.

Těžko se mi nacházejí nějaké nedostatky, ale pokud bych měl nějaké zmínit, tak tento: vždy, když je probíráno téma hluboké a existenciálně významné, tak mi v puse zanechávají nepříjemnou pachuť odkazy na současnou politickou situaci, především když ještě od ní neuplynulo dostatek času aby na ní mohl být vyvinut náhled a zároveň nejsou podány nestranně (byl bych raději, kdyby autor vše zmínil již v předmluvě, když mluvil o situaci s covid-19; tohoto se autor několikrát dopouští a je mi to líto, že taková dobře napsaná kniha se tomu neubránila.

Bez ohledu na onen jediný, nepříliš důležitý nedostatek, je kniha přímo plná dobře artikulovaných myšlenek svědčících o autorově bohaté psychiatrické a životní zkušenosti, a tedy jeho příspěvek do fondu filozofie štěstí považuji za velice povedený a můžu doporučit každému, kdo o téma projeví zájem.