Pohádky jsou naší součástí od nepaměti. Ostatně jsou považované za nositele tradic a hodnot společnosti. Jsou typické tím, že se předávají z generace na generaci, v dřívějších dobách pouze orální formou a od doby národního obrození už i písemně. Každý jsme v dětství měli nějakou oblíbenou, kterou jsme chtěli slyšet stále dokola. Nebyla to jen nějaká povídačka, byl to magický příběh, kde vždy dobro vítězí nad zlem a dává nám tak naději i do dalších dní. Pohádky toho ovšem mají v sobě mnohem více. Dle Marie-Louis von Franz jsou to zejména symboly nevědomí, jejichž prostřednictvím si stavíme zrcadlo. 

Marie-Louise von Franz byla blízká spolupracovnice C. G. Junga, absolvovala u něj výcvik v analytické psychologii. Již od mládí se zajímala o pohádky a jejich možný výklad, ostatně tím i proslula. Skrze studium klasické filologie se podílela na překladech některých řeckých a latinských alchymických spisů právě pro Junga.

Kniha je rozdělená do dvou celků. První část se zabývá teoretickými východisky pohádky a jejího výkladu. Autorka upozorňuje na její pravidla, odlišnost od jiných literárních útvarů a historický kontext. Principy výkladu ilustruje na pohádce Tři pírka bratří Grimmů. Následně ji propojuje se znalostmi archetypů (zejména: stín, animus a anima). Druhá část je zaměřená na konkrétní pohádky a jejich výklad. Zpočátku jsem byla zmatená umístěním poznámek pod čarou, které jsem hledala na konci knihy, kde i byly, ovšem z jiné části. Byla jsem tak podivená nad rozsáhlou chybou editorů a až dalším listováním v knize jsem objevila, že poznámky jsou umístěny na každé části celku, tedy že jsou dvakrát. Zpočátku se tedy ze mě stal nevěřící Tomáš, který byl brzy vyveden z omylu.

Autorce se nemůže vytknout její smysl pro detail v rámci důkladného rozebrání pohádek z jednotlivých částí i pohledu jejich aktérů. Z toho důvodu je kniha i celkem čtenářský přístupná. Všechna svá fakta má podložená na příkladech pohádek, které mezi sebou porovnává a vysvětluje. Považuji se za celkem zběhlou a orientovanou v prostředí klasických pohádek. O to víc jsem byla překvapená, že jsem ani jednu z uvedených ukázek neznala. Nijak to ale nebylo na škodu. Výkladem klasických, a ve společnosti více známých pohádek (Jeníček a Mařenka, Zlatovláska, Červená Karkulka), se zabývá Bruno Bettelheim ve své knize Za tajemství pohádek. Je tedy dobré, že na českém trhu máme knihy, které jsou si obsahově blízké, ale přesto jiné.

Pokud vás pohádky zajímají, stejně jako mě, neváhejte a knihy si pořiďte. Jestliže jste vlastníkem předchozí knihy autorky, která vyšla rovněž v Portálu – Psychologický výklad pohádek, tak svůj nákup zvažte. Obsahově i členěním jsou si velmi podobné. Rozdíl je v několika kapitolách, které ve starší knize pochopitelně chybí. Celkově bych ji doporučila odborné veřejnosti, která má blízko k Jungiánskému přístupu. Nabízí na konkrétních příkladech detailní rozebrání příběhu a jeho interpretaci v analytickém kontextu. Spíše než cvičebnice výkladu pohádek je to spíše příklad dobré praxe. Mám tak obavu, že laici mohou její závěry nevhodně globalizovat a zkratkovitě interpretovat ve společnosti. Budu ovšem ráda za případné vyvedení z omylu.