Nemohu se ubránit dojmu, že až příliš často a neoprávněně mnozí budoucí psychologové ohrnují nos nad filosofií. Názory jako: „Zase filozofie. A k čemu? Studujeme přece psychologii, ne? To nám k ničemu nebude“, nejsou nijak neobvyklé. A to jsme pěkně prosím studenty Filozofické fakulty! Vcelku paradox – anebo možná ne, domyslíme-li skutečnost, že řecké slovo zofos znamená temnota a jsme tudíž studenti fakulty milovníků temnoty. I proto raději volím archaičtější termín filosofie, tedy v překladu „láska k moudrosti“ (lépe to působí a u jistých nejmenovaných osob vám to přidá malé bezvýznamné plus).
Čím to je, že řada studentů je z přednášek rekapitulujících dějiny filosofie a přibližující myšlení jejích představitelů zklamaná a považuje je za zbytečnou ztrátu času? Domnívám se, že je to z několika důvodů – chybí vnímání kontextu, návaznosti a širších souvislostí. A když už náhodou výše jmenované nechybí a nespokojený student tyto věci filosofii přizná, zprudka dodá: „Ale to se nás netýká! Psychologie je empirická věda, ne přemýšlení nad nesmrtelností chrousta!“ Pravda. Ale taky nesmysl.
Rok 1879 a založení první psychologické laboratoře v Lipsku Wilhelmem Wundtem, to jsou datum a událost každému budoucímu psychologovi notoricky známé. Patří ještě s Piagetovou periodizací a převodem Z-skóru do balíčku „to musíte vysypat, i kdyby vás probudili o půlnoci“. Ponechme nyní stranou lákavou možnost pustit se do filosofující debaty o tom, proč a jestli vůbec by nás někdo měl v noci budit zrovna kvůli těmhle věcem. Budiž. Ať žije psychologie jako samostatná empirická věda! Letos slavíme 138. výročí. Je to poměrně krátká doba a současně poměrně dlouhá doba „toho všeho předtím“. Bylo by nesprávné předpokládat, že se Wilhelm Wundt jednou z rána probudil, a protože nebylo do čeho píchnout, řekl si: „Dobře, tak založím vědu o chování a prožívání člověka. Bude to věda empirická. A když to půjde všechno jako po másle, jednou budu strašit všechny studenty téhle empirické vědy u zkoušek.“
Tradice přemýšlení o člověku je patrně stejně tak stará jako lidstvo samo. Filosofové hledali (a hledají) smysl a řád světa, věcí a místo člověka v něm a mezi nimi. Psychologové dělají to samé, ale jdou dál v tom smyslu, že ti skutečně dobří v duchu vědy dokládají svá tvrzení důkazy. A to je naprosto v pořádku. Ale je dobré mít na paměti, že například empirický výzkum coby základ moderní vědy by zřejmě nespatřil světlo světa, kdyby mu teoretické zázemí nevybudovali novověcí angličtí filosofové. René Descartes vyřkl slavnou (a maturanty i vysokoškoláky proklínanou) frázi Cogito, ergo sum – myslím, tedy jsem – a změnil tak pohled na svět. Renomovaný psycholog a zakladatel afektivní neurovědy António Damasio mu o více než 300 let později argument vyvrátil v duchu poupraveného tvrzení „cítím, tedy jsem“ (svou měrou, i když nechtěně, se na tom podílel i nešťastník Phineas Gage a rozpálená ocelová trubka, která se mu prohnala mozkem).
Dalo by se uvést mnoho a mnoho případů, kdy filosofie nasytila svými náměty a východisky psychologii. A nejen ji. Tvrzení Jeana-Jacquese Rousseaua, že: „Humanitní vědy jako právo a dějiny jsou sterilní kontemplace, které jsou provozovány v šeru kabinetů,“ patrně nasytilo i některé naše politické představitele.
Snad ještě jen krátký komentář, abych dal svým rozsypaným myšlenkám nějaký rámec – filosofie umístila člověka do širokého kontextu společnosti a světa. Odvedla tím podstatný kus práce, protože člověku mohl ten který filosofický koncept poskytovat jakousi mapu v jinak nejistém prostoročase. Moderní věda, opojená svými úspěchy, vcelku přirozeně člověka z tohoto kontextu vyvedla a postavila ho proti němu, jako kdyby mohl vše okolo sebe pozorovat s odstupem a střízlivostí, aniž by se ho to přímo dotýkalo. Psychologie chtěla být takovou moderní vědou, stejně jako už předtím medicína a řada dalších. Ale zjistili jsme, že takováto extrémní stanoviska nefungují – že jsou pořád lidé, a je jich většina, kteří se ptají po smyslu, zoufale se snaží zorientovat ve světě a vztazích v něm, který se kolem nich neúprosně rychle řítí.
Tak. Nevím, jestli jsem řekl všechno, co jsem chtěl, jistě ale vím, že to, co jsem řekl, nevyznívá tak, jak jsem zamýšlel. Nevadí. Kdybyste si z tohoto textu měli odnést pouze to, že je za každých okolností důležité vnímat kontext a širší souvislosti, budu spokojený. Platí to o vztahu filosofie a psychologie stejně jako o vztahu výzkumník / předmět výzkumu, psycholog / pacient – klient.
