Domluvit se dá s každým aneb Techniky úspěšné komunikace

Domluvit se dá s každým – alespoň to tvrdí název knihy Marka Goulstona, amerického psychiatra, který pracoval jako konzultant pro firmy, jako je například IBM, Goldman Sachs nebo Xerox.  Školil také agenty FBI i policii o způsobech vyjednávání s únosci.

Goulston_přebal

Celá kniha je psána čtivým slohem, k zapojení čtenáře pomáhá i forma, kterou Goulston zvolil – promlouvá přímo ke čtenáři a vede s ním skrze knihu dialog. Vypráví příběhy, pokládá otázky a zadává úkoly. Domluvit se dá s každým (pro mě trochu překvapivý překlad původního názvu Just Listen) je psáno velmi asertivním způsobem. Autor se rozhodně nestydí za své úspěchy a nabádá čtenáře k tomu, aby se chovali podobně – dává například rady typu „Dokud jste neslyšeli ‚ne‘, řekli jste si o příliš málo.“. Na mě jakožto na čtenáře jeho styl psaní působil místy vychloubačně (každý příběh v knize končí jeho vítězstvím a na stopadesáté stránce už to na mě bylo moc). Také mě při čtení napadlo, že autor chvílemi překračuje tenkou hranici mezi vyjednáváním a manipulací.

Goulston v knize popisuje působivou škálu komunikačních strategií, které vycházejí z jeho dlouholeté praxe. Strukturuje je do devíti pravidel a dvanácti nástrojů k úspěšné komunikaci. Všechny jsou popsány jednoduše, tak, aby jim rozuměl i čtenář, který nemá v podstatě žádné psychologické nebo manažerské znalosti – například „Aby druhý cítil, že je vnímán“ nebo „Léčba empatií“. Nejedná se o nové a přelomové metody, síla knihy je v její přístupnosti širokému publiku. Škoda jen, že autor rezignoval na odbornou hodnotu knihy – citovaných publikací je jen pár, a nejedná se o výzkumné poznatky, nýbrž o inspirační citáty v úvodech jednotlivých kapitol. Jedná se o autorský záměr – už ve druhé kapitole Goulston oznamuje čtenáři, že si „nekoupil knihu, aby se díval na obrázky mozků“.

Obávám se, že čtenář, který by očekával, že se hned po přečtení stane komunikačním mistrem, bude zklamán. Myslím si, že hodně z technik, které Goulston v knize popisuje, vyžaduje zkušenost a cit, aby se neobrátily proti uživateli. Domluvit se dá s každým bych doporučil všem, kdo se chtějí seznámit nebo si osvěžit základní vyjednávací triky a dovednosti a nezaleknou se autorova průbojného stylu psaní.

6/10

Rami Shapiro: Umění milující laskavosti

Rami Saphiro je americkým rabínem a učitelem. Ve své knize vychází z judaistické myšlenky o třinácti atributech milující laskavosti. Každému jednomu z nich v knize věnuje své myšlenky, úvahy a příběhy, které nashromáždil. Protože se autor vedle židovské filosofie zabýval i zen-buddhismem, taoismem, hinduismem a dalšími směry, překračuje hranice nazírání judaismu na milující laskavost. Opírá se sice o židovský koncept, ale dále jej integrativně rozvíjí a obohacuje o myšlenky z mnoha dalších tradic. Sám na svých stránkách říká: “Náboženství jsou pro mě jako jazyky: nedá se říct, že je nějaký jazyk pravdivý nebo nepravdivý; všechny jazyky pochází od člověka; každý jazyk reflektuje a formuje civilizaci, která ho používá; …. (1)”

Shapiro_přebal

Kniha obsahuje témata týkající se vnímání sebe sama i okolního světa. Dočtete se o tom, jak autor, potažmo různé tradice v jeho očích, uvažují o laskavosti, vyrovnanosti, tvořivosti, soucítění, odpuštění a dalších. K tomu popisuje rabín Rami různá cvičení, kterým se může člověk věnovat, aby rozvíjel jednotlivé atributy milující laskavosti. Skrze knihu je cítit autorova velká pokora. Uvádí mnoho osobních příhod, vlastních poznání a ukazuje, že jako každý dělá někdy chyby.

Já jsem si z knihy spíše než konkrétní cvičení odnesla různé autorovy myšlenky, postřehy, které mi poskytly jiný úhel pohledu na to, jak se dívat na sebe a své prožívání. Rabín Rami uvádí mnoho věcí, které když si člověk uvědomí (ne ani tak na intelektuální úrovni, jako spíše prožitkově), tak se mu podle mě bude žít líp.

Myslím si, že kdyby měli o milující laskavosti psát psychologové a psychoterapeuti, napsali by velmi podobné věci, i když jiným jazykem, vycházejíce z jiných konceptů a zdrojů. Proto je podle mě přínosné si knihu přečíst. Umožňuje nahlížet na věci, které se člověk učí v různých psychoterapeutických výcvicích a vlastní terapii, z jiné perspektivy. Zároveň může být užitečná všem lidem, kteří chtějí sebe sama rozvíjet.

(1) Rabbi Rami. Rabbi Rami [Online]. Retrieved October 21, 2018, from http://www.rabbirami.com/Rabbi_Rami/Home.html

ADHD a ADD v dospívání: Dozrávání a překonávání krizí

Kniha představuje poměrně komplexního průvodce světem lidí s ADHD (porucha pozornosti s hyperaktivitou) a ADD (porucha pozornosti). Postupně velmi srozumitelnou a čtivou formou seznamuje čtenáře s tím, s jakými problémy se mohou lidé s ADHD a ADD celoživotně potýkat. Zaměření na dospívání pak umožňuje nahlédnout do toho, které potíže mohou být v dospívání výraznější než dosud, které se mohou objevit zcela nově, ale také poukazuje na to, jak může být pro člověka s ADHD nebo ADD složitý přechod do samostatného života.

Reimann_přebal

V knize se čtenář seznámí s řadou doporučení a tipů, jak dospívajícího v jeho samostatnosti podpořit a pomoci mu překonat nesnáze, které mu jeho odlišnost se svými projevy přináší. Zároveň je z knihy patrné, že ADHD/ADD může mít mnoho rozmanitých podob a projevů u jednotlivých lidí. Z knihy je tak možné získat poměrně přesnou představu o tom, že ADHD/ADD neznamená jen neposednost a problémy s koncentrací pozornosti, ale může se projevovat i jako zasněnost nebo hypoaktivita. V reálném životě se pak mohou lidé s touto diagnózou setkávat s komplikacemi nejen ve škole nebo v práci, ale také při provozu domácnosti nebo zacházení s penězi.

Velkou předností knihy je, že každý projev ADHD/ADD a každá komplikace s ním spojená je ilustrována na jednom nebo více příbězích mladých lidí, kteří se s danou těžkostí spolu se svými rodiči potýkají. Doporučení, která pak lze v knize nalézt, jsou v kontextu uvedených příběhů velmi dobře uchopitelná a přenosná do praxe. Díky příběhům je pak celá kniha mimořádně čtivá.

Troufám si tvrdit, že kniha může být velmi užitečná nejen pro rodiče dospívajících s ADHD/ADD nebo pro ty, kteří s těmito jedinci a jejich rodinami pracují. Domnívám se, že knihu ocení také studenti pedagogicky, psychologicky nebo sociálně zaměřených oborů, kterým může poskytnout velmi přesnou představu o tom, jak rozmanité mohou projevy ADHD/ADD být a jak se s nimi dá pracovat. Nakonec si řadu situací uvedených v knize umím představit i v životě rodiny s dospívajícím bez jakýchkoli diagnostikovaných obtíží. I pro rodiče těchto dospívajících mohou být situace povědomé a některé návody, jak s dospívajícím komunikovat a pracovat, mohou být velmi dobře využitelné i při zvládání dospívání a jeho nároků u těchto adolescentů.

Hlavu mírně vzhůru, ženy! Vlastní cestou k sebeúctě

ŽenyTajemné, mnohdy neuchopitelné, rozhodně často laskavější vůči druhým než vůči sobě. Záměr této knihy je přiblížit dívky i ženy k sebeúctě. Celá tato kniha připomíná ženám, že „v tom nejsou samy“ a spoustu radostí i strastí prožívají velmi podobně jako ostatní; na druhé straně vyzdvihuje nezlomný fakt, že každá dívka i žena je jedinečná a neopakovatelná.

Autorka chtěla knihou pohladit po duši. Za sebe mohu říci, že se jí to pěkně podařilo.

Kniha je určena k přečtení především ženám, psána je pro širokou veřejnost. Nemohu knihu hodnotit z odborného hlediska – věřím, že autorka tak knihu ani nezamýšlela. Jen podotknu, že pár odkazů s odbornými pojmy či slavnými odborníky autorka užila, nicméně student psychologie by neměl být zaskočen ani překvapen. Bibliografie obsahuje 12 knih a 2 internetové odkazy, z toho jsou 2 knihy autorky ze stejné edice pro rodiče a muže, z nichž doslovně cituje své vlastní myšlenky.

Ve dvanácti kapitolách se autorka věnuje ženství, vztahům, rolím ženy i očekávání na ně (i na sebe samy), ze zajímavých úhlů pohledu. Názvy kapitol napoví, čeho se týkají:

  1. Ženy ženám
  2. Ženství – co to je a kde se bere?
  3. Matka a dcera – vztahy a nevztahy a jejich důsledky
  4. Otec a dcera – jeho vliv na sebevědomí dcery
  5. Sebenaplňující předpovědi – radost, nebo starost?
  6. Buďme krásné i na čtvrtý pohled
  7. Čtyři roční období ženy
  8. Čtyři tváře ženy (a to nejméně)
  9. Dvě věty, které ničí ženy
  10. Hranice – předpoklad vlastní sebeúcty
  11. Žena je spokojená, když…
  12. Spokojenost ženy – cesta, nebo cíl?

Oceňuji, že autorka čtivě a snadno srozumitelně čtenářce (či čtenáři) zprostředkovává kombinaci odborných teorií, své mnohaleté práce s lidmi, sebereflexe a pozorovacího umu. Z odborných témat se dotkla kupříkladu 6 základních emocí, archetypů, teorie attachmentu, Golem i Pygmalion efektu i téma sociální dělohy českých autorů Chvály a Trapkové. Vedle toho tato kniha doplňuje z, dle mého názoru, vědeckého či klinického hlediska nedoceněnou spiritualitu.

Pro mě nejcennější byly kapitoly pro matky i otce, rozhodně mi daly nejvíce podnětů pro přemýšlení mé vlastní role jako dcery. Cítím se obohacena tím, co všechno mámy cítí, aniž by si to děti uvědomovaly; Jsi-li dcerou matky, pak nezapomeň, že i ona dostala tebe bez návodu, jak s tebou zacházet (s. 38). Zaujal mě i „slovník“ toho, co dcery vůči matkám říkají a jak to zjemnit a učinit laskavějším: Nenávidím tě à Mami, někdy to s tebou bylo těžké.

Z kapitoly pro otce mě inspirovalo doporučení pro dcery, ať dáváme častěji najevo svůj vděk. Postřehy pro otce dcery bych přála přečíst každému tátovi; alespoň já častokrát četla s překvapením a úžasem, jako například: Jsi-li otcem dcery, pak pamatuj na to, že si pravděpodobně nechá líbit to, co si nechala líbit její máma od tebe (s. 51).

Pár věcí bych si dovolila jemně vytknout.  Několikrát se mi stalo, že jsem se ztratila ve složitém souvětí přes 4-5 řádek. Nebo v mírně nelogické větě, která volala po doplnění několika slov, jež by ji dodaly plnější tvar i jasnější smysl. V těchto okamžicích mě napadalo: Kéž by si celou knihu ještě jednou někdo přečetl a všechna nesnadno srozumitelná místa lehce poupravil. Valná většina knihy byla čtivá a snadno pochopitelná, chybělo jen „učesání“ těchto několika míst.

Párkrát jsem také vnímala osobní názor autorky prezentovaný jako fakt. Např. věta „Přestože se v dnešní době pohlíží na přátelství žen přes jejich sexuální soužití (s. 20)“ podle mého názoru spíše odráží osobní zkušenost či názor autorky než dnešní fenomén. I když, kdo ví, statistická data na toto tvrzení těžko hledat.

Tím výtky končí, celkový dojem z knihy je pro mě jistě pozitivní. Autorka mluvila ze své dlouholeté praxe a věřím, že mnoha ženám z duše.

Poslední poznámka. Při čtení jakýchkoliv knih určených pro jednu část populace (v případě této knihy ženy) je pro mě důležité, ba kritické, jak se mluví o „té druhé části“. Tato kniha podporuje a vyzdvihuje ženství, a to bez výsměchu či snižování důstojnosti mužů. Za to má u mě autorka velké plus.

Kniha pro multipotenciály: buďte vším, čím chcete

Ptali se vás někdy rodiče nebo přátelé, kým chcete být, když jste byli ještě malí, a nedokázali jste nalézt odpověď? Pokud jste odpověď nalezli, byla jedna nebo hned několik? Zdálo se vám, že spolu nikterak nesouvisí, přesto jste se jich nechtěli vzdát? Během studia na vysoké škole jste zjistili, že vámi studovaný obor vás již nenaplňuje? Mnoho podobných otázek Emilie Wapnick podává ve své knize zaměřené na lidi, které nazývá multipotenciály.

Emilie Wapnick ve svém životě dělala mnoho věcí, ať už se zabývala hudbou, uměním, psaním, filmu a právu, a tedy není divu, že sama sebe považuje za multipotenciála. V roce 2010 založila internetovou stránku Puttylike.com, kde pomáhá multipotenciálům nalézt cesty, jak integrovat a uplatnit své mnohé zájmy.

Obecně by se dalo říci, že se jedná o příručku, kterým se v angličtině přezdívá „self-help books“. Jako taková se vyznačuje snahou vést svého čtenáře za pomocí znalostí psychologie a dalších oborů, ale především zkušeností autorky a lidí, které zpovídala k pochopení sebe sama, zlepšení seberegulace a nacházení strategií pro úspěšný postup v kariérním i osobním životě.

Jedná se o útlou knihu čítající něco málo přes dvě stě stran a strukturovanou do tří částí obecně zaměřených na zprvu obecný popis a identifikaci sebe jakožto multipotenciála (či vyloučení onoho faktu). Dále uvádí nabídku strategií pro život a nakonec zamyšlení nad možnými problémy a jejich řešení.

Forma, jíž je kniha psaná a strukturovaná je její největší předností. Již po přečtení několika prvních odstavců jsem se našel naprosto vtažen do obsahu nastíněných myšlenek a dokud jsem nedočetl celou první část, tak jsem knihu nedokázal opustit. Autorka si dala velkou práci s tím, aby jednotlivé odstavce vždy vyjádřily myšlenku a zbytečně jí nenatahovaly. Tyto pak na sebe velice plynule navazují a čtenář se najde, že po přečtení jedné strany ho zajímá, co se nachází na té druhé. Text je pak častokrát doplňován grafickými znázorněními rozpracovávaných myšlenek, které se tváří dojmem rukou rychle načrtnutých schémat, a tak ladí s celkovým hravým designem knihy; pak se tvrzení, že multipotenciálové jsou často umělecky založení, zdá být více než příhodné.

Po počátečně výborném prvním dojmu, jsem byl bohužel lehce zklamán obsahem, kdy mnohé z předkládaných myšlenek se můžou zdát zřejmé, a tak nepotřebné, zatímco některé přímo žádají o doplnění.

Hned na začátku je zde nastíněno množství označení pro multipotenciály; výrazy jako renesanční člověk nebo i banální slovní spojení jako univerzální hráč. Pak zde zamrzí, že výraz jako je „polyhistor“ – označující člověka, jenž nabyl množství znalostí z různých oborů -, zde chybí, přičemž je bez vysvětlení používán ve zbylém textu.

Část zabývající se jednotlivými strategiemi života coby multipotenciála je již o něco méně čtivý, ale na druhou stranu obsahově čtenáři asi nejužitečnější. Je zde velký apel na schopnost vést život, který je finančně zajištěn, je smysluplný a pro multipotenciála pestrý. Strategie nejsou předkládány jako hotové věci, ale jako startovní mustry, které je možné měnit a kombinovat. Na konci každé z nich se předpokládá aktivní zapojení čtenáře a využívání aktivit k vytvoření profilu dané strategie pro určitého jedince.

Jak již bylo zmíněno výše, autorka sama sebe popisuje coby multipotenciála a celá kniha je tedy prostoupena pozitivními atributy takto nastavených lidí, které zahrnují především novátorství, kreativitu, propojování oborů a schopnost vést tým různorodě zaměřených lidí. Celou poslední část naopak věnuje problémům a jejich řešením. Ty jsou tématem nejčastěji zaměřeny na sociální aspekty, výkonnost a seberegulaci.

Pro čtenáře je na konci ještě připraven užitečný přehled multidisciplinárních oborů, v nichž by se mohli najít, spolu s krátkým výčtem slavných multipotenciálů.

Celkově se jedná a velice dobře napsanou publikaci, s hravým designem a čtivou, což se od populární self-help knihy dá očekávat. Bohužel pak někdy chybí substance a poskytnuté vědecké podklady zastřešující teorie se zdají nedostatečné; kniha není určena pro odbornou veřejnost. Přesto se dá s klidným svědomím doporučit každému, kdo by se v této teorii našel a potřeboval utřídit život nebo tápe v nastavování životních strategii, což je hlavní myšlenkou a největší předností knihy.

Aspergerův syndrom u žen. Specifika, zkušenosti, postřehy i rady pro všechny, kterých se to týká

Rudy Simone, zpěvačka, textařka, spisovatelka a komička pocházející z New Yorku je autorkou pěti knih o Aspergerově syndromu. První její knížkou, jež byla přeložena do češtiny, je právě Aspergerka (v orig. Aspergirls). Tato publikace byla psána – jak napovídá její podtitul – jako posila pro ženy s Aspergerovým syndromem (dále jen AS). A právě zaměření autorky na tento syndrom u žen je tím, co dělá knížku cennou. Jak Simone v úvodu zdůrazňuje, většina projevů AS byla doposud popsána u chlapců. Některé projevy žen s touto diagnózou bývají ovšem odlišné, což vede podle jejích zkušeností k tomu, že AS bývá u žen diagnostikován později a častěji dochází podle jejích zkušeností i ke stanovení nesprávné diagnózy. Problémem bývá také to, že od dívek a žen má společnost jiná očekávání, než od chlapců a mužů, což se týká hlavně sociálních dovedností, péče o zevnějšek, projevů vzteku apod.

Simone_přebal

Na 230 stranách přináší autorka jak vlastní zkušenosti s touto poruchou, tak zkušenosti dalších žen, jež získala v řadě rozhovorů. Ve 23 kapitolách se čtenář postupně seznámí s typickými projevy AS, mezi něž patří stimming, smyslové či sociální přetížení, sebeobviňování, problémy související s hledáním vlastní identity, pubertou, vtahy a sexuálním chováním, manželstvím, dětmi, kariérou apod. Na základě vlastních i zprostředkovaných zkušeností objasňuje nejčastější příčiny autistických krizí (tzv. meltdownů), věnuje se velmi prakticky tématům deprese, výbuchům vzteku, trávicím obtížím, medikaci i téměř filozofické otázce, zda je Aspergerův syndrom postižením, nebo darem.

Kromě sdílených zkušeností se autorka obrací v každé kapitole přímo na „aspergerky“ a jejich rodiče (v částech s názvy „Rady aspergerkám“ a „Rady rodičům“), což je velmi zajímavé, protože v těchto částech jak rodiče, tak dívky a ženy samotné nejen povzbuzuje, ale představuje a vysvětluje jim také pohledy a pocity „té druhé strany“ a přidává konkrétní rady a tipy, jak zvládat různé situace. Pozitivní je, že dívky podporuje v tom, aby byly samy sebou, ale otevřeně jim sděluje také to, jak jim získání určitých (např. sociálních) dovedností a zkoušení nových věcí usnadní život a pomůže řešit mnohé ryze praktické problémy související jak se vztahy, tak také s financemi, osamělostí, rodičovstvím apod. V příloze knížky navíc najdeme podrobný seznam rysů AS u žen i přehled největších rozdílů v projevech AS mezi muži a ženami.

Kniha Aspergerka není příběhem, který by čtenář přečetl tzv. jedním dechem, ale spíše publikací, která mnohé vysvětlí či alespoň přiblíží a nad níž je nutné přemýšlet. Přínosem je jak pro samotné aspergerky, kterým pomůže mnoho pocitů, problémů i situací nejen pojmenovat, ale také jim naznačí možné východisko, tak také pro rodiče dětí s PAS, psychology, terapeuty, učitele i vychovatele. Pomoci může všem, kdo se setkávají s lidmi, u nichž byl AS diagnostikován či u nichž je podezření na tuto diagnózu. A to je přínosné, neboť nedostatek porozumění a informací v rámci společnosti jsou spolu s předsudky tím, co lidi s PAS i jejich blízké nejvíce trápí.

Dialog s nevědomím, práce s metodou voice dialogue

Kniha Dialog s nevědomím se vrací k technice, která sice vznikla již před 40 lety, psychologové a terapeuti ji však hojně využívají dodnes. Pokud chcete odhalit základy metody voice dialogue a přijít na to, co lidmi hýbe z nevědomí, rozhodně byste po této knize měli sáhnout.

Ress_přebal

Oba autoři metodu voice dialogue ve své práci využívají a kniha je tedy protkána nejrůznějšími příklady z jejich praxe. Radim Ress se věnuje zejména systemickým konstelacím a metodu voice dialogue spojuje s prací na vícegeneračních traumatech. Dlouhá léta žil v Rakousku a nyní působí v České republice. Alexander Reichers pracuje jako kouč v Mnichově a zabývá se především osobnostním rozvojem manažerů. V tomto kontextu používá práci s nevědomím jako trvalou součást seberozvojové práce jeho klientů.

Kniha velmi důkladně rozebírá metodu voice dialogue od jejích úplných základů a popisuje širokou škálu využití a uplatnění této metody. Autoři knihy ukazují, jak se nevědomí zobrazuje v podobě vnitřních postav, které jsou předlohou pro vzorec lidského osudu.

Text je protkaný citacemi z původních děl, což jako čtenář velice oceňuji. Lépe jsem si díky tomu dokázala představit, jak metoda vznikala a čím se její autoři inspirovali. Místy však citací bylo až příliš a text tak působil poměrně chaoticky a neuspořádaně. Vytknout bych chtěla také nepřehlednost obsahu, kde se témata překrývají a opakují se. Dá se podle něj těžko zorientovat, pokud v knize hledáte pouze nějakou konkrétní informaci.

Velkým plusem knihy jsou již zmíněné příklady z praxe autorů, ukázky využití metody v přímé práci s klienty a závěrečné kazuistiky, které poměrně podrobně čtenáři ukazují použití metody u konkrétních klientů. V rámci kazuistik oceňuji i shrnutí na konci každé z nich, kde se autoři vracejí k teorii, uvedené na začátku knihy a propojují ji s praktickými ukázkami.

Knihu bych doporučila především studentům a odborníkům v oblasti psychologie, kteří se o tento způsob práce s klienty zajímají. Pro laiky může být místy opravdu špatně čtivá a nepřehledná, obsahuje také mnoho odborných termínů. I mně se kniha chvílemi četla obtížně. Text je však přehledně členěn do odstavců a dá se tedy v knize vracet k tomu, co třeba během prvního čtení nebylo úplně jasné. Jako nejužitečnější část knihy vnímám závěrečné kazuistiky, které na praktických případech vysvětlují teorii uvedenou v první části knihy.

Elias Hirschl: Stovka černých šicích strojů

Stovka černých šicích strojů je kniha od rakouského autora Eliase Hirschla. Ten se již stihl, i přes svůj nízký věk, v Rakousku proslavit nejen jako spisovatel, ale také jako autor slam-poetry a hudebník. Hravá práce s textem a humor na hranici absurdity dodávají jeho tvorbě jednoznačnou osobitost.

Hirshl_přebal

Kniha nahlíží do světa mladíka, který po maturitě začne pracovat jako civilkář v chráněném bydlení pro lidi s duševním onemocněním. Skrze hlavní postavu se před čtenářem postupně vykresluje svět všech jeho obyvatel a zaměstnanců, stejně jako civilkářův destruktivní vztah s přítelkyní. O obyvatelích chráněného bydlení se dozvídáme jen to nejzajímavější, nejvíce absurdní, pro všední chvíle a situace není v knize místo. Až by se zdálo, že mezi jednotlivými eskapádami nájemníků není ani minuta oddechu.

Text je členěn do poměrně krátkých kapitol a každá z nich působí trochu jako samostatná humorná povídka z prostředí chráněného bydlení. Autor experimentuje s formou jednotlivých kapitol, střídá se vyprávění z pohledu civilkáře s popisem ve třetí osobě, jiná scéna je pouhým záznamem rozhovoru nebo zápisem z denního protokolu. Přesto na sebe nakonec vše navazuje a celek přináší další rozměr. Kniha ohledává rozdíl mezi rozumem a bláznovstvím a lehkovážně balancuje na hranici mezi realitou a fantazií.

Stovka černých šicích strojů je hravá knížka, která si neklade za cíl převyprávět reálný příběh. Spíše působí jako satirické nahlédnutí do světa mladého muže, který se potácí ve svých vlastních problémech a fantaziích a naráží na těžkou realitu dospělosti. Kniha rozhodně není dobrým studijním materiálem pro pochopení života lidí s duševním onemocněním, naopak se jí dá vytknout určité podporování stereotypů o pomatených bláznech bez náhledu na realitu. Na druhou stranu, pokud bude přijata s nadsázkou a humorem, může být příjemným pobavením pro každého, komu je téma duševního zdraví blízké.

Zdravé emoce pěstujme a hýčkejme, Karel Nešpor ukazuje jak na to prakticky a jednoduše

Nová kniha psychiatra Karla Nešpora Jde to i s úsměvem nabízí povídání ke zlepšení nálady, praktické rady ke zkoušení zdravých emocí a spoustu podnětů k zamyšlení, které nám mohou pomoci zvládat dnešní uspěchaný život.

Karel Nešpor je známý psychiatr zabývající se léčbou návykových nemocí, má dlouholeté zkušenosti z působení v Psychiatrické nemocnici Bohnice a je také autorem mnoha odborných i populárně naučných knih o sebeovládání, bolesti či o rizikových emocích.

Kniha Jde to i s úsměvem se zabývá těmi zdravými emocemi, jako je vděčnost, laskavost, pohoda, spokojenost či důvěra. Obsahuje mnoho krátkých příběhů, zamyšlení, postřehů, které nám mohou pomoci nahlédnout na některé situace z jiného úhlu nebo se zamyslet nad jiným způsobem jejich řešení.

Součástí knihy jsou i postupy, rady a návody, jak zachovat klid, jak mít nadhled, jak nereagovat ihned, jak rozpoznat spouštěč po bažení a zvládnout ho. Celá kniha je napsána velmi srozumitelně, jednoduše a velice mile a laskavě, což je autorův rukopis, který dokáže zpříjemnit leckteré každodenní starosti.

Mimoto se člověk dozví informace z léčby návykových nemocí, především alkoholismu a drogové závislosti. Autor se mezi řádky zmiňuje o problematice poruch paměti nebo o regeneraci mozku při abstinenci. Často také zmiňuje různé poznatky z východních kultur, protože se vedle své profese věnuje i józe, relaxačním technikám a meditaci.

Kniha se hodí každému, kdo se ve svém životě potýká se stresem, starostmi a problémy, u kterých má pocit, že je nedokáže zvládat a hledá způsob, jak si život zpříjemnit. Jde to totiž i s úsměvem.

– „Někdo přijde a chce nemožné. Když mu vysvětlím, že to nejde, začne mi říkat jízlivosti a urážet mě. Co byste v takové situaci udělal vy?“

– „V duchu ho politujte a dejte si pozor, aby se emoční infekce nepřenesla na vás.“

Když už na ničem nezáleží: rádce pro dospívající s depresí a poruchami nálad

Kdo by neznal Nirvanu a smutný osud Kurta Cobaina – frontmana jedné z nejslavnějších skupin, který v důsledku závislosti na omamných látkách a vleklé deprese ukončil svůj život. Verzí tohoto příběhu je nesčetně a jeden z úhlů pohledu nabízí i kniha Když už na ničem nezáleží, kterou stvořila sestřenice výše zmíněného hudebníka – Bev Cobain.

když už

Kniha si klade několik cílů. Jedním z nich je přiblížit dospívajícímu jedinci, co je vlastně deprese, jaké mohou být příčiny, druhy deprese, jak deprese souvisí se sebevraždou či zneužíváním návykových látek. Předložená publikace boří zeď mlčení a vyvrací mýty točící se kolem této problematiky. Dalším úkolem je názorně předvést, že v tom potencionální „depresivní“ čtenář není sám. Hlavním cílem autorky však zůstává přání, aby osoba, jež si příručku přečte, dokázala včas rozpoznat příznaky deprese (u sebe i ostatních) a vyhledala odbornou pomoc (pro sebe či druhého).

 

Jako krizová interventka velice oceňuji „normalizaci“ emocí a práci s nimi – přečtené řádky jednoznačně říkají, že cítit smutek, vyčerpání, vztek i sklíčenost je normální a běžná součást lidského života. Zároveň je srozumitelně vysvětlení rozdíl mezi krátkodobou situací (aktuální náladou) a vleklým stavem (dlouhodobou depresí). Naopak se zamýšlím, zda je efektivní každých zhruba pět stránek opakovat magickou formulku o tom, je naprosto nezbytné, aby se teenager s depresí ihned svěřil dospělé osobě, které důvěřuje. Samozřejmě smekám klobouk před množstvím kontaktů (dokonce do českého vydání byly zařazeny kontakty na české instituce) a návodů, jak situaci řešit, ale přehnaně opakovaná věta o svěřování dospělému mě brzy začala odrazovat od realizování tohoto jistě užitečného doporučení.

 

Bev Cobainová se maximálně snaží přizpůsobit svůj jazyk a přístup dospívajícímu klientovi. Používá přirozené pojmy na místo odborné terminologie, využívá konkrétních příkladů a především autentických kazuistik jedinců, jež si obdobnou situací prošli. Důležitá fakta se tak prolínají s příběhy „obyčejných“ lidí. Předkládá jednoduché tipy, které se dají uskutečnit ihned po odložení knihy na noční stolek. Mluví otevřeně, bez zbytečných „tabu“ a promlouvá přímo ke čtenáři jako by s ním vedla dialog v ordinaci. Zmiňuje i překážky na cestě k odborné pomoci a předchází jim opět souborem návrhů a doporučení. Vše je velice konkrétní a praktické, což člověk s poklesem energie a neschopností uvažovat v jiném než depresivním modu jistě docení.

Celkově na mě kniha působí jako zjednodušená encyklopedie o depresi s cílovou skupinu – dospívající. Na závěr stojí rozhodně za zmínku, že autorka se pokusila vytvořit síť podpory pro tuto skupinu lidí (kontakty na linky důvěry, krizová centra, doporučení na další knihy, apod.) namísto konkurence či povyšování své knihy nad ostatní.

Jan Houkal: Mé všechno volá k Bohu

If you want to make God laugh, tell Him about your plans.“ Woody Allen

Upozornění č. 1: Tato recenze nepojednává o morfologii či sémantické analýze, ale ruku na srdce, Vy víte, že na začátku bylo slovo… Při bližším prozkoumání (Jan 1,1) bychom zjistili, že to slovo bylo u Boha, a to slovo bylo Bůh.

Upozornění č. 2: Ministerstvo varuje, četba knih vážně škodí Vaší ignoranci a ignoranci lidí ve Vašem okolí.

Upozornění č. 3: Tato kniha je určená pro všechny, kteří v něco věří. Neboť, jak říkal i zarytý ateista Stephen Hawking: „Remember to look up at the stars and not down at your feet. Try to make sense of what you see. Be curious. And however difficult life may seem, there is always something you can do and succeed at. It matters that you don’t just give up.”

Houkal_přebal

…a pokud jste tedy i Vy zvídaví, zajímáte se o způsoby, jak se postavit k problémům a nepřestáváte věřit, můžete se zkusit začíst do stránek, z nichž lze načerpat mnoho inspirace a odvahy.

Výraz „logos“ v sobě ukrývá hned několik významů, můžeme ho překládat také jako „slovo“, anebo „smysl“. Jan Houkal ve své knize Mé všechno volá k Bohu, píše o sedmi smysluplných slovech, která jsou v každém z nás. A současně v každém trochu jinak, v někom lehce podřimují, v jiném křičí. Každopádně všichni jsme, myslíme, rozhodujeme se, trpíme, vztahujeme se, hřešíme a doufáme. Každému jednotlivému tématu je pak věnována samostatná kapitola.

Publikace mile provází po úsecích Písma, najdete zde mnoho odkazů a myšlenek, přičemž autor přibližuje „nahlédnutí vlastního bytí“ skrze římskokatolickou víru. Slovíčkaření se pro tuto chvíli můžeme vzdát – není důležité, jak budeme říkat tomu, co nám má pomoci naplnit životní poslání.

Nebyla by to pořádná knížka, kdyby se nedostal ke slovu Descartes, anebo jiní klasici: Buber, Akvinský, Exupéry, Newman, či Stoikové… i na ty dojde. Právě Stoici učili o dosažení stavu „nevášnivosti“ (řecky apatheia), která by měla umožňovat pravdivě poznávat realitu. Abychom poznali sebe, Boha, a nakonec i Boha v sobě, bude potřeba se oprostit od všeho zbytečného. Zjednodušení vlastního života ovšem neznamená osekat z něj krásu, užívání si radostí, prožití bolesti, či zbavit se poznávání idejí… Tajemství spočívá v zachovávání střídmosti. Extrémní intenzita a žití extrému zpravidla nevedou ke šťastným koncům. Střídmost nám pomáhá k soustředěnosti, sebereflexi, a v křesťanském pojetí je i předpokladem k nalezení Boha ve vlastním nitru. To ale od nás bude vyžadovat neřešit nedůležité, umět nalézt nadhled, vnitřní klid a rovnováhu.

Pojďme skončit, jak jsme začali, citátem. Tentokrát výňatkem z knihy, která obsahuje sice i spoustu latinských částí, a uznávám, že psát latinské výroky je nebývale cool, (protože latinsky zní důležitě i „kuře na kari s rýží“), ale vraťme se k originálu, tedy češtině: „Ve vztazích žijeme, pohybujeme se, jsme a nemůžeme bez nich být. Proto také vnímáme jejich sílu, krásu, moc, a zároveň křehkost a složitost. A o to přece jde. Proto je láska nejvyšším Božím darem, o který máme usilovat. A tak zůstává víra, naděje a láska – ale největší z té trojice je láska.“

kostel

Kostel Nejsvětějšího srdce Páně, foto: Terezie Zuntychová

Přechodové rituály: systematické studium rituálů

“A jsou zde neustále nové a nové prahy, které je třeba překračovat, práh léta nebo zimy, ..měsíce nebo noci, práh narození, dospívaní nebo zralého věku, práh stáří, práh smrti, práh jiného života – pro ty, co v něj věří.”

Knížka pojednává o teoretickém a historickém pojetí přechodových rituálů. Jedná se o celkem útlou, ale hutnou knížku. Je v ní spousta příkladů a popisů různých rituálů a společenství. Publikace je vhodná, pokud se čtenář chce dozvědět o různých typech rituálů, vidět určité srovnání a zamyslet se nad tématem v jeho teoretické šíři. Zvláště dobře je zde vidět jejich velká rozmanitost a různorodost, ale i překvapivé podobnosti jednotlivých rituálů a oblastí mezi rozdílnými skupinami. Vedle sebe se tak ocitají rituály z Austrálie, starého Říma či křesťanské Evropy. Text je starý kolem sta let a jejím autorem je francouzský religionista a etnolog Arnold van Gennep.

Prvních pár stránek knížky mě překvapilo, poněkud nepříjemně, v tom, jak je knížka teoretická. Poté jsem se do ní ale začetla a našla jsem spoustu látky k inspiraci, a to i z psychologického hlediska.

Samotné zamyšlení se nad přechodovými rituály a jejich rolí je fascinující. Dá se v nich vidět oslava změn, které čekají každého v rámci jeho života. Minulé kultury tyto přechody uctívaly a prožívaly často veřejněji než my teď. Tato kniha mi tento aspekt mnohem víc zvědomila a ukázala ho na desítkách případů.

Na začátku je načrtnuté základní dělení a poté následují jednotlivé kapitoly, věnující se základním oblastem, jako jsou “Těhotenství a porod” či “Iniciační rituály”.

Autor klade velký důraz na sekvence rituálů – zaměřuje se tedy na popis činností či obřadů tak, jak jdou za sebou. Vymezuje se tak vůči vytržení a zkoumání jen jednotlivého rituálního aktu (např. přestřihnutí pásky), byť může být vrcholem obřadu a nejvýraznějším prvkem. Věnuje velkou pozornost tomu, co se děje před ním i potom. Každé části rituálu věnuje stejnou pozornost. To mu pomáhá nacházet podobnosti rituálů tam, kde je jiní přehlédli.

Přechodový rituál předkládá jako uskupování různých rituálů odlučovacích, pomezních a slučovacích. Na konkrétním příkladu iniciace jinochů v indiánském kmeni to mohlo vypadat takto: odlučovací rituál – ostříhání vlasů a odchod od rodiny; pomezní r. – pobyt mimo kmen, ve zvláštní chýši či v lesích; slučovací r.- tetování, příslušící dospělému a tím začlenění do dospělé společnosti.

Slovy autora: “Pro skupiny, stejně jako pro jednotlivce je žití neustálé rozpadání a obnovování, neustálé změny stavu a podoby, umírání a znovuzrozování”. Pod tyto procesy spadá pro autora – a společnosti, které pro ně měli zvláštní rituály – i střídaní dne a noci, stárnutí či formování rodin (někdo odchází, někdo přichází, mnoha způsoby).

Chci tedy podpořit potenciální čtenáře v tom s knížkou chvilku vydržet. Mně přišla inspirace v podobě funkce a ohraničování přechodových rituálů nakonec velmi přínosná. Rituály přeci sloužily mnohým společenstvím k přechodům z jedné významné etapy do další – ať se už jednalo z dětství do dospívání; z prvního porození dítěte zpět do běžné společnosti či z jednoho území do druhého.

Autor předkládá nashromážděná fakta z množství zdrojů, dává je do souvislostí a nastiňuje jejich zařazení. Naopak v knize čtenář nenajde dlouhé psychologické rozbory, tím méně návod pro osobní použití. Autor se občas, i když velmi zřídka, dotkne i “dnešní doby”, což nicméně znamená přelom 19./20. století a Francii. Čtenář tedy nenajde logicky nic o dnešních podobách rituálů či cokoliv z České republiky.

Nejedná se úplně o jednoduchý text, zároveň je ale poté, co si čtenář zvykne na autorův styl celkem čtivý. Mírně, ale ne přehnaně, rušivé může pro čtenáře být vymezování se vůči jiným autorům a etnologům z konce 19. století, ale vyskytuje se převážně jen v závěru knihy a občas slouží jako podklad pro zajímavé postřehy autora.

Pro psychology, stávající i budoucí, chci vypíchnout, že autor klade silný důraz na jednotlivce a na transformační procesy, kterými prochází a způsoby, jak se s nimi vyrovnává okolí. Spousta rituálů mi takto skrz psychologizující optiku připadá jako prostor a způsob si začlenit životní změny a potenciálně náročné situace.