Archiv štítku: psychické poruchy

Deprese, panické ataky, PPP: XIV. část

Když život ztrácí barvy aneb o depresi

Sadness, Mental, Sad, Depression, Depressed, StressLidé s oblibou říkají, že mají „depku“. Ale proč není „depka“ skutečná deprese?
Vybavuji si telefonát kamarádky, která mi říká, že má „depku“, protože se pohádala s přítelem. „Depku“ má také student, který se musí učit. Skutečná temnota však leží jinde.

A kdo trpí opravdovou depresí? Jednou z nejgeniálnějších knih, která popisuje skutečnou tíhu deprese, je kniha od Williama Styrona – Viditelná temnota: Memoáry šílenství. „Zpomalená reakce připomíná ochrnutí, duševní energie je přiškrcená na minimum. Nakonec je zachváceno i tělo, z něhož jako by vytekla všechna míza.“

„Při depresi tahle víra v osvobození, v možný návrat k původnímu stavu neexistuje. Bolest nepolevuje a pacientův stav činí nesnesitelným vědomí, že žádná pomoc nepřijde – ani za den, ani za hodinu, ani za měsíc nebo za minutu. Pokud dojde k nepatrnému zlepšení, pacient ví, že je dočasné; bolesti se objeví zas. Tahle beznaděj deptá duši možná víc než bolest sama. Během dne se nerozhoduje – jako při normálním chodu věcí – mezi situací nepříjemnou a situací příznivější, mezi starostmi a relativní pohodou, mezi nudou a činností, je pořád jenom bolest a bolest.“

„Pacient trpící depresí je jako „raněný schopný chůze“, kdy se dostává do nesnesitelných situací ve společnosti i doma v rodině. Musí se tvářit – navzdory mučivé úzkosti, která mu sžírá mozek – přibližně tak, jak se za normálních okolností ve společnosti očekává. Musí se pokoušet společensky konverzovat, odpovídat na dotazy, zasvěceně přikyvovat nebo vraštit čelo a – Pane Bože! – dokonce se usmívat. Přitom každý pokus říct pár slov je strašným utrpením.“

Reakce okolí bohužel většinou na celkovém stavu moc nepřidají. Vždyť přece:

  • depku má občas každý („ale prosím tě, já jsem měla teď taky depku“)
  • nesmíš se tomu tolik poddávat
  • optimistické fáze na téma „vzmuž se“, „když se chce, tak to jde“
  • ten, kdo mluví o sebevraždě, to nemyslí vážně („o tom už nikdy nemluv“)
  • to je jenom v tvé hlavě, jdi něco dělat
  • jdi se rozveselit, pusť si komedii

Realita deprese

Deprese je dlouhodobě zhoršená nálada, kterou provází pocity beznaděje, nicotnosti a bezvýchodnosti. Nemocný je paralyzovaný svojí vlastní apatií a nezájmem o věci, které ho dříve těšily. Ztrácí zájem o cokoliv v jeho okolí. Jediné, po čem touží, je prospat celý den. Bohužel mívá problémy s usínáním nebo se naopak budí velmi brzy. Pociťuje obrovskou únavu, protože ani celodenní spánek pro něj není odpočinkem. Nemá sílu dělat ani tu nejméně náročnou činnost. Nemůže se soustředit na běžné činnosti, i ta nejobyčejnější aktivita je pro něj obrovskou zátěží a vyžaduje veliké sebezapření. Člověk v depresi nezvládá někoho „dlouho“ poslouchat, ač se jedná o několik málo minut. Někdy nedokáže vstřebávat informace už při prvních slovech – jeho mozek toho není schopen. U závažnějších forem deprese začíná mít problém se základními věcmi, jako je hygiena, jídlo či pití.

„Bože, je tohle konec? Nemám sílu – ani psychickou, ani fyzickou. K čemu je tento svět? Chci jednu věc v životě jednoduchou. Je mi strašně, chci jen ležet a křičet. Vykřičet, jak hrozně se cítím. Kde jsem jen udělala chybu? Proč je mi se sebou tak hrozně zle? Co jsem si udělala? Je mi z ničeho nic neuvěřitelně úzko, úzko ze života. Nemůžu se nadechnout, nemůžu dýchat. Bude mi ještě někdy vůbec dobře? Už mě nebaví se pořád usmívat a být optimistická. Nechci nic řešit, chci jen tak BÝT. A teď tu jen tak sedím a brečím nad svým životem. Pláču, protože mi je všechno tak moc líto…
Co když taková budu celý život? Všichni mě chválí, ale proč cítím pravý opak?“

Nebát se požádat o pomoc

Ačkoliv jsem si na vlastní kůži vyzkoušela odsouzení druhých lidí, kteří mi sdělili, že si mám jít do léčebny, protože je moje problémy absolutně nezajímají a že je to moje věc, nepřestala jsem věřit v to, že se mi dostane pomoci a pochopení, když o to požádám.

Prvním krokem je návštěva psychiatra. Je nutné se odpoutat od předsudků společnosti, že budete „nadopovaní“ antidepresivy. Antidepresiva nezpůsobují stavy euforie, při kterých budete mít pocit, že na světě není problém, pouze se budete dívat na věci s větším nadhledem a nebudete zahrabaní na dně své deprese. Léčba může trvat několik měsíců nebo let, proto i když se člověk cítí lépe, neměl by ji přerušovat a klást si vysoké cíle. Stav se kvůli tomu může opět zhoršit. Je proto důležité důvěřovat svému lékaři.
Dalším krokem je dlouhodobá psychoterapie, která pomáhá řešit situace v životě nemocného a napomáhá odhalení příčin jeho psychického stavu.

Jak mohou pomoci blízcí lidé?

  • Podporou v léčbě a vyvarování se předsudkům společnosti.
  • Pochopením a v první řadě bezpodmínečnou láskou.
  • Vyhnout se kritizování a „povzbudivým“ výrokům: „Vzchop se! Bojuj! Když se chce, tak to jde! Nebuď líný! Snaž se!“
  • Nepodceňováním slov nemocného o sebevraždě – může se jednat o skutečné volání o pomoc, které mohou zrealizovat.
  • Přijetím faktu, že deprese je nemoc jako každá jiná.

Deprese, panické ataky, PPP: XI. část

Strach

tree animal forestNejsilnější emocí je pro mě jednoznačně strach. Strach ve všech podobách. Od obyčejných obav přes úzkost až k panické atace. Mám strach z neúspěchu, ale také z úspěchu. Mám strach z chaosu i řádu. Mám strach z nemoci i uzdravení. Mám strach ze života i ze smrti. Mám strach z únavy i odpočinku, ale nikdy jsem před nikým neřekla: „Jsem unavená, potřebuji pauzu,“ protože MÁM STRACH ZE SVÉHO STRACHU.

Tento týden jsem poznala jaké to je, když cítíte totální vyčerpání – jak fyzické, tak psychické. Tělo je tak zesláblé, že už nemůže dál a máte pocit, že už neuděláte ani krok. Psychika je tak rozhozená, že nedokážete na nic myslet. Odjakživa jsem taková, že chci být vším a být ve všem nejlepší. Zároveň ale mám ze všeho naprosto protichůdné pocity. Jak jsem již psala, mám strach z neúspěchu i úspěchu. Zoufale se snažím najít své místo na světě. Chci vědět, že moje existence má nějaký smysl a já si tedy zasloužím tu být.

Mám strach z chaosu i řádu. Odjakživa jsem velmi systematický typ, což mě postupně začalo svazovat. Přicházející úzkosti byly následkem mojí striktní kontroly a organizovanosti. Začala jsem s nimi tedy velmi intenzivně bojovat. Nyní, když své úzkosti zvládám lépe, jsem dostala strach z chaosu. Z nekontrolovatelnosti mého života. Moje psychika zoufale volá po dřívější kontrole sebe sama a já se zuby nehty držím, abych tomuto úpěnlivému volání nepodlehla znovu.  A právě v této chvíli přichází to známé tiché volání – volání anorexie.

Uzdravení vs. nemoc. Uzdravení je pro mě něco jako vyskočení z bludného kruhu, vyproštění ze spárů démona, který žije v mojí hlavě. Je velmi paradoxní, že vždy, když se mi začalo dařit lépe, tak jsem se uzdravování zalekla a ihned se vrátila ke svým nemocným zvykům a rituálům. Pokud jsem se v léčbě posunula o dva kroky směrem vpřed, hned jsem se vrátila o deset kroků vzad. Čeho se tolik bojím? Možná toho, co by bylo bez anorexie? Celých 5 let mi dává náplň mého života.

Girl, Water, Fear, Black And White, Dam

Nicméně pokaždé, když si uvědomím, co všechno mi anorexie vzala (a bere!), je mi neskutečně do pláče. Je mi do pláče, protože vím, že bych moc ráda žila normální život bez všech omezení, které díky anorexii mám. Koukám se na koláč, který pekla mamka a je mi vnitřně neuvěřitelně úzko, protože si uvědomuji, že o toto všechno díky nemoci přicházím. Začnu přemýšlet o svém chování a jsem z toho velmi zmatená. Co jsem já a co je anorexie? Začínám se v tom ztrácet. Mám pocit, že už neznám ani samu sebe.

Jak jsem již několikrát zjistila, i přes všechny překážky, mi na životě záleží. Mám však pocit, že nevím, jak žít. Nikdy jsem nesnášela dobře mezilidské vztahy, které jsou plné zášti, lhaní, závisti a křivosti. Dodnes nechápu, jak se lidé k sobě chovají. Bývalo mi z toho velmi smutno, ale na druhou stranu jsem pochopila, že jsou tu také ti, kteří vás budou milovat za každé situace, a já se jim to každým dnem snažím oplatit. Nicméně stále mám strach, protože nevím jak zvládnout život. Jak se postavit překážkám, které nám život dává? Na jednu stranu jsem velmi dospělá, na druhou jsem pořád to malé dítě, které si neví rady, a proto se zuby nehty drží něčeho, co mu napomáhá situaci zvládnout – mentální anorexie.

Vždy jsem o sobě říkala, že jsem velmi aktivní člověk. Téměř se nezastavím, mám milion aktivit, které musím (jak jinak) zvládat perfektně. Občas si kladu otázku: „Jak dlouho takové tempo ještě vydržím?“. Bojím se polevit, protože mám pocit, že nejsem dost výkonná. Úspěšní lidé jsou přeci vytížení, no ne? Dnes jsem si ale uvědomila, že mám strach z únavy i odpočinku. Odpočinek pro mě znamená zvolnit, zpomalit, zastavit se. Zastavit se a pouze existovat. Jediné, po čem toužím je, mít klid.

Jsem ze sebe zmatená, ztrácím se sama v sobě. Ztratila jsem se již dávno, a nyní krkolomně hledám cestu zpět. Proč se mi to tedy stále nedaří? Co se ještě musí stát, aby do sebe vše zapadalo a já konečně zjistila odpovědi na všechny výše položené otázky? Není příliš brzy ptát se v 19 letech po smyslu života a existence? Proč tolik potřebuji najít své místo na světě?

Deprese, panické ataky, PPP: X. část

Zdání klame

Bio word made of organic sproutsJe velice jednoduché oklamat okolí, a jak jsem již zmínila, tak také samu sebe. Již od úplných počátků mého onemocnění se setkávám s reakcemi typu: „Ty jsi pořád tak pozitivní!“, „Jak to děláš, že jsi tak optimistická?“, „Je skvělé, že se tak snažíš, určitě to překonáš!“, „Vidím, že se CHCEŠ vyléčit.“ Realita je bohužel většinou někde úplně jinde.

Anorexie vás naučí, jak dokonale oklamat lidi, ba je dokonce přesvědčit, že se snažíte a daří se vám lépe. Tato velká lež začala již před 5. lety, kdy jsem dokázala naprosto beze stop zamaskovat fakt, že téměř nic nejím. Všechno jídlo bylo snězené (popravdě spíš vyhozené či schované), já jsem byla pořád plná energie a optimismu, alespoň tehdy, když jsem byla mezi lidmi. Celé dny jsem dokázala být aktivní, školu zvládat na samé jedničky a ještě se u toho tvářit, že mě to nestojí žádnou námahu. Tak jsem si sama kolem sebe upletla síť, ze které se mi později velice těžko rozmotávalo. Tuto masku jsem dříve nebo později stejně musela odhodit.

Po celou dobu mě lidé viděli jako silnou, nezávislou a ambiciózní dívku, která zdánlivě neměla problém. A pokud bych ho měla? Tak ho přece vyřeším sama, protože žádnou pomoc nepotřebuji. Ve skutečnosti jsem netoužila po ničem jiném, než aby mi někdo podal pomocnou ruku. Tolik jsem potřebovala náruč a lásku. Nejhorší na tom celém byla SAMOTA. To neskutečné prázdno a osamělost, kterou jsem prožívala.

Je až neuvěřitelné, jak dokážete bez mrknutí oka lhát okolí a ještě se přitom tvářit, že je vše v naprostém pořádku. Dokonce mi nedělalo problém přesvědčit lékaře, že dodržuji jejich rady a snažím se. Je to takový klam v podobě „radostné spolupráce“. Okolí tedy získá falešný pocit a naději, že se váš stav lepší, a vy si přitom vesele dál pokračujete v nemocných rituálech. Z vlastních zkušeností můžu říct, že přístup odborníků v léčbě PPP je nesmírně důležitý. Jedním z nejdůležitějších aspektů komunikace je důvěra. Opravdu podstatné pro mě bylo, když jsem si uvědomila, že na jedné straně stojím já a lékař, a na druhé anorexie, proti které společně bojujeme. Občas ze sebe mám totiž pocit, že bojuji já s anorexií proti lékařům.

Není odborník jako odborník

Další z možných klamů, který jsem prokoukla, jsou někteří rádoby odborníci a alternativní léčitelé, kteří vám prezentují svoje metody, které vám pomohou vyléčit nevyléčitelné. Po nedávných zkušenostech, kdy mi bylo jedním rádoby odborníkem sděleno, že mám hodně tuku v těle a velké sklony k celulitidě (jen díky blízkých přátelům jsem dokázala tuto informaci zpracovat a nezbláznit se), a také po přednášce, kterou jsem navštívila, jsem se rozhodla, že se o tom musím zmínit v dalším článku.

Vzhledem k tomu, že jsem chtěla zkusit alternativní přístup v léčbě, tak jsem o prázdninách vyzkoušela Jonášovu terapii, která se zakládá na teorii, že naše tělo je znečištěné a je třeba ho detoxikovat. Brala jsem patery bylinkové kapky, které mi měly detoxikovat organismus a ulevit mé psychice. Žádné významné změny jsem nezaznamenala, avšak moje anorexie ano.

„Dnes jsem byla na Jonášově terapii, kde zjistili, že mám alergii na kasein, tudíž nemůžu jíst mléčné výrobky. Jsem fakt strašně tlustá, ale aspoň nemusím zase něco jíst.“

Od té doby jsem k podobným přístupům velmi obezřetná. Na nedávné přednášce nám bylo sděleno, že jejich metoda spočívá v tom, že se podívají lupou do očí, kde se zaznamenávají veškeré naše nemoci a pomohou nám sestavit jídelníček. Argument byl takový, že nám rodiče přeci vždy říkají: „Jsi nějaký nemocný, vidím ti to na očích.“ Nejvíce se mi líbil rozbor jednotlivých jídel.

  • Ke každému jídlu nám doporučovali pít víno nebo pivo (už se těším na odtučněnou activii s vínem!)
  • Každý den vepřové maso a brambory (které mají nejvíce vitaminu C!)
  • Když jsme nemocní, tak nemáme jíst citrusy, které zevnitř ochlazují a my jsme proto nemocní mnohem déle.
  • Po ránu bychom tedy neměli pít vodu s citronem (asi si dám vodu s bramborou, když má tolik toho vitaminu C).
  • Další moudrá rada byla nejíst ovesnou kaši, která zahleňuje (voda a ovesné vločky?!).

Přednášející nám vysvětlila, že ona sama trpěla osteoporózou (dříve držela dlouhodobě redukční diety) a hrozila jí závažná operace. Nicméně tato metoda jí uchránila od operace a ona již netrpí podobnými problémy. Osobně se domnívám, že před operací ji zachránila normální nedietní strava, která obsahuje živiny, nikoliv tento alternativní přístup.

Je neskutečné, kolik lidí má možnost propagovat různé metody pod nálepkou ALTERNATIVNÍ. Slovo alternativní je velmi zrádné, protože v nás vyvolává pocit, že se jedná o přírodní a tím pádem bezpečné metody. Zdání zde opět může klamat. Od jisté chvíle tedy pečlivě zjišťuji, zda je daný člověk vzdělaný ve svém oboru a nejedná se jen o dalšího alternativního léčitele, který se snaží prodat „přírodní“ přípravky (např. výtažky z hlívy ústřičné za pouhé 2000 Kč!). Jak se říká, že „tonoucí se stébla chytá,“ tak jsem byla zděšená, kolik žen v místnosti projevilo nadšení a zájem se tuto léčebnou kúru podstoupit. Podobné metody nás stojí hromadu peněz, zmatek v hlavě a jako bonus rozhozený metabolismus. Jedinou radou, jak nepodlehnout podobným „odborníků“ je obezřetnost a hlavně ZDRAVÝ ROZUM.

Deprese, panické ataky, PPP: IX. část

Nemoc bez hranic

drunkorexiaČím dál více si uvědomuji, že anorexie je nemoc, která nemá hranice. Od dětství jsem milovala sladké a nedokázala jsem pochopit, jak dívky dokážou nejíst. V té době jsem však ještě netušila, že to zažiji na vlastní kůži. Nikdy jsem si nemyslela, jak daleko budu schopná ve své nemoci zajít.

Nejprve jsem si začala nalhávat, že zhubnu jen pár kilo a budu spokojená, což byl jeden obrovský omyl. Nikdy to nebude dost. Ačkoliv jsem chtěla zhubnout na svoji původní váhu 3 kg, dostala jsem se na váhový úbytek 15 kg. Pokaždé, když jsem začala pravidelně cvičit, tak mi mozek diktoval, že musí cvičit víc a víc, nezávisle na tom, jak jsem unavená. Opět zde nebyla žádná hranice, na které by se moje nemoc zastavila. Z relaxačního cvičení se tak stala každodenní dřina, počítání kalorií a výdeje energie. Anorexie mi nedala spát – a to doslova. Dříve jsem ráda dlouho spala nebo jen tak lenošila. Bohužel je to však něco, co vám anorexie nedovolí. O víkendu jsem byla zvyklá spát klidně do 10:00, což se začalo radikálně měnit. Nejen, že jsem se budila hlady a nešlo mi spát, ale můj vnitřní hlas mi říkal, že musím vstát. Nejprve jsem začala vstávat v 7 hod., ale později se mé hranice opět posunuly. Vstávání kolem 4. hodiny ráno, v extrémních případech i ve 3 hodiny. Sedávala jsem v kuchyni a pila čaj „spánek a nervy“. Byla jsem totálně vyčerpaná a doufala jsem, že už bude brzy nový den, abych mohla fungovat. Vždy, když se mě paní doktorka ptala na projímadla, diuretika apod., tak jsem jen nevěřícně kroutila hlavou, proč dívky používají takové látky k tomu, aby byly hubenější. Copak se nebojí toho, že si zničí zdraví? Nebojí. A velice rychle jsem zjistila, že já také ne. Byla bych schopná udělat vše pro to, abych na váze viděla nižší číslo.

Čím více informací jsem měla, tím více jsem byla schopná pro anorexii udělat. Z každé nevinné poznámky či informací od okolí se stal další návod na hubnutí. Tím jsem zvedla laťku hodně vysoko a dovedla svoji nemoc k dokonalosti.

Potlačení základních pudů

„Copak nevíš, že můžeš umřít?“, „A to nechceš v budoucnosti děti?“, „Takhle se žádnému klukovi líbit nebudeš!“, „A to nemáš hlad? Já bych umřel hlady!“ – Otázky a poznámky tohoto typu mě provází po celou dobu nemoci. Odpověď na ně není jednoduchá, protože v anorexii dochází k potlačení našich základních pudů – pudu obživy, sebezáchovy, sexuality, a mateřství.

Co se týče pudu obživy, tak odpověď je zcela jednoznačná. Váš strach z tloušťky a vaše vnitřní motivace zhubnout je silnější. Nemoc je silnější a zanedlouho se naučíte ignorovat pocity hladu. Časem jsem se dokonce začala divit tomu, proč lidé jedí, když to vlastně ani „není potřeba“. Často se mě lidé ptají, zda mám chuť na jídla, která jsem jedla dřív. Většinou odpovídám, že ne. Úplně jsem si odvykla chuti normálního jídla. Dávno jsem jídlo přestala posuzovat podle chuti, ale podle toho co má nejméně kalorií a co je pro mě „nejmenší zlo“.

Dalším výrazně potlačeným pudem je pud sebezáchovy. Vždy, když mě chce okolí vyděsit, tak na mě začne chrlit otázky typu: „Víš vůbec, že můžeš umřít?“, „Zastaví se ti srdce.“, „Selžou ti orgány.“, „To ti na sobě ani trochu nezáleží?“, „Važ si každého dne, kdy se probudíš a dýcháš.“ Myslí si, že mě tím šokují. Opak je ale pravdou. Vůbec si nepřipouštím, že by se mi mohlo něco stát a mám pocit, že v tomto neznám hranic. Bojím se, že i kdybych měla váhu na hranici života a smrti, tak by mi takové výroky stejně neotevřely oči.

Dalším tématem je sexualita. Pud sexuality zde je naprosto utlumený. Psychicky vám je tak špatně, že na podobné věci nemáte ani pomyšlení. Máte co dělat sami se sebou, natož abyste prožívali hluboké city s někým jiným. Nicméně si myslím, že tento znak je společný pro většinu psychických onemocnění. Navíc k tomu nenávidíte svoje tělo a nemůžete se na něj ani podívat, natož se ho dotknout. Pro některé je tedy nepředstavitelné, aby se jejich těla dotýkal někdo jiný. Často jsem si říkala: „Jak mohu chtít, aby mě měl někdo rád, když se nemám ráda ani sama sebe?“

Mateřství je jedním z nejsilnějších pudů člověka. Stejně tak jako u pudu sexuality může být tento pud potlačen, protože máte tolik problémů sami se sebou, že na dítě nemáte ani pomyšlení. Některé dívky mají strach z přibírání na váze během těhotenství. Na druhou stranu těhotenství může motivovat k tomu, aby se vyléčily. Touha po dítěti a pocit zodpovědnosti za někoho jiného než jen za sebe může být velmi pozitivní v léčbě anorexie. Není vůbec divu, že jsou základní pudy potlačené, protože celá nemoc je proti přírodě. Vším, co děláte, jdete proti přírodě, tak jak potom můžeme chtít, aby vše fungovalo tak, jak má?

Deprese, panické ataky, PPP: VIII. část

Síla vnitřního kritika

Pretending to be happy.. :): Odmalička jsem tak trochu extremista. Myslela jsem si, že věci jsou pouze dobré a špatné. Já jsem tedy buď perfektní, nebo naopak úplně k ničemu. Mezi těmito dvěma extrémy pro mě nic neexistovalo. Neuvědomovala jsem si, že na světě jsou i jiné barvy. Když se díváte na svět takto černobíle, pak není divu, že se dostane do deprese.

Na základní škole jsem slovo „perfektní“ příliš neřešila, protože učení mi šlo téměř samo a nebyl problém vyniknout. Na střední jsem svoji touhu po dokonalosti dotáhla do extrému. Začala jsem naprosto ignorovat svoje základní životní potřeby. Moje paní doktorka mi říkala: „Lucko, ty bys chtěla být víla, která nepotřebuje jíst, pít, spát a nic neváží.“ A měla pravdu. Bývala jsem velký spáč, což se radikálně změnilo. Myslela jsem si, že dokonalost spočívá v tom, že budu vždy perfektně naučená do školy, budu spát do 5 hodin ráno (protože „Kdo spí, ten nežije!“), budu perfektně vypadat a ještě budu věčně plná optimismu. A moje dokonalost? Ta je přece přirozená a bez námahy. Postupem času jsem začala být neskutečně unavená (kupodivu). Ne fyzicky, ale psychicky. Okolí ode mě očekávalo 200% výkon a ještě s noblesou. Nikdo však neviděl odvrácenou stranu mojí věčně optimistické tváře. 

Jediné, po čem jsem opravdu toužila, bylo bezpodmínečné přijetí a láska ostatních. Je neuvěřitelně frustrující, jak ve skrytu duše toužíte po tom, aby se o vás druzí občas postarali, aby vám pomohli, poskytli vám rameno, když se chcete vybrečet, ale místo toho působíte nezávisle a nepřístupně.
Odjakživa jsem velký kritik. S oblibou ale zdůrazňuji, že největší kritik jsem sama k sobě. Nazvala bych to spíš vnitřním sebemrskačem, který mi našeptává, že nejsem dost dobrá a měla bych být lepší.

Snažím se být k sobě laskavější a hodnější. Krůček po krůčku. Paní doktorka mi říká: „Chovej se k sobě tak, jako by ses chovala ke svým kamarádkám a k lidem, které máš ráda.“ Je to velice paradoxní, ale pro druhé lidi bych se rozdala. Pokud se však jedná o mě, dokážu k sobě být nepřiměřeně tvrdá.

„Já chci žít nonstop!“

A výsledky jsou následovné – hroutíme se, jsme vyčerpaní do té doby, než nám tělo vypoví službu. Život se tedy stává maratonem, který se snažíme přežít.
Než jsem si uvědomila tuhle skutečnost, téměř jsem neznala slovo relax a odpočinek. Neustálý shon kvůli výkonům a dosažením cílů. Výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat – psychika vypověděla službu (a ani se jí nedivím, protože moje tempo je skutečně vražedné).

Největší hrozbou je pro mě fakt, když musím jen tak BÝT SAMA SE SEBOU. Vždy, když se zastavím v tom nekonečném koloběhu aktivit, uvědomuji si, že mi začíná být psychicky zle. Upadám do beznaděje a bezvýchodnosti. Zjistila jsem totiž, že najednou přemýšlím nad věcmi, které jsem dříve vytěsňovala a potlačovala, protože jsem jim nechtěla čelit. Věděla jsem, že je pro mě pohodlnější je neřešit a raději zaměstnat mozek, aby neměl čas odpočívat a už vůbec ne přemýšlet.
Ale když jsem se zastavila, tak tu najednou byly – nepříjemné a frustrující.

„Večer jsem šla opět k psychiatričce. Seděla jsem v čekárně, pořád dokola jsem si četla nápis „Dětská a dorostová psychiatrie“ a bylo mi šíleně do breku. Jen co jsem vešla a řekla první větu, tak jsem brečela. Předepsala mi antidepresiva, protože pořád brečím a nemůžu spát. Tyto tři týdny byly vážně strašné! Mraky písemek, deprese, průjmy, vstávání ve čtyři hodiny ráno…“

Výsledek obrázku pro pretending to be happy
Mám opravdu neuvěřitelně silnou vůli, a to ve všech ohledech. Někteří lidé mají slabou vůli a učí se, jak ji mít silnější. Já se snažím o pravý opak. Učím se svoji vůli občas povolit a dát také prostor mojí vlastní intuici a potřebám. Může se to zdát úsměvné, ale mám povinně naordinovaný odpočinek a relaxaci, kterou jsem si tak dlouho odepírala.
Myslím, že nás takové to nic nedělání děsí, protože bychom konečně slyšeli sami sebe.
Opravdu se tolik bojíme svých myšlenek?

Můj dosavadní život probíhal ve dvou barvách – černé a bílé. Mezi tím vším pesimismem a trápením se občas vyskytly světlejší okamžiky, které mě na chvíli vrátily do normálního života. Postupem času jsem si začala uvědomovat, že největším a zaručeným lékem jsou bezprostřední a pohodoví lidé, kteří mi dají lásku a pocit, že někam patřím. Dříve jsem byla přesvědčená o své emancipaci a nezávislosti. Myslela jsem si, že vše zvládnu sama bez pomoci druhých. Dnes už vím, že to byl pouze můj štít, který mě měl ochránit. Přestala jsem se bát požádat o pomoc, vybrečet se druhým na rameni a hlavně – nebát se přiznat slabost. Nikdy jsem nechtěla přiznat, že něco nedokážu. Myslela jsem si, že je to projev nedostatečné vůle a slabosti.

Nikdo není perfektní. A po dlouhých letech si konečně začínám uvědomovat, že ať se snažím sebevíc, ani já to nebudu.

Deprese, panické ataky, PPP: VII. část

Jídlo není problém

„Bez ohledu na to, co dneska zvládnu, nebo nezvládnu, jsem dostatečně dobrý. Ano, jsem nedokonalý a zranitelný a někdy mám strach, ale to nic nemění na skutečnosti, že jsem taky statečný, hodný lásky a toho, abych někam patřil.“Daisy, Heart, Flowers, Flower Heart, Spring

V dětství jsem často mívala pocit, že nikam nepatřím, že jsem jiná než ostatní. Cítila jsem se nepochopená a zoufale jsem se snažila najít sebe samu. Nikdy jsem nevnímala věci stejným způsobem jako ostatní. Od jisté doby jsem si usmyslela, že mám hodnotu jedině tehdy, pokud v životě něco dokážu. Je celkem jednoduché bezpodmínečně milovat druhé, ale proč je tak těžké obrátit toto milosrdenství na sebe? Jak jsem procházela obdobím hledání sebe sama, tak jsem onemocněla. Onemocněla jsem anorexií, posedlostí, která mi už 5 let nedá spát.

Ze začátku se může zdát, že hlavním problémem je jídlo, ale tak to není. Jídlo je pouze zástupným problémem. Tuto skutečnost si uvědomuji vždy, když mě přepadne „záchvat tloušťky“. Je to celkem jednoduché. Ráno se probudím, podívám se do zrcadla a chytnu paniku, jak vypadám, začnu hystericky brečet a ani nedokážu popsat to vnitřní zhnusení, které cítím. Tyto záchvaty jsou hrozně silné a vypozorovala jsem, že přicházejí vždy po stresové situaci či nějaké jiné události, která mě zasáhla a nevím si s ní rady. První myšlenka, která se objeví ve stresové situaci je „musíš okamžitě zhubnout“. Anorexie a hladovění se tak stalo mým obranným mechanismem. Když hladovíte, jediné, na co dokážete myslet, je jídlo. Ostatní problémy doma, ve škole, v práci, ve vztazích jako by zmizely mávnutím kouzelného proutku. Máte pocit, že ovládáte svůj život, ale je to přesně naopak – nemoc ovládá vás. Nicméně úleva, kterou přináší, je pouze dočasná. Vnitřní stres narůstá a narušené chování v jídle se stupňuje. Skutečné problémy se tak nevyřeší.

Možná tohle je ten důvod, proč se anorexie bojím vzdát. Vzhledem k tomu, že s nemocí žiju dost dlouho, začala jsem ji brát jako svoji součást a je neuvěřitelně těžké ji opustit. Mám totiž strach, že nedokážu řešit problémy normální způsobem. Anorexie se stala mým obranným štítem, aby mi lidé neubližovali. Myslím, že se bojím zklamání. Bojím se, že když svůj štít odhodím, budu zranitelná.

Celou dobu jsem se snažila přijít na příčinu mého onemocnění. Myslela jsem si, že když přijdu na její kořeny, tak se vyléčím, což se bohužel nestalo. Téměř po roce onemocnění jsem si uvědomila, že něco není v pořádku. Dodnes si pamatuji ten pocit, když jsem si uvědomila, že se děje něco nekontrolovatelného. Něco, co se ovládá. Problémem byl fakt, že jsem nevěděla, co to je. Začala jsem sledovat dokumenty a číst knihy s tématikou psychických onemocnění a anorexie. V tu dobu jsem již věděla, že většina příznaků na mě podezřele sedí.
Do svého deníku jsem si v té době zapsala:
„Rozhodla jsem se jít k psychiatričce. Snědla jsem celý banánový chlebíček, klepu se v rohu a brečím. Už nemůžu. Moje diagnóza zní F50 – mentální anorexie. Řekla mi, že hranice hospitalizace je 49 kg.“

Síla vnitřního hlasu

Zezačátku jsem se snažila svoje onemocnění pochopit. Čím více jsem ji začala chápat, tím více jsem ji začala brát jako „společnici, která tu pro mě vždy bude“. Společnice na život a na smrt. Dnes už vím o poruchách příjmu potravy naprosto vše. Jak je tedy možné, že se mě anorexie neustále nechce pustit? Uvědomila jsem si, že jsem hledala v literatuře, filmech a dokumentech, ale nikdy jsem nehledala v sobě samotné. Všechny zdroje poznání pocházely z vnějšku, ale nikdy jsem se nesnažila poslouchat sama sebe. Vždy, když se vydám do knihkupectví, tak mě rozčílí svépomocné manuály – „jak být šťastný, jak být bohatý, jak poznat sám sebe, sebekoučink, ovládněte svou mysl,…“ V knihkupectvích je nepřeberné množství knih, které slibují, že nám pomůžou změnit svůj život.
Chceme na všechno návod. Mám pocit, že se nechceme cítit nepohodlně. Chceme seznam kroků, jak se snadno a rychle dostat ke štěstí. Čeho se vlastně bojíme? Bojíme se vlastního pocitu nepohodlí?
Nebo jen máme strach nahlédnout do sebe samých a zjistit, co nás skutečně trápí?

Můžeme očekávat, že zakusíme strach ze své bolesti. Projevovat bolest je troufalé. Znamená to uvolnit se a dovolit sobě samým směřovat k tomu, co nás děsí. Milovat druhé lidi s jejich nedostatky je jednodušší než obracet toto milosrdenství na sebe.

Proč nedokážeme chovat stejný soucit i k sobě samým? Proč posloucháme hlas vnitřního kritika v nás?

Je zvláštní, jak se někdy cítíme vzdáleni od svého těla. Jako by bylo cizí. Máte pocit, jako by Vaše tělo byla jen pouhá živoucí schránka bez duše. Vnitřní prázdno. Vnitřní chlad. Necítíte nic. Nemůžete plakat, nemůžete se smát. Snažíte se vnitřní pocity potlačit, aby Vám bylo lépe. Pokud však emoce potlačíme, hromadí se uvnitř a dříve nebo později se stejně objeví. Ve společnosti jste šťastní a plni radosti. Nakonec když jste jen sami se sebou, tak upadnete do rutinního prázdna. Snažíte se zaměstnat mozek, který Vám nedovolí odpočívat.

Uvědomíte si, že neumíte jen tak BÝT.

Deprese, panické ataky, PPP: IV. část

Bludy aneb proč lžeme sami sobě?

MistakesJedna žena, které mě provází na mé cestě nemocí mi kdysi řekla, že anorexie je „bludná nemoc“. Toto označení je velice přesné. Nemocný si totiž v hlavě vytváří vlastní „pravdy“, kterým věří. Odmítá jakékoliv fyzikální danosti a žije ve svém světě, kde platí jeho anorektická pravidla. Odmítá se přizpůsobit společnosti. Vytváříte si nesmyslné zákonitosti, kterým bezmezně věříte a odmítáte fakta, která vám dávají odborníci, literatura, studie apod.
První krok, který jsem učinila, byl tedy takový, že jsem si přestala lhát. Na rovinu a přímo jsem si řekla: „Skutečně je to tak, jak si myslíš? Nebo je to zase jen chiméra v hlavě a výplod tvé nemoci?“
Je neskutečně lehké obelhat okolí. Dokážete lhát úplně o všem – jestli jste jedli, zhubli, nemáte hlad (jasně, že máte), zvraceli, cvičili (svoji 4 hodinovou rozcvičku). Vyprávíte, jak vám vadí, že jste zhubli, přitom z toho máte neskutečnou radost.

Většinou slýcháme o tom, jak nemocní lžou svému okolí, ale proč se nebavíme o tom, jak nemocní lžou především SAMI SOBĚ?

Blud č. 1 – „Dnes jsem hodně jedla – určitě jsem přibrala a všichni to na mě uvidí!“

Vždy, když jsem si dovolila sníst nějaké “zakázané jídlo”, tak jsem se na sebe podívala do zrcadla a ihned jsem na sobě viděla kila, která jsem nabrala. Začala jsem se nenávidět za to jídlo, které jsem snědla, a proto jsem následující dny výrazně omezila příjem potravy, abych všechna ta kila zhubla. Moje racionální strana mozku věděla, že je to naprostá hloupost, ale u anorexie jde rozum stranou.
Nechtěla jsem totiž, aby všichni viděli všechno to snědené jídlo.

Blud č. 2 – Až budu mít 50kg, tak budu spokojená a budu jíst!

Jedna z největších lží, kterou jsem si kdy řekla. Anorexie se vám snaží namluvit, že víte svoji ideální váhu, a potom vám dá pokoj. Omyl. Čím nižší váhu jsem měla, tím víc hlas anorexie v mé hlavě zesílil a já toužila vážit ještě míň. Přestávala jsem vidět, jak vlastně v reálu vypadám. Je to taková pomalá sebedestrukce, protože není snad jediná část těla, kterou by anorexie neovlivnila.

Blud č. 3 – „Stačí si vzít pilulku a už bude po smutku!“

Cipralex, Mirtazapin, Trittico, Olwexya, Neurol,… Prášky „štěstí“.
Zní jako zaklínadla, ale bohužel. Tohle všechno jsem už vyzkoušela. Kdy tedy přijde nějaké zlepšení? Proč mám pořád pocit, že přijde nějaká zázračná pilulka, která mé problémy vyřeší? Proč si nalhávám, že když si vezmu nějaké léky, tak nebudu muset jíst a budu v pohodě? kitten pills

Blud č. 4 – „Nic se mi nemůže stát, protože na tom nejsem zase tak špatně.“

Další z bludů, který jsem si v hlavě vytvářela. Nic se mi nemůže stát, protože na tom nejsem zase tak špatně. Viděla jsem slečny, které na tom byly mnohem hůř, litovala jsem je a říkala jsem si, že takhle nikdy nemůžu dopadnout. V té době jsem ještě nevěděla, jak moc jsem si lhala. Nezáleží totiž na tom, kolik člověk váží, protože největší utrpení je v hlavě. Hlas anorexie, který vám našeptává, co můžete sníst a co nemůžete. Ten hlas, který nikdy neutichá. Média totiž informují o dívkách, které jsou na hranici života a smrti, ale nezmíní, že na anorexii a bulimii umírají také dívky, které mají normální váhu. Nikdy jsem si nepřiznávala, že se mi může něco stát, protože mě nic nebolelo. Doktoři, kteří mě léčí, mi vypráví o dívkách se stabilizovanou hmotností, které přesto umírají na rozvrat metabolismu, nefunkčnosti jednotlivých orgánů (protože světe div se – orgány jsou tvořeny ze svaloviny, které anorektičky moc nemívají), selhání srdce v důsledku dlouhodobého hladovění/zvracení a projímadel. Možná právě proto je anorexie tak zrádné onemocnění. Říkala jsem si, že nejsem unavená (asi díky 6 kávám denně), nic mě nebolí a k tomu jsem ještě štíhlá. Cítila jsem se lepší, že jsem dokázala zhubnout a ostatní to nedokázali.

Tuhle velkou lež jsem prokoukla díky životní lekci, kterou jsem dostala. Ačkoliv je to jeden z nejsilnějších (a bohužel nejbolestivějších) zážitků, který mě ovlivnil po zbytek života.

Rok jsem pracovala jako dobrovolník na psychiatrii, kde jsem si povídala s pacienty a snažila se jejich život udělat aspoň trochu pozitivnějším (zkuste se bavit s depresivním člověkem optimisticky).
Mám pocit, jako by to bylo včera, když jsem tě viděla sedět na židličce na chodbě. Drobnou, vyhublou (velmi jemně řečeno – nemám ráda výrazy „vychrtlý na kost, vyzáblý,…“) blondýnku s lehkým úsměvem a unavenýma očima. Koukala jsi na mě a já se s tebou začala bavit. Hned jsme se daly do řeči a já ti dala telefonní číslo a nabídla ti, abys mi zavolala, pokud budeš chtít, abych zase přišla. Ještě ten den mi přišla SMS, abych se zastavila: „Ahoj Luci, děkuji za dnešní návštěvu a můžeš kdykoliv zase přijít.“ Koupila jsem ti andělíčka a běžela jsem na psychiatrii. Doufala jsem, že ti třeba alespoň maličko pomůžu. Víš, v životě jsou věci, které nemůžeme ovlivnit, ani kdybychom moc chtěli. A tohle byla jedna z nich. Začala jsem tě navštěvovat 3x týdně, povídala jsem ti o svém životě, o životě venku, mimo nemocnici a psychiatrické léčebny. Byla jsi strašně hodná holka, která byla tak moc utrápená, že to ani nejde popsat. Nikdy jsem nepotkala člověka, který by měl v duši tolik smutku a neštěstí. Byla jsem s tebou až do úplného konce, ale nikdy nezapomenu ten den, kdy jsem stála na schodech a chystala jsem se za tebou jít a teta mi oznámila tu smutnou zprávu. Dnes ti jezdím na hrob a nosím ti tam kytičky a andílky. Ani nevíš, jak moc mi chybíš. Často na tebe myslím, mluvím s tebou, ale já vím, že jsi tu pořád se mnou a vždy budeš. Budeš totiž navždy v mém srdci. Nikdy na tebe nezapomenu, neboj se.