Když život ztrácí barvy aneb o depresi
Lidé s oblibou říkají, že mají „depku“. Ale proč není „depka“ skutečná deprese?
Vybavuji si telefonát kamarádky, která mi říká, že má „depku“, protože se pohádala s přítelem. „Depku“ má také student, který se musí učit. Skutečná temnota však leží jinde.
A kdo trpí opravdovou depresí? Jednou z nejgeniálnějších knih, která popisuje skutečnou tíhu deprese, je kniha od Williama Styrona – Viditelná temnota: Memoáry šílenství. „Zpomalená reakce připomíná ochrnutí, duševní energie je přiškrcená na minimum. Nakonec je zachváceno i tělo, z něhož jako by vytekla všechna míza.“
„Při depresi tahle víra v osvobození, v možný návrat k původnímu stavu neexistuje. Bolest nepolevuje a pacientův stav činí nesnesitelným vědomí, že žádná pomoc nepřijde – ani za den, ani za hodinu, ani za měsíc nebo za minutu. Pokud dojde k nepatrnému zlepšení, pacient ví, že je dočasné; bolesti se objeví zas. Tahle beznaděj deptá duši možná víc než bolest sama. Během dne se nerozhoduje – jako při normálním chodu věcí – mezi situací nepříjemnou a situací příznivější, mezi starostmi a relativní pohodou, mezi nudou a činností, je pořád jenom bolest a bolest.“
„Pacient trpící depresí je jako „raněný schopný chůze“, kdy se dostává do nesnesitelných situací ve společnosti i doma v rodině. Musí se tvářit – navzdory mučivé úzkosti, která mu sžírá mozek – přibližně tak, jak se za normálních okolností ve společnosti očekává. Musí se pokoušet společensky konverzovat, odpovídat na dotazy, zasvěceně přikyvovat nebo vraštit čelo a – Pane Bože! – dokonce se usmívat. Přitom každý pokus říct pár slov je strašným utrpením.“
Reakce okolí bohužel většinou na celkovém stavu moc nepřidají. Vždyť přece:
- depku má občas každý („ale prosím tě, já jsem měla teď taky depku“)
- nesmíš se tomu tolik poddávat
- optimistické fáze na téma „vzmuž se“, „když se chce, tak to jde“
- ten, kdo mluví o sebevraždě, to nemyslí vážně („o tom už nikdy nemluv“)
- to je jenom v tvé hlavě, jdi něco dělat
- jdi se rozveselit, pusť si komedii
Realita deprese
Deprese je dlouhodobě zhoršená nálada, kterou provází pocity beznaděje, nicotnosti a bezvýchodnosti. Nemocný je paralyzovaný svojí vlastní apatií a nezájmem o věci, které ho dříve těšily. Ztrácí zájem o cokoliv v jeho okolí. Jediné, po čem touží, je prospat celý den. Bohužel mívá problémy s usínáním nebo se naopak budí velmi brzy. Pociťuje obrovskou únavu, protože ani celodenní spánek pro něj není odpočinkem. Nemá sílu dělat ani tu nejméně náročnou činnost. Nemůže se soustředit na běžné činnosti, i ta nejobyčejnější aktivita je pro něj obrovskou zátěží a vyžaduje veliké sebezapření. Člověk v depresi nezvládá někoho „dlouho“ poslouchat, ač se jedná o několik málo minut. Někdy nedokáže vstřebávat informace už při prvních slovech – jeho mozek toho není schopen. U závažnějších forem deprese začíná mít problém se základními věcmi, jako je hygiena, jídlo či pití.
„Bože, je tohle konec? Nemám sílu – ani psychickou, ani fyzickou. K čemu je tento svět? Chci jednu věc v životě jednoduchou. Je mi strašně, chci jen ležet a křičet. Vykřičet, jak hrozně se cítím. Kde jsem jen udělala chybu? Proč je mi se sebou tak hrozně zle? Co jsem si udělala? Je mi z ničeho nic neuvěřitelně úzko, úzko ze života. Nemůžu se nadechnout, nemůžu dýchat. Bude mi ještě někdy vůbec dobře? Už mě nebaví se pořád usmívat a být optimistická. Nechci nic řešit, chci jen tak BÝT. A teď tu jen tak sedím a brečím nad svým životem. Pláču, protože mi je všechno tak moc líto…
Co když taková budu celý život? Všichni mě chválí, ale proč cítím pravý opak?“
Nebát se požádat o pomoc
Ačkoliv jsem si na vlastní kůži vyzkoušela odsouzení druhých lidí, kteří mi sdělili, že si mám jít do léčebny, protože je moje problémy absolutně nezajímají a že je to moje věc, nepřestala jsem věřit v to, že se mi dostane pomoci a pochopení, když o to požádám.
Prvním krokem je návštěva psychiatra. Je nutné se odpoutat od předsudků společnosti, že budete „nadopovaní“ antidepresivy. Antidepresiva nezpůsobují stavy euforie, při kterých budete mít pocit, že na světě není problém, pouze se budete dívat na věci s větším nadhledem a nebudete zahrabaní na dně své deprese. Léčba může trvat několik měsíců nebo let, proto i když se člověk cítí lépe, neměl by ji přerušovat a klást si vysoké cíle. Stav se kvůli tomu může opět zhoršit. Je proto důležité důvěřovat svému lékaři.
Dalším krokem je dlouhodobá psychoterapie, která pomáhá řešit situace v životě nemocného a napomáhá odhalení příčin jeho psychického stavu.
Jak mohou pomoci blízcí lidé?
- Podporou v léčbě a vyvarování se předsudkům společnosti.
- Pochopením a v první řadě bezpodmínečnou láskou.
- Vyhnout se kritizování a „povzbudivým“ výrokům: „Vzchop se! Bojuj! Když se chce, tak to jde! Nebuď líný! Snaž se!“
- Nepodceňováním slov nemocného o sebevraždě – může se jednat o skutečné volání o pomoc, které mohou zrealizovat.
- Přijetím faktu, že deprese je nemoc jako každá jiná.
Nejsilnější emocí je pro mě jednoznačně strach. Strach ve všech podobách. Od obyčejných obav přes úzkost až k panické atace. Mám strach z neúspěchu, ale také z úspěchu. Mám strach z chaosu i řádu. Mám strach z nemoci i uzdravení. Mám strach ze života i ze smrti. Mám strach z únavy i odpočinku, ale nikdy jsem před nikým neřekla: „Jsem unavená, potřebuji pauzu,“ protože MÁM STRACH ZE SVÉHO STRACHU.
Je velice jednoduché oklamat okolí, a jak jsem již zmínila, tak také samu sebe. Již od úplných počátků mého onemocnění se setkávám s reakcemi typu: „Ty jsi pořád tak pozitivní!“, „Jak to děláš, že jsi tak optimistická?“, „Je skvělé, že se tak snažíš, určitě to překonáš!“, „Vidím, že se CHCEŠ vyléčit.“ Realita je bohužel většinou někde úplně jinde.
Čím dál více si uvědomuji, že anorexie je nemoc, která nemá hranice. Od dětství jsem milovala sladké a nedokázala jsem pochopit, jak dívky dokážou nejíst. V té době jsem však ještě netušila, že to zažiji na vlastní kůži. Nikdy jsem si nemyslela, jak daleko budu schopná ve své nemoci zajít.
Odmalička jsem tak trochu extremista. Myslela jsem si, že věci jsou pouze dobré a špatné. Já jsem tedy buď perfektní, nebo naopak úplně k ničemu. Mezi těmito dvěma extrémy pro mě nic neexistovalo. Neuvědomovala jsem si, že na světě jsou i jiné barvy. Když se díváte na svět takto černobíle, pak není divu, že se dostane do deprese.
Jedna žena, které mě provází na mé cestě nemocí mi kdysi řekla, že anorexie je „bludná nemoc“. Toto označení je velice přesné. Nemocný si totiž v hlavě vytváří vlastní „pravdy“, kterým věří. Odmítá jakékoliv fyzikální danosti a žije ve svém světě, kde platí jeho anorektická pravidla. Odmítá se přizpůsobit společnosti. Vytváříte si nesmyslné zákonitosti, kterým bezmezně věříte a odmítáte fakta, která vám dávají odborníci, literatura, studie apod.