Recenze

Ukrytý poklad

Na knihu Ukrytý poklad od autorky Violet Oaklander jsem se opravdu těšila. O to víc, že na český překlad jsme čekali 15 let od vydání anglického originálu. A za to čekání to tedy rozhodně stálo. Ukrytý poklad je již autorčino druhé dílo. Na svou prvotinu, a sice 13. komnaty dětské duše, se však autorka v knize mnohokrát odkazuje, například pro detailnější popis některých technik práce s dětmi a dospívajícími. Ráda si přečtu od autorky i tuto knihu. Také proto, že další knihy se od Violet již nedočkáme, zemřela totiž loni v požehnaném věku 95 let.

Violet Oaklander byla dětská psychoterapeutka v gestalt modalitě. Sama v knize Ukrytý poklad nazývá gestalt direktivním směrem. Já jsem vnímala její styl jako nabízející. Někdy sice zadává svým dětským či dospívajícím klientům „domácí úkoly“, ale citlivě vnímá hranice a možnosti svých klientů a když vidí, že je toho na klienta příliš (což terapeutka pozná tak, že klientovi například „ochabne“ tělo, vytratí se jeho energie, přestane být s terapeutkou v kontaktu…aj.), nabídne pro zbytek terapeutického setkání nějakou jinou aktivitu, kupříkladu hru, kterou si klient sám vybere.

V knize najdeme tyto kapitoly:

  • Co přivádí děti na terapii
  • Terapeutický proces u dětí a dospívajících
  • Jak u dětí a dospívajících podpořit celkové vnímání vlastního já
  • Mnoho tváří hněvu
  • Práce s dospívajícími
  • Ztráta a žal
  • Jak pomáhat dětem a dospívajícím, aby o sebe dokázali pečovat
  • Práce s velmi malými dětmi
  • Práce se skupinou
  • Práce s dětmi, které mají poruchu pozornosti s hyperaktivitou (ADHD)
  • Inovativní využití hudby v terapii

Zdroj: Nakladatelství Portál

Průběžně jsem si mnoho věcí podtrhávala, ať už techniky, postupy či nápady na metody. V knize najdeme teoretický základ i přepisy terapií (kazuistik), z nichž na mě silně zapůsobily některé slovní obraty. Ty působí přirozeně, jde často o pouhou větu, přitom však mají velkou sílu.

Mnoho informací se opakovalo v různých kapitolách, někdy se opakovaly i kazuistiky, byť pokaždé v jiné délce a detailu. Většinou mi toto opakování nevadilo, naopak to přispělo k tomu, že jsem si toho z knihy hodně zapamatovala. Jde například o důležitost podpory vnímání sebe samého (self), důležitost a různé možnosti bezpečného vyjádření vzteku a agresivní energie, nápady na různé projektivní metody, které autorka užívá, jako práce s loutkami, hračkami, figurami na terapeutickém pískovišti, hlínou…

Zdroj: Nakladatelství Portál

Ocenila jsem, že autorka dokáže sdílet i situace, kdy se jí práce nedařila tak, jak by si přála, i zkušenosti, co nakonec pomohlo. Na s.113 popisuje spolupráci s dívkou, kterou k terapeutce poslal soud. „Trvalo mi snad tři setkání než jsem si uvědomila, že ji asi budu muset poslat k někomu jinému. Nikdy mi na nic neodpověděla, ani jednou se na mě nepodívala, jen strnule seděla a mlčela. Chtěla jsem to zkusit ještě jednou.“ Příběh pokračuje tak, že se terapeutka začala ptát na časopis, který dívka četla (byl o heavy metalu) a společně o něm mluvily celé sezení. Terapeutka se zajímala o tento klientčin koníček, společně i poslouchaly dívčiny oblíbené nahrávky a díky tomu se mezi nimi podařilo vybudovat skvělý vztah.

Jedna z nejzásadnějších kapitol pro mě je „Jak pomáhat dětem a dospívajícím, aby o sebe dokázali pečovat.“ Jak autorka píše: I když se změní chování rodiče, některá zranění v dítěti zůstávají a pouze ono samo si může dodat péči a podporu vedoucí k uzdravení.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Některé informace jsem už znala ze studia psychologie a zde jsem si je osvěžila. Například egocentričnost dětí: Děti automaticky předpokládají, že druzí vnímají svět stejně jako oni a také že mohou za všechno zlé, co se kolem nich děje – ať už jde o naštvání sourozence, kterému vzalo hračku, nebo rozvod rodičů. Naopak novou informací pro mě bylo doporučení, ať se malých dětí neptáme na příliš otázek (o emocích), ale raději vyjádříme, co předpokládáme, že dítě cítí. Konkrétně to znamená, že spíše než se dítěte ptát „Naštvalo tě to? Nelíbí se ti to?“, se doporučuje formulace jako „Vsadím se, že tě to naštvalo. Určitě se ti to nelíbilo.“ Jak tvrdí autorka, když se trefíme, dítěti se uleví, naopak když je náš předpoklad mylný, dítě se ozve a opraví nás.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Autorka píše o práci s dětmi s takovou lehkostí a hravostí, že dokáže čtenáře nadchnout. Já osobně pracuji pouze s dospělými klienty, při čtení Ukrytého pokladu mě ale začalo lákat si rozšířit pole působnosti i pro mladší klientelu. Má kamarádka, dětská psychoterapeutka, mě však ubezpečila, že jde o práci nejednoduchou a nevyzpytatelnou, podobně jako s dospělými klienty, byť trochu jinak. Věřím, že za touto zdánlivou lehkostí stojí přirozený zájem autorky o děti, jejich svět a jejich blaho.

Knihu Ukrytý poklad doporučuji rozhodně všem zájemcům o dětskou psychoterapii a o gestalt terapii, studentům psychologie, zkušeným psychoterapeutům i rodičům. Nekonečná studnice laskavosti a inspirace Violet Oaklander je něco, z čeho bychom všichni mohli čerpat.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.