Archiv štítku: rodiče

Alison M. Thompson: Mé dítě má ADHD

Po knize od Alison M. Thompson – Mé dítě má ADHD: Jak s ním přežít – jsem sáhla z důvodu, že pracuji s dětmi, které mají často ADHD diagnostikované. Chtěla jsem se dozvědět více o tom, jak působí takovéto postižení na dítě a rodinu a získat nějaké tipy, jak s takovými dětmi pracovat.

adhd

Autorka má syna Daniela, který trpí ADHD. V současné době působí jako terapeutka a koučka a věnuje se šíření informací o ADHD mezi rodiče i učitele. Její kniha je jednou z cest, kterou se snaží předat svůj příběh a několik praktických informací. Autorka pojala knihu jako vyprávění s několika okénky pro svá pozorování a tipy.

Ve vyprávění příběhu hraje hlavní roli, jak již název knihy naznačuje, její syn Daniel. Již od útlého dětství na něm bylo možné pozorovat, že se chová jinak než ostatní děti, což se během školní docházky vysvětlilo diagnózou hyperkinetická porucha. Autorka popisuje Danielovu životní cestu skrze neflexibilní školní systém, několikerá vyloučení, domácí vyučování a specializované školy až do dospělosti. V průběhu vyprávění se věnuje různým úskalím, na která se svým synem narážela, a líčí, jak si s nimi poradila. Popisuje je přitom stylem upřímným a lidským. Jednou za čas přeruší svá vyprávění praktickými informacemi o ADHD, o tom, jak se projevuje, o možnostech pomoci a léčby, o technikách, které se jí osvědčily.

V závěru knihy ponechává autorka prostor svému již dospělému synovi, aby vyprávěl svůj příběh o životě s ADHD, a také své dceři, Danielově starší sestře, aby měla možnost říci, jak svůj život v rodině vnímala ona.

Na knize mě zaujala upřímnost, s jakou autorka příběh líčí. Celým příběhem prostupovalo její vnímání své rodičovské role. Naopak mě mrzí, že v knize nebylo věnováno víc prostoru celkovému kontextu – vyprávění se točí hodně kolem patálií spojených s Danielovým chováním ve škole a jejich řešením.  Zdálo se mi, že tak ztrácelo na plastičnosti. O to více mě zaujaly kapitoly na konci – líčení z pohledu sestry a samotného, dnes už dospělého, Daniela. Také se mi líbí, že kniha končí až Danielovou dospělostí, a člověku tak dává naději, že ačkoliv se některé okamžiky v životě rodičů a dětí s ADHD mohou zdát skutečně beznadějné, může to nakonec vlastně skončit velmi dobře.

Kniha je určena pro rodiče, jimž může poskytnout pocit, že v tom nejsou sami, podporu a cenné rady. Má čím přispět i učitelům a dalším pedagogickým pracovníkům, kterým může pomoci pochopit ADHD, jeho projevy a to, s čím se rodiny dítěte s touto diagnózou potýkají. Publikace se velmi dobře čte a může poskytnout mnoho myšlenek pro všechny, kteří se s ADHD nějak setkávají.

Sexuální edukace: II. část

Role genderových rozdílů v sexuální edukaci

Existují rozpoznatelné rozdíly v kategoriích o sexuálních otázkách, o kterých rodiče s adolescenty mluví. Matky mluví s dospívajícími dívkami více o jejich těle; o menstruaci a „normálním“ sexuálním vývoji a o pubertě (Diiorio, Kelley, & Hockenberry-Eaton, 1999). Matky nabízejí dívkám málo Dami Sexexplicitních informací o pohlavním styku a slasti, ačkoli mluví s dívkami více o „sexuálních faktech“ (Raffaelli & Green, 2003). Matky také probírají antikoncepci (Regnerus, 2005; Raffaelli, Bogenschneider, & Flood, 1998) a sexuálně přenosné nemoci (Raffaelli, Bogenschneider, & Flood, 1998) více s dívkami. Rodiče zcela zřejmě mluví více s dívkami o sociálně-sexuálních tématech jako je „randění“ a vztahy (Raffaelli & Green, 2003), dívky jsou také více vystavené diskuzím o morálce, přednostech panenství, ztrácení respektu skrz sexuální styk a názoru rodičů, zda schvalují teenagerovský sex (Regnerus, 2005). Rodiče pravděpodobněji budou debatovat (a výzkumníci se budou ptát) s dívkami než s chlapci o sexuálním útoku, ačkoli dokonce i mezi dívkami pouze přibližně jedna čtvrtina z nich uváděla, že jejich rodiče s nimi mluvili o sexuálním útoku (Omar a kol., 2003 podle Martin & Luke, 2010).

Výzkumníci obvykle našli jen několik sexuálních témat, která rodiče probírali více s dospívajícími chlapci, a ty výslovně obsahovaly slast: masturbace a noční poluce (Diiorio, Kelley, & Hockenberry-Eaton, 1999). Výzkumníci také objevili, že ve Spojených státech sexuální edukační učební plány probírají slast a touhu víc pro chlapce než dívky (Fine & McClelland, 2006). Mezi vzorkem africko-amerických teenagerů Diiorio a kol. (1999) také našli, že matky říkali více chlapcům než dívkám o používání kondomu. Předchozí výzkum identifikoval matčin pocit pohodlí nebo uvolněnosti při mluvení o určitých tématech jako mechanismus, který vytváří genderové rozdíly v sexuální socializaci adolescentů.

Martin a Luke (2010) ve své studii použili data z národního webového průzkumu od 631 amerických matek 3 až 6 letých dětí pro účely testování, zda existují stejné genderové rozdíly v tom, co matky učí jejich malé děti o sexualitě a reprodukci. Testovali, zda matky mluví více s dcerami nebo syny o sexuálních tématech a dále, zda matky mluví více s dcerami nebo syny o milostných vztazích, reprodukčních tělech a morálce, ale nikoli o sexuálním zneužívání nebo pohlavním styku/slasti.

Došli k závěrům, že matky mluví s dcerami signifikantně více než se syny o vztazích, morálce a těle. Zároveň se neprokázaly žádné genderové rozdíly v tématech, o kterých matky mluví nejvíce (sexuální útok) a nejméně (pohlavní styk/slast). Ke každé hypotéze použili v dotazníku několik odpovídajících tvrzení. Ze 12 položek k tématu vztahů více dívky (4 % a 9 %) oproti chlapcům slyšely každé tvrzení, ale jen dvě položky ukázaly statisticky signifikantní rozdíl mezi chlapci a dívkami. Dívkám bylo se signifikantně větší pravděpodobností řečeno: „Většina lidí, kteří se vdají nebo ožení, se snaží o vztah na celý život,“ (53 % dívek a 44 % chlapců) a „Existují různé typy rodin,“ (59 % dívek a 51 % chlapců). Matky také více dcerám říkají o reprodukčních tělech. Polovina matek s dcerami sděluje tvrzení „Těla se mění během růstu a dospívání dítěte v teenagera,“ naproti tomu matky s chlapci tvrzení sdělovaly v 35 %. Stejně diskuze o menstruaci, která byla minimální (16 %), byla primárně určená dívkám (23 % vs. 10 % chlapci).

Dva výroky o tom, jak děti přicházejí na svět (skrz vagínu a císařský řez) opět slyšely více dívky. O sexuálním útoku matky mluvily více s dcerami. Také s větší pravděpodobností probíraly matky s dcerami spíše než s chlapci, které sexuální chování je „špatné“. Chlapci spíše než dívky slyšeli, že homosexualita je špatná (9 % a 8 %), ale dívkám s větší pravděpodobností bude řečeno, že masturbace (5 % a 3 %), mimomanželský sex (13 % a 10 %) a mimomanželské děti jsou špatné (17 % a 11 %). Matky mluví více se syny o pohlavním styku a slasti. Pro hypotézu, že pro matky je jednodušší a cítí se uvolněněji při konverzaci s dcerami než se syny, vyšly smíšené výsledky. Rozdíl mezi matkami dcer a synů podle jejich vlastních záznamů byl statisticky nesignifikantní. Zároveň matky uváděly, že mnohem méně dovolují chlapcům vidět je nahé nebo při oblékání a vycházení a vcházení do sprchy, u dívek 80 % a chlapců 57 % (Martin & Luke, 2010).

Proč je důležité s dětmi a dospívajícími hovořit o sexualitě?

Tak zní nadpis kapitoly v knize Sexuální výchova od Lenky Šilerové (2003), ze které bych si nyní dovolila použít několik argumentů. Jako odpověď na tuto otázku uvádí pozitivní vliv na vytvoření přirozeného vztahu k lidskému tělu a sexualitě. Dále mluvení o sexualitě přispívá k prevenci sexuálního zneužívání dětí a dospívajících, poučené děti lépe čelí sexuálnímu zneužívání. Pokud k zneužití dojde, dokážou lépe popsat, co se stalo. Sexuální edukace napomáhá zodpovědnému sexuálnímu chování a posunutí začátku sexuálního života. V souvislosti s dospíváním se mluví o sekulární akceleraci, výzkum na české populace ale ukazuje, že o prvním sexu to zřejmě neplatí. Trend ve věku prvního pohlavního styku se dlouhodobě nemění. Mladí Češi získávají první pohlavní zkušenost kolem osmnáctého roku (Šulová, Fait, Weiss a kol., 2011). Přesto dospívající může nabýt dojmu, že už by měl nějaké sexuální zkušenosti mít. Pod tlakem vrstevníků, médií a některých časopisů, které vyvolávají dojem, že první sex ve věku pod patnáct je běžná záležitost. Sexuální edukace může právě informace z neověřených zdrojů upřesnit.

Domnívám se, že role sexuální výchovy by neměla končit pouhým předáním informaci, ale měla by také podporovat děti a dospívající v rozvinutí schopností a dovedností “domluvit se” o sexuálních otázkách s partnerem. Jak uvádí Šilerová (2013): “Nezkušenost, komunikační neobratnost, ale i stud o těchto věcech s partnerem hovořit mohou být hlavními důvody toho, že mladí lidé (a nejen oni) nepoužijí antikoncepci vůbec nebo nedostatečně.” Sexuální výchova by tedy měla zahrnovat i učení se formulování požadavků v sexuálním životě a jejich přiměřeném prosazení. Schopnost sdělit partnerovi svá přání významně přispívá ke spokojenosti.

Když je sexuální zrání zrychlené: akcelerace vývoje

Tendence k akceleraci vývoje je známá v současné době jako předčasné sexuální zrání. V předčasném sexuálním zrání hrají roli aspekty související s výživou, tělesnou váhou a realizací intenzivního fyzického cvičení.

Předčasný výskyt menstruace obnáší něco více než jen fyzické změny. Znamená také předčasný výskyt adolescentního chování, aniž by nutně došlo i k psychologickému vývoji, který by dospívajícím umožnil čelit situacím pojícím se k dospělejšímu věku (Langmeier & Krejčířová, 2006).

Sexuální edukace: I. část

Úvod

O aktuálnosti tématu mezi „laiky“ mě přesvědčila polemika, která proběhla začátkem nového roku na sociálních sítích. Režisér Vít Klusák upozornil na genderovou sexnevyváženost básně Maminka od Jiřího Žáčka, jeho příspěvek sdílely desítky lidí. Řada z nich byla textem básně pohoršena. Po jejím přečtení je totiž zřejmé, že pracuje s genderovými stereotypy. Ženy automaticky staví do role, kdy jejich hlavním posláním je postarat se o děti. „K čemu jsou holky na světě? Aby z nich byly maminky, aby se pěkně usmály na toho, kdo je malinký. Aby nás měl kdo pohladit a povědět nám pohádku. Proto jsou tady maminky, aby náš svět byl v pořádku,“ stojí v básni Jiřího Žáčka. Předávání genderových stereotypů jsem v práci vyhradila místo z hlediska role genderových stereotypů v sexuální edukaci.

V této práci bych chtěla především představit několik vybraných výzkumů na dané téma. Myslím, že v České Republice najdeme mnoho prací zabývající se tematikou sexuální edukace, které důsledně probírají historické a jiné souvislosti (Šulová, Fait, Weiss a kol., 2011) nebo přímo nabízejí manuály pro učitele (Fifková a kol., 2009), či rodiče (Šilerová, 2003). V publikaci Výchova k sexuálně reprodukčnímu zdraví autoři Šulová, Fait, Weiss a kol. (2011) nabízejí obsáhlý přehled teorie k tématu. Mimo jiné uvádějí výsledky ojedinělého (v ČR i zahraničí) výzkumného projektu, který sleduje od roku 1993 změny v sexuálním chování obecné populace. Podrobněji se k němu ještě vrátím později.

Shrnutí poznatků z různých vybraných zahraničních i českých výzkumů mi proto připadá velmi smysluplné a logické zaměření mé práce po rešerši dostupných zdrojů, které již vyčerpaly mnohé z teoretické báze sexuální výchovy. Pozornost budu věnovat i psychologickému pohledu na rizika psychosexuálního vývoje a psychické dopady změn na dospívající, které by měly mít v sexuální edukaci také místo.

Pojmy

V české literatuře se používá pojem sexuální výchova, ekvivalentně sexuální edukace, což je pojem převzatý z anglofonní literatury. Pro potřeby seminární práce budu používat oba termíny, i když osobně upřednostňuji sexuální edukaci. Obvykle se v souvislosti s tímto termínem zmiňuje vývoj pohlavní identity nebo gender identity. Dále je s tématem úzce spojený psychosexuální vývoj, kde pracujeme s pojmy sexuální identifikace, role, preference a chování. V sexualitě také existuje norma, ze které vybočují např. poruchy sexuální preference (zahrnující různé typy deviací), transsexualita, pornografie, sexuální násilí na dětech a další.

Dále se používají pojmy pubescence. Někteří autoři etapu pubescence dále dělí na prepubertu a pubertu. V teoriích se pojmem adolescence někdy označuje období konce puberty, etapu předcházející mladé dospělosti. Existují i další dělení, pro účely práce budu používat pojmy puberta a adolescence ekvivalentně.

V práci se zaměřím na sexuální edukaci u malých dětí a u adolescentů. Zvědavost a motivace dozvědět se více o sexuálních tématech se objevuje v průběhu vývoje dítěte opakovaně, stručné a přehledné shrnutí nabízí Šilerová (2003) v kapitole Vývoj zájmu o sexualitu na str. 50. Často probíraným tématem je sexualita zdravotně postižených, např. Šulová, Fait, Weiss a kol., 2011.

Genderová identita

Ve věku dvou nebo tří let děti rozvíjejí svou genderovou identitu (Kohlberg, 1966), ve věku 4 nebo 5 dosáhnou pocitu genderové stálosti (Bem, 1989). Děti jsou poměrně rigidní uživatelé genderových kategorií ve čtyřech nebo pěti letech a používají vlasy, oblečení a vzhled ostatních k posuzování genderu extrémně normativním způsobem (Martin & Ruble, 2004). Rodiče hrají klíčovou roli v rané genderové socializaci. Existuje jasná evidence, že rodiče drží pevné genderové normy dokonce pro jejich velmi malé děti a pracují na jejich socializaci v souladu s normativními genderovými očekáváními (Martin 2005; Kane 2006).

Vliv interakce rodič-dítě

Podle Geasler, Dannison a Edlund (1995), pokud rodiče nelžou dětem v odpovědích na jejich sexuální otázky, když jsou ještě malé, jako adolescenti se budou cítit pohodlněji při mluvení s rodiči o sexuálních tématech a pravděpodobně se budou více rozhodovat sami v sexuálním chování a také budou schopni převzít hodnoty a morální systém rodičů. Není podstatné, zda rodiče aktivně či pasivně participují na sexuální výchově, jejich sexuální představy a přístupy jsou nevyhnutelně tlumočeny dětem skrz interakci rodič-dítě.

Komunikace o sexuálních tématech mezi rodiči a adolescenty má potencionálně pozitivní vliv na jejich přístup k sexu a sexuální chování. Adolescenti si drží konzervativnější přístup k sexu a odkládají první pohlavní styk, nebo budou používat antikoncepční metody (Nolin & Peterson, 1992). Dívky, které mluvily o antikoncepčních metodách s matkou, používaly dvakrát častěji antikoncepční metody oproti dívkám, které o nich nemluvily. Naopak, pokud je mezi rodiči a adolescenty málo komunikace, děti mívají více pohlavních styků (Jaccard & Dittues, 1998 podle Martin & Luke, 2010).

Harmonie vztahu rodič-dítě je důležitým ukazatelem budoucího vývoje dítěte v jeho intimním vztahu. Čím dříve vztah rodič-dítě ztratí harmonii, tím dříve dítě začne vyhledávat partnerské vztahy.

Předtím než dítě opravdu porozumí opačnému pohlaví a omylům v lásce a sexu, se dítě pro nedostatek rodinné náklonnosti rychle zamiluje a začne se sexuálním chováním (Martin & Luke, 2010).

Průřezová studie Ruize-Canely a kol. (2012) si dala za cíl ověřit, jak ovlivňují začátek sexuální aktivity mladých obyvatel Salvadoru sdělení, které dostanou k sexuálním otázkám, emocionálnosti a volném čase od rodiny, přátel a komunikačních médií.

Použili náhodný výběr vzorku 2615 studentů (od 13 do 19 let) z 30 škol v Salvadoru. Získali sociodemografické údaje, životní styl a zdroje informací o sexualitě a lásce používaných mladistvými. Celkově 638 (24,4 %) mladistvých přiznalo, že měli sexuální vztahy. Uvedené faktory souvisely s větší pravděpodobností sexuálních vztahů: sourozenci nebo přátelé podporují vznik sexuálního vztahu. Ochrannými faktory byl dohled rodičů; obdržená sdělení pomáhající abstinenci od přátel nebo sourozenců a dostávání kladných ohlasů na manželství ze strany rodičů.

Průzkum české populace (Weiss & Zvěřina, 1999 podle Langmeier & Krejčířová, 2006) ukázal, že ve všech věkových kategorií a u obou pohlaví jsou hlavním zdrojem informací o sexualitě přátelé a známí (na prvním místě je uvedlo 35 % žen a 45 % mužů). I když v nižších věkových kategoriích stále dominují rodiče jako hlavní zdroj (u chlapců a dívek mezi 15. – 17. rokem v 15 %, resp. 25 %) nebo škola (v dané věkové kategorii asi u 15 %, u starších generací výjimečně).

Zdá se, že sdělení od rodiny a přátel jsou faktory, které ovlivňují začátky sexuálních vztahů adolescentů. Programy na podporu zdraví by měli počítat s těmito faktory.

O čem rodiče s dětmi mluví

Pro rodiče v USA je velmi těžké mluvit s jejich dětmi, i s adolescentními, o sexualitě (Geasler a kol., 1995). Sexualita je tabu téma s ohledem na děti v USA, a pokud rodiče mluví s teenagery o sexualitě, často poučují o záležitostech okolo sexuality (reprodukční záležitosti, antikoncepce, milostné záležitosti, morální otázky) spíše než o sexuálním chování. Nicméně sexuální edukace je důležitá pro sexuální socializaci dětí a jejich vývoj. Rodiče jsou uváděni adolescenty jako preferovaný zdroj informací o sexualitě (Somers & Surmann, 2004).

Pavel Říčan, Pavlína Janošová: Spirituální výchova v rodině

V původním významu se o spiritualitě hovoří ve spojitosti s křesťanstvím; jedná se o jistý duševní přesah, o spojení s Bohem. Prožívána by však měla být v každodenním životě. K tomu ostatně nabádá i spiritualita nenáboženská, tedy ta, se kterou se dnes setkáte pravděpodobně výrazně častěji. A nejen nábožensky je spiritualita pojímána i v publikaci Spirituální výchova v rodině autorů Pavla Říčana a Pavlíny Janošové.

pictureprovider

Autoři za spiritualitu označují prakticky cokoli, co souvisí s nitrem jedince, s jeho cíli a hodnotami, s krásou, láskou a dobrem, se skutečnou moudrostí. Spirituální výchova je pak autory pojímána zejména jako výchova k lásce, k růstu a uvědomění.

Kniha vznikla s cílem pomoci čtenáři vnímat spirituální smysl toho, co se v rodině i jedinci jako takovém děje, a zejména napomáhat neustálému růstu jedince – rodiče i dítěte. Zaměřuje se tedy na to, jaké jednání u dětí podporovat a k jakému prožívání, cítění a představám je vést. Názory a nauky o člověku, světě či Bohu jsou až na druhém místě, byť se s nimi v knize samozřejmě také často setkáme.

Základním motivem, který se objevuje napříč celou publikací, je respekt; respekt k sobě samému, a zejména respekt k dítěti, jeho potřebám, přáním i pocitům. Za důležitější než informace, které by mohli rodiče dítěti poměrně snadno předat, je dle autorů považován rozhovor a společné hledání. Dítěti je tak ponechána svobodná volba prakticky ke všem činnostem; ty by měly být rodiči spíše jen nabízeny, nikoli vnucovány. Je na místě ovšem zmínit, že autoři rozhodně nenabádají k ryze liberálnímu přístupu, kdy by byla dítěti ponechána absolutní volnost volby. Jedná se spíše o přístup respektující, v rámci kterého jsou stanoveny pevné hranice a je vyžadována důslednost; současně je však s dítětem vedena diskuze, kterou si odlišné přání může, respektive musí obhájit.

Zmiňována je často také vděčnost a vědomé prožívání života. Kniha pobízí rodiče, aby vedli své děti k vědomému prožívání života tady a teď. Dítě by si jistě mělo stanovovat cíle a postupně k nim směřovat, současně by se však nemělo slepě hnát jen za nimi; mělo by si uvědomovat, že jejich součástí – součástí jeho života – je i žitá přítomnost.

Kniha je rozčleněna do tematických celků (kapitol), kterým se postupně věnuje. Postihuje všechna témata, se kterými se rodiče v rámci výchovy dítěte jistě setkají. Poskytuje univerzální rady, které rodiče mohou či nemusí v rámci výchovy dětí aplikovat, současně také podněcuje k hledání nejvhodnějších řešení pro jejich konkrétní životní situace.

Přestože jsem se tématu spirituality poměrně obávala, knihou a jejím uchopením výchovy jsem byla nadšená. Ne všechna témata mě zaujala – kapitolu o historii spirituality v České republice, byť si uvědomuji, že její zařazení bylo nutné, jsem jen prolistovala, podobně jsem poněkud skepticky přistupovala ke kapitole věnující se modlitbám; ačkoli je třeba mít na paměti, že autoři tento způsob vyjádření vděčnosti a jistého pozastavení se pouze nabízejí, nikoli vnucují.

Knihu bych proto rozhodně doporučila všem, kteří se o výchovu zajímají – rodičům, budoucím rodičům, lidem, kteří jakýmkoli způsobem pracují s dětmi. Netvrdím, že je potřeba držet se všech doporučení, které poskytuje, jistě však nabídne nový úhel pohledu na mnohá témata, podobně pak i třeba konkrétní cvičení, která je možné s dětmi provádět a tak je rozvíjet.