Archiv autora: Klára Vožechová

Vědění pro nejisté časy: Průvodce věkem úzkosti

Titul nese podnázev “průvodce věkem úzkosti”. Kdybych si nepřečetla, že první vydání vyšlo už v roce 1951, asi by mě nenapadlo, že kniha není reakcí na současnou dobu, nýbrž na dobu před sedmdesáti lety. Její autor Alan Watts žil v letech 1915 – 1973 a byl duchovním učitelem, který přinášel myšlenky východních filosofických proudů na Západ.

V této knize se zamýšlí nad naší potřebou jistoty a stability, která vychází z toho, že se vše kolem nás neustále proměňuje. Watts říká, že pevné body, o které se můžeme opřít, si budujeme ve formě víry nebo vědy v naivní snaze vytvořit z reality něco pevného, stabilního a neměnného. Jenže tento způsob vyrovnání se s nejistotou je podle autora jen cestou do dalšího trápení.

A tak nabízí cestu jinou. Místo snahy vybudovat si životní jistoty, které vlastně neexistují, se můžeme naučit žít s nejistotou. Tu lze přijmout a dokonce ji i vítat. “Můžeme se naprosto vzdát veškerých snah věřit a začít brát život opravdu takový, jaký je. Takový výchozí bod nám otevírá cestu životem, na které se nemusíme opírat o mýtus, ale ani nám nehrozí pád do hlubin zoufalství. Tak upřímná cesta však vyžaduje úplný obrat našich všedních zaběhlých vzorců myšlení a vnímání.”

Alan Watts prezentuje myšlenky, o kterých se možná nedá říct, že jsou nové, zajímáte-li se o filosofii Východu. V určitém smyslu mi připomínají i postmoderní myšlení, které také hovoří o tom, že neexistuje objektivní realita a které tak boří společností vybudované “jistoty” skrze tvrzení, že nic není univerzálně platné.

Nicméně způsob, jakým své postřehy autor představuje, je pro mě jedinečný. Byl skvělým pozorovatelem, který dokázal názorně uchopit a pojmenovat věci, a chystá tak mnohému čtenáři spoustu aha-momentů. Nicméně jak asi víte, jednou věcí je něco logicky chápat, druhou věcí je to žít. A tak se pro vás může tahle kniha stát jakýmsi intelektuálním cvičením, nebo vás může dovést k jinému způsobu prožívání a pohledu na život…je to na vás. Alespoň do jisté míry. Pro mě, a myslím, že pro mnoho lidí, bude kniha takovým hlavolamem, a nepřestaneme se sami sebe ptát, jak to autor vlastně myslel, a jestli jsme to skutečně pochopili… nojo, ale to je vlastně možná ta nejistota, se kterou musíme žít. 🙂

Co říct závěrem? Zaujme-li vás tato kniha či autor, pak je možné nalézt některé překlady jeho děl zde (http://www.makon.cz/dilo.html). Zároveň stojí za povšimnutí nakladatelství Alferia (https://www.alferia.cz/), které je značkou Nakladatelského domu Grada, a které vydává mnoho knih spojených s východní filosofií, seberozvojem, zdravým životním stylem.

Rozdělené self: Existenciální studie o duševním zdraví a nemoci

Ronald D. Laing (1927 – 1989) byl zajímavou osobou na poli psychiatrie a psychoterapie. Někteří z vás se s jeho osobou možná již setkali ve filmu Šíleně normální (Mad to be normal, 2017). Jeho význam a přínos spočívá v tom, že svými názory nabourával do té doby zaběhlé představy, způsoby a teorie v oblasti psychiatrie, díky čemuž je řazen mezi představitele tzv. antipsychiatrie.

Kniha Rozdělené self vyšla poprvé v roce 1960 a byla jeho prvotinou, kterou napsal už v 28 letech. Primárně se zde věnuje existenciálně-fenomenologického pohledu na to, jak u lidí vzniká psychotické onemocnění skrze oddalování skutečného a falešného self, které postupně vede až k dezintegraci celé osobnosti. Tento postupný rozpad je dle Lainga obranným mechanismem, který má v první řadě pacienta chránit před druhými.

Shodou okolností jsem narazila na postřeh Laingova současníka Carla R. Rogerse (1902 – 1987) v knize Způsob bytí (Portál, 2014), kde popisuje princip vzniku psychóz se zajímavou podobností: „Když se odvážím, riskuji a snažím se podělit s druhým o něco, co je velice osobní, a on to nepřijme a neporozumí mi, je to velice skličující zážitek naprostého osamění. Nyní již věřím tomu, že takové pocity mohou u některých lidí způsobovat psychózy.  Vzdávají se naděje, že se někdy najde člověk, který by jim porozuměl. Avšak v okamžiku, kdy se této naděje vzdali, stal se jejich vnitřní svět, stále bizarnější, jediným světem, v němž mohou žít. Nedokážou se již dále s ostatními lidmi dělit o své zkušenosti (str. 28).“ V jedné z kapitol C. Rogers představuje kazuistiku, kde se dokonce na Lainga odvolává. Pro zájemce je tedy možné nahlédnout ve zmíněné knize do kapitoly “Samota Ellen Westové”.

Podíváme-li se ale pod hlavní námět knihy, tj. schizofrenie, objevíme možná ještě zásadnější témata. Autor měl odvahu zpochybnit některé metody tehdejší psychiatrie a nabídnout svůj zásadně odlišný pohled na pojetí duševní nemoci a její léčbu. To se pak v praxi projevilo například v jeho kontroverzním experimentu (tzv. Rumpus Room Experiment), kde se pokusil vytvořit pro schizofreniky léčivé prostředí, které bylo zásadně odlišné od prostředí psychiatrické léčebny.

Zdroj ukázek: Nakladatelství Portál

Zdroj ukázek: Nakladatelství Portál

Zásadní východisko, se kterým se u Lainga setkáváme, je pohled na druhého člověka (pacienta, chcete-li) jako na osobu, nikoliv jako na věc. Pouze vnímáme-li druhého jako hodnotnou lidskou bytost, můžeme usilovat o porozumění. Vidíme-li druhého jako věc, odráží se to v našem jednání. To, že se v psychologické práci snažíme být objektivní, vede v kontaktu s klientem k vytrácení empatie a vztahovosti, jež je dle Lainga využívána jako jeden z hlavních léčebných prostředků.

 

 

 

 

Laing klade důraz na porozumění, lásku a bezpodmínečné přijetí ze strany lékaře a lidskou svobodu. Úkolem psychoterapie je podle něj apel na svobodu pacienta, přičemž rolí terapeuta je apelovat efektivně. Hovoří o tom, že i psychotickému pacientovi se můžeme snažit porozumět, a že toto porozumění je do určité míry možné. V tomto procesu zdůrazňuje vztah: “To, jak si jeho chování [v tomto kontextu chování schizofrenika] vysvětlíme, bude záviset na vztahu, jaký si s ním vytvoříme (str. 28).” Zároveň také píše, že snaha o porozumění je zásadním krokem k tomu, aby klient měl naději na uzdravení.

 

 

 

Z díla čiší humanismus a někdy až rozhořčenost nad prací některých tehdejších psychiatrů. Není tak divu, že kniha našla mnoho kritiků. Autor například píše: “Chování pacienta je v určité míře funkcí chování psychiatra v tomtéž behaviorálním poli. Standardní psychiatrický pacient je funkcí standardního psychiatra a standardní psychiatrické nemocnice (str. 26).”

 

 

 

 

 

Než jsem začala psát recenzi, musela jsem si dát několik týdnů od knihy pauzu. Po jejím dočtení ve mně doznívala frustrace, že jsem jí dostatečně neporozuměla. Byla to pro mě jedna z nejnáročnějších knih. Na druhou stranu teď s odstupem vnímám Laingovy myšlenky jako zásadní, až fascinující. Části s kazuistikami byly srozumitelné a zajímavé, ale v teoretických částech jsem se ztrácela. Může být i tím, že v psychoanalytickém přemýšlení nejsem vůbec zběhlá. V novém vydání mi velmi pomohl doslov od Karla Jakubů, který dílo zarámoval do kontextu doby.

Shrnula bych to asi takto – jedná se o zajímavé čtení, které umožňuje setkat se s jednou z nejvýznamnějších osobností psychiatrie, na druhou stranu se přiznám, že kdybych se nezavázala k tomu, že recenzi napíšu, knihu bych pravděpodobně nedočetla.

Zázrak tří květin – Terapie zaměřená na řešení s dětmi a dospívajícími

Na tuhle knihu jsem se těšila už dávno předtím, než vyšla. Vyhlédla jsem si ji v edičním plánu Portálu. Nezklamala, spíš naopak příjemně překvapila. Věnuje se přístupu zaměřenému na řešení (SFBT – solution focused brief therapy) v oblasti terapie s dětmi a dospívajícími. Se SFBT jste se mohli setkat již v knihách Steva de Shazera a Insoo Kim Berg, kteří patří k průkopníkům terapie zaměřené na řešení.

Leoš Zatloukal a Daniel Žákovský, autoři této knihy, zde navazují především na model práce s dětmi nazvaný Kids’ Skills Bena Furmana a Tapani Aholy (jejich kniha Nikdy není pozdě na spokojený tým vyšla také v Portálu a recenzi najdete zde).

Zázrak tří květin na model Kids’ Skills navazuje a obohacuje ho o další prvky. Tři květiny jsou metaforou základních principů práce s klientem – naděje v to, že změna je možná, spolupráce a tvořivost. Autoři na jednotlivých stránkách popisují způsob, jak se může terapeut ke klientům připojovat a rozvíjet s nim spolupráci, jak se domlouvat na tom, na čem budou společně spolupracovat, popisují nástroje, které mohou pomoci hledat zdroje klientů a aktivizovat jejich využívání, a jak může terapeut pomoci klientovi začít pracovat na změně a podporovat ho v jejím udržení.

Autoři zmiňují, že nepopisují do detailu přístup zaměřený na řešení, protože se mu věnuje již publikace Koučování zaměřené na řešení (Portál, 2016) od Leoše Zatloukala s Pavlem Vítkem. Pro ty, kteří by se chtěli dozvědět více, jsou tedy doplňující informace k dispozici tam. Zázrak tří květin je však kniha velmi srozumitelná a nepřítomnost některých informací v její použitelnosti a užitečnosti nevadí.

Na knize se mi líbí, že je jasná, stručná, občas zmíní nějaký výzkum, ale nezabíhá do odboček, které nejsou důležité (což vlastně odráží celý přístup zaměřený na řešení). Je přehledná a dalo by se říci, že poskytuje kroky, kterých se může terapeut v procesu držet. Nicméně nelze se jich držet otrocky, a ač se zdají velmi jasné, ne vždy jednotlivými fázemi snadno projdeme (nebo alespoň já ne..:-)). Pro mě osobně je zásadní, že autoři mluví konkrétně – uvádí konkrétní příklady vět, úryvků z konzultací, případů. Kapitoly jsou doplněny i o techniky, které je možné s klienty využít.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Jedná se o užitečnou publikaci pro ty, kteří pracují s dětmi, a to nejen z pozice terapeutů, ale i z pozice školních psychologů a pedagogických pracovníků. Může být nápomocná i těm, kteří třeba ještě nemají výcvik, protože alespoň trošku budou tušit, co se dá dělat – zároveň si myslím, že kniha není samospásná a je potřeba mít širší rozhled a zázemí.

Chcete-li se dozvědět více o autorech, jejich práci, výcviku v přístupu zaměřeném na řešení a hlavně výcviku Kids Skills, pak navštivte stránky Kids skills a výcvikového institutu  Daletu.

Můj hlas půjde s tebou: Terapeutické příběhy Miltona H. Ericksona

Nově vydaná kniha nám nabízí možnost nahlédnout do terapeutické místnosti (a možná trochu i do hlavy) jednomu z velkých mistrů psychoterapie – Miltonovi H. Ericksonovi – skrze příběhy sesbírané a převyprávěné jeho žákem Sidney Rosenem. Tomu se podařilo různá vyprávění sepsat a uspořádat do několika témat – kniha obsahuje například motivační příběhy, historky, které vedou člověka k důvěře v sebe sama, vyprávění o možnostech překonání navyklých omezení apod.

Milton Erickson používal své příběhy k tomu, aby umožnil svým pacientům (či klientům, chcete-li) nově nahlédnout na situaci, v níž se právě ocitají, a pomoci jim nalézt cestu v situacích, kdy to vypadá, že snad ani neexistuje. Na místě je poznamenat, že někdy uváděl své pacienty do stavu hypnózy, ve které jim příběhy vyprávěl, a proto se některé z nich mohou zdát během čtení primitivní či nelogické – to pro mne bylo v začátku knihy odrazující. V takových případech byly do určité míry nápomocné komentáře, kterými Sidney Rosen příběhy opatřil, aby pomohl i člověku, který s hypnózou zkušenost nemá, pochopit jejich význam a způsob, jakým Erickson myslel a pracoval. Vyplatí se ale vydržet.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Za přečtení stojí i doslov Juraje Barbariče, který skládá dohromady několik střípků z hlediska širšího psychoterapeutického kontextu – ukazuje význam Ericksonova přístupu pro současné psychoterapeutické směry a na několika výrocích představuje Ericksonova základní přesvědčení o procesu psychoterapie a lidském potenciálu změny.

Příběhy pro mne byly ilustrací toho, co to znamená myslet “out of the box”. Myslím, že může být inspirativní pro psychoterapeuty, kouče, i běžného člověka, který rád přemýšlí o sobě a o světě.

… jenom já jsem letadlo aneb váš průvodce každodenním šílenstvím

Je mým úkolem vám na následujících řádkách představit knihu Andrey Jolander. Autorka pochází z Německa a má dlouholetou psychoterapeutickou praxi. Na základě obsahu textu pravděpodobně vychází z hlubinně orientovaného přístupu.

Kniha má dvě části. Těžko se mi píše, o čem jsou, protože autorka hodně skáče, a tak jsou kapitoly směsí různých psychologických a neurologických poznatků proložených autorčinými postřehy, příběhy, doporučeními, úvahami, psychoanalytickými vysvětleními.

První část – Nové perspektivy – se věnuje dynamice fungování osobnosti člověka. V jedné kapitole se například věnuje nevědomí, od kterého přechází k trémě, změně našich návyků, joggingu mozku. V dalších kapitolách uvažuje o konceptech jako vazba (attachmentu) a zamilovanost, o tématech vztahů a výchovy dětí.

Druhá část – Růst – pro mne byla mnohem zajímavější. Někdy se mi zdálo, jako by se autorka proměnila v „rodiče“. Věnuje se posedlosti zdravým životním stylem, moderním médiím a dalším věcem, které podrobuje kritice. Zároveň zde nabízí mnohé postřehy a myšlenky o tom, co pro ni znamená být zralým člověkem. Toto téma je pro ni spojeno s našimi vztahy s rodiči, o kterých také hodně píše.

Autorka píše mnoho kategorických názorů, možná pro dramatičnost. Nebojí se říct svůj názor, ale někdy jsem v jejích vysvětleních nacházela pro sebe díry. Při čtení tedy doporučuji kritické myšlení. Občas jsem se zamýšlela nad tím, co jsou názory autorky a co jsou ověřená fakta – populárně naučná literatura s sebou nese bohužel i to, že chybí citované zdroje. Věřím tomu, že si z knihy každý odnese pár myšlenek, které ho něčím osloví a zaujmou.

Jak sama autorka píše, kniha je určena pro zájemce o psychologii, nikoliv pro odborníky. Pokud splňujete tuto podmínku, jistě se dozvíte spousty zajímavostí a rad. Pokud jste však odborníky / studenty psychologie, pravděpodobně pro vás bude většina popisovaných věcí známá.

Rami Shapiro: Umění milující laskavosti

Rami Saphiro je americkým rabínem a učitelem. Ve své knize vychází z judaistické myšlenky o třinácti atributech milující laskavosti. Každému jednomu z nich v knize věnuje své myšlenky, úvahy a příběhy, které nashromáždil. Protože se autor vedle židovské filosofie zabýval i zen-buddhismem, taoismem, hinduismem a dalšími směry, překračuje hranice nazírání judaismu na milující laskavost. Opírá se sice o židovský koncept, ale dále jej integrativně rozvíjí a obohacuje o myšlenky z mnoha dalších tradic. Sám na svých stránkách říká: “Náboženství jsou pro mě jako jazyky: nedá se říct, že je nějaký jazyk pravdivý nebo nepravdivý; všechny jazyky pochází od člověka; každý jazyk reflektuje a formuje civilizaci, která ho používá; …. (1)”

Shapiro_přebal

Kniha obsahuje témata týkající se vnímání sebe sama i okolního světa. Dočtete se o tom, jak autor, potažmo různé tradice v jeho očích, uvažují o laskavosti, vyrovnanosti, tvořivosti, soucítění, odpuštění a dalších. K tomu popisuje rabín Rami různá cvičení, kterým se může člověk věnovat, aby rozvíjel jednotlivé atributy milující laskavosti. Skrze knihu je cítit autorova velká pokora. Uvádí mnoho osobních příhod, vlastních poznání a ukazuje, že jako každý dělá někdy chyby.

Já jsem si z knihy spíše než konkrétní cvičení odnesla různé autorovy myšlenky, postřehy, které mi poskytly jiný úhel pohledu na to, jak se dívat na sebe a své prožívání. Rabín Rami uvádí mnoho věcí, které když si člověk uvědomí (ne ani tak na intelektuální úrovni, jako spíše prožitkově), tak se mu podle mě bude žít líp.

Myslím si, že kdyby měli o milující laskavosti psát psychologové a psychoterapeuti, napsali by velmi podobné věci, i když jiným jazykem, vycházejíce z jiných konceptů a zdrojů. Proto je podle mě přínosné si knihu přečíst. Umožňuje nahlížet na věci, které se člověk učí v různých psychoterapeutických výcvicích a vlastní terapii, z jiné perspektivy. Zároveň může být užitečná všem lidem, kteří chtějí sebe sama rozvíjet.

(1) Rabbi Rami. Rabbi Rami [Online]. Retrieved October 21, 2018, from http://www.rabbirami.com/Rabbi_Rami/Home.html

Jak vést děti, aby si vážily samy sebe

S autorem knihy Heinzem-Peterem Röhrem jste se mohli setkat již v mnohokrát. Autor pracuje desítky let jako psychoterapeut v Německu. V nakladatelství Portál vyšla spousta jeho knih. Připomeňme například Narcismus-vnitřní žalář, Hraniční porucha osobnosti a Nedostatečný pocit vlastní hodnoty. Sebeúcta u dětí: Jak ji pěstovat a chránit je jeho nejnovějším dílem a oslovuje aktuální témata současné společnosti – hovoří o výchově dětí, o důsledcích společnosti zaměřené na výkon, o rolích dospělých v životě dítěte.

Rohr_prebal

Předkládaná kniha je velmi praktická. Na jejích stránkách postupně autor představuje různé mýty, které se váží k sebeúctě, popisuje její vývoj v dětství a dospívání, sebedestruktivní programy, jež ji podkopávají, a to, jak sebeúctu dětí podporovat. Dle autora stojí v jádru nízké sebeúcty sebedestruktivní programy, které je třeba nahradit novými, funkčními. Ty zní: Jsem vítaný, Jsem vždycky dostatečný a Všechno, co potřebuji, mám v sobě.

Autor zbytečně nezahrnuje čtenáře odbornými pojmy, díky čemuž je kniha velmi srozumitelná a čtivá. Nejvíce však oceňuji, že je praktická. Heinz-Peter Röhr upozorňuje na nejčastější chyby, kterých se rodiče při výchově dopouští. Nabízí cesty, jak se těmto chybám vyhnout a jak pomoci dětem rozvíjet vědomí vlastní hodnoty. Okrajově se věnuje také roli učitelů v budování sebeúcty dítěte.

Byla jsem překvapena, jak rychle a dobře se mi kniha četla. Věřím, že si v ní každý najde něco pro sebe, a něco pro praxi. Vedla mě k zamyšlení, nakolik dětem, se kterými pracuji, předávám svým jednáním výše zmíněné pozitivní postoje, a případně jakým způsobem jim je mohu předat.

Domnívám se, že knihu ocení rodiče i lidé, kteří pracují s dětmi na kterékoliv pozici. Na místě je pravděpodobně poznamenat, že četba bude užitečná pouze v případě, že čtenář své vlastní postoje a chování podrobí možná bolestné, avšak nutné analýze. Pokud se tak nestane, zůstane její četba jakýmsi intelektuálním cvičením bez výsledku. Jak autor sám poznamenává – aby rodič či jiná vztahová osoba dokázala předat dítěti zdravé postoje, je nutné, aby je nejdříve zaujala sama.

 

Hry pro rozvoj všímavosti u dětí

Pracujete-li s dětskými kolektivy, mohla by vám přijít vhod tato kniha. Je rozdělena na dvě poloviny. V první je obsažen teoretický úvod do toho, jakým způsobem se můžeme dívat na všímavost, pozornost a soustředění u dětí. Dále se věnuje učení hrou a všímavé hře. Na dalších stránkách autorka rozebírá, jaká je úloha dospělého člověka jakožto facilitátora herního procesu. Na roli dospělého nahlíží z humanistického hlediska, což se mi zdá důležité zmínit. Jedná se o přístup, kdy facilitátor nese zodpovědnost za podmínky, které dítěti vytvoří pro jeho rozvoj, a zároveň netlačí. Tento pohled přibližuje následující ukázka:

„Před několika lety jsem se procházela po pláži, obdivovala a sbírala malé oblázky mnoha různých tvarů a barev. Nezvykle mnoho z nich mělo tvar téměř dokonalého placatého kruhu. Když jsem jeden z nich vzala a držela ho v dlani, napadlo mě, že i když některé z těchto kamínků ještě voda neomlela do kruhového tvaru, za příznivých podmínek prostředí rozhodně mají potenciál, aby je vyhladila a zformovala. Představila jsem si jedinečný potenciál jednotlivce jako sáček s takovými oblázky – sáček plný dokonalých možností.

Rozvíjení možností dítěte představuje „péči“ na mnoha úrovních. Chránit životní pohodu dítěte a současně mu umožnit, aby si vybudovalo odolnost a mohlo rozvíjet schopnost o sebe pečovat, vyžaduje jemnou rovnováhu mezi snahou dítě podporovat a nechat ho být (str. 27 – 28).  “

hry pro rozvoj všímavosti u dětí

Další část knihy rozebírá proces všímavých her a vztahuje se k praktickým aplikacím – jakým způsobem si se skupinou nastavit pravidla, jak je možné reflektovat proces hry a reflektovat svou vlastní úlohu v něm.

 

Ve druhé polovině knihy následuje popis jednotlivých technik a her. Autorka u každé z nich uvádí nejnižší vhodný věk, odhad času trvání hry, vhodnost velikosti skupiny, kolik obnáší hra mluvení a co se při hře rozvíjí. Vždy uvádí základní formu hry, možné alternativy, jak lze hru obměnit, a otázky k reflexi po skončení hry.

 

Knihu jistě ocení lidé pracující v oblasti prevence na školách, učitelé, třídní učitelé, vychovatelé a další pedagogičtí pracovníci či vedoucí kroužků.

Erich Fromm: Umění naslouchat

V nově vydané knize Portálu Umění naslouchat naleznete v textové podobě myšlenky Ericha Fromma, které spojil do této publikace Rainer Funk. Nejedná se v původní podobě o psané texty, nýbrž o slova pronesená Frommem na různých přednáškách, seminářích či v rozhovorech.

fromm

Na stránkách této knihy se čtenář dozvídá o faktorech, které dle Fromma vedou k proměně pacienta v průběhu psychoanalýzy, a v druhé, rozsáhlejší části se věnuje úvahám o terapeutickém procesu, které obsahují teoretičtější kapitoly a které později vkládá do kazuistiky. Závěrečná praktická kapitola se stručně zaměřuje na konkrétní metody, které Fromm navrhuje jako léčbu pro moderní charakterové neurózy, mezi něž řadí tyto body: změna vlastního jednání, rozvinutí zájmu o svět, naučit se myslet kriticky, poznat sám sebe a uvědomit si své nevědomí, uvědomování si vlastního těla, soustředění a meditace, odkrytí vlastního narcismu, sebeanalýza.

Ráda bych nějakým způsobem předala svůj osobní zážitek ze čtení, ale asi to slovy nedokážu. Všemi díly Fromma pronikají témata svobody, individuace a vlastní odpovědnosti. S touto knihou tomu není jinak. Autor uvažuje nad tím, jak v člověku odhalit sílu k úzdravě a nad rolí pacienta i psychoanalytika v tomto procesu. Vedle intelektuálního obsahu s sebou nesla kniha i mnoho prožitků. Nedá se číst bez zamyšlení nad sebou samým a nad  společností. Nebyla stránka, na které by se mě některá z pasáží nedotka. Vedla mě  ke vstupování do kontaktu se sebou samou, vlastně k takové sebeanalýze. A vedla mě také k úvahám o terapii. Fromm byl pro mě inspirující ve své upřímnosti ve vztahu ke klientům. Také se mi díky četbě uspořádala různá témata z různých oblastí do pospolité mozaiky.

Domnívám se, že pro čtenáře může být užitečné, pokud zná základní pojmy z oblasti psychoanalýzy, aby se v knize neztratil. Je důležité nenechat se odradit první kapitolou – zde jsem se skutečně lekla, že knihu nedokážu dočíst. Ale od druhé kapitoly se četla sama. Je velmi srozumitelně napsána, takže pro mě nebyl problém se na ni soustředit.

Umění naslouchat může být obohacující knihou pro ty, kteří rádi přemýšlí. Přemýšlí o sobě a o lidech kolem sebe. Pro mě vlastně byla primárně knihou o seberozvoji. Proto si myslím, že může mnoho kapitol přinést nový pohled na svět a na sebe i těm čtenářům, kteří primárně netíhnou k tématům psychoterapie či psychologie.

Alison M. Thompson: Mé dítě má ADHD

Po knize od Alison M. Thompson – Mé dítě má ADHD: Jak s ním přežít – jsem sáhla z důvodu, že pracuji s dětmi, které mají často ADHD diagnostikované. Chtěla jsem se dozvědět více o tom, jak působí takovéto postižení na dítě a rodinu a získat nějaké tipy, jak s takovými dětmi pracovat.

adhd

Autorka má syna Daniela, který trpí ADHD. V současné době působí jako terapeutka a koučka a věnuje se šíření informací o ADHD mezi rodiče i učitele. Její kniha je jednou z cest, kterou se snaží předat svůj příběh a několik praktických informací. Autorka pojala knihu jako vyprávění s několika okénky pro svá pozorování a tipy.

Ve vyprávění příběhu hraje hlavní roli, jak již název knihy naznačuje, její syn Daniel. Již od útlého dětství na něm bylo možné pozorovat, že se chová jinak než ostatní děti, což se během školní docházky vysvětlilo diagnózou hyperkinetická porucha. Autorka popisuje Danielovu životní cestu skrze neflexibilní školní systém, několikerá vyloučení, domácí vyučování a specializované školy až do dospělosti. V průběhu vyprávění se věnuje různým úskalím, na která se svým synem narážela, a líčí, jak si s nimi poradila. Popisuje je přitom stylem upřímným a lidským. Jednou za čas přeruší svá vyprávění praktickými informacemi o ADHD, o tom, jak se projevuje, o možnostech pomoci a léčby, o technikách, které se jí osvědčily.

V závěru knihy ponechává autorka prostor svému již dospělému synovi, aby vyprávěl svůj příběh o životě s ADHD, a také své dceři, Danielově starší sestře, aby měla možnost říci, jak svůj život v rodině vnímala ona.

Na knize mě zaujala upřímnost, s jakou autorka příběh líčí. Celým příběhem prostupovalo její vnímání své rodičovské role. Naopak mě mrzí, že v knize nebylo věnováno víc prostoru celkovému kontextu – vyprávění se točí hodně kolem patálií spojených s Danielovým chováním ve škole a jejich řešením.  Zdálo se mi, že tak ztrácelo na plastičnosti. O to více mě zaujaly kapitoly na konci – líčení z pohledu sestry a samotného, dnes už dospělého, Daniela. Také se mi líbí, že kniha končí až Danielovou dospělostí, a člověku tak dává naději, že ačkoliv se některé okamžiky v životě rodičů a dětí s ADHD mohou zdát skutečně beznadějné, může to nakonec vlastně skončit velmi dobře.

Kniha je určena pro rodiče, jimž může poskytnout pocit, že v tom nejsou sami, podporu a cenné rady. Má čím přispět i učitelům a dalším pedagogickým pracovníkům, kterým může pomoci pochopit ADHD, jeho projevy a to, s čím se rodiny dítěte s touto diagnózou potýkají. Publikace se velmi dobře čte a může poskytnout mnoho myšlenek pro všechny, kteří se s ADHD nějak setkávají.

Ben Furman, Tapani Ahola: Nikdy není pozdě na spokojený tým

V této recenzi bych vám ráda představila knihu Nikdy není pozdě na spokojený tým od finských autorů, kteří se zabývají koučováním. Díky svým zkušenostem s prací ve firemním prostředí vytvořili příručku, kterou je možné využít ke zlepšení atmosféry na pracovišti. Je tedy určená pro všechny, kteří by se rádi dozvěděli, jaké faktory hrají důležitou roli ve spokojenosti pracovníků v týmu, a jakým způsobem tyto jednotlivé oblasti rozvíjet.

tym

Autoři představují tzv. Model dvojité hvězdy. První čtyřcípá hvězda představuje oblasti rozvoje týmu, druhá potom oblasti efektivního zvládání potíží. Základní filosofie, která stojí za celou představenou teorií, vychází z přístupu zaměřeného na řešení. V podstatě by bylo možné ji shrnout tak, že nemá smysl moc dlouho se “rochnit” v problémech, ale snaha o řešení smysl má. Je tedy žádoucí přesunout soustředění týmu od rozebírání problémů k rozebírání cílů, kterých by chtěli dosáhnout, a možností, jakými jich dosáhnout lze.

U první hvězdy, tedy v možnostech rozvoje, můžeme nalézt témata Oceňování, Zábava, Úspěch a Péče. Ve druhé hvězdě (oblasti efektivního zvládání) se pak nachází kapitoly Problémy, Zranění, Překážky a Kritika. Každému z těchto témat je věnována samostatná kapitola, ve které jej autoři rozebírají, popisují, v čem jsou jednotlivé faktory důležité, jak fungují, jak se projevují na pracovišti, jak je lze zlepšit. Kniha je také proložena mnoha tipy a příklady z praxe. Na konec každé z kapitol zařadili autoři otázky k diskusi. Domnívají se totiž, že pro rozvoj týmu  je diskuse o jednotlivých faktorech důležitým nástrojem. K rozvoji navrhují autoři metodu diskuse nad jednotlivými body z hvězdy. Na závěr knihy uvádí autoři stručně také něco o své metodě tzv. reteamingu. V kraťoučkém desateru konkrétních kroků popisují, jak lze pracovní kolektiv rozvíjet.

Díky modelu, jak jsem již psala, můžeme rozvíjet spokojenost členů týmu, což se odrazí na celém pracovním kolektivu a jeho atmosféře. Kniha je skutečně útlou příručkou. Uvádí mnoho věcí, které se člověku zdají “jasné”, když je čte, ale je dobré si je připomínat, protože jsou často považovány za  automatické, takže se na ně zapomíná.

Knihu bych doporučila všem vedoucím pracovníkům, kteří by u sebe v práci rádi něco změnili a svůj tým podpořili, ale neví, kde začít.

Jana Cihelková: Nadané dítě ve škole

Autorka této knihy sestavila stručnou užitečnou příručku pro pedagogy, kteří by rádi získali návod k tomu, jak je možné nadané dítě ve třídě rozpoznat a jakým způsobem s ním dále pracovat.

nadané dítě

V první části knihy autorka diskutuje možnosti vzdělávání takových dětí v samostatných speciálních třídách – skrze urychlení studia, obohacování učiva a vytváření dalších příležitostí pro rozvoj jejich potenciálu skrze mimoškolní aktivity – i v rámci běžné třídy.

V další, nejobsáhlejší, části knihy nazvané „Zásobník činností“, uvádí druhy aktivit, které se osvědčily při práci s nadanými i „obyčejnými“ dětmi. Je patrné, že má autorka osobní zkušenost s pedagogickou činností, neboť zohledňuje také časové a finanční možnosti vyučujících a uvádí takové aktivity, které nejsou na tyto dva zdroje příliš náročné. Lze je použít pro úvod do probíraného tématu, k opakování i k prohloubení vhledu do tématu. Všechny aktivity je navíc možné využít i v běžných třídách a aplikovat do vyučovacích hodin mnoha předmětů – jsou totiž psány obecně. Velmi se mi líbí myšlenka takového učení, které není jen frontálním výkladem, ale které jako „vedlejší produkt“ rozvíjí i sociální dovednosti dětí a jejich kritické myšlení. A právě takto se dají tyto metody využít. Jedná se o přehled takových technik, které většina z nás zná (např. brainstorming, myšlenkové mapy a jiné), ale s konkrétně popsanou aplikací do výuky. Je skvělé, že vznikla publikace, která sesbírala tyto praktiky a ucelila je do jedné publikace. Líbí se mi také, že autorka upozorňuje na možná rizika využití aktivit v případě, že bychom se například mohli nějakého žáka jejich neopatrným provedením dotknout, uškodit mu v kolektivu dětí apod.

Na tuto část knihy navazuje kapitola o didaktických hrách, které mohou vnést do tříd ve vhodných okamžicích více radosti z učení a poznávání.

Další část představuje program Nadaný žák, který poskytuje čtenáři představu o tom, jak je možné koncipovat program pro vzdělávání nadaných dětí v případě jejich inkluze do běžných tříd. V dalších částech uvažuje autorka o docházce do školní družiny, uvádí příklad individuálního vzdělávacího plánu a tři příběhy z praxe, které jsou pečlivě vybrány tak, aby si člověk dokázal představit, jak mohou být děti s nadáním od sebe navzájem naprosto odlišné co se týče vzdělávacích a dalších potřeb. Škoda jen, že kazuistik není více nebo nejsou podrobnější.

Kniha je uzavřena drobnou kapitolkou o didaktických základech aktivního učení, která je velice stručným náhledem do teorie, na jejímž základě je kniha postavena.

Věřím, že knihu ocení pedagogičtí pracovníci, kteří hledají náměty a inspiraci pro to, jak oživit výuku a jak si poradit s nadanými dětmi v běžné i speciální třídě. Naopak od knihy nečekejte hlubší vhled do teorie aktivního učení či psychologických specifik takových dětí.