Umění přijmout za sebe zodpovědnost
Přijetí odpovědnosti za své činy a chování může být velké břímě, které nás tíží a omezuje. Když se na to podíváme z druhé strany, odpovědnost za sebe samé nám dává rozhled a možnost ovlivnit dění kolem sebe. Mohu tedy s něčím něco udělat a nejsem pouze ve vleku okolností.
Úplně stejně to funguje i v léčbě. Ačkoliv jsem ve věku, kdy se snažím postavit na vlastní nohy, nemoc ze mě paradoxně dělá nesamostatného a mnohdy nesvéprávného jedince. Často si kladu otázku, čeho se tolik bojím. Je to snad vědomí, že bych konečně musela PŘIJMOUT ZODPOVĚDNOST ZA SEBE SAMA? Není jednoduché přijmout veškerou tu nejistotu a obavy v životě. Na druhou stranu si říkám, že přeci nejsem takový „srab“, abych se tomu všemu nedokázala postavit čelem.
Paní doktorka mi řekla, že pojetí sebe sama – mám se ráda/nemám se ráda, je otázkou vůle. S tímto tvrzením úplně nesouhlasím, protože kdyby to tak bylo, tak to už dávno udělám. Krůček po krůčku si vytvářím mechanismy, kterými se snažím přijímat skutečnosti tak, jak jsou. Především se učím radovat se. Radovat se ze svého vnitřního bohatství. Přijímat se. Ale je to tak jednoduché? Přijímat se neznamená být se sebou do puntíku spokojen. Přijímat se znamená uvědomovat si své chyby a být za ně odpovědný.
Jednou z věcí, která mi zaměstnává mozek, je smysl vlastní existence. Musím se sama sobě smát, protože nechápu, proč se touto otázkou zabývám v 19. letech. Smysl života přeci přijde v průběhu života, no ne? Urputně se snažím najít ten svůj, problémem však zůstává:
Co to vlastně ten smysl je?
Odjakživa jsem měla v hlavě jasnou definici smyslu života – vzdělání a budoucí kariéra. Doma se vždy kladl důraz na vzdělání, a já jsem si v hlavě vytvořila chiméru, že můj život má smysl jedině tehdy, když něco dokážu. Co to ale znamená „dokázat něco“? Mám pocit, že se celý život za něčím honím a jedinou náplní mého života je výkon. Dosahování cílů. Je tohle skutečně to, co považuji za smysl svého života? Pokud je to skutečně pravda, není toho v mém životě nějak málo?
Postupem času zjišťuji, že pojmy, které jsem považovala za naprosto jasné, jsou velmi relativní a subjektivní pro každého z nás. Jak jsem se o této otázce bavila s různými lidmi, dostala jsem mnoho odpovědí – peníze, kariéra, rodina, dítě…
Ačkoliv je kariéra pro budoucí život důležitá, není měřítkem hodnoty člověka. Existují totiž činnosti, které nejsou založené na výkonu, a přece mě dělají šťastnou. Učím se naslouchat tomu, co mi říká srdce a dodatečně si začínám uvědomovat určité principy, které se snažím ve svém životě uplatňovat.
- Dělej to, co tě baví a naplňuje.
- Do své práce dávej kousek sebe sama a dělej ji s láskou.
- Řiď se heslem: „Netlač řeku, teče sama.“
- Každá činnost nemusí nutně znamenat výkon a „být nejlepší“.
- Vždycky může být někdo lepší, tak se s tím smiř.
- Jediné na čem záleží je to, jak hodnotíme sami sebe.
- Nenech se rozhodit jedním blbcem, protože na ně budeš narážet celý život.
- Neboj se požádat o pomoc, když si unavený nebo si nevíš rady.
- Něco na odlehčení 🙂 – „Když ti někdo život ničí, usměj se, a dej mu tyčí.“
- A konečně – přijmi odpovědnost za sebe a svůj život.