K vydání připravili Friedrich Pfäfflin a Alena Wagnerová

Sidonie Nádherná (1885-1950) byla šlechtična českého původu, mecenáška a poslední majitelka zámku Vrchotovy Janovice. Byla velmi vzdělaná, stýkala se s mnoha tehdejšími kulturními osobnostmi jako např. Annou Masarykovou, Rainer Mariou Rilkem nebo Karlem Krausem, se kterými si také dopisovala. Knihu Zahrada po ní zůstala aneb Konec střední Evropy: Dopisy Václavu Wagnerovi 1942–1949 v souvislostech válečné a poválečné historie kraje vydanou v roce 2023 tvoří její korespondence s českým historikem umění a pražským památkářem Václavem Wagnerem (1894–1962). Kniha obsahuje více než 160 jejích dopisů, obrazovou přílohu, text o postavě Václava Wagnera i velmi bohatý seznam poznámek. Sidonii Nádhernou s Václavem Wagnerem seznámila pravděpodobně Anna Masaryková a obsahem prvního kontaktu byla dle dostupných pramenů záchrana historických zvonů zámecké kaple, později další úpravy zámku.

Význam dopisů je především v zobrazení tehdejší okupační atmosféry, která vedla k vyvlastnění jejího domova, zámku a statku ve Vrchotovým Janovicích, ale i v síle sdílení mezi dvěma osobami žijícími v těžkých časech „konce Střední Evropy“ po Mnichovské dohodě. V roce 1942 žije Sidonie osamělý život pouze se svým psem Bobbym, ke kterému má velmi silný vztah, čehož si můžeme všimnout i na konci některých dopisů: „Bobby podává své velké, věrné tlapy na znamení své lásky“. V těchto náročných časech byl zámek a jeho okolí zabrán z důvodu plánované výstavby vojenského cvičiště, zásahy SS hraběnka mnohdy popisuje s až komickým nádechem: „Dnes bylo v obci velké pozdvižení; přijela dvě auta s SS, všemu dobytku (kravám, volům, koním, prasatům) vpálili cejch SS, i mým dvěma volům, chudáci. Jen ještě poslední kus zapomněli, mou maličkost!“. Sidonie v té době žije ve stavení mimo zámek. Je zajímavé pozorovat ubíhající čas, ale i přibývající blízkost mezi oběma postavami, přestože dopisy druhé strany čtenář k dispozici nemá (většina byla ztracena). Václav Wagner byl ale tím, kdo se jako památkář snažil zasadit o udržení kulturního bohatství Vrchotových Janovic a povedlo se mu převézt i některé místní předměty. Kromě těžkostí často Sidonie v dopisech popisuje svou milovanou zahradu, střídání ročních období a svátky, na které zve své blízké přátele, včetně Wagnera.

Po skončení 2. světové války byl zámek pro změnu obsazen Rudou armádou a po další roky devastován. V dopisech se opět objevuje téma ztráty a konfiskace majetku, Sidonie píše, „Rusové chodí tady u mě do všech místností. Jeden důstojník mi ukradl moje zlaté kapesní hodinky, které ležely na nočním stolku, v noci potají přišli a naložili moje nové auto, které jsem zachránila před Němci, deputátníkům ukradli všechno sádlo ze zamčeného sklepa, ze stáje vzali mladou kravku a porazili ji atd.“ Díky osobní korespondenci může čtenář lépe než skrz učebnice vnímat absurditu dané situace, kdy hraběnka sepisuje seznamy předmětů, které jí už nepatří, nesmí si ponechat ani malý kočár jako jedinou vzpomínku na otce a řídí výlov ryb z již cizího rybníka. Rozčarování je v dopisech z těchto let možná o to větší, že přichází až po dlouho očekávaném osvobození. “…Vypadá to tam ještě hůř, než po Němcích, je to taková bolest, že vůbec tam nechodím, nemohu se na to dívat. (nenávidím vojsko…)“. V roce 1949 je Václav Wagner zatčen a v té době hraběnka emigruje do Anglie, kde brzy umírá na rakovinu plic. To už se samozřejmě z dopisů nedozvídáme, kniha ovšem obsahuje krátkou, svým způsobem nadějnou kapitolu, která popisuje v roce 1999 konané přenesení ostatků Sidonie Nádherné z Anglie do hrobu v janovickém parku. 

Korespondence je velmi intimní, ale především tíživá. Knihu bych doporučila spíše někomu, kdo má povědomí o válečné a poválečné historii střední Evropy, případně už trochu zná postavu Sidonie Nádherné – já jsem se s ní před lety seznámila díky knize „Sidonie Nádherná a konec střední Evropy“ od Aleny Wagnerové. Každá nová kapitola, vždy odpovídající jednomu roku, je sice vždy následována krátkým popisem tehdejší politické situace, ale předpokládá od čtenáře určité znalosti (např. nevysvětluje přesné okolnosti bitvy u Stalingradu apod.). Kniha se dá číst i bez těchto znalostí, ale osobně bych investovala do hlubšího seznámení s tématem. Po přečtení u mě dominoval pocit nostalgie a ztráty, ale zároveň vděčnosti za to, že byla tato korespondence zpracována do podoby knihy. Podzim navíc jako kdyby vybízel k návštěvě zámku, který je od roku 2007 zrekonstruován, nachází se pouhých 60 km od Prahy a v jeho areálu pod náhrobkem rodiny i jejích zvířat odpočívá tato velká žena.