Archiv štítku: psychologická literatura

Nic mi není! Pomoc nepotřebuju! aneb Jak pomoci duševně nemocnému, který odmítá léčbu

,,Nic mi není!‘‘ je fráze, se kterou se lidé, jejichž blízký se nechce léčit s psychotickým onemocněním, setkávají velice často. Xavier Amador, autor knihy, si v mládí zažil to stejné. Jeho starší bratr Enrique byl schizofrenik. Amador se tedy s touto problematikou setkal již v mládí a zabývá se jí následně i ve svém profesním životě.

Tento fakt se dozvídáme již v úvodu, pro někoho to může být důvodem, proč číst dál. Díky tomu totiž dr. Amador není jen zkušený odborník, ale je do problematiky i osobně zainteresován. Vytvořil LEAP Institut, kde vyučuje svoji metodu a spoluúčastnil se revize části DSM-4, konkrétně týkající se schizofrenie a s ní související poruchy jako je například anosognózie, které se věnuje. V předmluvě zároveň odkazuje ty čtenáře, kteří knihu čtou kvůli akutnímu problému, na konec své knihy, kde je popsán postup práce s osobou v psychóze v rychlém návodu.

Pozitivní věcí je, že autor čerpá ze svých zkušeností, například zmiňuje poznatek, že doktoři neumí moc dobře mluvit s pacienty, a co je možná ještě pozitivnější a není tak časté u odborníků, bez jakéhokoliv ostychu píše o chybách ze své praxe i ze vztahu se svým bratrem.

Obecně je publikace rozdělená na 4 části:

  • První ukazuje nejnovější výzkumy o psychotických onemocněních, u nichž je autor často jedním z výzkumníků, dozvídáme se zde i o problematice anosognózie, tedy nedostatečného náhledu na svoji nemoc.
  • Druhá část se zaměřuje na již zmíněnou metodu LEAP/4P, která používá aktivní naslouchání, prožívání s empatií, práci na shodě a pěstování partnerství, jsou zde popsány postupy krok po kroku.
  • Třetí část se zaměřuje na možnou pomoc, na kterou se můžeme obrátit, pokud metoda nepomůže, druhy léčebných zařízení, nedobrovolném umístění, reformě psychiatrické péče v Americe i u nás.
  • V poslední části se dozvídáme o teoretických východiscích metody LEAP/4P.

Kniha mi v každé své části dala mnoho nových poznatků, je velice čtivá a obsahuje poutavé kazuistiky, na nichž ukazuje to, o čem píše v teoretické rovině. Obsahuje nespočet praktických rad a mnoho dalších.

Abych zmínila i nějakou negativní věc, první část knihy byla bez zdrojů informací, bála jsem se, že to tak bude celou knihu, ale nakonec byla asi od dvou třetin do konce přehledně zdrojována. Zároveň je pravdou, že se objevují části, které jsou psány až moc odborně na to, aby je pochopila laická veřejnost.

Přesto si ale myslím, že pozitiva výrazně převažují negativa, a proto bych ji doporučila širokému spektru osob. Není vhodná jen pro blízké nemocných, ale pro všechny v problematice zainteresované osoby, obzvlášť pak může obohatit všechny, kteří pracují v pomáhajících profesích.

Na konec své recenze přidávám odkaz na TEDtalk, kde můžete pochopit, jak se osoba postižená psychotickým onemocněním cítí, uvidíte malou ukázku metody LEAP/4P, dozvíte se pár zajímavých faktů a možná vás, pokud se tak ještě nestalo, naladí na přečtení knihy. 😊

Odkaz zde:  I’m Not Sick, I Don’t Need Help! Dr. Xavier Amador | TEDxOrientHarbor

Mindfulness pro každý den aneb Malými kroky k velkým změnám

Slovo „mindfulness“ se dnes skloňuje ve všech pádech jak v odborných kruzích, tak mezi zájemci o duševní hygienu z řad laiků. Kniha Mindfulness pro každý den si na rozdíl od jiných neklade za cíl prozkoumat tento fenomén od A do Z, ale spíše nabídnout čtenáři praktickou příručku, která mu pomůže začlenit prvky mindfulness do každodenního života a stát se více všímavým ke svému okolí i sám k sobě.

Kniha kombinuje teorii s praxí. Postupně čtenáři předkládá jednotlivá témata, se kterými se všímavost pojí a která jsou základem pro navazující praktická cvičení (tzv. praxe, kde si čtenář může na vlastní kůži zažít, jaké to je být všímavý). Autor Gary Hennessey, který sám praktikuje mindfulness více než čtyřicet let a vede školení pro budoucí lektory, doporučuje především čtení knihy neuspěchat.

Každá část staví na tom, co se čtenář naučil v předchozích kapitolách, takže nejlepší je začít od začátku a postupně se ke konci knihy propracovat. Důležité však je nepřestávat s naučenými technikami, protože jedině tak se lze opravdu naučit používat mindfulness v běžném životě. Cílem knihy je vybudovat si repertoár praxí, podobně jako hudebník, který se naučí řadu skladeb a podle potřeby je schopen je zahrát.

V knize se pak čtenář setká se dvěma typy praxí. První po čtenáři vyžaduje, aby vystoupil ze zaběhnutých kolejí a chvíli se soustředil pouze na zadané cvičení. Těmto praxím se říká meditace.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Další praxe, nazvané autorem „mindfulness v akci“ jsou jednoduché postupy, které se dají zapojit i do běžně vykonávaných činností, jako je čištění zubů nebo mytí nádobí. Zajímavé je, že kniha se dá v podstatě využít jako osmitýdenní kurz, kdy každý týden se rovná jedné kapitole.

Čtenář má také možnost stáhnout si nahrávky k jednotlivým meditacím, které jsou v knize uvedené. V mém případě to bylo velmi účinné, protože při čtení mě velmi rušilo, že jsem musela pořád dokola otevírat a zavírat oči a hledat na stránce místo, kde jsem skončila. Kdo tedy dává přednost mluvenému slovu stejně jako já, přijde si na své.

Kniha je psaná velmi čtivě a přehledně. Autor velmi snadno přechází od teoretických definic do praktických ukázek, které jsou vždy pečlivě popsané tak, aby i ten, kdo nemá s technikami mindfulness doposud žádné zkušenosti, věděl přesně, co má dělat a k čemu to slouží. V knize je místo také na psaní poznámek o tom, jak čtenář které cvičení prožíval, čeho si všímal a zda pro něj bylo jednoduché nebo naopak obtížné dodržet zadání a vlastní prožitky nehodnotit.

Autor knihy čtenáře také podporuje v tom, aby praktikovali i cvičení, která se jim zpočátku nelíbí nebo jsou pro ně obtížná. Obecně lidé totiž dělají raději věci, které jsou jim příjemné, což je přirozené – potěšení je silná motivace. Ale život není vždy jen snadný a příjemný, i v těchto chvílích však stojí za to vytrvat. Dle Hennessyho totiž často své chování pochopíme nejlépe ve chvílích, kdy se nám v životě příliš nedaří.

Jednou z nejtěžších věcí při praktikování mindfulness pro mě (a věřím, že v tom nejsem sama) vždy bylo nechat odejít myšlenky, které mají velmi silný emocionální náboj. Určitě to znáte, hádka doma, nepříjemný rozhovor v práci, potíže někoho blízkého… Když mám pak v takových chvílích pracovat s dechem a být všímavá, nedokážu to déle než pár vteřin a opět se vracím k nepříjemným pocitům. Proto jednou z nejužitečnějších praxí v celé knize pro mě byla právě práce s těmito obtížnými prožitky a myšlenkami, které jsou silně nabité emocemi. Líbí se mi, že autor spolu s rozvojem všímavosti klade důraz také na rozvoj soucitu a přijetí. Protože si myslím, že jedno bez druhého není plnohodnotné.

Kniha Mindfulness pro každý den aneb Malými kroky k velkým změnám přináší čtenáři především jednoduchá cvičení, díky kterým může postupně pracovat sám na sobě, prohlubovat vlastní všímavost a s pomocí drobných krůčků měnit kvalitu vlastního života. Kniha nejspíš nepřinese nic nového profesionálům, kteří se mindfulness již roky věnují, ale může být velmi praktickým pomocníkem a přehledem pro ty, kteří chtějí být více všímaví a pomocí technik mindfulness dosáhnout ve svých životech větších či menších změn.

Kam zahnout na rozcestí…?

Že se na rozcestí mohou ocitnout jen dospělí..? Že děti neřeší žádné složitosti..? O ničem se nerozhodují, protože to za ně udělají rodiče..? Tak to je, vážení čtenáři, velká mýlka. I děti si volí své cestičky životem a někdy na jejím konci najdou pytel štěstí a jindy zabloudí rovnou do neštěstí. Své o tom ví Daniela Kroluppová, která ve své knize ukazuje dětem, jak se nedostat na scestí.

Předložená publikace je určena především dětským čtenářům a je velmi zajímavě a především důmyslně rozdělena na dvě poloviny. První polovina je ta temná vzdalující nás od štěstí a po zrcadlovém obrácení najdeme druhou půlku směřující rovnou za světlem štěstí. Přičemž k optickému rozdělení těchto částí napomáhá barevnost stránek a rozdílné oslovení malého hrdiny. Zatímco od štěstí vede tmavě modrá barva a hlavní postava je nazývána Jiříkem, ke štěstí se jde po žlutohnědé značce a z Jiříka se stává Jirka.

Celá knížka se skládá z krátkých příběhů o jednotlivých nectnostech (podle autorky slabostech) člověka. A aby bylo jednoznačně znázorněno a zdůrazněno, že lidský tvor má právo „volby“ (resp. může si vybrat, po které trase se vydá), tak je každý příběh uveden dvakrát. Pochopitelně v tmavé části zažijeme pochmurný konec a Jiříkovi bolístky. Není však potřeba mít strach, jen co knihu převrátíme vzhůru nohama, dočkáme se happy endu i s poučením.

Kromě poutavých a (pro dětskou duši) emočně nabitých příběhů, zde nalezneme i krátká shrnutí a doplňující otázky vedoucí k hlubšímu zamyšlení. Nicméně mezi těmito dvěma slohovými útvary vyvstává výrazná ambivalence. Jirkovo (Jiříkovo) vyprávění je snadno pochopitelné, psáno v krátkých, ale výstižných až úderných větách. Prezentované situace jsou vybírány tak, aby dětem byly co nejvíce blízké, a jsou verbalizovány velmi autenticky. Oproti tomu „dodatky“ spíše připomínají hluboké, ale málo srozumitelné abstrakty plné složitých pojmů (jako například slovo „opanuje“ či „samolibost“). Zde se hodí podotknout, že kniha bude náročná především pro rodiče, kteří se zapotí při vysvětlování nejednoznačných termínů a zodpovídání závěrečných otázek (např. „Jaký je rozdíl mezi pýchou a hrdostí?“ nebo „Je lakomý někdo, kdo má strach o svoje věci?“).

Knížka celkově působí příjemným dojmem, je zajímavá, poučná a čtivá. Dětskému čtenáři může přinést návod, jak nakládat s některými složitými životními situacemi. Doporučuji však knížku číst s někým z dospělých a podrobněji o jednotlivých tématech debatovat.

Můj hlas půjde s tebou: Terapeutické příběhy Miltona H. Ericksona

Nově vydaná kniha nám nabízí možnost nahlédnout do terapeutické místnosti (a možná trochu i do hlavy) jednomu z velkých mistrů psychoterapie – Miltonovi H. Ericksonovi – skrze příběhy sesbírané a převyprávěné jeho žákem Sidney Rosenem. Tomu se podařilo různá vyprávění sepsat a uspořádat do několika témat – kniha obsahuje například motivační příběhy, historky, které vedou člověka k důvěře v sebe sama, vyprávění o možnostech překonání navyklých omezení apod.

Milton Erickson používal své příběhy k tomu, aby umožnil svým pacientům (či klientům, chcete-li) nově nahlédnout na situaci, v níž se právě ocitají, a pomoci jim nalézt cestu v situacích, kdy to vypadá, že snad ani neexistuje. Na místě je poznamenat, že někdy uváděl své pacienty do stavu hypnózy, ve které jim příběhy vyprávěl, a proto se některé z nich mohou zdát během čtení primitivní či nelogické – to pro mne bylo v začátku knihy odrazující. V takových případech byly do určité míry nápomocné komentáře, kterými Sidney Rosen příběhy opatřil, aby pomohl i člověku, který s hypnózou zkušenost nemá, pochopit jejich význam a způsob, jakým Erickson myslel a pracoval. Vyplatí se ale vydržet.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Za přečtení stojí i doslov Juraje Barbariče, který skládá dohromady několik střípků z hlediska širšího psychoterapeutického kontextu – ukazuje význam Ericksonova přístupu pro současné psychoterapeutické směry a na několika výrocích představuje Ericksonova základní přesvědčení o procesu psychoterapie a lidském potenciálu změny.

Příběhy pro mne byly ilustrací toho, co to znamená myslet “out of the box”. Myslím, že může být inspirativní pro psychoterapeuty, kouče, i běžného člověka, který rád přemýšlí o sobě a o světě.

Náš velký útěk: Přežije rodina mimo civilizaci?

Samotný titulek knihy Náš velký útěk: Přežije rodina mimo civilizaci? by sám o sobě stačil pro vysvětlení, s čím se skrze příběh jedné dánské rodiny rozhodnuté pro život v souladu s přírodou můžeme seznámit. Autorka knihy Andrea Hejlskov předkládá na jednotlivých stránkách svoji zkušenost od samotného počátku vznikaní rozhodnutí o životě mimo civilizaci až ke všem praktickým i filosofickým otázkám samotného světa v divočině.

Na konci recenze si můžete přečíst rozhovor s autorkou knihy.

 Hejlskov_přebal

Andrea Hejlskov je autorkou blogu a tento styl psaní je vlastní i předkládané beletristicky psané knize. Vyjádření autorky je nutně spjaté s tím, že jejím bývalým povoláním zůstává psychologie, i díky tomu knize nechybí především zaměření se na reflexi prožitků jednotlivých členů rodiny, než návod na přežití. Čtenáři ocení jednoduchou strukturu textu společně s napětím, zda rodina svoje rozhodnutí ustojí a zvládne dosáhnout vytyčeného cíle. A tak možná na mysli vytanou stejné sázky pro či proti, jako probíhaly v nejbližší vesnici mezi domorodými osadníky na to, zda šestičlenná rodina krutý boj navzdory přírodě zvládne.

Kniha přímo vybízí k diskuzi, otevírá obrovský prostor pro polemiku nad současným konzumním světem a možnostmi, jak se proti tomuto světu vymezit. V knize se seznamujeme s tím, jak autorka se svým mužem společnost hodnotí, chtějí se vůči ní vymezit, nechtějí být svázáni nastavenými pravidly a chováním. Jedná se o jistý paradox vymezení se vůči společnosti jako masy lidí a zároveň jsou to členové té samé společnosti, které si knihu čtou. Na druhou stranu, jak jinak společnosti nastavit zrcadlo než v přímém kontrastu? Autorka pojímá svoji zkušenost jako obohacující a i takovým způsobem ji předává dále.

Vlastní příběh knihy je prostý. Rodina se přestěhovala do švédských lesů, ve kterých se snaží co nejvíce respektovat přírodu a žít s ní v souladu. I technické vymoženosti naší doby jsou začleněny do běžného života v lese tak, aby byly využívány s rozmyslem a neškodily. I to je vysvětlení, jak si autorka udržuje kontakt se společností skrze blog. Velmi zajímavou část tvoří prožívání čtyř dětí, je registrován posun v jejich chování díky životu v přírodě, ale i vymezování se vůči tomuto způsobu života.  Možná může přijít až pošetilé, že střet jednoho dítěte s vlkem je popsán jako jeden z normálních příběhů na pár řádcích – kolik reportáží by asi bylo natočeno a shlédnuto o takové příhodě v běžné civilizaci?

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Ač se jedná o subjektivní vnímání autorky, navíc jako matky dětí, která své rozhodnutí musí ustát, na knize lze ocenit především snahu předat nezkreslený příběh ve smyslu nezatajování stinných stránek tohoto rozhodnutí. Předně jde o neshody rodiny, které jsou běžnou součástí a které bychom předpokládali, že by mohly zmizet s tím, jak zmizí stres z hektického způsobu života. Nezmizí. Naopak. Problémy, konflikty, zrady, pocity viny se musí řešit, jelikož není kam jinam utéci, ať už do jiného pokoje či k technice. Obohacující je však proces řešení těchto neshod a odnášení si zkušenosti do dalšího života. Jde o příběhy, které se nutně pojí s tím, co je pro člověka bazálně důležité.

Nechybí ani popis běžných dnů naplněné prací, stavbou, odpočinkem nebo kontaktem s dalšími lidmi. Důležitý moment je provázanost lidí, kteří jsou nějak spjatí s rodinou tím, že volí stejný nebo podobný způsob života. V knize je patrná určitá závislost na společnosti a širších příbuzných, bez kterých by rodina fungovat pravděpodobně nemohla. Nicméně ani to nesnižuje váhu vyjádření orientovaných na život s větším ohledem na přírodu.

Kniha se může stát inspirací v dnešním světě pro citlivější vnímání přírody, kritickému hodnocení konzumního způsobu života či zamyšlení se nad vztahy mezi lidmi.

Rozhovor s autorkou knihy:

Vymanit se ze škatulek a prožít život až na dřeň

… jenom já jsem letadlo aneb váš průvodce každodenním šílenstvím

Je mým úkolem vám na následujících řádkách představit knihu Andrey Jolander. Autorka pochází z Německa a má dlouholetou psychoterapeutickou praxi. Na základě obsahu textu pravděpodobně vychází z hlubinně orientovaného přístupu.

Kniha má dvě části. Těžko se mi píše, o čem jsou, protože autorka hodně skáče, a tak jsou kapitoly směsí různých psychologických a neurologických poznatků proložených autorčinými postřehy, příběhy, doporučeními, úvahami, psychoanalytickými vysvětleními.

První část – Nové perspektivy – se věnuje dynamice fungování osobnosti člověka. V jedné kapitole se například věnuje nevědomí, od kterého přechází k trémě, změně našich návyků, joggingu mozku. V dalších kapitolách uvažuje o konceptech jako vazba (attachmentu) a zamilovanost, o tématech vztahů a výchovy dětí.

Druhá část – Růst – pro mne byla mnohem zajímavější. Někdy se mi zdálo, jako by se autorka proměnila v „rodiče“. Věnuje se posedlosti zdravým životním stylem, moderním médiím a dalším věcem, které podrobuje kritice. Zároveň zde nabízí mnohé postřehy a myšlenky o tom, co pro ni znamená být zralým člověkem. Toto téma je pro ni spojeno s našimi vztahy s rodiči, o kterých také hodně píše.

Autorka píše mnoho kategorických názorů, možná pro dramatičnost. Nebojí se říct svůj názor, ale někdy jsem v jejích vysvětleních nacházela pro sebe díry. Při čtení tedy doporučuji kritické myšlení. Občas jsem se zamýšlela nad tím, co jsou názory autorky a co jsou ověřená fakta – populárně naučná literatura s sebou nese bohužel i to, že chybí citované zdroje. Věřím tomu, že si z knihy každý odnese pár myšlenek, které ho něčím osloví a zaujmou.

Jak sama autorka píše, kniha je určena pro zájemce o psychologii, nikoliv pro odborníky. Pokud splňujete tuto podmínku, jistě se dozvíte spousty zajímavostí a rad. Pokud jste však odborníky / studenty psychologie, pravděpodobně pro vás bude většina popisovaných věcí známá.

Nenásilná komunikace a moc: V institucích, společnosti i rodině

Přemýšleli jste někdy o tom, jak se to stane, že se lidé mezi sebou dlouhodobě hádají, aniž by našli východisko ze svízelné situace? Řešili jste někdy, jak vyjednat se zastupiteli vaší obce výstavbu nového hřiště namísto nového parkoviště? Snažili jste se někdy domluvit s dospívajícím synem o tom, proč nechce chodit do školy? Řešili jste někdy s partnerem nějaký nešvar, který vás vytáčí doběla, řekněme třeba odkládání oblečení v bytě? A jak se vám v takové situaci dařilo? Měli jste pocit, že vás ten druhý pochopil? A chápali jste vy jeho?

Na tyto a mnoho dalších otázek a situací z každodenního života se můžete podívat díky knize Nenásilná komunikace a moc novou a pravděpodobně pro vás nezvyklou optikou. Nejspíš byste měli tendenci onomu dospívajícímu synovi vysvětlovat, proč je pro něj jediné správné řešení, aby do školy prostě chodil. Protože se to musí. Tečka. Nebo byste se donekonečna přetahovali s partnerem argumenty, co děláte vy nebo on, co se tomu druhému nelíbí, ale pravděpodobně by se v míře odkládání věcí nic nezměnilo. Kniha však představuje metodu, způsob komunikace, či spíše způsob naslouchání, který by vám umožnil pochopit, jakými motivy a potřebami je to či ono chování jiné osoby či osob vedeno.

Čtenáři se postupně seznamují s tím, jak méně sledovat řečená slova a jejich význam a více se zaměřovat na pocity a potřeby, která slova ukrývají. Co je skutečně v pozadí toho, co lidé dělají, co jim jejich aktuální chování přináší, byť z objektivního hlediska není správné? Jedině tím, že pochopíme, co druhý člověk skutečně potřebuje, můžeme společně hledat cestu, jak naplnit jeho potřeby tak, aby zároveň byly naplněny i potřeby naše.

Kniha je psána velmi prakticky – na konkrétních příkladech, situacích a modelech rozhovorů seznamuje čtenáře s principy „nenásilné komunikace“ a ukazuje možnosti jejich praktického využití při komunikaci v různých problémových situacích. Pro ilustraci vkládám krátkou ukázku:

Posluchač: “Řekl jsi něco, co mi ublížilo.“

B. Rosenberg: „ Ne! Teď jsi v koncích, úplně v koncích, protože používáš techniku viny, odsuzuješ a obviňuješ druhého člověka za svoje city, zdůrazňuješ, že ti to ubližuje. Nikdy nepředávej informaci, že může být druhý člověk příčinou tvých pocitů. Kdykoli vyjádříš pocit, musíš říct slova „protože já“, protože příčinou našich pocitů jsme my sami a ne druhý člověk, naše pocity jsou zapříčiněny našimi potřebami; naše potřeby jsou vždy příčinou našich pocitů.

Takže nespojujme svoje pocity s tím, co dělají druzí, spojujme svoje pocity se svými potřebami. Které potřeby nejsou tedy naplněny, když na tebe (druhý člověk) mluví tímto způsobem?“

Posluchač: „Potřeba respektu.“

 Struktura knihy je poměrně netradiční, je psána jako záznam z přednášky, kde jsou zachyceny dotazy posluchačů a odpovědi autora. Tím může být zpočátku orientace v textu pro čtenáře složitější, ale velmi rychle si lze na tuto strukturu textu zvyknout i díky tomu, že budete pravděpodobně velmi zvědaví na to, jak bude autor v dané situaci reagovat.

Jak jsem již nastínila v úvodu, kniha může být přínosná prakticky pro každého, protože způsob komunikace, jaký kniha představuje, lze využívat v nejrůznějších situacích nejen v profesi, prakticky v jakékoli oblasti práce s lidmi, ale i v každodenní realitě osobního života a mezilidských vztahů.

Alfred Adler: Člověk, jaký je – základy individuální psychologie

Píše se listopad roku 1926 a Alfred Adler dopisuje svoji předmluvu ke knize Člověk, jaký je – základy individuální psychologie, aby mohla být následujícího roku představena širokému publiku. Od doby prvního publikování uplynulo přes devadesát let, ve kterých kniha prošla řadou revizí, aby nakonec byla znovu vydána v českém překladu.

 Adler_přebal

Individuální psychologie Alfreda Adlera je založena na jeho brilantním pozorování okolního světa a lidí v něm. Autor v začátku své knihy představuje toto dílo jako souhrn proběhnutých přednášek k teorii individuální psychologie a nabádá k obezřetnosti v poznávání lidí, které může hlubší a přesnější pochopení psychiky člověka napomoci. Adler velmi obratně pracuje s jazykem, jeho vyjádření nepostrádají hloubku a řadu metafor. Ač mu bývá právem přisuzována schopnost vládnout písemnému projevu, čtenář se k některým myšlenkám pravděpodobně bude vracet i opakovaně, aby plně pochopil šíři sdělení. Významnou součástí celé knihy jsou i konkrétní příběhy pacientů, na kterých Adler demonstruje své závěry.

Předložený titul je členěn do dvou hlavních částí. První z nich se nazývá všeobecnou, poskytuje nám seznámení se s Adlerovým pojetím lidské duše a důležitosti pochopení cíle jedince. Nevynechán není ani pohled autora na společenské působení na člověka, nechybí podrobné vysvětlení pocitu méněcennosti ani příspěvek k roli sourozeneckého pořadí. Zajímavým pohledem na tehdejší společnost mohou být poznatky o vnímání ne-rovnosti mužů a žen a z nich plynoucích důsledků pro psychiku člověka.

Druhá část knihy obrací pozornost k charakteru a jednotlivým typům povahy člověka. Zevrubně je zde popsáno široké spektrum povahových rysů, se kterými se můžeme setkat v běžném životě. Závěrečná kapitola je doplněna o část věnující se afektům, které autor člení na spojující a rozlučující.

Závěr knihy je obohacen komentářem pana profesora Zbyňka Vybírala, který přináší zhodnocení některých názorů, se kterými se v knize seznamujeme, s ohledem na pokračující výzkum a vývoj teorií v oblasti psychologie osobnosti.

Předložená kniha patří ke klasickým dílům psychologie počátků dvacátého století. Psychodynamické zaměření poznání člověka u Adlera nelze pominout, ač v řadě myšlenek bychom již mohli spatřovat i humanistický pohled na duševní život jedince. I v dnešní době Adlerovo dílo může předkládat poznatky, které s jistou mírou obezřetnosti, mohou přinést obohacení pro lepší pochopení některých jevů člověčenstva.

Přerámování v terapii: Umění podívat se na svět novýma očima

Jsou lidé, pro které cesta letadlem znamená dobrodružství a výlet za odpočinkem a poznáním. Pro jiné lidi je však představa nastoupit na palubu letadla přímo děsivá a plná katastrofických scénářů. Přestože se jedná o stejnou situaci, význam, který jí přisuzujeme, může výrazně změnit naše myšlení, prožitek i chování.

Tyrrell_přebal

Ústředním tématem knihy Přerámování v terapii: Umění vidět věci jinak od Marka Tyrrella je právě změna významu, který dáváme určitým životním okolnostem. Tuto změnu považuje za  jednu z ústředních metod psychoterapie a jak je z názvu knihy patrné, nazývá ji tzv. přerámování. Na první pohled kniha zaujme jednak svým přebalem, který je jednoduchý, výstižný a poutavý, a také svojí tloušťkou. Na pouhých 112 stranách předkládá autor ukázky z více než 80 psychoterapeutických kazuistik a dává praktické tipy, jak tuto metodu účinně provádět.

Autor knihy Mark Tyrrell se dlouhodobě zabývá hypnoterapií, podílí se na tvorbě online výcvikových programů a věnuje se léčbě deprese a panické poruchy. Spousta příkladů přerámování, které se v knize popisují, se tedy u klientů odehrávají v hypnotickém či hluboce relaxovaném stavu. To je sice velmi zajímavé a inspirující, nicméně pro praxi těch, kteří se tomuto typu terapie nevěnují, to není příliš využitelné. I přesto je však v knize i dost ukázek práce s lidmi v bdělém stavu. Kniha tedy může být zajímavá jak pro začínající terapeuty, kteří teprve hledají svůj vlastní styl, tak pro zkušené psychology, kteří by si rádi zvědomili to, co nejspíše denně při své práci dělají.

Autor zamýšlel knihu také pro všechny, kteří chtějí sami zakusit nový pohled na staré významy a zlepšit svoji schopnost flexibilního a prospěšného vnímání životních situací. Vzhledem k tomu, že je publikace psána velmi čtivě a srozumitelně, bezpochyby je vhodná i pro všechny zájemce o psychologii a o svůj vlastní seberozvoj.

V úvodu knihy autor techniku přerámování teoreticky vymezuje a popisuje, jakými různými způsoby lze u klienta přerámování docílit. Následuje část věnovaná přímo ukázkám z praxe, které jsou přehledně rozdělené do tematických celků. V knize Mark Tyrrell tedy popisuje práci s úzkostnými klienty, přerámování v kontextu závislostí, depresí a dotýká se i mnohých jiných témat, se kterými se běžně můžeme v terapeutických pracovnách setkat. V závěru připojuje i úplnou kazuistiku práce s klientkou, opět spojenou s ilustrací techniky přerámování a s propracováním souvisejících metafor. Vzhledem k množství obrazných pojmenování a přirovnání působí kniha chvílemi opravdu velmi mile a poeticky. V závěru knihy lze také najít doporučení pro terapeuty a další zdroje, do kterých je možné nahlédnout a rozvíjet tak svou vlastní techniku práce s lidmi.

Kniha Přerámování aneb Umění vidět věci jinak tedy i přes svůj menší rozsah komplexně tuto metodu popisuje jak z hlediska teorie, tak z pohledu zkušeného terapeuta, který se práci s lidmi věnuje již léta. Na závěr tedy jen dodám autorovu závěrečnou radu: „Uvolněte se a dejte průchod vlastní tvořivosti!“

Děti a svět pohádek – znovu podlehněte kouzlu pohádek

Ty čteš pohádky..? Nejsi na to už trochu stará..? Ach, kolikrát jen jsem tyto a podobné otázky slyšela. Nicméně po přečtení předložené knížky mohu s čistým svědomím konstatovat, že nikdy nebudu dost stará na to, abych si přečetla pohádku. Pojednání Michala Černouška je jednoznačným důkazem, že pohádky mohou být přínosem, inspirací a obohacujícím aspektem i dospělému čtenáři.

Černoušek_přebal

Svět pohádek je zde prezentován jako můstek linoucí se nad propastí mezi dospělým a dětským způsobem myšlení. Autor nám poodhaluje tajemství toho, jak děti uvažují nad pohádkovým děním, kladnými hrdiny i zápornými bytostmi, nad zápasem mezi dobrem a zlem, nadpřirozenými schopnostmi a dalšími typickými prvky pohádek. Pan Černoušek rovněž předkládá zajímavou úvahu o potřebě ústně předávaného vyprávění pohádek, jež je v posledních letech upozaďováno a do popředí se jako krtečkova raketa řítí televizní, vysoce moderní a technická prezentace pohádkové říše. Souzním s autorovým zklamáním nad přetechnizovanou společností, jež zaujímá víceméně odmítavý postoj k pohádkám a považuje je za přežitek z doby „nebreč“. Proto oceňuji s jakou odhodlaností a neutuchajícím optimismem je usilováno o (znovu)podnícení k četbě klasické pohádkové tvorby.

Nedocenitelné je taktéž propojování světa pohádek s vývojovou (dětskou) psychologií. Zdůrazňuje se působení pohádek na rozvoj myšlení, inteligence, poznávacích schopností, zvídavosti, představivosti, fantazie, etických principů a mnoha dalších oblastí. S lehkostí tak lze uvěřit, že pohádky svým způsobem kopírují vývojové problémy, s nimiž se dítě musí na své cestě k dospělosti vyrovnat. Z pohádek dítě čerpá informace o životních hodnotách, významech mezilidské interakce, mravních otázkách, důsledcích dobrého či zlého chování. Autor se také často dotýká otázek identifikace s pohádkovými bytostmi a možností osvojit si optimistické vidění světa (protože v pohádkách dobro vždycky zvítězí nad zlem). Kniha tudíž nenápadně podsouvá i odborné poznatky z pole ontogenetické psychologie a předkládá je ve stravitelné formě i psychologií zcela nepolíbenému „mudlovi“.

Celá publikace je protkána síťovinou metafor, jež se objevují právě v pohádkách, a které mají pro dětského posluchače potenciál utvořit z všudypřítomného „dospěláckého“ chaosu nějaký smysluplný řád. Jinak řečeno, díky pohádkám si dítě může lépe strukturovat pro něj dosud nepochopitelnou skutečnost. Klasické pohádky (oproti těm moderním) podle autora obsahují důležité konfrontace s nejrůznějšími stádii psychického vývoje dítěte, proto je nezbytné zabývat se výkladem pohádek. Sám autor nabízí interpretaci několika všeobecně známých pohádek (např. Popelky, Červené Karkulky, Sněhurky, Perníkové chaloupky a dalších).

Rušivým elementem může být autorovo zabíhání do širších výkladových vod (což vytváří iluzi, že se čtenář zamotal v temném, kouzly oživlém lese, z něhož není návratu), pan Černoušek se však nikdy nezapomene vrátit na tu správnou pěšinku. Samotný výklad pohádek se občas až příliš drží jedné linie a opomíjí další roviny pohádky. Na druhou stranu to přidává na hloubce představovaného fenoménu. Kniha je psaná svěžím, čtivým dojmem a naplňuje čtenáře nostalgickou náladou, která může vést až k tomu, že otevřete starou skříň na půdě a budete hledat nesmrtelné pohádky Karla Jaromíra Erbena či Boženy Němcové.

Cvičení mentální kondice: 365 úkolů na celý rok

Kniha Cvičení mentální kondice od PhDr. Mgr. Mgr. Mgr. Jany Bílkové, Ph.D., překladatelky, psycholožky a tlumočnice, je výjimečná, jak naznačuje už počet titulů, které autorka uvádí u svého jména. O knihu se totiž v podstatě nejedná. Souvislého textu je v ní v podstatě jedna strana – spravedlivě půl na začátku a půl na konci. Zbytek knihy tvoří, jak uvádí autorka, cvičení podporující koncentraci, mentální flexibilitu, verbální kreativitu a logiku, schopnost kombinovat a dokonce i schopnost hrát si.

Musím uznat, že když jsem ve cvičení 21 hledal ve větě „Babiččina komora Vaška velice zajímala.“ název české řeky, připadal jsem si kreativní a flexibilní, jako už dlouho ne. Ještě více, když jsem hledal křestní jméno ve větě „Na Ekvádor Ota nedal nikdy dopustit.“ (kromě Oty).

Celé Cvičení mentální kondice se skládají z těchto a podobných úloh, přesmyček, doplňování písmen a skrývaček. Škoda, že je PhDr. Mgr. Mgr. Mgr. autorka, Ph.D. nepropojuje skrze nějaké společné téma, příběh, něco, co by čtenáře zaujalo a přimělo luštit dál, nebo že alespoň s délkou knihy neroste obtížnost. Úlohy se zdají být náhodně poskládané jedna za druhou bez zjevného klíče.

Zda je Cvičení mentální kondice pro vás, záleží na tom, zda si chcete koupit 365 jednoduchých úkolů, kterých lze na internetu najít stovky bez větší námahy. Výhodou tištěné knihy je pak snad to, že vás může přimět, abyste se podobným cvičením věnovali častěji. Škoda jen, že čtenářsky není ničím zajímavá či zábavná.

Moudrost psychopatů: Má každý v sobě psychopatické sklony?

Je psychopatie rys osobnosti, nebo porucha při zpracovávání informací? V jakých oblastech života se vyplatí být psychopatem? Může být psychopatie přínosná? Jaké je to nemít svědomí?

Autorem knihy je britský psycholog Kevin Dutton, který v současné době působí na Oxfordu a ve svých výzkumech se věnuje zejména osobnosti a emocím, a to v různých oblastech lidské činnosti, např. v politice, armádě nebo chirurgie. Sám o sobě říká, že se rád věnuje jak výzkumům, tak psaní populárně naučných knih.

V první kapitole se autor celkem zeširoka věnuje tématům, která s fungováním psychopatů určitým způsobem souvisí – emocím, rizikům a strachu. Autor si pokládá otázku, zda může být úzkost výhodou a v čem by psychopatie mohla být pro život přínosná a užitečná.

Druhá kapitola se zaměřuje obecně na osobnost a ukazuje mnohé teorie, které se jí věnovaly od Hippokratovy po současné teorie. Díky tomuto přehledu můžeme vidět různé výzkumné pohledy na osobnost pachatele. Odkazů na různé studie a výzkumy je tolik, že jsem se v nich občas ztrácela – do strany 100 těch odkazů najdete více než 50.

Třetí kapitola nás zavede do historie psychopatie. Zjistíme, jaký má původ a jak se vyvíjela. Je mezilidská agrese přirozená? Potřebuje společnost lamače společenských pravidel pro přežití?  Autor pokládá zajímavé otázky, ale je nutné podotknout, že se vyjadřuje velice rozvláčně, často odbíhá od tématu, vypráví příběhy, které jsou sice zajímavé, ale čtenář rychle ztrácí nit s původně nastoleným zaměřením.

Čtvrtá kapitola ukazuje oblasti života, v nichž se vyplatí být psychopatem. Autor nás seznámí s několika zajímavými názory odborníků, přičemž jeden z nich provádí skutečně unikátní práci – Kent Kiehl, který objíždí věznice se svým kamionem vybaveným magnetickou rezonancí, kterou se snaží rozluštit nervové základy  psychopatie.

Pátá kapitola s názvem Proměňte mě v psychopata je lehce zavádějící. Nejdříve se musíme prokousat tradičně obsáhlým úvodem, než se po 27 stranách dostaneme do laboratoře, ve které si autor vyzkouší experiment sám na sobě a po 10 stranách je konec. Autor si díky speciálnímu přístroji vyzkouší, jaké to je nemít svědomí.

Šestá kapitola popisuje sedm dovedností, které ve své výbavě mají psychopaté a které, když se je naučíme správně aplikovat, nám mohou pomoci dosáhnout svého, aniž bychom museli jít doslova přes mrtvoly.

V poslední kapitole se pak můžeme podívat na historické osobnosti, o kterých byste jako o psychopatech možná nikdy neuvažovali.

Co mi na knize přišlo přinejmenším zvláštní, byl kontrast mezi jejím odborným zaměřením, zahrnujícím biologické aspekty (jak fungují různé části mozku), psychologické teorie a výzkumy a na druhé straně autorovou silnou vulgaritou. Od poloviny knihy se autorův styl změní ve více kamarádský a poněkud sprostý. Myslím, že přebal knihy tuto dichotomii skvěle vystihuje.

Knihu lze doporučit široké veřejnosti i studentům, kteří se zajímají o psychologii osobnosti.