Archiv štítku: děti

Pedagogická psychologie pro učitele: Psychologie ve výchově a vzdělávání

Napsat komentář

Interakce mezi učiteli a žáky, výchovný a vzdělávací proces působící na rozvoj celé osobnosti dítěte patří mezi předmět pedagogické psychologie. Teoretické poznatky tohoto oboru mohou sloužit v praxi odborníkům, kteří se věnují pedagogické činnosti.

Předkládaná kniha obsahuje hluboký teoretický vhled do problematiky pedagogicko-výchovného působení z hlediska psychologie. Text je přehledně členěn, je doplněn medailonky významných teoretiků, kteří měli vliv na myšlenkové proudy v této oblasti. Významným přínosem knihy je ocenění a představení jak zahraničních, tak především českých odborníků, kteří obohatili svými příspěvky a vlastním aktivním působením podobu našeho vzdělávacího systému.

Úvodní část knihy patří historicko-kulturnímu vymezení pedagogické psychologie a seznámení se se základními sociálně-psychologickými teoriemi, které jsou platné v pedagogické praxi. Samostatná kapitola je věnována základním druhům učení. Celému procesu vyučování (zahrnujícího účastníky výuky, nastavování a hodnocení cílů, metody výuky, formy a prostředky výuky, plánování a reflexi vzdělávacího procesu) je věnována podrobná kapitola věnující se novým teoretickým modelům s dopadem pro praxi.

Zdroj: Nakladatelství Grada

Zdroj: Nakladatelství Grada

Psychologické aspekty výchovného působení v rámci výuky a možnosti jeho přínosu jsou zpracovány v samostatné kapitole. Tato kapitola poskytuje i teoretický vhled pedagogickým pracovníkům na působení výchovy v primární rodině a možné dopady na pozdější chování dítěte.

Závěrečná kapitola se věnuje podrobně výzkumným metodám a diagnostické činnosti uplatňované v pedagogické psychologii, přínosem je uvedení speciálních diagnostických metod vyžadující hlubší přípravu pedagogického pracovníka.

Kniha je vystavěna na odborných publikacích, jejichž soupis je k dispozici na konci knihy společně s přehledným rejstříkem. Knihu ocení především ti, kteří se ve výchovně-pedagogické praxi chtějí opírat o vědecky podložená fakta a svoji praxi rozvíjet na podkladu kvalitního teoretického zázemí. Publikace vedle vymezení základních pojmů a teorií přináší také vhled na možná úskalí jednotlivých oblastí pedagogické praxe. Text je příkladem učebnicového výkladu, avšak přehledně graficky členěn, součástí kapitol je souhrn klíčových slov a shrnutí. Text je doplněn odlehčujícími ilustracemi a zajímavými poznámkami k životopisným charakteristikám teoretiků tohoto oboru.

Aktivity pro starší děti s PAS aneb Jak budovat sebevědomí, vnitřní klid a vztahy

Napsat komentář

Nabízená kniha vychází z několikaletých zkušeností dvou psycholožek, které se věnují dětem s poruchami autistického spektra. Ve své praxi staví na principech mindfulness, které se snaží představit i v útlé praktické knížce věnované především dospívajícím dětem s poruchami autistického spektra. Kniha je psaná jednoduchou a přehlednou formou, nabízí krátký úvod, jak knihu efektivně využít, ale především množství konkrétních a jednoduchých cvičení na obtíže, se kterými se nejen děti s poruchami autistického spektra mohou setkat.

Kniha je členěna do tří částí. Kapitoly jsou uvedeny konkrétními příběhy, které popisují obtíže, se kterými se dospívající může potýkat. Příběh je velmi názorný a slouží jako dobrý prostředek pro přiblížení, v čem mohou dále uvedené techniky dítěti pomoci.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

První část knihy se věnuje zklidnění těla a mysli, zaměřuje se především na práci s dechem, která stojí v základu všech cvičení mindfulness. Postupuje se od základních cvičení pozorování dechu, až ke složitějším cvičením pracujícím s uvolněním těla pomocí imaginace.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Druhá část knihy se věnuje hlubšímu sebepoznání hlavně z hlediska rozpoznání a práce s vlastními pocity. Konkrétní cvičení přináší návod, co dělat při pocitech smutku či návalech vzteku. Hlouběji se věnuje práci s vlastními myšlenkami, jak se vypořádat s těmi negativními a zlepšovat tak i své sebepojetí.

Třetí část publikace staví na předchozích získaných kompetencích a využívá je při navazování kontaktu s druhými lidmi. Přináší konkrétní možnosti, jak se nebát navazovat vztahy s druhými i přes obtíže, které s sebou mohou poruchy autistického spektra přinášet. Povzbuzuje dospívající v tom, aby se nebáli navazovat vztahy a nabízí provázení po celou dobu této snahy.

Kniha se velmi dobře čte, je přehledně členěná, jednotlivá cvičení jsou jasně popsána. Název knihy působí lehce zavádějícím dojmem, jelikož cílí na skupinu dětí s poruchami autistického spektra. Avšak vzhledem k zaměření na úzkostné pocity, budování sebevědomí a vztahů s druhými, může být přínosná i pro další dospívající, kteří si v těchto oblastech nejsou sami jistí. S knihou mohou pracovat jak rodiče či učitelé, tak samotné děti a dospívající. Velmi užitečná může být pro všechny v pomáhajících profesích, kteří ocení rychlá a efektivní cvičení pro děti a dospívající se zmíněnými obtížemi nejen z oblasti poruch autistického spektra.

Přehled psychoterapeutických technik pro práci s dětmi a rodinou

Napsat komentář

Manželé Cabyovi si zajistili přízeň čtenářů již po napsání knihy Příručka psychoterapeutických technik pro práci s dětmi a rodinou. Na tento úspěch navazují nyní knihou Přehled psychoterapeutických technik pro práci s dětmi a rodinou, která je rozšířením první knihy, je doplněna o další metody a způsoby, jak řešit problémové situace, nově se objevují také techniky vhodné pro práci se somaticky nemocnými (např. chronická tělesná onemocnění, bolesti). Při psaní obou knih vycházeli Cabyovi především z vlastní bohaté praxe s dětmi i jejich rodinami v pobytových a ambulantních podmínkách.

Dr. Andrea Caby vyučuje sociální pediatrii na několika univerzitách a zabývá se dětskou terapií, systemickou terapií a koučinkem. Její manžel, Dr. Filip Caby, pracuje jako psychiatr a vede psychiatrickou kliniku pro děti a dospívající v Papenburgu. Oba při své práci vycházejí ze systemické terapie (směr, který se soustředí na systém, tím může být rodina, pracovní skupina atd.) a jejich přístup je orientován na řešení a zdroje (silné stránky člověka).

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Kniha je rozdělena do pěti částí, přičemž nejvíce prostoru je věnováno prvním třem počátečním kapitolám. První je věnována obecným informacím a teoretickému zakotvení, druhá jednotlivým intervencím a konkrétním technikám, třetí kapitola přibližuje indikace, tedy to, kdy jaké techniky nejlépe využívat (např. specifika při diagnóze ADHD, adoptivní a pěstounské konstelace, krádeže, sebepoškozování apod.). Čtvrtá, nazvaná Pokud už to nejde dál… aneb Představte si, že existuje problém, a nikdo o něm nechce hovořit!, popisuje složitější situace, které se v každodenním terapeutickém životě často vyskytují a příliš se o nich nemluví, a možné návrhy, jak takové konkrétní případy řešit. A nakonec v páté, pouze třístránkové kapitolce, je vylíčena kazuistika jedné původně krátkodobé terapie, která se ale protáhla na šestnáct let. To ilustruje, jak těžké je stanovit potřebnou délku terapie. A i když k nějakému stanovení dospějeme, může být všechno jinak.

Za nejpřínosnější část považuji ‚Intervence‘, které nabízejí mnoho skvělých tipů pro každodenní užívání. U každé intervence je udržována stejná struktura, což usnadní orientaci a hledání. Vždy je popsána základní myšlenka, proč je vhodné intervenci použít, dále je popsán postup konkrétní metody, nějaké tipy, jak s metodou pracovat nebo pro koho se hodí, dále indikace, kdy metodu vhodně použít, ale také kontraindikace, např. ne všechny intervence lze užít v jakémkoliv věku klienta, kontraindikací mohou být také nějaké diagnózy jako je deprese či psychotická porucha.

Trochu obtížněji se mi četla počáteční část knihy, občas jsem se nevyznala v tom, jakou souvislost mají předkládané informace s následujícím obsahem, ale teoretické zakotvení je určitě na místě. Naštěstí i tato část, stejně jako zbytek knihy, je prokládána názornými příklady z praxe, které dotvářejí celkový obraz toho, jak jednotlivé „návody“ lze aplikovat do reálných situací.

Nejedná se o knihu, která by měla být přečtena a odložena do knihovny. Její místo je bezpochyby na pracovním stole, kde bude stále po ruce, protože nabízí užitečné techniky a metody, využitelné v mnoha každodenních situacích. Kniha je primárně určena těm, kteří pracují s dětmi, ať už se jedná o pedagogického pracovníka, pracovníka v sociálních službách či psychologa/psychoterapeuta. Knihu však mohou prakticky využít všichni, kteří pracují s lidmi, některé techniky se hodí také do rodinné či párové terapie, jiné je možné použít i v pracovním kolektivu.

Zázrak tří květin – Terapie zaměřená na řešení s dětmi a dospívajícími

Napsat komentář

Na tuhle knihu jsem se těšila už dávno předtím, než vyšla. Vyhlédla jsem si ji v edičním plánu Portálu. Nezklamala, spíš naopak příjemně překvapila. Věnuje se přístupu zaměřenému na řešení (SFBT – solution focused brief therapy) v oblasti terapie s dětmi a dospívajícími. Se SFBT jste se mohli setkat již v knihách Steva de Shazera a Insoo Kim Berg, kteří patří k průkopníkům terapie zaměřené na řešení.

Leoš Zatloukal a Daniel Žákovský, autoři této knihy, zde navazují především na model práce s dětmi nazvaný Kids’ Skills Bena Furmana a Tapani Aholy (jejich kniha Nikdy není pozdě na spokojený tým vyšla také v Portálu a recenzi najdete zde).

Zázrak tří květin na model Kids’ Skills navazuje a obohacuje ho o další prvky. Tři květiny jsou metaforou základních principů práce s klientem – naděje v to, že změna je možná, spolupráce a tvořivost. Autoři na jednotlivých stránkách popisují způsob, jak se může terapeut ke klientům připojovat a rozvíjet s nim spolupráci, jak se domlouvat na tom, na čem budou společně spolupracovat, popisují nástroje, které mohou pomoci hledat zdroje klientů a aktivizovat jejich využívání, a jak může terapeut pomoci klientovi začít pracovat na změně a podporovat ho v jejím udržení.

Autoři zmiňují, že nepopisují do detailu přístup zaměřený na řešení, protože se mu věnuje již publikace Koučování zaměřené na řešení (Portál, 2016) od Leoše Zatloukala s Pavlem Vítkem. Pro ty, kteří by se chtěli dozvědět více, jsou tedy doplňující informace k dispozici tam. Zázrak tří květin je však kniha velmi srozumitelná a nepřítomnost některých informací v její použitelnosti a užitečnosti nevadí.

Na knize se mi líbí, že je jasná, stručná, občas zmíní nějaký výzkum, ale nezabíhá do odboček, které nejsou důležité (což vlastně odráží celý přístup zaměřený na řešení). Je přehledná a dalo by se říci, že poskytuje kroky, kterých se může terapeut v procesu držet. Nicméně nelze se jich držet otrocky, a ač se zdají velmi jasné, ne vždy jednotlivými fázemi snadno projdeme (nebo alespoň já ne..:-)). Pro mě osobně je zásadní, že autoři mluví konkrétně – uvádí konkrétní příklady vět, úryvků z konzultací, případů. Kapitoly jsou doplněny i o techniky, které je možné s klienty využít.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Jedná se o užitečnou publikaci pro ty, kteří pracují s dětmi, a to nejen z pozice terapeutů, ale i z pozice školních psychologů a pedagogických pracovníků. Může být nápomocná i těm, kteří třeba ještě nemají výcvik, protože alespoň trošku budou tušit, co se dá dělat – zároveň si myslím, že kniha není samospásná a je potřeba mít širší rozhled a zázemí.

Chcete-li se dozvědět více o autorech, jejich práci, výcviku v přístupu zaměřeném na řešení a hlavně výcviku Kids Skills, pak navštivte stránky Kids skills a výcvikového institutu  Daletu.

Lidové písničky a hry s nimi pro osobní rozvoj, sebevyjádření a komunikaci

Napsat komentář

Kniha přináší méně tradiční pohled na práci se zpěvem a hlasem a tuto práci posouvá do roviny osobního rozvoje, podpory sebevyjádření a zároveň komunikace a interakce s ostatními jinak než obvyklou verbální formou. Kniha klade důraz na propojení pohybu, dechu a zvuku a přináší náměty na řadu aktivit, které lze s dětmi využít jak v domácím prostředí, tak i při hudební výchově ve škole, či v rámci dramatické výchovy či terapeutické práce s jednotlivci či skupinami.

Úvod knihy představuje teoretická část, která více přibližuje přístup k práci se zpěvem a hlasem z pohledu autorů knihy, jejich zkušenosti a představuje také široké spektrum možností využití zpěvu pro radost a zábavu i jako nástroj hlubší komunikace mezi lidmi. Kniha je zaměřená na práci s dětmi, ale řadu informací z teoretického úvodu lze uplatnit i v rámci terapeutické práce jako určité východisko pro práci s prvky muzikoterapie. Svým přístupem je kniha velmi blízká také přístupům divadelní improvizace, dramatické výchovy nebo dramaterapie.

Stěžejní část knihy pak představují známé i méně známé lidové písničky nejen z českého prostředí, ale najdeme zde třeba i čardáš. Vždy je u dané písničky notový zápis a text písně a následně nápady na to, jak lze s danou písničkou pracovat. Někdy se jedná o aktivity, při kterých se děti zamýšlí nad tím, co se v písni vlastně odehrálo, jak se aktéři příběhu v písni cítili nebo co si děti o příběhu myslí. U některých písní se může objevit dětem méně známé slovo – děti se s ním tak mohou seznámit a rozšířit si tak slovní zásobu – například se mohou zamyslet nad tím, co to je pýcha, zrada, vděčnost, upřímnost apod.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Sami si pak mohou v rámci scénky zahrát chování, které ději písně nebo významu nového slov odpovídá. Někdy aktivity také nabádají k tomu, aby si děti mohly sdělit jak situaci, která se objevila v písničce, vnímají kluci a jak děvčata nebo zda jim situace z písničky připomíná něco z jejich života. Některé písničky jsou nahrány i na CD, které je součástí knihy a je tak možné realizovat i aktivity, při kterých se mohou děti více soustředit na poslech nebo se seznámit i s méně známými písničkami. U některých písní je na CD zařazená nahrávka doprovodu bez zpěvu a je tak možné ji využít jako podklad pro zpěv dětí.

Kniha představuje hravou a troufám si říci, že i pro děti atraktivní formu, skrze kterou se mohou seznámit s lidovými písněmi a kulturou, která se jejich prostřednictvím předává. Jedná se také o hravou formu, jak se děti mohou učit vyjadřovat více způsoby, než které jsou pro ně běžné. Mohou se také nenásilnou cestou dostat k diskuzím nad tématy, jako jsou různé obřady, rituály, tradice, svoboda, mezilidské vztahy a řada dalších.

Kam zahnout na rozcestí…?

Napsat komentář

Že se na rozcestí mohou ocitnout jen dospělí..? Že děti neřeší žádné složitosti..? O ničem se nerozhodují, protože to za ně udělají rodiče..? Tak to je, vážení čtenáři, velká mýlka. I děti si volí své cestičky životem a někdy na jejím konci najdou pytel štěstí a jindy zabloudí rovnou do neštěstí. Své o tom ví Daniela Kroluppová, která ve své knize ukazuje dětem, jak se nedostat na scestí.

Předložená publikace je určena především dětským čtenářům a je velmi zajímavě a především důmyslně rozdělena na dvě poloviny. První polovina je ta temná vzdalující nás od štěstí a po zrcadlovém obrácení najdeme druhou půlku směřující rovnou za světlem štěstí. Přičemž k optickému rozdělení těchto částí napomáhá barevnost stránek a rozdílné oslovení malého hrdiny. Zatímco od štěstí vede tmavě modrá barva a hlavní postava je nazývána Jiříkem, ke štěstí se jde po žlutohnědé značce a z Jiříka se stává Jirka.

Celá knížka se skládá z krátkých příběhů o jednotlivých nectnostech (podle autorky slabostech) člověka. A aby bylo jednoznačně znázorněno a zdůrazněno, že lidský tvor má právo „volby“ (resp. může si vybrat, po které trase se vydá), tak je každý příběh uveden dvakrát. Pochopitelně v tmavé části zažijeme pochmurný konec a Jiříkovi bolístky. Není však potřeba mít strach, jen co knihu převrátíme vzhůru nohama, dočkáme se happy endu i s poučením.

Kromě poutavých a (pro dětskou duši) emočně nabitých příběhů, zde nalezneme i krátká shrnutí a doplňující otázky vedoucí k hlubšímu zamyšlení. Nicméně mezi těmito dvěma slohovými útvary vyvstává výrazná ambivalence. Jirkovo (Jiříkovo) vyprávění je snadno pochopitelné, psáno v krátkých, ale výstižných až úderných větách. Prezentované situace jsou vybírány tak, aby dětem byly co nejvíce blízké, a jsou verbalizovány velmi autenticky. Oproti tomu „dodatky“ spíše připomínají hluboké, ale málo srozumitelné abstrakty plné složitých pojmů (jako například slovo „opanuje“ či „samolibost“). Zde se hodí podotknout, že kniha bude náročná především pro rodiče, kteří se zapotí při vysvětlování nejednoznačných termínů a zodpovídání závěrečných otázek (např. „Jaký je rozdíl mezi pýchou a hrdostí?“ nebo „Je lakomý někdo, kdo má strach o svoje věci?“).

Knížka celkově působí příjemným dojmem, je zajímavá, poučná a čtivá. Dětskému čtenáři může přinést návod, jak nakládat s některými složitými životními situacemi. Doporučuji však knížku číst s někým z dospělých a podrobněji o jednotlivých tématech debatovat.

Vymanit se ze škatulek a prožít život až na dřeň

Napsat komentář

Rozhovor s Andreou Hejlskov, autorkou knihy Náš velký útěk, konaný v Praze v prostorách nakladatelství Portál při příležitosti návštěvy autorky Prahy během festivalu Dny Severu 2019 dne 31. října 2019.

Recenzi na knihu si můžete přečíst na konci rozhovoru.

Andrea Hejlskov (vlevo) a Kristýna Maulenová

Andrea Hejlskov (vlevo) a Kristýna Maulenová

Andrea Hejlskov: Včera jsem byla v Kodani u velvyslance na honosné večeři, takže jsem na sobě měla své luxusní oblečení. Je to moc fajn je takhle jednou za rok moct nosit. Také nemuset umývat nádobí, takový luxus.

KM: Jen ze zvědavosti, je pro Vás venkovní teplota studená? (bylo kolem 6°C a pronikavá zima)

Andrea Hejlskov: Ne, tohle je teplo. Navíc mám teplé ponožky a hodně vlněného oblečení.

KM: Dobře, pojďme rovnou na to. Jaký je smysl Vašeho života?

Andrea Hejlskov: Oh, to je pěkná otázka. Právě teď, v tomto okamžiku, je smyslem mého života nezabřednout v předsudcích o tom, co je dobrý život. Myslím, že si stále děláme názory a škatulky o tomhle a tamtom. Nyní mě přitahuje se z těchto škatulek vymanit. Jedna z věcí, kterou mě tato kniha (Náš velk útěk) vlastně naučila je, že se chci dostat ze škatulek kapitalismu a společnosti. Pak jsem napsala tuto knihu a byla jsem mnoha čtenáři zaškatulkována jako ta, co žije v přírodě v souladu s ní. To ale byla jenom jedna z dalších škatulek. Když mám různé proslovy, nebo jako dnes, ráda nosím hodně make-upu a módní oblečení, protože každý očekává, že budu kvůli svému životnímu stylu vypadat jinak. Nechci tohle třídění do kategorií, chci být schopná se změnit. To je smyslem mého života. Někdy velmi ráda jím večeři na velvyslanectví a jindy ráda plavu v lesním jezeře. A to je v pořádku. Existuje citát Walta Whitmana: „Protiřečím si? Dobře, protiřečím si. Jsem velký, obsahuji toho spoustu.“ Tohle je moto mého života. Je v pořádku, že si protiřečím, že chci rozdílné věci. Naše kultura se stále snaží vše zúžit a umístit do malých úhledných škatulek. Tohle je velmi dlouhá odpověď na Vaše otázku.

KM: Takže ten tlak na Vás odtlačujete?

Andrea Hejlskov: Svoboda. Chci být schopná vyjádřit tenhle život, který mi byl dán a naplno ho prozkoumat. Vím, zní to velmi neoliberálně, ale pro mě je to skutečně o svobodě. Myslím, že se příliš ovládáme, především ženy. Máme tendence se omezovat a já jen chci žít. Chci život prožít až na dřeň.

KM: Kde nyní žijete?

Andrea Hejlskov: Před 8 měsíci jsme se odstěhovali ze Švédska do Dánska, protože se děti odstěhovaly z domova a my se chtěli dostat blíže ke smyslu komunity. Ale když už mluvíme o tom, o čem jsme právě mluvili, před 2 týdny jsem se vlastně rozhodla vrátit se do lesa a cestovat mezi oběma zeměmi, protože mi les chybí. Jeppe a Sigurd jsou velmi šťastní, ale mně ten les moc chybí. Bydlela bych tam sama polovinu času. To je můj plán.

KM: Jaké to je pro ženu žít sama v lese, kde si člověk potřebuje všechno udělat sám?

Andrea Hejlskov: Je to také test, zda tam můžu žít sama. Myslím, že teď můžu. Když jsme se poprvé přestěhovali do lesa, bylo pro nás nemyslitelné, že by člověk takhle mohl žít. Nyní umím sekat dřevo, dokážu přinést vodu, dokážu dělat všechny věci, je to jen moje mysl, která mi říká, že nemůžu. Žít v přírodě není opravdu tak těžké, je to prostě nepříjemné, a já vím, jak to udělat.

KM: Cítíte se více všímavá, duchapřítomná (v orig. mindfull)?

Andrea Hejlskov: Mindfulness/všímavost je…. Ano, cítím. Ale mám k tomu nějaké výhrady… Ne, to by byla dlouhá konverzace. Ano, cítím se více všímavá. Ne konkrétním pozitivním způsobem. Cítím se všímavá, i když jsem nešťastná. Představa všímavosti má tendenci se více soustředit na život v současnosti a myslet na šťastné myšlenky. Ale já si všímám také své deprese nebo negativních emocí. Myslím si, že i v psychologii je mimořádně podhodnocené, jak důležité tyto emoce jsou a jak důležité je skutečně cítit smutek a frustrace a všechny tyto negativní emoce.

KM: Já vnímám všímavost jako bytí s čímkoliv, co přichází na mysl. Pracuji s pacienty s rakovinou, takže zde ve skutečnosti není místo pro skrývání negativních emocí, protože je jich tam hodně a je důležité o nich mluvit.

Andrea Hejlskov: Všímavost a pozitivní psychologie se zejména v Dánsku stala příliš pozitivní. V knize hodně mluvím o negativních emocích, protože si myslím, že je to také důležité, když mluvíme o radikální volbě života nebo o změnách, dokonce i o udržitelnosti životního prostředí a změně životního stylu. Musíme mluvit i o obtížných věcech. Není to jen pozitivní změnit svůj životní styl kvůli změně klimatu, tím vznikne také spousta negativních emocí. Zejména v psychologii máme nástroje, jak o těchto negativních emocích mluvit. A vůbec se odvážit o těchto věcech mluvit je velmi důležité.

KM: Když se takhle vydáte napospas, jak se cítíte ohledně nenávistných komentářů? Internet je jich plný.

Andrea Hejlskov: Na začátku to pro mě bylo opravdu těžké, ve skutečnosti mi to zlomilo srdce. Když vyšla má kniha v Dánsku, byla spíše brána jako kontroverzní. Je to taková homogenní země, pokud v Dánsku vyčníváte, lidé do vás budou tvrdě kopat. Bylo to velmi obtížné a stále je, ale vypořádám se s tím s humorem. Někdy děláme písničky z emailů, které dostávám. To je hezký způsob, jak se s tím vypořádat, ale důležitou součástí pro mě je to nepřijmout jako realitu. Protože tihle lidé takoví v realitě nejsou, je to, jací jsou online. Takže se snažím před tím zavírat oči. Ale bylo to těžké. Nicméně téměř stejně obtížné bylo jednat s lidmi, kteří ze mě dělali modlu. Je to svým způsobem stejný přečin, jen v pozitivním směru. Ne, nejsem fantastická, nejsem super statečná. Ne ne ne! To je vaše realita. Takže je to stejná věc, ať už je to nenávist nebo láska, jsou to jen tyto extrémní emoční reakce. Myslím, že se to děje proto, že píšu tak, jak píšu. Existuje mnoho lidí, kteří na to reagují v extrémních emocích. To je něco, s čím se jako autor musím skutečně vypořádávat. Šla jsem si o těchto věcech promluvit ke slavné dánské autorce jménem Susanne Brøgger, což je moje hrdinka, a ona mi dala tolik dobrých rad. Řekla: „Naším úkolem je zemřít.“ Tato věta mě přiměla si říct dobře, takže mou prací je, abych se vydala všanc a ublížila a byla ovlivněna všemi těmito emocemi. To je můj úkol. Opravdu mi pomohlo jít k moudřejšímu staršímu, abych tak řekla, a dostat od ní tuto radu.

KM: A co vaše děti, kde jsou teď?

Andrea Hejlskov: Odešli z domova, s výjimkou Sigurda, který je malý. Victoria cestuje po světě, to je to, co chce. Chce se stát námořnicí. A Sebastian studuje, aby se stal dětským pedagogem. A chce vzít děti, které mají nízké sebevědomí do přírody. A Silus chce být psychologem.

KM: Přečetla jsem si s vámi rozhovor ze začátku října, ve kterém jste řekla, že předtím, než jste se přestěhovala do přírody jste pracovala jste s dětmi a viděla jste na nich, že na ně nemají vliv individuální problémy, ale problémy naší kultury. Můžete to vysvětlit?

Andrea Hejlskov: Pracovala jsem jako dětská psycholožka v městském zařízení s dětmi do 3 let se zvláštními potřebami. Bylo to pro mě srdcervoucí, protože existuje tolik dětí, které nefungují v naší společnosti a jsou proto umístěny do institucí. V Dánsku, myslím, že je to země číslo 1 na světě, kde umisťujeme děti do ústavů jako nejmladší a kde tráví nejdéle času. Ve školce a před školkou. V Dánsku umístíte své dítě do péče, když je ve věku 6 měsíců, a pak se vracíte do práce. Je to spousta institucionálního času. Bylo těžké vidět, jak jsou tyto děti individualizovány: tohle je problém a je to problém v tobě, ty malý jednotlivče. Mně bylo jasné, že jde o strukturální problémy. Toto je teoretická diskuse, ale viděla jsem to u malých dětí. Vidět to v reálném životě bylo jedním z důvodů, proč jsme se pohnuli, protože mi bylo jasné, že něco není v pořádku.

KM: Jsou děti umístěny do ústavů, protože rodiče musí pracovat, aby získali peníze?

Andrea Hejlskov: Když se na to podíváte, tak musíme být efektivní malí pracovníci. Ale co děti? Myslím, že je to jeden z nejsmutnějších důsledků kapitalismu. Má to vliv na naše životy. To, co jsem udělala, se nazývá radikální vedení domácnosti (v origin. homemaking). Když jste doma s dětmi, děláte … je to feministická subkultura. Hodně jsem o tom četla a myslela jsem, že to je něco, co chci dělat. Vlastně jsem o tom vedla v dánských novinách spoustu rozhovorů s dánskými feministkami, protože si mysleli, že není feministické být doma s vašimi dětmi. Abyste byli dobrými feministkami, musíte mít kariéru. Vaše identita je na pracovišti nebo na trhu práce.

KM: Máte pocit, že se to mění? Vlastně si nejsem jistá, kdy jste se přestěhovali do lesa?

Andrea Hejlskov: Před 9 lety.

KM: Vnímáte nějaké změny ve společnosti?

Andrea Hejlskov: Ano. A je to legrační s mou knihou, protože když vyšla v roce 2013, byla přijata jako kontroverzní. V mé zemi jsem byla nazývána eko-teroristkou a zrádcem. Opravdu velká slova. A teď se mnou vedou rozhovory, dělám hodně projevů, přednášek. Lidé pláčou a říkají: Ah, jste tak stateční a je to tak dobré, že to děláte, protože takovou změnu jako společnost potřebujeme. V mém těle cítím, jak se tato společnost změnila od doby, kdy moje kniha dorazila až do dneška. Je to docela silný zážitek. Opravdu se to hodně změnilo. Nevím, jaké je to tady, ale v Dánsku všichni teď mluví o klimatické krizi a o tom, že se musíme změnit. Vlastně je to hezké pro mé ego.

KM: Dobrá práce! Stateční lidé msuí začínat.

Andrea Hejlskov: Musí existovat radikální lidé a věci se pomalu změní.

KM: Řekla jste, že existují hateři v online prostředí, kteří vás vnímali negativně. Cítili jste se v nebezpečí, vy nebo vaše rodina?

Andrea Hejlskov: Ne, ne proto, že jsme byli tak izolovaní, takže jsme mohli všechno odstřihnout. Ale bylo to opravdu těžké. Nechci zdůraznit, že kniha byla přijata jen jako kontroverzní, protože byla přijatá také velmi pozitivně. Bylo to na obou koncích spektra, přičemž já se soustředila na nenávist, asi jako každý. V prvních letech bylo nesmírně těžké dělat veřejné projevy, vracet se z lesa a mluvit před lidmi, protože jsem neměla štíty, brnění nebo masku. Takže to šlo přímo do mě. Pracovala jsem velmi tvrdě, ale teď jsem ohledně toho trochu zkušenější a cítím se více a více v bezpečí.

KM: Máte masku pro sebe doma a masku pro to, když jste tam venku?

Andrea Hejlskov: Ne, není to maska, ale různé aspekty mě, které jsem teď integrovala. Ale na začátku jsem se cítila velmi odlišně. Pokud vidíte, že mám na obličeji hodně make-upu, to je moje ochrana.

KM: Máte čas se zastavit a něco si dopřát, když jste v lese?

Andrea Hejlskov: Ano.

KM: Není to tak, že musíte stále přinášet vodu… atd.?

Andrea Hejlskov: My lidé, kteří žijeme tímto primitivním životním stylem, máme sklon mluvit o tom, jak je to těžké, když o tom mluvíme s druhými. Ale v zimě nic neděláme. Není třeba dělat žádnou práci. Přineseme vodu, nasekáme dřevo a spíme. V létě pracujeme velmi tvrdě a v zimě jsme v režimu spánku jako medvědi, neděláme nic. To je něco, na co musím lépe pamatovat, když mluvím o tomto životním stylu. Hodně spím, sedím a piju kávu, zírám do lesa. Myslím, že to potřebujeme jako lidské bytosti. Vidím, když jsem zpět s přáteli v Kodani, stále se něco děje, pořád. Je to velmi stresující.

KM: Co milujete a oceňujete na svém partnerovi?

Andrea Hejlskov: Myslíte Jeppeho? On je můj nejlepší přítel. Náš vztah se změnil, nyní jsme rozvedeni, ale stále žijeme společně. Je to má spřízněná duše. Máme kmenový vztah. Mít takový vztah s jinou lidskou bytostí zásadně změnilo můj život. To je to, o co se snažíme, když vytváříme naše základní rodiny a vztahy. Naše životní situace v moderní společnosti je ale taková, že nejsme na sobě navzájem závislí, myslím doopravdy. Být zcela závislá na Jeppem zásadně změnilo mě a náš vztah. Mohu o něm říci mnoho dobrých slov. Je to opravdu úžasný člověk. Jsem velmi šťastná, že ho mám v životě.

KM: Zní to úžasně, takhle vytvořit situaci, ve které musíte být na sobě závislí. Tedy, úžasně…

Andrea Hejlskov: Děsivě. Něco to změnilo. Mám to také s kamarádkou, ženou, která se přestěhovala do lesa nedaleko od nás. Také s ní jsem v zimě zažila vzájemnou závislost. To mění způsob, jakým vidíte lidi. Záleží na tom; na nich záleží, nejen psychologicky, ale také velmi prakticky. To uzdravilo mnoho ran, které jsem měla, mnoho psychologických ran. Že skutečně můžu věřit, že mě lidé zachrání, pokud jsem v nebezpečné situaci. Někteří lidé přijdou a prakticky mi pomohou. Ne v terapeutickém prostředí, když budeme sedět a mluvit o tom, ale že tam skutečně někdo bude.

KM: Zní to jako terapeutický přístup. Pokud přežijete, jste vyléčeni. Můžete zahájit skupinovou terapii 🙂

Kolik lidí kolem vás v lese žije?

Andrea Hejlskov:  Bylo nás asi 15 lidí, kteří byli rozptýleni po lese. Mnoho lidí cestuje na zimu domů. V zimě nás tam nebylo tolik.

KM: Lovíte?

Andrea Hejlskov: Je to nezákonné. Takže o lovu nemluvím (smích). Musíte mít všechny druhy oprávnění. Tolik jsme nelovili, abych byla upřímná. Stavěli jsme dům.

KM: A co jste jedli?

Andrea Hejlskov: Chodili jsme do města a jednou měsíčně jsme kupovali jídlo. V průběhu let jsme se stali soběstačnými. Hodně jsme se toho naučili, abychom mohli v přírodě najít jedlé věci.

KM: Co je podle vás na naší, respektive dánské společnosti dobré?

Andrea Hejlskov: Myslím, že… umění je něco, co jsem znovu začala oceňovat. Mám spoustu přátel, kteří recenzují knihy nebo divadelní hry i spoustu přátel novinářů, kteří chodí v Kodani na spoustu představení. Když jsem s nimi, protože jsem nebyla na koncertu po mnoho let, takže když jsem s nimi a slyším lidi společně zpívat nebo poslouchám hudbu .. je to prostě něco krásného. To se mi na naší společnosti líbí. Nejde však pouze o moderní společnost. To je to, co lidská rasa dělá, děláme umění. Také se mi líbí, že v Dánsku jsme vytvořili sociální systém. Je tu pocit privilegia a bezpečí, které považuji za krásné. Je to krásný nápad. Ne vždy to funguje, ale impuls k vytvoření toho byl velmi krásný.

KM: Jedna otázka, trochu obtížná, která nicméně visí kolem každého z nás a děsí mnoho lidí. Jde o smrt. Dotýkáte se tématu smrti, když jste v lese?

Andrea Hejlskov: Hodně jsem o tom přemýšlela. Četla jsem … jak se jmenuje? Existuje webová stránka staršího muže v Americe, který pracuje se smrtí. Říká, že žijeme v kultuře, která má se smrtí problém. Myslím, že smrt, úpadek a destrukce a všechny tyto negativní věci jsou součástí života v přírodě. Ošklivost, chlad, nepohodlí, závislost. To vše jsem integrovala do toho, jak nyní vnímám život. Nejde o to usilovat o ráj, spásu nebo dokonalou blaženost. Myslím, že jde o to vidět život ve všech jeho aspektech. Pořád mám problém se smrtí, samozřejmě, i bolestí a zármutkem, ale pracuji na tom tak, jak jsem dříve nepracovala. Je to náročné. Existuje něco, co se, myslím, nazývá dula smrti (v origin. death doulas), jako byste rodila smrt. Je to velmi fascinující, ráda bych se tomu věnovala více. Byla jsem hodně konfrontovaná se svou vlastní smrtí a smrtelností. Emocionálně a prakticky v lese. A to mi dalo velký hlad po životě. Jak jsem řekla, chci být svobodná, chci naplno využívat a prožívat život. Je to možná důsledek toho nepohodlí, které mi přineslo hlad po životě, po všem.

KM: Jaké jsou vaše sny?

Andrea Hejlskov: Moje sny … Velmi základní, jen abych žila. Mám sen o karavanu, jezdit v něm. To by bylo hezké. Nyní, když se děti přestěhovaly z domova, mohu dělat více, více se stěhovat a ráda bych to dělala. Ale moje sny se staly velmi prostými a základními. Chci jen žít život naplno, to je to, co chci. Chci dělat to, co teď dělám. Myslím, že je hezké být tady, psát, být v lese, být flexibilní.

KM: Náš čas je téměř u konce. Jaká jídla byste chtěla v České republice ochutnat?

Andrea Hejlskov: Nemám ponětí, co bych měla? 😊

KM: Svíčkovou.

Andrea Hejlskov: Zkusím to!

KM: Děkuji za rozhovor!

Pozn. Rozhovor probíhal v angličtině, překlad do češtiny: Kristýna Maulenová

Recenze:

Náš velký útěk: Přežije rodina mimo civilizaci?

Zanedbávání dětí: příčiny, důsledky a možnosti hodnocení

Napsat komentář

Téma zanedbávání dětí jako jedné z forem syndromu CAN (tzn. syndromu týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte) je autory předkládáno ve snaze upozornit na aktuálnost této oblasti. Odborných publikací zaměřených pouze na téma zanedbávání dětí je v našem prostředí nedostatek. I sami autoři přiznávají, že vycházejí především z anglosaských výzkumů, jelikož zde chybí dostatečné zázemí zkoumající toto téma. Nicméně informace jsou přenositelné i do našeho prostředí v oblasti péče o zanedbávané děti.

Cílem knihy je nejen odbornou, ale i laickou veřejnost upozornit na důležitost věnované pozornosti tímto směrem. Protože čím větší je informovanost společnosti o projevech zanedbávání dětí, tím větší je i šance na poskytnutí adekvátní podpory zasaženým dětem.

Autoři se neobávají přistupovat k problematice zanedbávání dítěte v nejširším slova smyslu a upozorňují na všechny oblasti strádání dítěte. Zanedbávání dětí nemusí být vázáno pouze na primární rodinu, ve které dochází k opomíjení základních potřeb dítěte, případně jejich neadekvátní přemíře. Také v lékařské péči můžeme zaznamenat nedostatečnou péči o zdraví dítěte, v oblasti školství zase nedostatečnou podporu vzdělávacích aktivit. Pouze uvědomění si rozsahu možného výskytu, může vést odbornou veřejnost k významnější a cílené intervenci zasaženým dětem.

Publikace vychází z odborných výzkumů a seznam využitých bibliografických citací činí z knihy velmi informačně nabitý zdroj. Nechybí informace o výskytu zanedbávání dětí v České republice, na které je ukázáno, že tato problematika je považována za jeden z nejvýznamnějších sociálně-patologických jevů.

Kniha je přehledně rozčleněna do kapitol věnujících se definici zanedbávání dětí v různých kontextech práce s takto ohroženými dětmi. Dále je pozornost věnována příčinám a důsledkům zanedbávání, včetně jeho jednotlivých forem. Součástí jsou i diagnostická kritéria hodnocení zanedbávání dítěte a možné formy intervence. Informace jsou doplněny konkrétními kazuistikami detekovaných dětí, které problematiku zanedbaných dětí přibližují i v praktických souvislostech.

Předkládaná kniha slouží především k seznámení se s touto širokou problematikou. Přehledně strukturované informace a důraz na nejvýraznější specifika zanedbávání dětí činí z knihy velmi důležitou publikaci pro všechny pracovníky, kteří se ve své praxi setkávají s dětmi, zvlášť v souvislosti se sociálně-právní ochranou dítěte.

Jakou barvu má pondělí? Jak autismus změnil jednu rodinu k lepšímu

Napsat komentář

Carrie Cariello, matka pěti dětí, píše krátké příběhy ze života své rodiny, zaměřené především na dění a zajímavé události okolo jejího druhorozeného syna Jacka, který má poruchu autistického spektra (PAS). Krátkými příběhy, které na sebe ne vždy chronologicky navazují, popisuje rozdílný vývoj jednotlivých dětí, reakce při zjištění diagnózy, řešení různých naskytnutých problémů a dalších. Velmi zajímavé mi osobně přišly techniky, které Jacka učily, aby se lépe integroval, například vyprávění a doplňování fiktivních sociálních příběhů, aby věděl, co v konkrétních situacích, kterým přirozeně nerozumí, má udělat a jak si má vysvětlit jejich dění.

 Cariello_přebal

Kniha je velmi čtivá. Je kratšího rozsahu a příběhy jsou obohaceny o úryvky z rodinného deníku, dopisy, které matka píše svým dětem na jejich narozeniny, a kapitolkou, která je napsána Jackovým starším bratrem.

Přestože se jedná o knihu s psychologickým tématem, je určená pro širokou veřejnost, hlavně pro tu neodbornou. Na konci knihy je krátký slovník s pojmy, které se v knize objevily a jejich význam by nemusel být jasný každému. Přínosná může být každému, kdo má o téma zájem. Projevy autismu jsou u všech jedinců naprosto odlišné, autorka popisuje minimum těch negativních, naopak se snaží se vyzdvihnout jedinečnost a rozmanitost myšlení osoby s PAS. Pro neodbornou veřejnost může mít destigmatizační význam.

Obecně se jedná o oddechovou četbu vhodnou na noční stolek. Po přečtení knihy cítím hezký pocit na duši, je krásné pozorovat, jak rodina miluje svého autistického člena a přirozeně se mu snaží pomáhat.

Jediné, co mi na knize vadilo, byla již zmíněná nechronologičnost, v jednom příběhu bylo určité dítě ve školním věku, v dalším bylo totéž dítě batoletem.

Na konec své recenze uvádím úsměvný úryvek příběhu z podmořského světa:

,,Stál tam s rukama přilepenýma na skle a s pohledem upřeným na žraloky kroužící skleněnou nádrží se skluzavkou. Otočil se k nám a opakoval: ,,Půjdu. Na skluzavku.’’

Co k tomu dodat. Pokud se můj autistický syn, který se jednou pozvracel z úzkosti, když spatřil na předním sedadle v autě sedět čivavu, chce sklouznout vnitřním tubusem nádrží plnou žraloků, nebudu mu stát v cestě.’’

 

Jak vést děti, aby si vážily samy sebe

Napsat komentář

S autorem knihy Heinzem-Peterem Röhrem jste se mohli setkat již v mnohokrát. Autor pracuje desítky let jako psychoterapeut v Německu. V nakladatelství Portál vyšla spousta jeho knih. Připomeňme například Narcismus-vnitřní žalář, Hraniční porucha osobnosti a Nedostatečný pocit vlastní hodnoty. Sebeúcta u dětí: Jak ji pěstovat a chránit je jeho nejnovějším dílem a oslovuje aktuální témata současné společnosti – hovoří o výchově dětí, o důsledcích společnosti zaměřené na výkon, o rolích dospělých v životě dítěte.

Rohr_prebal

Předkládaná kniha je velmi praktická. Na jejích stránkách postupně autor představuje různé mýty, které se váží k sebeúctě, popisuje její vývoj v dětství a dospívání, sebedestruktivní programy, jež ji podkopávají, a to, jak sebeúctu dětí podporovat. Dle autora stojí v jádru nízké sebeúcty sebedestruktivní programy, které je třeba nahradit novými, funkčními. Ty zní: Jsem vítaný, Jsem vždycky dostatečný a Všechno, co potřebuji, mám v sobě.

Autor zbytečně nezahrnuje čtenáře odbornými pojmy, díky čemuž je kniha velmi srozumitelná a čtivá. Nejvíce však oceňuji, že je praktická. Heinz-Peter Röhr upozorňuje na nejčastější chyby, kterých se rodiče při výchově dopouští. Nabízí cesty, jak se těmto chybám vyhnout a jak pomoci dětem rozvíjet vědomí vlastní hodnoty. Okrajově se věnuje také roli učitelů v budování sebeúcty dítěte.

Byla jsem překvapena, jak rychle a dobře se mi kniha četla. Věřím, že si v ní každý najde něco pro sebe, a něco pro praxi. Vedla mě k zamyšlení, nakolik dětem, se kterými pracuji, předávám svým jednáním výše zmíněné pozitivní postoje, a případně jakým způsobem jim je mohu předat.

Domnívám se, že knihu ocení rodiče i lidé, kteří pracují s dětmi na kterékoliv pozici. Na místě je pravděpodobně poznamenat, že četba bude užitečná pouze v případě, že čtenář své vlastní postoje a chování podrobí možná bolestné, avšak nutné analýze. Pokud se tak nestane, zůstane její četba jakýmsi intelektuálním cvičením bez výsledku. Jak autor sám poznamenává – aby rodič či jiná vztahová osoba dokázala předat dítěti zdravé postoje, je nutné, aby je nejdříve zaujala sama.

 

Šimonovy pracovní listy 26 – Už se těším do školy

Napsat komentář

Pokud máte kolem sebe předškoláka, kterému chcete vytvořit co možná nepříjemnější vstup do první třídy, jistě oceníte tento soubor pracovních listů, který připravili dětští psychologové ve spolupráci s učiteli. Zaměřují se na rozvoj dětí od 5 do 7 let.

„Výzkumy ukazují, že značná část předškolních dětí má v tomto vývojovém období nedostatky především v oblasti grafomotoriky a řeči a velmi obtížně se k těmto aktivitám motivují.“

špl

Pracovní listy jsou koncipované tak, aby k rozvoji grafomotorických a percepčních dovedností bylo dítě podněcováno zábavnou, a současně účinnou formou. Publikace je rozdělená dle čtvero ročních období, ve kterých se děti seznámí s jednotlivými svátky a tradicemi. Současně s dítětem procvičíte paměť, rytmus a pravolevou orientaci. Všechny úkoly se nesou v hravém duchu tak, aby (před)školáky namotivovaly.

Cílem je vytvořit pomocí pracovních listů atmosféru, kde by začátek školní docházky mohl být spíše úspěšný než stresující, aby se děti s pomocí dospělého seznámily s procvičováním ruky před začátkem psaní, se soustředěním několik desítek minut, popřípadě aby se seznámily s vedením vlídné i nevlídné autority apod. Listy jsou vhodným doplněním výuky v mateřské škole, stejně tak mohou být kopírovány učiteli v začátcích povinné školní docházky. Na 64 stranách se dozvíte i základní informace o pedagogicko-psychologických poradnách, hrubé i jemné motorice, lateralitě a logopedii.

Na vaše svěřence čekají úlohy jako vybarvování, obtahování, hledání rozdílů, bludiště, počítání apod. Vše je doplněno krásnými ilustracemi. A pokud vás Šimonovy pracovní listy zaujmou, můžete využít i dalších vydání ze série od stejných autorek, které se dále zaměřují na přírodu, rozvinutí slovní zásoby, rozlišování geometrických tvarů a jiných oblastí.

Absorbující mysl: vývoj a výchova dětí od narození do šesti let podle Marie Montessori

Napsat komentář

Výchova dětí byla, je a bude v(d)ěčné téma, o kterém lze psát od A po Z, a přesto žádný autor nevyčerpá tuto bezednou studnici. Bylo vydáno mnoho knih o tom, jak se stát nejlepším rodičem. Bylo zdůrazňováno nesčetně rad, na co nezapomenout při rozvoji našich nejmenších. Rovněž bylo vytvořeno množství tabulek, podle kterých si kontrolujeme správný vývoj a znervózníme okamžitě, co zjistíme, že naše Anička roste mimo všechny normy. Proč bychom si tedy měli vzít do rukou a přečíst si právě Absorbující mysl?

Montessori_přebal

Jednou ze záruk kvality je samozřejmě jméno Marie Montessori, která je považována za přední odbornici v alternativních směrech výchovy a vzdělávání. Autorka se navíc ve své knize věnuje (jako jedna z mála) „vzděláváním“ novorozeňátek. Pokračuje přes kojenecký a batolecí věk a završuje svou pouť s koncem předškolního věku – tedy tam, kde většina pisatelů o vzdělávání a výchově psát začíná.

Její oslova raného dětství jako zářné budoucnosti je tak poutavá, zajímavá a nakažlivá, že i já mám chuť pořídit si miminko hned zítra. Obdivuji autorčin přehled a přesah do nejrozmanitějších oborů. Často jsou zmiňovány poznatky z embryologie, evoluce, psychologie, ekologie, geologie, přírodopisu, jazykovědy, apod. Na druhou stranu čtenář se občas může v nepřeberném množství informací ztrácet a na mysl mu může vyvstat otázka, co je vlastně smyslem tohoto propojování různorodých nauk.

Z prvních kapitol do mě vstupoval duch odhodlaného revolucionáře, který právě poslouchá motivační projev svého velitele. Projev kritizující současné školství, pranýřující stávající vzdělávací systém, neschvalující opomíjení prvních roků života dítěte, ale zároveň projev plný naděje, naděje na změnu. Stručně řečeno madam Montessori nás v knize citlivě vede k pochopení důležitosti vzdělávat děti už od bodu zrození, učí nás nahlédnout do absorbující mysli malého dítěte, která je pro nás dospělé neuchopitelná a je nám průvodcem na této cestě stejně jako bychom měli být my průvodcem při „vytváření“ nového člověka.

Některá tvrzení se v různých podobách neustále opakují. Například se klade důraz na domněnku, že dítě má inteligenci nevědomého druhu, která umožňuje, aby se dítě učilo, aniž by vědělo, že se učí. Nebo je opakovaně připomínána potřeba péče o duševní život novorozence a nejen o ten tělesný (hygienický). Znovu a znovu je čtenáři předkládáno, jaké velkého pokroku dítě dosáhne během prvního roku života. Tento velký skok je potom přirovnáván k zázraku. Z počátku je příjemné si základní fakta pořád připomínat, ale když už to čtete po x-té začíná to působit rušivě a vyvolává to dojem, že obsah knihy se příliš kupředu neposouvá.

Celkově je kniha přínosná pro všechny (nastávající) rodiče, kteří chtějí děti vychovávat jinak než většinová společnost. Užitek přinese i pokrokovým vychovatelům, inovátorským učitelům, profesionálním hlídacím tetám a všem, kdo hledají prostor pro změnu soudobého vzdělávacího systému.