Archiv štítku: terapie

Obsedantně-kompulzivní porucha

Obsedantně-kompulzivní porucha (OCD) je psychické onemocnění, jenž je možné charakterizovat nutkavými myšlenkami (obsesemi), které se proti vůli člověka vtírají na mysl, čímž způsobují výraznou nepohodu. Tu se pak snaží daný jedinec mírnit různými způsoby nutkavého chování (kompulze, rituály). OCD trpí 3 % populace a první příznaky se objevují již v období dospívání a mladé dospělosti. Ukazuje se, že toto onemocnění dobře reaguje na farmakoterapii a kognitivně-behaviorální terapii (KBT). To a mnohem více je popsáno v knize Obsedantně-kompulzivní porucha autorského kolektivu Jána Praška, Aleše Grambala, Miloše Šlepeckého a Jany Vyskočilové.

                Kniha vznikla s ohledem na nedostatek literatury věnující se tomuto tématu na českém trhu a je členěna do tří částí, mezi které patří diagnostika a etiopatogeneze u OCD, léčba OCD a poslední kapitolu tvoří doporučené postupy v léčbě OCD. Jedná se o velmi přehlednou a pro čtenáře dobře strukturovanou publikaci, která umožňuje snadnou orientaci a porozumění problematice. Spojujícím prvkem knihy jsou kazuistiky, které trefně dokreslují zmíněné informace a které vycházejí z velké klinické zkušenosti autorského kolektivu.

                V úvodu se autoři mj. zamýšlí nad tím, kdy už je možné mluvit o OCD. Magické myšlení či rituály jsou běžnou součástí mnoha kultur a v malé míře nemusí znamenat žádnou patologii ani v dospělosti. Klíčovou otázkou je, zda obsese či kompulze činí jedinci potíže či nepříznivě ovlivňují jeho každodenní fungování. Autoři popisují OCD jako spektrum; je mnoho jedinců, kteří mají OCD, ale neléčí se, vždy záleží na míře symptomatiky a na tom, zda projevy onemocnění překáží v životě. Někdy se pak může stát, že se potíže stupňují a volání o pomoc přichází až v krajních situacích (např. když se lidé nechávají zamykat svými blízkými, aby měli jistotu, že nikomu neublíží). Někdy může být iniciátorem léčby právě okolí, pro které se příznaky OCD stávají nežitelnými.

                Nezbytným krokem k léčbě je diagnostika OCD, které se věnuje první kapitola, v níž je mimo základní projevy obsesí a kompulzí popsán průběh neutralizace napětí pomocí kompulzivního chování. Okem psychiatrie jsou uvedeny specifika diagnostických kritérií dle Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN-10) a dle Diagnostického a statistického manuálu (DSM-5), spolu s poruchami OCD spektra. Pozornost je dále věnována tématu stigmatizace a sebestigmatizace, etiopatogenezi a neurobiologických aspektů onemocnění. Za velmi praktickou část pro odborníky považuji popis diagnostického rozhovoru a vyšetření OCD (zde např. popis oblastí, které je dobré zmapovat, základní otázky, které slouží ke zjištění stavu klienta) či psychologickou diagnostiku OCD. Spolu s diferenciální diagnostikou a komorbiditou tvoří vodítko užitečné pro stanovení diagnózy a započetí léčby. Uvedeny jsou i nejpoužívanější dotazníky či další hodnotící nástroje.

Zdroj: Nakladatelství Grada

                 Třetí část nabízí krátké shrnutí toho, jak se dá v léčbě OCD postupovat. Léčba by měla být vždy individuální s ohledem na konkrétní projevy a potíže, promyšlená by měla být kombinace farmakoterapie a psychoterapie, jejíž efekt se ukazuje jako vysoký u středně těžké až těžké symptomatiky, nikoliv však u mírných projevů (např. uvedeny jsou příklady léčebných doporučení u OCD). Podrobně je rozepsána část kognitivně-behaviorální terapie (např. příklady expozicí, úkolů, nácviků, práce s jádrovými schématy, kognitivní restrukturalizací ad.) Autoři dále popisují, co může léčbu komplikovat. Kapitola je schematicky shrnuta do grafů a tabulek, kromě kazuistik jsou zde použity i přepisy rozhovorů s terapeuty, které poskytují náhled do možné podoby sezení s klientem. V závěru autoři naznačují důležité kroky do budoucnosti, mezi které patří role rodinných příslušníků v rituálech, hledání terapeutických strategií pro rodinu, párová terapie OCD, internetová psychoterapie či aplikace v mobilních telefonech.

                Ráda bych ocenila zejména názornost, s jakou je kniha psaná – je zde množství kazuistik, tabulek a grafů, které pomáhají větší představě o onemocnění. Zdroje rozpínající se na 60 stranách zdárně ukazují na odborný charakter knihy, jež vychází kromě vlastních klinických zkušeností také z informací založených na důkazech. Knihu lze pro svou odbornost doporučit psychoterapeutům, psychologům, psychiatrům, ale i praktickým lékařům a pro své snadné čtení lze knihu doporučit i lidem s vlastní zkušeností s OCD či jejich blízké.

Stávám se sám sebou, čtivé ohlédnutí psychoterapeuta Irvina Yaloma za osobním i profesním životem

Knížka Stávám se sám sebou je pravděpodobně jednou z posledních velkých děl tohoto významného představitele existenciální psychoterapie, emeritního profesora psychiatrie na Stanfordově univerzitě, který je mezi odbornou veřejností i laiky známý jako autor knih propojujících odborné lékařské a terapeutické znalosti s mnohaletou praxí a osobními zkušenostmi a často také s velmi intimními myšlenkami, které sděluje čtenářům.Yalom_přebal

Nejinak je tomu v této knize s podnázvem Vzpomínky terapeuta. Yalom zde ve 40 kapitolách na více než 300 stranách bilancuje celý svůj život a vrací se nejprve do vzpomínek z vlastního dětství v nebezpečné černošské čtvrti plné násilí, popisuje otevřeně velmi složité vztahy ke svým rodičům – židovským emigrantům z východní Evropy a při psaní o svém dětství a dospívání znovu prožívá hlubokou osamělost, vnitřní vzpouru proti židovským tradicím i stud nejen za domov, v němž s rodiči žil, ale i za vlastní matku. Seznamuje nás postupně se svým studiem a praxí a mezi osobní vzpomínky vkládá příběhy ze své psychoterapeutické praxe a skutečné či fiktivní části rozhovorů jak s klienty, tak také sám se sebou. Nechybí ani jeho úvahy o názorech některých významných filozofů či spisovatelů, u nichž hledal inspiraci pro svá díla a moudra pro terapeutická sezení s klienty i učebnici existenciální psychologie.

Zajímavý je jeho pohled na velké osobnosti psychologie a psychiatrie, s nimiž se setkal (V. E. Frankl, Rollo May) a další. Pro studenty psychologie, psychiatrie a psychoterapeuty (ale i pro laiky, kteří se o tato témata zajímají) jsou jistě zajímavé jeho úvahy o existencionálnímu přístupu k terapii, o důležitosti psychoterapie v léčbě duševních nemocí, o přínosech skupinové terapie, i jeho vlastní konfrontace se smrtí, která nabývá na síle s přibývajícím věkem, zhoršujícím se zdravotním stavem a úmrtími jeho blízkých přátel a členů rodiny. V knize Stávám se sám sebou Yalom přiznává, že nikdy neměl v úmyslu vytvořit nový psychoterapeutický obor a všem terapeutům by doporučoval seznámit se s různými přístupy v terapii a hledat pro každého klienta zcela osobitý postup, novou terapii, šitou mu přímo na míru. Obdivuhodná je jeho celoživotní otevřenost pro nové přístupy a ochota zkoušet mnohé a podílet se na hledání dalších cest v terapii. Ačkoliv píše o tom, jak prožívá vlastní popularitu, prolíná se celou knížkou velmi sympatická pokora a ochota naslouchat, otevírat se nejen svým klientům, ale i svým studentům a stážistům a velmi citlivě a laskavě reagovat na trápení, která život přináší.

Zajímavé je také to, že Yalom nechá čtenáře nahlédnout do zákulisí vzniku svých dalších knih, za nimiž se skrývá obrovské množství často několikaměsíčního či mnohaletého studia a bádání. Otevřeně píše jak o svých pochybnostech, tak také o svých chybách a o tom, co jej trápí a v závěru knihy se znova vrací k myšlenkám na své dětství a rodinu. S odstupem času a mnoha životními zkušenostmi, jako otec čtyř dětí a děda několika vnoučat, který již překročil věk 85 let, vnímá život, práci a chování svých rodičů zcela jinak než v dětství. Nachází pro ně pochopení a vnitřně se s nimi usmiřuje, čímž se v jeho mysli pomyslný kruh vlastního života pomalu uzavírá. Kniha bilancující Yalomův život a práci (přičemž je zřejmé, jak u něj bylo obojí úzce propojené), končí vděčným konstatováním, že ve svém životě lituje máločeho a vnímá jej jako smysluplný a přínosný pro mnohé, což mu z pohledu existencionalismu může pomoci zmenšit strach ze smrti.

Pro mě osobně byla knížka inspirativní a zaujalo mě, jak se v ní prolínají různá témata – osobní život, rodina, studium, práce, cestování a bádání, slabost pro poker a krásné ženy, filozofické a psychologické úvahy, lékařské postřehy, úskalí spojená s psaním knih, kontakt s klienty, kteří Yalomovi přinášeli mnohé poznání a nad tím vším obrovská pracovitost a poctivost. Po dočtení knížky mě napadlo, že v ní téměř chybí humor, ale rozhodně jí nechybí hloubka a promyšlenost. Myslím si, že osloví hlavně studenty a odborníky věnující se psychoterapii a psychologii, Yalomovy fanoušky a přemýšlivé lidi, kteří už za sebou mají nějakou tu životní zkušenost.

Erich Fromm: Umění naslouchat

V nově vydané knize Portálu Umění naslouchat naleznete v textové podobě myšlenky Ericha Fromma, které spojil do této publikace Rainer Funk. Nejedná se v původní podobě o psané texty, nýbrž o slova pronesená Frommem na různých přednáškách, seminářích či v rozhovorech.

fromm

Na stránkách této knihy se čtenář dozvídá o faktorech, které dle Fromma vedou k proměně pacienta v průběhu psychoanalýzy, a v druhé, rozsáhlejší části se věnuje úvahám o terapeutickém procesu, které obsahují teoretičtější kapitoly a které později vkládá do kazuistiky. Závěrečná praktická kapitola se stručně zaměřuje na konkrétní metody, které Fromm navrhuje jako léčbu pro moderní charakterové neurózy, mezi něž řadí tyto body: změna vlastního jednání, rozvinutí zájmu o svět, naučit se myslet kriticky, poznat sám sebe a uvědomit si své nevědomí, uvědomování si vlastního těla, soustředění a meditace, odkrytí vlastního narcismu, sebeanalýza.

Ráda bych nějakým způsobem předala svůj osobní zážitek ze čtení, ale asi to slovy nedokážu. Všemi díly Fromma pronikají témata svobody, individuace a vlastní odpovědnosti. S touto knihou tomu není jinak. Autor uvažuje nad tím, jak v člověku odhalit sílu k úzdravě a nad rolí pacienta i psychoanalytika v tomto procesu. Vedle intelektuálního obsahu s sebou nesla kniha i mnoho prožitků. Nedá se číst bez zamyšlení nad sebou samým a nad  společností. Nebyla stránka, na které by se mě některá z pasáží nedotka. Vedla mě  ke vstupování do kontaktu se sebou samou, vlastně k takové sebeanalýze. A vedla mě také k úvahám o terapii. Fromm byl pro mě inspirující ve své upřímnosti ve vztahu ke klientům. Také se mi díky četbě uspořádala různá témata z různých oblastí do pospolité mozaiky.

Domnívám se, že pro čtenáře může být užitečné, pokud zná základní pojmy z oblasti psychoanalýzy, aby se v knize neztratil. Je důležité nenechat se odradit první kapitolou – zde jsem se skutečně lekla, že knihu nedokážu dočíst. Ale od druhé kapitoly se četla sama. Je velmi srozumitelně napsána, takže pro mě nebyl problém se na ni soustředit.

Umění naslouchat může být obohacující knihou pro ty, kteří rádi přemýšlí. Přemýšlí o sobě a o lidech kolem sebe. Pro mě vlastně byla primárně knihou o seberozvoji. Proto si myslím, že může mnoho kapitol přinést nový pohled na svět a na sebe i těm čtenářům, kteří primárně netíhnou k tématům psychoterapie či psychologie.

Jerold J. Kreisman, Hal Straus: Nenávidím tě, neopouštěj mě!

  • „Jmenuje se Carol, kamaráda od základní školy. Kvůli nějaké drobnosti vás obviní, že jste jí vrazili kudlu do zad, a sdělí vám, že jste nikdy ve skutečnosti její kamarádkou/kamarádem nebyli. O pár týdnů později či měsíců později je Carol zase zpátky, milá a blazeovaná, jakoby se mezi vámi nic nepřihodilo.“
  • „Jmenuje se Bob, váš šéf v kanceláři. Jeden den Bob pěje chválu na vaše výkony při rutinním úkolu; další den vám spílá za bezvýznamnou chybičku.“
  • „Jmenuje se Arlene, přítelkyně vašeho syna. Jeden večer se s vaším synem rozejde, a jen o pár hodin později se objeví a přísahá mu nekonečnou oddanost.“

hpo

Všechny tyto jedince a jejich příběhy, resp. životy spojuje jeden rys: nestálost. Nestálost jako projev hraniční poruchy osobnosti.
Hraniční porucha osobnosti (dále jen HPO) není v naší společnosti nijak neobvyklým úkazem. Naopak se jedná o nejčastější poruchu osobnosti (její primární symptomy vykazuje téměř 6 % americké populace). Nadto tato porucha často koexistuje s dalšími duševními poruchami; alespoň jednu další závažnou psychiatrickou diagnózu vykazuje zhruba 90 % pacientů s HPO. Jedná se mnohdy o deprese, úzkosti, bipolární poruchu, somatizační poruchy, poruchy pozornosti a hyperaktivity aj. Mnohdy je tato porucha osobnosti spojována také s poruchami příjmu potravy – u hospitalizovaných pacientů s PPP se ostatně objevuje téměř v 50 %! Jedná se přitom o závažnou poruchu, jejíž vážnost snadno ilustruje skutečnost, že nejméně 70 % pacientů s HPO se pokusí o sebevraždu.

„Občas přemýšlím, jestli mě neposedl ďábel. (…) Nerozumím sama sobě. Vím jen, že tahle moje hraniční osobnost mě přivedla k životu, od něhož jsem všechny odstřihla. Takže je hodně, hodně osamělý.“

Knížka Nenávidím tě, neopouštěj mě je proto téměř nezbytnou výbavou pro všechny, kteří se orientují do psychoterapeutické praxe či se zaměřují na obdobnou práci s lidmi.

V úvodních kapitolách detailně seznamuje s touto poruchou a jejími projevy. Jaké je její historie? Jak se klasifikovala v minulosti a jak se vymezuje nyní? Jaké jsou podmínky pro udělení této diagnózy? Jaké jsou vůbec teorie týkající se vzniku této poruchy? A její časté projevy? Na to vše první kapitoly velmi podrobně odpovídají, přičemž svá tvrzení dokládají patřičnými studiemi a kazuistikami.

V následujících kapitolách již kniha přechází do praxe, kdy čtenáře seznamuje s možnostmi komunikace s jedincem s HPO, pomocí tomuto jedinci a prací s ním, jakož i s možnostmi terapie; ty přitom popisuje s ohledem na jednotlivé směry a jejich možnosti a uplatnění při léčbě této poruchy. Nevynechává ani kapitolu zaměřenou na psychofarmakologickou léčbu.

 „Většinou jsem v pořádku. (…) Mám ale i jinou stránku, která někdy získává navrch a ovládá mě. Jsem dobrá matka. Jenže má druhá stránka za mě dělá děvku: nutí mě jednat šíleně!“

Publikace představuje skutečně velmi podrobné seznámení s HPO. Popisuje samotné možné příčiny jejího vzniku, její projevy, jakož i následnou práci s jedinci s touto poruchou a možnosti terapie či léčby. Jedná se tedy o velmi komplexní publikaci, kterou bych jistě doporučila všem, kteří se mohou v rámci své praxe s jedinci s HPO setkat (tedy všem psychoterapeuticky či obdobně pracujícím s lidmi), těm, kteří mají dojem, že by rysy této poruchy mohl vykazovat někdo z jejich blízkého okolí, případně kteří sami obdobnými nejistotami a nestálostí trpí.

Kniha, ačkoli se jedná o publikaci odbornou, je psána velmi čtivě, čemuž napomáhají četné příklady z praxe. Je proto vhodná i pro laiky, které do této problematiky mj. výborně uvede.

Stáž v terapeutické komunitě Kaleidoskop

Ráda bych se s vámi podělila o zážitky z pobytové stáže v terapeutické komunitě Kaleidoskop, která je určená pro klienty s hraniční poruchou osobnosti. Terapeutická komunita sídlí v Solenicích, hned pod přehradou Orlík. Klienti tam bydlí po celý týden a maximální délka pobytu je až 18 měsíců.

logo_200

Stážisté mají možnost v komunitě strávit 5 dní, s tím že od pondělí do středy zaujmou roli klienta v režimu F0 (v F0 jsou nováčci během prvního měsíce pobytu, mají více omezení, nezastávají v komunitě žádné funkce a scházejí se v samostatné terapeutické skupině). Od středy do pátku už stážista může být mezi terapeuty a účastní se skupin velké komunity starších klientů. Za těchto 5 dní stážista zaplatí poplatek 2500 Kč, který zahrnuje i náklady na stravu a ubytování v samostatném pokoji.

Čekací doba záleží na aktuálním množství zájemců o stáž. Já jsem v Solenicích byla první týden v únoru, a to prý bývá volno, studenti se hlásí hlavně ke konci akademického roku. Žádné výběrové řízení se nekoná, to pokud vím dělají jen se zájemci o dlouhodobou stáž (půl roku nebo rok).

Komunita je do velké míry postavená na práci a zodpovědnosti klientů. Mají velmi strukturovaný rozvrh, jasně daná pravidla a sankce za jejich porušování. Starší klienti mají v rámci komunity různé funkce, které jsou zásadní pro existenci funkční terapeutické skupiny. Důležitou součástí pobytu klienta v komunitě jsou samozřejmě terapeutické skupiny, individuální pohovory s přiděleným terapeutem a také výuka DBT (dialektická-behaviorální terapie).

Stážista se v prvních třech dnech účastní programu jako klienti v režimu F0, takže se řídí jejich rozvrhem, společně s klienty pracuje a platí pro něj i příslušná omezení (např. nesmí do kuchyně, nesmí sám klepat na pokoj terapeutů nebo sám opouštět budovu komunity). Na skupinách nesmí mluvit, sdělovat klientům zpětnou vazbu nebo přicházet na skupinu se svými problémy. Stážista by klientům neměl svěřovat příliš soukromé informace o sobě a nesmí s nimi rozebírat ani jejich problémy.

Zbytek stáže je stážistovi umožněno strávit mezi terapeuty, s tím že se účastní setkání velké komunity, ale stále jako tichý pozorovatel. Podmínkou udělení potvrzení stáže (počítá se 8 hodin za den) je odevzdání krátké reflexe.

Osobně považuji stáž za velmi prospěšnou, i když musím přiznat, že prvních pár hodin bylo docela krušných. Přijela jsem večer, zaplatila poplatek a odevzdala SIM kartu a léky. Od terapeutů (kteří byli sotva starší než já) jsem se nedozvěděla o moc víc, než že mám na programu mlčet a s klienty nic hlubšího nerozebírat. Pak jsem už byla svěřena do péče „delegátů“ (starší členové komunity, kteří mají na starosti nováčky), kteří mě a jedné nově příchozí klientce všechno vysvětlovali. Pravidla komunity jsou opravdu velmi složitá, na první pohled vypadají jako zbytečná „buzerace“ a člověku trvá dlouho, než se v nich zorientuje. Hned první večer mě vytáhli z postele na mimořádnou komunitu naší skupiny, kterou si klienti můžou po dohodě s delegáty kdykoli svolat. Byla jsem plná zážitků a emocí, v hlavě mi vířila pravidla a sankce…Terapeuti mě ignorovali úplně, klienti sice ne, ale taky měli svých povinností dost.

Během těch tří dnů jsem mezi klienty docela zapadla a skoro se mi do velké komunity nechtělo. Bylo docela těžké se ze skupiny klientů přeladit na pobyt mezi terapeuty. Mezi terapeuty jsem měla možnost nahlédnout do deníku a více se ptát na podrobnosti chodu komunity. Terapeuti se střídají, na každou skupinu je jeden. Do Solenic přijíždějí brzy ráno, stráví noc a večer zase odjedou. Někteří jsou v pracovním poměru, jiní na dlouhodobé stáži.

Budoucím stážistům doporučuji nebát se se ptát a drze chtít informace o fungování komunity předem. Pragmaticky taky doporučuji vzít si nějaké vlastní jídlo, protože možnost odcházet z komunity do obchodu moc není. Také zvažte období, kdy do Solenic přijedete. V únoru tam bylo pořádně ponuro.

Zjistěte si také podmínky pro uznávání stáží na vaší škole, protože podepsaný papír o stáži jsem sice dostala, ale když jsem odjížděla, nebyl v objektu nikdo s hotovým magistrem, natož psycholog s pětiletou praxí.

Steve de Shazer: Klíče k řešení v krátké terapii

Kniha Klíč k řešení v krátké terapii od autora Steva de Shazera představuje rozšíření české systemicky orientované terapeutické literatury. Jedná se o uvedení do myšlenkového rámce, způsobů práce a specifických intervencí tzv. krátké terapie či terapie orientované na řešení. Publikace čtenáře seznamuje s tímto proudem systemické psychoterapie coby specifickým terapeutickým přístupem, který na rozdíl od problémů věnuje primární pozornost řešením a v rámci kterého terapeut dbá na to, aby terapie byla ukončena co nejdříve, a snaží se proto co nejefektivněji využít čas, který je jemu a klientovi dán k dispozici.

klic

Autor nejprve podává základní vymezení krátké terapie, poskytuje velmi stručnou informaci o jejích historických kořenech v 60. až 80. letech minulého století a jejích dvou školách, přičemž svůj výklad doplňuje vsuvkami ohledně vlastního působení a působení jeho kolegů v souvislosti s historickým vývojem tohoto směru. Dále jsou v knize předloženy jednotlivé základní předpoklady krátké terapie týkající se chápání a konceptualizace obtíží klienta, jejich možných aspektů, způsobu jejich udržování a nakonec specifik řešení, které může vést k vymizení příslušného klientova problému. Kniha také zahrnuje kapitoly pojednávající o dílčích teoretických oblastech a důrazech krátké terapie a nakonec v ní lze také najít části věnované jednotlivým technikám a také v pojetí autora univerzálně účinným terapeutickým intervencím, které krátká terapie přináší.

Zajímavou skutečností v souvislosti s touto knihou je fakt, že je napříč jejím textem uvedena řada poměrně kontroverzních tvrzení. Mimo jiné lze jmenovat například předpoklad, že účinná terapeutická intervence nemusí s klientovou obtíží nijak významněji souviset – že stačí, když bude do klientovy problémové situace „pasovat“ jako klíč do zámku. Autor také soudí, že pro vyřešení klientova problému není nutné mít podrobnější znalosti o pozadí dané obtíže – žádné informace o minulosti klienta, původu daného problému, ale de facto nutně ani o faktorech, které aktuálně daný problém udržují. Kontroverzi také může vyvolávat premisa, že existují určité univerzální intervence, které lze uplatnit pro řešení řady druhů vzájemně zcela odlišných problémů, anebo předpoklad, že terapeutická intervence rozhodně nemusí být stejně složitá jako problém, který se snaží řešit – naopak může být často velmi jednoduchou. A nakonec může jako sporný působit i fakt, že směr krátké terapie nepracuje s žádnou vlastní psychologickou teorií osobnosti či psychopatologie. Pro konceptualizaci problému klienta nevnímá tento fakt jako nezbytně nutný.

Pokud jde o zhodnocení publikace, je třeba nejprve říct, že zcela jistě ve svých pro řadu jiných terapeutických přístupů kontroverzních výrocích poskytuje výrazně nový a potenciálně přínosný pohled na terapii a práci s klientem jako celek. Ukazuje čtenáři nový a odlišný pohled na určité situace v terapii, aspekty terapie či aspekty klientova problému. Nežádoucí symptomy nevnímá jako něco nutného k odstranění, ale jako informaci o tom, že určitá potřeba je v klientově životě naplňována maladaptivním způsobem – totiž pomocí příslušného problémového chování. Podobně nesplnění zadaného úkolu nevidí jako výraz odporu klienta v terapii spolupracovat, ale informaci o jeho způsobu fungování a způsobu práce.

Velmi kladně lze na knize hodnotit také její čtivost a fakt, že předkládá velké množství příkladů a kazuistik ilustrujících jednotlivé obecněji pojednávané terapeutické principy a teoretická východiska.

Kniha je také souborem v řadě ohledů užitečných podnětů pro realizaci terapie a souborem dílčích potenciálně uplatnitelných terapeutických technik.

Jako negativum však vyčnívá fakt, že většina předkládaných terapeutických postupů a metod postrádá jasnější teoretické zázemí. A v případě, že jsou nějaká teoretická východiska dané intervence nastíněna, nejsou často domyšlena do důsledku a celkově netvoří plně koherentní systém. Například v některých pasážích textu autor akcentuje, že „pacientem“, resp. hlavním předmětem zájmu krátké terapie není osoba, ale problém; v dalších zas tvrdí, že se krátká terapie nezajímá o problémy, ale o jejich řešení.

Tak či tak, pokud již je předložen teoreticky smysluplný systém stojící za danou terapeutickou intervencí, není nijak doložena účinnost těchto postupů příslušnou výzkumnou evidencí. Autor odkazuje čistě na vlastní kazuistickou zkušenost, aniž by si uvědomoval metodologický nedostatek tohoto počínání. Navíc u jednotlivých intervencí s ohledem na způsob jejich předkládání klientovi často nelze odlišit efekt dané specifické intervence od efektu jiných proměnných, s nimiž se zadávání daných intervencí pojí. Mnohdy je totiž u jednotlivých technik řečeno, že je má terapeut klientovi prezentovat s jistotou a přesvědčením o jejich účinnosti. Otázkou je tedy poté, nakolik se na účinnosti dané techniky spíše nepodílí určitá nepřímá sugesce či pozitivní očekávání podpořené tímto terapeutovým postojem než vlastní užití daných terapeutických technik.

Obecně se dá také říci, že autor místy z relativně běžných a dílčích aspektů terapeutické práce činí specifické a někdy až zcela ústřední terapeutické techniky, které si téměř přisvojuje jako svůj jakýsi vynález. Například hledání tzv. „minulých úspěchů“ – tj. momentů v minulosti, kdy se klient s příslušným problémem nepotýkal, a tedy jakési mapování určitých protektivních faktorů autor, jak se zdá, povyšuje na specifickou techniku, která sama o sobě má být hlavním prostředkem pro řešení klientových obtíží a která je uváděna jako jedna z univerzálně účinných intervencí. Zdá se mi však, že je takto přílišně zjednodušován a redukován obsah psychoterapie. Mapování protektivních faktorů jistě může být důležitým aspektem terapeutické práce, rozhodně je ale nelze vnímat jako jedinou součást psychoterapie či je generalizovat jako jakousi všespásnou terapeutickou metodu.

Zároveň s tímto označováním běžných aspektů terapeutické práce se mi zdá, jako by autor nadměrně a uměle psychoterapii „přetechnizovával“. Často vytváří umělé koncepty a technické termíny, snad jen aby dodal vlastní argumentaci jakéhosi puncu odbornosti. Autor navíc při vytváření nových termínů či označení pro vlastní intervence a koncepty užívá výrazů působících často jakýmsi, řekněme, magickým dojmem. Jako příklad lze uvést techniku křišťálové koule, zázračnou otázku nebo podivnou smyčku. Není jasné, zda je záměrem navodit dojem určité zvláštnosti či výjimečnosti daných technik, nicméně paradoxně se za nimi nic vůbec zvláštního nenachází. Například podivná smyčka není ničím jiným než označením složité interpersonální situace, v níž totéž chování může vést ke dvěma vzájemně protichůdným důsledkům. Volba uvedené terminologie tedy zůstává jistou záhadou.

Jako zvláštní se také jeví fakt, že jsou v knize pro relativně samozřejmé principy terapeutické práce vytvářeny a předkládány nadměrně složité modely. Například pro vyjádření zásady, že je třeba s klientem pracovat tak, aby mu spolupráce s terapeutem vyhovovala, je uvedeno několikastupňové schéma různých potenciálních reakcí klienta na úkol a adekvátních odezev terapeuta na ně. Ačkoliv je tedy v knize mj. pojednána i Occamova břitva, nedá se říct, že by se jí autor ve svém výkladu řídil.

Nakonec je ještě potřeba dodat, že autor v některých svých teoretických východiscích vychází ze značně nesamozřejmých předpokladů. Například je nepřímo předloženo tvrzení, že klient vždy zaujímá nějakým způsobem chybný pohled na vlastní situace či problém, a že tedy odlišná konceptualizace jeho situace je poměrně jistou cestou k řešení daných obtíží. Nebo se také předpokládá, že klientovo smýšlení o vlastní situaci a jeho chování v ní je vždy nějakým způsobem rigidní – klient se vždy uchyluje k týmž vzorcům chování a jednání. Jde tedy o poměrně zásadní výroky, které by měly být doloženy další evidencí, což však autor nečiní.

Pokud jde o formální stránku knihy, jako pozitivní lze hodnotit strukturovaný výklad jednotlivých základních předpokladů krátké terapie. Negativem je však přílišná vágnost projevující se v řadě momentů autorova výkladu. Pro autora je typická tendence vyjadřovat základní postuláty krátké terapie v metaforách, které však často nejsou podrobněji rozvedeny, a tak zcela zásadní prohlášení často zůstávají pouze na rovině dosti nepřesných a často poměrně obtížně uchopitelných obrazů.

Nepříjemnou je také při četbě skutečnost, že ne všechny názvy kapitol a zejména podkapitol odpovídající následujícímu obsahu či s ním souvisejí velmi vzdáleně. Jako by označení jednotlivých kapitol nebylo vytvořeno podle nějakého smysluplného klíče.

Celkové hodnocení knihy je nakonec takové, že má jistě smysl využít knihu coby prostředek pro seznámení se s terapeutickým směrem krátké terapie coby výrazně odlišným a potenciálně podnětným pohledem na provozování terapeutické práce. Kniha tedy může posloužit jako zdroj inspirace pro studenty psychologie, klinicky orientované psychology, psychoterapeuty či i laické zájemce o psychoterapii. Na druhou stranu ji dle mého názoru rozhodně nelze vzhledem k teoretickým, ale také metodologickým nedostatkům předloženého systému nahlížet jako soubor principů a způsobů práce, jimiž by se měl potenciální terapeut s jistotou jejich smysluplnosti či efektivnosti řídit. Zároveň také s ohledem na vágnost v autorově vyjadřování je možná žádoucí zvolit coby četbu jinou systemicky orientovanou literaturu. Přesto ale kniha ukazuje rukopis jednoho ze zakládajících osob krátké terapie a minimálně v tomto smyslu a pro tento účel je hodnou zvážení.

Fabienne Berg: Trénink psychické odolnosti

Jak již mnozí z praxe známe, nestačí trénovat pouze tělesné svaly. Ty přeci jen příliš nepomohou, když se nám hroutí osobní vztahy, práce či jiná oblast našeho života. Téma psychické odolnosti neboli resilience vůči negativním, neočekávaným či jinak krizovým událostem v našem životě je v psychologii velice aktuální – a to nejen v rámci terapeutických procesů.

odolnost

Kniha pojem v samotném začátku vysvětluje, následně čtenáře seznamuje i například se souvislostmi mezi lidskou odolností a traumatem. Autorka ve své publikaci odpovídá na otázky jako například: K čemu je nám vlastně psychická odolnost dobrá? či Jak jí můžeme podpořit?

Kniha je přehledně členěna do osmi kapitol, které v sobě integrují vždy jedno zásadní téma související s odolností, jako například odpovědnost, orientace na řešení či optimismus.  K těm se pak váží i jednotlivá cvičení. Na začátku každé kapitoly je krátce vysvětleno, proč je právě tato oblast s reseliencí spojena. Každá kapitola je pak koncipována tak, že se započíná jakousi niternou inventurou. Ta nám pomůže si uvědomit a zmapovat, jak jsme na tom, jak si stojíme, kde se právě nacházíme.

Kniha je plná technik a praktických tipů, jak posilovat svou duši vůči náročným vnějším vlivům. Je vhodná pro lidi, kteří preferují konkrétní postupy při řešení nějaké nepřehledné životní situace. Techniky pomáhají ke zmapování situace či pocitů, napomáhají i k uklidnění mysli a emocí. Podporují samostatnost, vědomou koncentraci na sebe a práci se sebou. Často vycházejí z principů imaginace či z arteterapie.

Kniha je napsána velmi srozumitelnou formou. Velmi mě oslovila technika s afirmacemi, která ponechává prostor k tomu, aby si čtenář vytvořil i své vlastní věty, které mu budou nejlépe vyhovovat, a které budou co nejvýstižněji odrážet jeho aktuální situaci. Princip afirmací je ten, že dodají člověku tolik potřebnou sílu a povzbudí ho, když už svůj boj s nepřízní osudu chce vzdát.

Kniha může pomoci řešit obtížné životní momenty co nejefektivněji a zábavnou formou, při které se člověk o sobě nejen více dozví, ale zároveň už pracuje na opětovném nalezení své vnitřní rovnováhy. Do toho se člověku často vlastně ani nechce, obává se mnoha věcí. Při čtení této knihy je to nenásilné, jde to samo. Za mě tedy kniha naplnila svůj cíl.

Kniha je řazená přehledně. Čtenář v ní zpracovává různá klíčová témata postupně. Každá kapitola logicky navazuje na předchozí. Dá se říci, že se při jejím čtení dostanete do čím dál tím větší hloubky svého Já. Je možné v ní načerpat inspiraci, posílit svou motivaci a vůli na sobě pracovat. Knihu bych označila za dobrého rádce při nelehké cestě životem.

Jak jsem již zmínila, kniha je praktickým průvodcem při sebereflexi. Je jistě skvělou inspirací pro různé těžké životní situace a „záseky“, kdy nevíme kudy kam. Může pomoci se postupně pomalu rozhýbat a jít dál. Jen je dobré dát si pozor, aby člověk do něčeho „nešlápl“, neboť některé techniky mohou otevírat i hluboká traumata. Knihu bych doporučila v kombinaci s psychoterapií či alespoň s přítomností blízkého člověka, s kým by bylo možné v případě potřeby své pocity a dojmy sdílet.

Publikaci bych rozhodně doporučila lidem, které baví i nepříjemné zkušenosti zpracovávat kreativní cestou. Je jistě první pomocí při situacích, kdy se ocitnete na mrtvém bodě či si potřebujete o něčem více popřemýšlet. V takovém případě funguje jako mocná dávka acylpyrinu při chřipce. Kniha nabízí různé cesty, jak si zvýšit svou vnitřní sílu, což je jistě žádoucí v kterémkoli věku či ročním období. Každý si v ní může najít to své, co mu nejvíce vyhovuje a co odpovídá jeho životnímu stylu, preferencím či situacím, se kterými se snaží právě nyní vypořádat. Technik je nabízeno opravdu celá řada, takže se nemusíte bát, že když například neradi píšete, nebudete moct s touto knihou pracovat.

Určitě bych jí doporučila terapeutům, pedagogům i psychologům či dalším pracovníkům v sociálních oblastech. Její využití je opravdu všestranné.

Lillian B. Rubin: Muž s nádherným hlasem

Příběhů pacientů, kteří docházejí na psychoterapii, je napsáno již velké množství. Ale přemýšleli jste někdy nad tím, co se vlastně během sezení honí v hlavě terapeutovi?

muž s hlasem

Lillian B. Rubin byla americká psychoterapeutka, profesorka a socioložka, jejíž knihy vycházejí především z vlastních zkušeností a dlouhých let praxe. Její kniha Muž s nádherným hlasem může tedy čtenáři nabídnout autentický pohled do hlubin terapeutovy duše a odkrýt aspoň zlomek toho, co se děje za zavřenými dveřmi během terapeutického sezení.

Kniha je souborem šesti povídek popisujících příběhy klientů. Každá z nich pojednává o tom, jak probíhá konkrétní terapie a jak je někdy těžké pohlídat si své vlastní hranice a vymezit vztah, který během terapie vzniká. Autorka navíc vybrala příběhy, které pro ni byly obzvláště náročné a které přijala jako výzvu. Musela se totiž dle vlastních slov potýkat s tím, že klient očekává více, než by měl, a terapeut současně slibuje více, než ve skutečnosti umí a může poskytnout.

Vyjma této – hlavní – části kniha disponuje také dvěma více teoretickými kapitoly. V úvodu knihy autorka popisuje, jakým způsobem se provádí terapie a jak je obtížné zvolit pro konkrétního klienta tu nejlepší cestu. Závěr knihy pak doplňuje kapitola nazvaná „Proč terapie funguje?“.

Autorčin záměr napsat knihu z tzv. druhé strany pohovky považuji za velice přínosný, neboť je takových publikací opravdu málo. A přitom nejen budoucí psychologové a terapeuti, ale i lidé z řad klientů určitě již někdy zatoužili po tom dozvědět se více o průběhu sezení očima terapeuta. Používání první osoby v knize navíc umožňuje čtenáři vžít se do jednotlivých příběhů a prožít si je tak trochu na vlastní kůži. Rubinové se také povedlo vyhnout se nadměrnému používání odborných termínů; kniha se tedy bude příjemně číst nejen odborníkům v dané profesi, ale i veřejnosti neodborné.

Subjektivně knihu hodnotím velmi kladně: čte se velmi příjemně a nabízí nový, neotřelý vhled do psychoterapie. Protože bych se jednou sama této profesi věnovala, bylo pro mě velmi zajímavé přečíst si, jaké jsou prožitky někoho jiného v situacích, které mě snad jednou také čekají. To, že je kniha napsána velmi čtivou formou, je už jen malou třešničkou na dortu.

Stephen Joseph: Co nás nezabije… Možnosti posttraumatického růstu

Traumatické zkušenosti byly po mnohá staletí vnímány psychology pouze z hlediska negativních dopadů na psychiku člověka. V dnešní době nám již nepřipadá nezvyklé, pokud se především rozvojem pozitivní psychologie začneme věnovat i kladným dopadům, které trauma může člověku přinést. Právě možnostem osobnostního růstu, na jehož počátku bylo trauma, se věnuje kniha Stephena Josepha, který s lidmi postihnutými traumatem pracuje ve své psychoterapeutické praxi.

big_co-nas-nezabije-Aay-348866

V prvním momentu nelze opominout náročnost prožívání traumatu pro kteréhokoli člověka na zemi. Trauma může pro každého představovat jiná událost; ať se již bude jednat o ztrátu blízké osoby, autonehodu či vážnou diagnózu, vždy jde o stav, který otřese dosavadním způsobem života. Existují různé způsoby vyrovnávání se s traumatickou zkušeností, z nichž některé mohou člověku přinášet obohacení a podněcují jeho osobní růst. A právě tomuto možnému přínosu pro člověka po prožitém traumatu se autor věnuje na stránkách své knihy.

Autor pracuje s mnoha myšlenkami, které si při čtení můžeme pro sebe odnášet, zamýšlet se nad nimi a kriticky je posuzovat. Především svoji teorii osobního posttraumatického růstu staví na základním postulátu Carla Rogerse o tom, že jako lidé máme přirozenou schopnost růstu. Ač v době traumatu nemusíme vidět cesty naděje, existují způsoby, jak se s traumatem vyrovnávat a nalézat cestu k vytvoření smyslu celé události. Možné cesty podpory s konkrétními návody podloženými výzkumy jsou součástí jednotlivých kapitol knihy.

Pokud se zaměříme na formální stránku, je kniha psaná čtivou formou; čtenáři jsou teoretické znalosti o traumatu přibližovány na základě příběhů jednotlivých lidí procházejících náročnými zkušenostmi. Autor podporuje svoji teorii jednotlivými výzkumy, které byly uskutečněny v této oblasti. Pro čtenáře bude jistě také přínosem, že jejich bohatý seznam je uvedený na konci knihy společně s poznámkami autora. Vedle teoretického přístupu k traumatu jako zdroji osobního růstu je v knize zařazen také oddíl, který přináší praktická cvičení pro všechny, kteří traumatem prošli a hledají nyní pomoc.

Předkládaný titul může být součástí ozdravného terapeutického procesu a  přinášet klientům náhled na to, co nyní prožívají jako následek traumatické zkušenosti. Samotným psychoterapeutům může přinést zejména teoretickou základnu o traumatickém prožívání. Ač kniha k tématu traumatu přistupuje pozitivně a zvýrazňuje jeho možný přínos pro člověka, vždy bychom měli mít na paměti, že posttraumatický růst není samozřejmostí. Trauma je jedinečná a náročná životní situace, ve které člověk potřebuje především pochopení a dostatek času pro sebe, aby sám mohl ke svému případnému osobnímu růstu najít cestu. Ač kniha může být v tomto ohledu podpůrná, je i autor velmi opatrný a odkazuje na případnou odbornou pomoc, kterou si lidé zasaženi traumatem zaslouží.

Manfred Lütz: Kdo je tu vlastně blázen?

Přemýšleli jste o rozdílu mezi normálně šílenými a šíleně normálními? Či mezi normálně blbými a blbě normálními? Možná, že doposud ještě ne. Při četbě nové knihy od Manfreda Lütze Kdo je tu vlastně blázen? se nejen nad tímto jistě zamyslíte.

lutz

Publikace si klade za cíl vyložit všechny psychické choroby a všechny obvyklé terapie na úrovni dnešní doby. Jistě vás hned napadlo, že je to cíl skutečně nemalý a na 208 stranách, ze kterých kniha sestává, jej není možné dosáhnout. A to skutečně není. Přesto se jedná o vhodnou publikaci zejména pro laiky; jim může poskytnout poměrně vyčerpávající přehled možných psychických onemocnění – a to jak na obecné úrovni v rámci povšechního seznamování s nimi, tak i prostřednictvím nejrůznějších pikantností a specifických poruch – i možností jejich terapie; v souvislostí s ní pak i zejména vhodné uvedení do skutečnosti, proč je terapie v daných případech vůbec tou nejlepší volbou a jaká je vlastně v daných případech její úloha.

Velmi oceňuji autorův postoj k diagnózám, které označuje pouze jako více či méně užitečný popis a teorii. Velmi negativně se staví také k aplikování diagnóz odborníky na ty, kteří k danému nepředložili průkaz pojištence, tedy zejména na známé a vůbec jedince v okolí.

Z knihy je také patrná autorova ohromná vzdělanost a sečtělost; poskytuje nepřeberné množství příkladů nejen ze své praxe, ale napříč celou historií, což činí publikaci velmi čtivou a zajímavou, současně však i poněkud zmatenou, neboť jsou mnohdy kazuistiky v textu uváděny poněkud náhodně.

Autorův postoj k lidem s duševním onemocnění je více než kladný, což může poskytnout mnoho prostoru k zamyšlení těm, kteří doposud příliš kladů za těmito onemocněními nespatřovali. Tak například autorem vylýčený svět schizofreniků jako plný pozitivní fantazie působí až magicky. Na druhou stranu právě tímto přístupem může autor na mnohé čtenáře působit poměrně arogantně; přeci jen nestálé narážky na hloupost a blbost „normálních“ lidí v kontrastu k lidem s duševním onemocněním působí až jako jisté opovrhování všemi, kteří vedle svého jména nemají diagnózu. Výkřiků „naším problémem jsou ti normální“ je přeci jen na tak krátkou publikaci přespříliš. Autor si je sice daného vědom a v rámci doslovu připojuje za tyto výroky omluvu, pro někoho nicméně může přijít příliš pozdě.

Knihu doporučuji především v psychologii či psychiatrii nevzdělaným zájemcům o oblast psychoterapie a psychopatologie. Pro jedince vzdělanější v těchto oblastech bude spíše jen opakováním známého. Přesto může poskytnout cenný náhled – zejména v souvislosti s úlohou psychoterapie a psychoterapeuta v tomto procesu a jeho jednání – a vést k zamyšlení nad mnohými autoroy výroky – ať již s nimi bude čtenář souhlasit či nikoli. Vhodná by mohla být i pro jedince, kteří byli sami nějakou diagnózou odborníkem „onálepkováni“ – jim by mohla přinést jakési nahlédnutí za oponu a pomoci lépe pochopit sebe samé i jednání odborníků.

Stáž v denním stacionáři Sananim

screenclipRáda bych se s vámi podělila o zkušenost z denního stacionáře Sananim (DST), kde má člověk možnost vykonat týdenní stáž. DST je určen pro klienty, kteří se rozhodli léčit se z drogové závislosti a úplně abstinovat.

Celý příspěvek