Archiv štítku: recenze

Obsedantně-kompulzivní porucha

Napsat komentář

Obsedantně-kompulzivní porucha (OCD) je psychické onemocnění, jenž je možné charakterizovat nutkavými myšlenkami (obsesemi), které se proti vůli člověka vtírají na mysl, čímž způsobují výraznou nepohodu. Tu se pak snaží daný jedinec mírnit různými způsoby nutkavého chování (kompulze, rituály). OCD trpí 3 % populace a první příznaky se objevují již v období dospívání a mladé dospělosti. Ukazuje se, že toto onemocnění dobře reaguje na farmakoterapii a kognitivně-behaviorální terapii (KBT). To a mnohem více je popsáno v knize Obsedantně-kompulzivní porucha autorského kolektivu Jána Praška, Aleše Grambala, Miloše Šlepeckého a Jany Vyskočilové.

                Kniha vznikla s ohledem na nedostatek literatury věnující se tomuto tématu na českém trhu a je členěna do tří částí, mezi které patří diagnostika a etiopatogeneze u OCD, léčba OCD a poslední kapitolu tvoří doporučené postupy v léčbě OCD. Jedná se o velmi přehlednou a pro čtenáře dobře strukturovanou publikaci, která umožňuje snadnou orientaci a porozumění problematice. Spojujícím prvkem knihy jsou kazuistiky, které trefně dokreslují zmíněné informace a které vycházejí z velké klinické zkušenosti autorského kolektivu.

                V úvodu se autoři mj. zamýšlí nad tím, kdy už je možné mluvit o OCD. Magické myšlení či rituály jsou běžnou součástí mnoha kultur a v malé míře nemusí znamenat žádnou patologii ani v dospělosti. Klíčovou otázkou je, zda obsese či kompulze činí jedinci potíže či nepříznivě ovlivňují jeho každodenní fungování. Autoři popisují OCD jako spektrum; je mnoho jedinců, kteří mají OCD, ale neléčí se, vždy záleží na míře symptomatiky a na tom, zda projevy onemocnění překáží v životě. Někdy se pak může stát, že se potíže stupňují a volání o pomoc přichází až v krajních situacích (např. když se lidé nechávají zamykat svými blízkými, aby měli jistotu, že nikomu neublíží). Někdy může být iniciátorem léčby právě okolí, pro které se příznaky OCD stávají nežitelnými.

                Nezbytným krokem k léčbě je diagnostika OCD, které se věnuje první kapitola, v níž je mimo základní projevy obsesí a kompulzí popsán průběh neutralizace napětí pomocí kompulzivního chování. Okem psychiatrie jsou uvedeny specifika diagnostických kritérií dle Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN-10) a dle Diagnostického a statistického manuálu (DSM-5), spolu s poruchami OCD spektra. Pozornost je dále věnována tématu stigmatizace a sebestigmatizace, etiopatogenezi a neurobiologických aspektů onemocnění. Za velmi praktickou část pro odborníky považuji popis diagnostického rozhovoru a vyšetření OCD (zde např. popis oblastí, které je dobré zmapovat, základní otázky, které slouží ke zjištění stavu klienta) či psychologickou diagnostiku OCD. Spolu s diferenciální diagnostikou a komorbiditou tvoří vodítko užitečné pro stanovení diagnózy a započetí léčby. Uvedeny jsou i nejpoužívanější dotazníky či další hodnotící nástroje.

Zdroj: Nakladatelství Grada

                 Třetí část nabízí krátké shrnutí toho, jak se dá v léčbě OCD postupovat. Léčba by měla být vždy individuální s ohledem na konkrétní projevy a potíže, promyšlená by měla být kombinace farmakoterapie a psychoterapie, jejíž efekt se ukazuje jako vysoký u středně těžké až těžké symptomatiky, nikoliv však u mírných projevů (např. uvedeny jsou příklady léčebných doporučení u OCD). Podrobně je rozepsána část kognitivně-behaviorální terapie (např. příklady expozicí, úkolů, nácviků, práce s jádrovými schématy, kognitivní restrukturalizací ad.) Autoři dále popisují, co může léčbu komplikovat. Kapitola je schematicky shrnuta do grafů a tabulek, kromě kazuistik jsou zde použity i přepisy rozhovorů s terapeuty, které poskytují náhled do možné podoby sezení s klientem. V závěru autoři naznačují důležité kroky do budoucnosti, mezi které patří role rodinných příslušníků v rituálech, hledání terapeutických strategií pro rodinu, párová terapie OCD, internetová psychoterapie či aplikace v mobilních telefonech.

                Ráda bych ocenila zejména názornost, s jakou je kniha psaná – je zde množství kazuistik, tabulek a grafů, které pomáhají větší představě o onemocnění. Zdroje rozpínající se na 60 stranách zdárně ukazují na odborný charakter knihy, jež vychází kromě vlastních klinických zkušeností také z informací založených na důkazech. Knihu lze pro svou odbornost doporučit psychoterapeutům, psychologům, psychiatrům, ale i praktickým lékařům a pro své snadné čtení lze knihu doporučit i lidem s vlastní zkušeností s OCD či jejich blízké.

Děti a svět pohádek – znovu podlehněte kouzlu pohádek

Napsat komentář

Ty čteš pohádky..? Nejsi na to už trochu stará..? Ach, kolikrát jen jsem tyto a podobné otázky slyšela. Nicméně po přečtení předložené knížky mohu s čistým svědomím konstatovat, že nikdy nebudu dost stará na to, abych si přečetla pohádku. Pojednání Michala Černouška je jednoznačným důkazem, že pohádky mohou být přínosem, inspirací a obohacujícím aspektem i dospělému čtenáři.

Černoušek_přebal

Svět pohádek je zde prezentován jako můstek linoucí se nad propastí mezi dospělým a dětským způsobem myšlení. Autor nám poodhaluje tajemství toho, jak děti uvažují nad pohádkovým děním, kladnými hrdiny i zápornými bytostmi, nad zápasem mezi dobrem a zlem, nadpřirozenými schopnostmi a dalšími typickými prvky pohádek. Pan Černoušek rovněž předkládá zajímavou úvahu o potřebě ústně předávaného vyprávění pohádek, jež je v posledních letech upozaďováno a do popředí se jako krtečkova raketa řítí televizní, vysoce moderní a technická prezentace pohádkové říše. Souzním s autorovým zklamáním nad přetechnizovanou společností, jež zaujímá víceméně odmítavý postoj k pohádkám a považuje je za přežitek z doby „nebreč“. Proto oceňuji s jakou odhodlaností a neutuchajícím optimismem je usilováno o (znovu)podnícení k četbě klasické pohádkové tvorby.

Nedocenitelné je taktéž propojování světa pohádek s vývojovou (dětskou) psychologií. Zdůrazňuje se působení pohádek na rozvoj myšlení, inteligence, poznávacích schopností, zvídavosti, představivosti, fantazie, etických principů a mnoha dalších oblastí. S lehkostí tak lze uvěřit, že pohádky svým způsobem kopírují vývojové problémy, s nimiž se dítě musí na své cestě k dospělosti vyrovnat. Z pohádek dítě čerpá informace o životních hodnotách, významech mezilidské interakce, mravních otázkách, důsledcích dobrého či zlého chování. Autor se také často dotýká otázek identifikace s pohádkovými bytostmi a možností osvojit si optimistické vidění světa (protože v pohádkách dobro vždycky zvítězí nad zlem). Kniha tudíž nenápadně podsouvá i odborné poznatky z pole ontogenetické psychologie a předkládá je ve stravitelné formě i psychologií zcela nepolíbenému „mudlovi“.

Celá publikace je protkána síťovinou metafor, jež se objevují právě v pohádkách, a které mají pro dětského posluchače potenciál utvořit z všudypřítomného „dospěláckého“ chaosu nějaký smysluplný řád. Jinak řečeno, díky pohádkám si dítě může lépe strukturovat pro něj dosud nepochopitelnou skutečnost. Klasické pohádky (oproti těm moderním) podle autora obsahují důležité konfrontace s nejrůznějšími stádii psychického vývoje dítěte, proto je nezbytné zabývat se výkladem pohádek. Sám autor nabízí interpretaci několika všeobecně známých pohádek (např. Popelky, Červené Karkulky, Sněhurky, Perníkové chaloupky a dalších).

Rušivým elementem může být autorovo zabíhání do širších výkladových vod (což vytváří iluzi, že se čtenář zamotal v temném, kouzly oživlém lese, z něhož není návratu), pan Černoušek se však nikdy nezapomene vrátit na tu správnou pěšinku. Samotný výklad pohádek se občas až příliš drží jedné linie a opomíjí další roviny pohádky. Na druhou stranu to přidává na hloubce představovaného fenoménu. Kniha je psaná svěžím, čtivým dojmem a naplňuje čtenáře nostalgickou náladou, která může vést až k tomu, že otevřete starou skříň na půdě a budete hledat nesmrtelné pohádky Karla Jaromíra Erbena či Boženy Němcové.

Moudrost psychopatů: Má každý v sobě psychopatické sklony?

Napsat komentář

Je psychopatie rys osobnosti, nebo porucha při zpracovávání informací? V jakých oblastech života se vyplatí být psychopatem? Může být psychopatie přínosná? Jaké je to nemít svědomí?

Autorem knihy je britský psycholog Kevin Dutton, který v současné době působí na Oxfordu a ve svých výzkumech se věnuje zejména osobnosti a emocím, a to v různých oblastech lidské činnosti, např. v politice, armádě nebo chirurgie. Sám o sobě říká, že se rád věnuje jak výzkumům, tak psaní populárně naučných knih.

V první kapitole se autor celkem zeširoka věnuje tématům, která s fungováním psychopatů určitým způsobem souvisí – emocím, rizikům a strachu. Autor si pokládá otázku, zda může být úzkost výhodou a v čem by psychopatie mohla být pro život přínosná a užitečná.

Druhá kapitola se zaměřuje obecně na osobnost a ukazuje mnohé teorie, které se jí věnovaly od Hippokratovy po současné teorie. Díky tomuto přehledu můžeme vidět různé výzkumné pohledy na osobnost pachatele. Odkazů na různé studie a výzkumy je tolik, že jsem se v nich občas ztrácela – do strany 100 těch odkazů najdete více než 50.

Třetí kapitola nás zavede do historie psychopatie. Zjistíme, jaký má původ a jak se vyvíjela. Je mezilidská agrese přirozená? Potřebuje společnost lamače společenských pravidel pro přežití?  Autor pokládá zajímavé otázky, ale je nutné podotknout, že se vyjadřuje velice rozvláčně, často odbíhá od tématu, vypráví příběhy, které jsou sice zajímavé, ale čtenář rychle ztrácí nit s původně nastoleným zaměřením.

Čtvrtá kapitola ukazuje oblasti života, v nichž se vyplatí být psychopatem. Autor nás seznámí s několika zajímavými názory odborníků, přičemž jeden z nich provádí skutečně unikátní práci – Kent Kiehl, který objíždí věznice se svým kamionem vybaveným magnetickou rezonancí, kterou se snaží rozluštit nervové základy  psychopatie.

Pátá kapitola s názvem Proměňte mě v psychopata je lehce zavádějící. Nejdříve se musíme prokousat tradičně obsáhlým úvodem, než se po 27 stranách dostaneme do laboratoře, ve které si autor vyzkouší experiment sám na sobě a po 10 stranách je konec. Autor si díky speciálnímu přístroji vyzkouší, jaké to je nemít svědomí.

Šestá kapitola popisuje sedm dovedností, které ve své výbavě mají psychopaté a které, když se je naučíme správně aplikovat, nám mohou pomoci dosáhnout svého, aniž bychom museli jít doslova přes mrtvoly.

V poslední kapitole se pak můžeme podívat na historické osobnosti, o kterých byste jako o psychopatech možná nikdy neuvažovali.

Co mi na knize přišlo přinejmenším zvláštní, byl kontrast mezi jejím odborným zaměřením, zahrnujícím biologické aspekty (jak fungují různé části mozku), psychologické teorie a výzkumy a na druhé straně autorovou silnou vulgaritou. Od poloviny knihy se autorův styl změní ve více kamarádský a poněkud sprostý. Myslím, že přebal knihy tuto dichotomii skvěle vystihuje.

Knihu lze doporučit široké veřejnosti i studentům, kteří se zajímají o psychologii osobnosti.

Deprese, odkaz předků: Transgenerační proces

Napsat komentář

Sylvie Tanenbaum ve své knize Deprese, odkaz předků zaměřuje pozornost k tématu transgeneračního přenosu. Při psaní vychází především ze své dlouholeté psychoterapeutické praxe, ve které se s daným tématem setkala a měla příležitost s ním odborně pracovat. Samotný název knihy odkazuje na téma deprese, kterému se podrobně autorka věnuje v první části knihy. Seznamuje čtenáře s vymezením pojmu deprese a aktuální prevalencí tohoto duševního onemocnění. Pozornosti neunikají jednotlivé obrazy deprese a její možné příčiny. Důležitou zmínkou je i fakt, že v případě diagnostikované deprese je důležitá psychoterapeutická pomoc a podpora odborníků.

        Deprese, odkaz

Druhá část knihy se věnuje jedné z možných příčin deprese, kterou autorka spatřuje v transgeneračním přenosu. Vysvětluje tím tak možnost výskytu deprese u lidí, jejichž předkové sami prošli traumatickými událostmi, které nebyly dostatečně zpracovány. Na další generace tak mohla být přenesena neodžitá truchlení či tajemství, která se v psychice nynější generace mohou projevit.

Téma transgeneračního přenosu se v psychologické praxi objevuje již v jejích počátcích. V současné době však toto téma znovu ožívá, je mu věnována větší pozornost a jsou přinášeny nové poznatky. Teoretické zázemí se prozatím opírá především o kvalitativní šetření a zkušenosti z praxe. I autorka ve své knize neuvádí žádný výzkum, který by dostatečně mohl uspokojit exaktně laděné čtenáře.

Naproti tomu v knize představuje mnoho příkladů ze své terapeutické praxe, které přibližují možnosti fungování transgeneračního přenosu a jeho dopadu na psychiku jedince. I sama autorka zmiňuje velkou důležitost opatrné práce s tímto tématem pod vedením zkušeného odborníka. Odhalování historie předků může napomoci k hlubšímu porozumění současného psychického obrazu jedince. Zároveň je důležité mít na paměti, že mnohé skutky předků zůstanou jen historií, kterou nelze změnit a je na člověku samotném, jaký postoj k ní zaujme.

K bližšímu pochopení historie jedince slouží tzv. sociogenogram. Ve zjednodušené formě by se mohl připodobnit stromu života, na kterém budou znázorněna všechna data důležitá z hlediska trangeneračního přenosu na psychiku jedince. Po zpracování tak můžeme nahlédnout na jednotlivé červené nitky spojující osudy jedinců v řadě generací. Ať se již jedná o dramatické události, traumata, tajemství, duševní onemocnění či nadání nebo přesvědčení, vše v rámci sociogenogramu má být v co největší míře zvědoměno. I prázdná místa mohou v mnohém naznačit možnosti pro psychoterapeutickou práci.

Ke konci knihy se autorka věnuje právě možným formám odborné psychoterapie, které mohou člověka osvobodit od událostí dávno minulých způsobujících nynější depresivní symptomy. Popisuje podrobně jednotlivé možnosti terapeutických nástrojů, u kterých uvádí i konkrétní příklady z praxe. Neopomíjí jak přínosy těchto nástrojů, tak také jejich omezení a úskalí.

Kniha je psána čtivou formou, doplněna o řadu citátů a konkrétních příběhů. V jednotlivých pasážích je na čtenáři, jak moc kritický bude k jednotlivým vyjádřením, jelikož ne všechna tvrzení jsou vědecky podložena. Velký přínos pro psychoterapeutickou praxi je však v možnosti využití transgeneračního přenosu jako jednoho z vysvětlení současných depresivních symptomů nynější generace. Kniha může sloužit i jako podpora tomu, že co uděláme nyní pro sebe a svoji psychiku, může se promítnout do dalších generací, které přijdou po nás.

Medicínská biofyzika: Přes 400 stran požitku (?, ., !)

Napsat komentář

Těžko říct, které interpunkční znaménko na konci věty použít, neboť psát recenzi na učebnici může být zavádějící. Pochválíte ji, budete vypadat jako šprt. Nepochválíte, jste za toho, kdo popisovanou problematiku nepochopil. Nezapomeňme uvést (na pravou míru), že se nejedná o recenzi z rukou profesora radiologie, ale studenta, který spolu se svými vrstevníky a soukmenovci hledá kvalitní zdroj, který by ho srozumitelným způsobem seznámil s taji biofyziky. Někdy se stává (kupříkladu ve veřejných diskuzích, častokrát na sociálních sítích), že vydáváme „hejty“ za „kritické myšlení“. Tomu se budu snažit na následujících řádcích vyvarovat. Do jaké míry se mi to (ne)povedlo, posuďte prosím sami o pár odstavců později.

Na jakém terénu se u knihy Medicínská biofyzika pohybujeme? Biofyzika není jen prostředkem k tomu, jak se přiblížit titulu a dostudovat, ale jedná se i o základ klinických oborů. Obsahem nabízí široké množství témat – každý zdravotník, či student, který do klinické praxe v nemocnici směřuje, by se měl s tímto oborem, který propojuje mnohé vědní disciplíny, seznámit. Nakonec, některé to nevyhnutelně čeká ve formě vysokoškolských zkoušek. Nenechte proto knihu utéct vaší podobnosti, co do didaktiky, je opravdu na úrovni.

Není to jednoduché čtení, a po několika kapitolách zjistíte, že se nejedná ani o četbu vhodnou do postele na dobrou noc (samozřejmě, kdo si chce nechat zdát o pryžových leštících nástrojích, nechť vyhledá Obr. 11.2 a ukojí svou touhu), ale pokud se soustředěně a se zájmem začtete, zjistíte, že na různých stránkách si můžete přijít na své. A to ať už jste student technické, filozofické, lékařské, zdravotně-sociální či přírodovědné fakulty. O biofyzice totiž nejspíš ještě uslyšíte.

Pokud je vašim cílem, naučit se komplexní informace, respektive nastudovat obsah publikace plně, přijdou pasáže, které si nejspíše nezískají vaše sympatie. Nezoufejte! Na další straně se to může změnit. Otevřením knihy se totiž otevírá i široká nabídka: půjdete ad fontes, kde vás prameny dostanou až k samotné stavbě atomu a hmoty. Od termodynamiky se přesunete přes historii biomechaniky a vlastnosti tkání až k léčebným využitím mechanické energie. Můžete nastudovat elektrický proud, akční potenciál (psychologové zpozorní) a třeba také mnoho informací o lidských smyslech. V jistých částech, například v kapitole Vlastnosti a interakce ionizujícího záření, narazíte na mnoho vzorců a teorie rovnic. Ale i zde bude text doplněn mnohými schématy, obrázky, grafy, fotografiemi a tabulkami. Dokonce mezi řádky naleznete různé zajímavosti (čti „věděli jste, že…“) a pozadí vzniku právě probírané teorie. V místech, kde byste možná uvítali rozvinutí faktu, popřípadě praktickou ukázku, kazuistiku či video, dostanete od autorů tip na kvalitní doplnění a doporučenou literaturu.

Kniha vzešla z impulzu odborníků, jste tedy v dobrých rukou a snadno nabydete pocit, že není třeba v dalších zdrojích ověřovat pravdivost výroků. Co se v knize nedočtete je to, že se nejedná o jediný titul právě těchto autorů, naleznete i jiné výtisky (mj. taktéž o biofyzice), lišící se zejména v rozsahu a rozpracování témat. Modrobílé vydání je záležitostí letošního roku, doplněné a upravené. Text je smysluplný jak způsobem líčení informací, tak členěním.

Je možné, že je u vás na škole biofyzika obávanou zkouškou, ale znáte ten pocit, když vás něco zaujme natolik, že si to musíte přepsat či překreslit? Když věnujete pár minut googlení, abyste si o tématu přečetli ještě něco dalšího? Ne každý odstavec, možná ne každá kapitola vás osloví (nakonec, to nejspíš ani není účelem odborných učebnic), ale nejedno zvědavé oko a zvídavá duše má příležitost si přijít na své.

Přeji vám, ať si při čtení najdete co nejvíce témat, která vás osobně zaujmou. Na výběr rozhodně je.

Domluvit se dá s každým aneb Techniky úspěšné komunikace

Napsat komentář

Domluvit se dá s každým – alespoň to tvrdí název knihy Marka Goulstona, amerického psychiatra, který pracoval jako konzultant pro firmy, jako je například IBM, Goldman Sachs nebo Xerox.  Školil také agenty FBI i policii o způsobech vyjednávání s únosci.

Goulston_přebal

Celá kniha je psána čtivým slohem, k zapojení čtenáře pomáhá i forma, kterou Goulston zvolil – promlouvá přímo ke čtenáři a vede s ním skrze knihu dialog. Vypráví příběhy, pokládá otázky a zadává úkoly. Domluvit se dá s každým (pro mě trochu překvapivý překlad původního názvu Just Listen) je psáno velmi asertivním způsobem. Autor se rozhodně nestydí za své úspěchy a nabádá čtenáře k tomu, aby se chovali podobně – dává například rady typu „Dokud jste neslyšeli ‚ne‘, řekli jste si o příliš málo.“. Na mě jakožto na čtenáře jeho styl psaní působil místy vychloubačně (každý příběh v knize končí jeho vítězstvím a na stopadesáté stránce už to na mě bylo moc). Také mě při čtení napadlo, že autor chvílemi překračuje tenkou hranici mezi vyjednáváním a manipulací.

Goulston v knize popisuje působivou škálu komunikačních strategií, které vycházejí z jeho dlouholeté praxe. Strukturuje je do devíti pravidel a dvanácti nástrojů k úspěšné komunikaci. Všechny jsou popsány jednoduše, tak, aby jim rozuměl i čtenář, který nemá v podstatě žádné psychologické nebo manažerské znalosti – například „Aby druhý cítil, že je vnímán“ nebo „Léčba empatií“. Nejedná se o nové a přelomové metody, síla knihy je v její přístupnosti širokému publiku. Škoda jen, že autor rezignoval na odbornou hodnotu knihy – citovaných publikací je jen pár, a nejedná se o výzkumné poznatky, nýbrž o inspirační citáty v úvodech jednotlivých kapitol. Jedná se o autorský záměr – už ve druhé kapitole Goulston oznamuje čtenáři, že si „nekoupil knihu, aby se díval na obrázky mozků“.

Obávám se, že čtenář, který by očekával, že se hned po přečtení stane komunikačním mistrem, bude zklamán. Myslím si, že hodně z technik, které Goulston v knize popisuje, vyžaduje zkušenost a cit, aby se neobrátily proti uživateli. Domluvit se dá s každým bych doporučil všem, kdo se chtějí seznámit nebo si osvěžit základní vyjednávací triky a dovednosti a nezaleknou se autorova průbojného stylu psaní.

6/10

Rami Shapiro: Umění milující laskavosti

Napsat komentář

Rami Saphiro je americkým rabínem a učitelem. Ve své knize vychází z judaistické myšlenky o třinácti atributech milující laskavosti. Každému jednomu z nich v knize věnuje své myšlenky, úvahy a příběhy, které nashromáždil. Protože se autor vedle židovské filosofie zabýval i zen-buddhismem, taoismem, hinduismem a dalšími směry, překračuje hranice nazírání judaismu na milující laskavost. Opírá se sice o židovský koncept, ale dále jej integrativně rozvíjí a obohacuje o myšlenky z mnoha dalších tradic. Sám na svých stránkách říká: “Náboženství jsou pro mě jako jazyky: nedá se říct, že je nějaký jazyk pravdivý nebo nepravdivý; všechny jazyky pochází od člověka; každý jazyk reflektuje a formuje civilizaci, která ho používá; …. (1)”

Shapiro_přebal

Kniha obsahuje témata týkající se vnímání sebe sama i okolního světa. Dočtete se o tom, jak autor, potažmo různé tradice v jeho očích, uvažují o laskavosti, vyrovnanosti, tvořivosti, soucítění, odpuštění a dalších. K tomu popisuje rabín Rami různá cvičení, kterým se může člověk věnovat, aby rozvíjel jednotlivé atributy milující laskavosti. Skrze knihu je cítit autorova velká pokora. Uvádí mnoho osobních příhod, vlastních poznání a ukazuje, že jako každý dělá někdy chyby.

Já jsem si z knihy spíše než konkrétní cvičení odnesla různé autorovy myšlenky, postřehy, které mi poskytly jiný úhel pohledu na to, jak se dívat na sebe a své prožívání. Rabín Rami uvádí mnoho věcí, které když si člověk uvědomí (ne ani tak na intelektuální úrovni, jako spíše prožitkově), tak se mu podle mě bude žít líp.

Myslím si, že kdyby měli o milující laskavosti psát psychologové a psychoterapeuti, napsali by velmi podobné věci, i když jiným jazykem, vycházejíce z jiných konceptů a zdrojů. Proto je podle mě přínosné si knihu přečíst. Umožňuje nahlížet na věci, které se člověk učí v různých psychoterapeutických výcvicích a vlastní terapii, z jiné perspektivy. Zároveň může být užitečná všem lidem, kteří chtějí sebe sama rozvíjet.

(1) Rabbi Rami. Rabbi Rami [Online]. Retrieved October 21, 2018, from http://www.rabbirami.com/Rabbi_Rami/Home.html

ADHD a ADD v dospívání: Dozrávání a překonávání krizí

Napsat komentář

Kniha představuje poměrně komplexního průvodce světem lidí s ADHD (porucha pozornosti s hyperaktivitou) a ADD (porucha pozornosti). Postupně velmi srozumitelnou a čtivou formou seznamuje čtenáře s tím, s jakými problémy se mohou lidé s ADHD a ADD celoživotně potýkat. Zaměření na dospívání pak umožňuje nahlédnout do toho, které potíže mohou být v dospívání výraznější než dosud, které se mohou objevit zcela nově, ale také poukazuje na to, jak může být pro člověka s ADHD nebo ADD složitý přechod do samostatného života.

Reimann_přebal

V knize se čtenář seznámí s řadou doporučení a tipů, jak dospívajícího v jeho samostatnosti podpořit a pomoci mu překonat nesnáze, které mu jeho odlišnost se svými projevy přináší. Zároveň je z knihy patrné, že ADHD/ADD může mít mnoho rozmanitých podob a projevů u jednotlivých lidí. Z knihy je tak možné získat poměrně přesnou představu o tom, že ADHD/ADD neznamená jen neposednost a problémy s koncentrací pozornosti, ale může se projevovat i jako zasněnost nebo hypoaktivita. V reálném životě se pak mohou lidé s touto diagnózou setkávat s komplikacemi nejen ve škole nebo v práci, ale také při provozu domácnosti nebo zacházení s penězi.

Velkou předností knihy je, že každý projev ADHD/ADD a každá komplikace s ním spojená je ilustrována na jednom nebo více příbězích mladých lidí, kteří se s danou těžkostí spolu se svými rodiči potýkají. Doporučení, která pak lze v knize nalézt, jsou v kontextu uvedených příběhů velmi dobře uchopitelná a přenosná do praxe. Díky příběhům je pak celá kniha mimořádně čtivá.

Troufám si tvrdit, že kniha může být velmi užitečná nejen pro rodiče dospívajících s ADHD/ADD nebo pro ty, kteří s těmito jedinci a jejich rodinami pracují. Domnívám se, že knihu ocení také studenti pedagogicky, psychologicky nebo sociálně zaměřených oborů, kterým může poskytnout velmi přesnou představu o tom, jak rozmanité mohou projevy ADHD/ADD být a jak se s nimi dá pracovat. Nakonec si řadu situací uvedených v knize umím představit i v životě rodiny s dospívajícím bez jakýchkoli diagnostikovaných obtíží. I pro rodiče těchto dospívajících mohou být situace povědomé a některé návody, jak s dospívajícím komunikovat a pracovat, mohou být velmi dobře využitelné i při zvládání dospívání a jeho nároků u těchto adolescentů.

Hlavu mírně vzhůru, ženy! Vlastní cestou k sebeúctě

Napsat komentář

Ženy. Tajemné, mnohdy neuchopitelné, rozhodně často laskavější vůči druhým než vůči sobě. Záměr této knihy je přiblížit dívky i ženy k sebeúctě. Celá tato kniha připomíná ženám, že „v tom nejsou samy“ a spoustu radostí i strastí prožívají velmi podobně jako ostatní; na druhé straně vyzdvihuje nezlomný fakt, že každá dívka i žena je jedinečná a neopakovatelná.

Autorka chtěla knihou pohladit po duši. Za sebe mohu říci, že se jí to pěkně podařilo.

Kniha je určena k přečtení především ženám, psána je pro širokou veřejnost. Nemohu knihu hodnotit z odborného hlediska – věřím, že autorka tak knihu ani nezamýšlela. Jen podotknu, že pár odkazů s odbornými pojmy či slavnými odborníky autorka užila, nicméně student psychologie by neměl být zaskočen ani překvapen. Bibliografie obsahuje 12 knih a 2 internetové odkazy, z toho jsou 2 knihy autorky ze stejné edice pro rodiče a muže, z nichž doslovně cituje své vlastní myšlenky.

Ve dvanácti kapitolách se autorka věnuje ženství, vztahům, rolím ženy i očekávání na ně (i na sebe samy), ze zajímavých úhlů pohledu. Názvy kapitol napoví, čeho se týkají:

  1. Ženy ženám
  2. Ženství – co to je a kde se bere?
  3. Matka a dcera – vztahy a nevztahy a jejich důsledky
  4. Otec a dcera – jeho vliv na sebevědomí dcery
  5. Sebenaplňující předpovědi – radost, nebo starost?
  6. Buďme krásné i na čtvrtý pohled
  7. Čtyři roční období ženy
  8. Čtyři tváře ženy (a to nejméně)
  9. Dvě věty, které ničí ženy
  10. Hranice – předpoklad vlastní sebeúcty
  11. Žena je spokojená, když…
  12. Spokojenost ženy – cesta, nebo cíl?

Oceňuji, že autorka čtivě a snadno srozumitelně čtenářce (či čtenáři) zprostředkovává kombinaci odborných teorií, své mnohaleté práce s lidmi, sebereflexe a pozorovacího umu. Z odborných témat se dotkla kupříkladu 6 základních emocí, archetypů, teorie attachmentu, Golem i Pygmalion efektu i téma sociální dělohy českých autorů Chvály a Trapkové. Vedle toho tato kniha doplňuje z, dle mého názoru, vědeckého či klinického hlediska nedoceněnou spiritualitu.

Pro mě nejcennější byly kapitoly pro matky i otce, rozhodně mi daly nejvíce podnětů pro přemýšlení mé vlastní role jako dcery. Cítím se obohacena tím, co všechno mámy cítí, aniž by si to děti uvědomovaly; Jsi-li dcerou matky, pak nezapomeň, že i ona dostala tebe bez návodu, jak s tebou zacházet (s. 38). Zaujal mě i „slovník“ toho, co dcery vůči matkám říkají a jak to zjemnit a učinit laskavějším: Nenávidím tě à Mami, někdy to s tebou bylo těžké.

Z kapitoly pro otce mě inspirovalo doporučení pro dcery, ať dáváme častěji najevo svůj vděk. Postřehy pro otce dcery bych přála přečíst každému tátovi; alespoň já častokrát četla s překvapením a úžasem, jako například: Jsi-li otcem dcery, pak pamatuj na to, že si pravděpodobně nechá líbit to, co si nechala líbit její máma od tebe (s. 51).

Pár věcí bych si dovolila jemně vytknout.  Několikrát se mi stalo, že jsem se ztratila ve složitém souvětí přes 4-5 řádek. Nebo v mírně nelogické větě, která volala po doplnění několika slov, jež by ji dodaly plnější tvar i jasnější smysl. V těchto okamžicích mě napadalo: Kéž by si celou knihu ještě jednou někdo přečetl a všechna nesnadno srozumitelná místa lehce poupravil. Valná většina knihy byla čtivá a snadno pochopitelná, chybělo jen „učesání“ těchto několika míst.

Párkrát jsem také vnímala osobní názor autorky prezentovaný jako fakt. Např. věta „Přestože se v dnešní době pohlíží na přátelství žen přes jejich sexuální soužití (s. 20)“ podle mého názoru spíše odráží osobní zkušenost či názor autorky než dnešní fenomén. I když, kdo ví, statistická data na toto tvrzení těžko hledat.

Tím výtky končí, celkový dojem z knihy je pro mě jistě pozitivní. Autorka mluvila ze své dlouholeté praxe a věřím, že mnoha ženám z duše.

Poslední poznámka. Při čtení jakýchkoliv knih určených pro jednu část populace (v případě této knihy ženy) je pro mě důležité, ba kritické, jak se mluví o „té druhé části“. Tato kniha podporuje a vyzdvihuje ženství, a to bez výsměchu či snižování důstojnosti mužů. Za to má u mě autorka velké plus.

Aspergerův syndrom u žen. Specifika, zkušenosti, postřehy i rady pro všechny, kterých se to týká

Napsat komentář

Rudy Simone, zpěvačka, textařka, spisovatelka a komička pocházející z New Yorku je autorkou pěti knih o Aspergerově syndromu. První její knížkou, jež byla přeložena do češtiny, je právě Aspergerka (v orig. Aspergirls). Tato publikace byla psána – jak napovídá její podtitul – jako posila pro ženy s Aspergerovým syndromem (dále jen AS). A právě zaměření autorky na tento syndrom u žen je tím, co dělá knížku cennou. Jak Simone v úvodu zdůrazňuje, většina projevů AS byla doposud popsána u chlapců. Některé projevy žen s touto diagnózou bývají ovšem odlišné, což vede podle jejích zkušeností k tomu, že AS bývá u žen diagnostikován později a častěji dochází podle jejích zkušeností i ke stanovení nesprávné diagnózy. Problémem bývá také to, že od dívek a žen má společnost jiná očekávání, než od chlapců a mužů, což se týká hlavně sociálních dovedností, péče o zevnějšek, projevů vzteku apod.

Simone_přebal

Na 230 stranách přináší autorka jak vlastní zkušenosti s touto poruchou, tak zkušenosti dalších žen, jež získala v řadě rozhovorů. Ve 23 kapitolách se čtenář postupně seznámí s typickými projevy AS, mezi něž patří stimming, smyslové či sociální přetížení, sebeobviňování, problémy související s hledáním vlastní identity, pubertou, vtahy a sexuálním chováním, manželstvím, dětmi, kariérou apod. Na základě vlastních i zprostředkovaných zkušeností objasňuje nejčastější příčiny autistických krizí (tzv. meltdownů), věnuje se velmi prakticky tématům deprese, výbuchům vzteku, trávicím obtížím, medikaci i téměř filozofické otázce, zda je Aspergerův syndrom postižením, nebo darem.

Kromě sdílených zkušeností se autorka obrací v každé kapitole přímo na „aspergerky“ a jejich rodiče (v částech s názvy „Rady aspergerkám“ a „Rady rodičům“), což je velmi zajímavé, protože v těchto částech jak rodiče, tak dívky a ženy samotné nejen povzbuzuje, ale představuje a vysvětluje jim také pohledy a pocity „té druhé strany“ a přidává konkrétní rady a tipy, jak zvládat různé situace. Pozitivní je, že dívky podporuje v tom, aby byly samy sebou, ale otevřeně jim sděluje také to, jak jim získání určitých (např. sociálních) dovedností a zkoušení nových věcí usnadní život a pomůže řešit mnohé ryze praktické problémy související jak se vztahy, tak také s financemi, osamělostí, rodičovstvím apod. V příloze knížky navíc najdeme podrobný seznam rysů AS u žen i přehled největších rozdílů v projevech AS mezi muži a ženami.

Kniha Aspergerka není příběhem, který by čtenář přečetl tzv. jedním dechem, ale spíše publikací, která mnohé vysvětlí či alespoň přiblíží a nad níž je nutné přemýšlet. Přínosem je jak pro samotné aspergerky, kterým pomůže mnoho pocitů, problémů i situací nejen pojmenovat, ale také jim naznačí možné východisko, tak také pro rodiče dětí s PAS, psychology, terapeuty, učitele i vychovatele. Pomoci může všem, kdo se setkávají s lidmi, u nichž byl AS diagnostikován či u nichž je podezření na tuto diagnózu. A to je přínosné, neboť nedostatek porozumění a informací v rámci společnosti jsou spolu s předsudky tím, co lidi s PAS i jejich blízké nejvíce trápí.

Dialog s nevědomím, práce s metodou voice dialogue

Napsat komentář

Kniha Dialog s nevědomím se vrací k technice, která sice vznikla již před 40 lety, psychologové a terapeuti ji však hojně využívají dodnes. Pokud chcete odhalit základy metody voice dialogue a přijít na to, co lidmi hýbe z nevědomí, rozhodně byste po této knize měli sáhnout.

Ress_přebal

Oba autoři metodu voice dialogue ve své práci využívají a kniha je tedy protkána nejrůznějšími příklady z jejich praxe. Radim Ress se věnuje zejména systemickým konstelacím a metodu voice dialogue spojuje s prací na vícegeneračních traumatech. Dlouhá léta žil v Rakousku a nyní působí v České republice. Alexander Reichers pracuje jako kouč v Mnichově a zabývá se především osobnostním rozvojem manažerů. V tomto kontextu používá práci s nevědomím jako trvalou součást seberozvojové práce jeho klientů.

Kniha velmi důkladně rozebírá metodu voice dialogue od jejích úplných základů a popisuje širokou škálu využití a uplatnění této metody. Autoři knihy ukazují, jak se nevědomí zobrazuje v podobě vnitřních postav, které jsou předlohou pro vzorec lidského osudu.

Text je protkaný citacemi z původních děl, což jako čtenář velice oceňuji. Lépe jsem si díky tomu dokázala představit, jak metoda vznikala a čím se její autoři inspirovali. Místy však citací bylo až příliš a text tak působil poměrně chaoticky a neuspořádaně. Vytknout bych chtěla také nepřehlednost obsahu, kde se témata překrývají a opakují se. Dá se podle něj těžko zorientovat, pokud v knize hledáte pouze nějakou konkrétní informaci.

Velkým plusem knihy jsou již zmíněné příklady z praxe autorů, ukázky využití metody v přímé práci s klienty a závěrečné kazuistiky, které poměrně podrobně čtenáři ukazují použití metody u konkrétních klientů. V rámci kazuistik oceňuji i shrnutí na konci každé z nich, kde se autoři vracejí k teorii, uvedené na začátku knihy a propojují ji s praktickými ukázkami.

Knihu bych doporučila především studentům a odborníkům v oblasti psychologie, kteří se o tento způsob práce s klienty zajímají. Pro laiky může být místy opravdu špatně čtivá a nepřehledná, obsahuje také mnoho odborných termínů. I mně se kniha chvílemi četla obtížně. Text je však přehledně členěn do odstavců a dá se tedy v knize vracet k tomu, co třeba během prvního čtení nebylo úplně jasné. Jako nejužitečnější část knihy vnímám závěrečné kazuistiky, které na praktických případech vysvětlují teorii uvedenou v první části knihy.

Elias Hirschl: Stovka černých šicích strojů

Napsat komentář

Stovka černých šicích strojů je kniha od rakouského autora Eliase Hirschla. Ten se již stihl, i přes svůj nízký věk, v Rakousku proslavit nejen jako spisovatel, ale také jako autor slam-poetry a hudebník. Hravá práce s textem a humor na hranici absurdity dodávají jeho tvorbě jednoznačnou osobitost.

Hirshl_přebal

Kniha nahlíží do světa mladíka, který po maturitě začne pracovat jako civilkář v chráněném bydlení pro lidi s duševním onemocněním. Skrze hlavní postavu se před čtenářem postupně vykresluje svět všech jeho obyvatel a zaměstnanců, stejně jako civilkářův destruktivní vztah s přítelkyní. O obyvatelích chráněného bydlení se dozvídáme jen to nejzajímavější, nejvíce absurdní, pro všední chvíle a situace není v knize místo. Až by se zdálo, že mezi jednotlivými eskapádami nájemníků není ani minuta oddechu.

Text je členěn do poměrně krátkých kapitol a každá z nich působí trochu jako samostatná humorná povídka z prostředí chráněného bydlení. Autor experimentuje s formou jednotlivých kapitol, střídá se vyprávění z pohledu civilkáře s popisem ve třetí osobě, jiná scéna je pouhým záznamem rozhovoru nebo zápisem z denního protokolu. Přesto na sebe nakonec vše navazuje a celek přináší další rozměr. Kniha ohledává rozdíl mezi rozumem a bláznovstvím a lehkovážně balancuje na hranici mezi realitou a fantazií.

Stovka černých šicích strojů je hravá knížka, která si neklade za cíl převyprávět reálný příběh. Spíše působí jako satirické nahlédnutí do světa mladého muže, který se potácí ve svých vlastních problémech a fantaziích a naráží na těžkou realitu dospělosti. Kniha rozhodně není dobrým studijním materiálem pro pochopení života lidí s duševním onemocněním, naopak se jí dá vytknout určité podporování stereotypů o pomatených bláznech bez náhledu na realitu. Na druhou stranu, pokud bude přijata s nadsázkou a humorem, může být příjemným pobavením pro každého, komu je téma duševního zdraví blízké.