Archiv štítku: recenze

Poruchy osobnosti v 21. století: Diagnostika v teorii a praxi

Napsat komentář

Široký název knihy napovídá, že by se mohlo jednat o mnohasetstránkovou publikaci, kde jsou rozebrány jednotlivé části do nejmenších podrobností. Pravda je to částečná. Jde skutečně o zevrubný náhled na tak komplikovanou oblast, jako jsou poruchy osobnosti, ovšem mýlkou je velikost. Autoři na 240 stranách dostáli všemu, co v nadpisu oznamovali.

Doktor Karel D. Riegel se zabývá poruchami osobnosti a závislostními poruchami. Působí jako terapeut s výcvikem v TFP a zároveň jako vysokoškolský pedagog a výzkumník. Docent Kamil Kalina je psychiatr se specializací na závislostní poruchy a je rovněž lékařským ředitelem sdružení SANIM. Posledním autorem je doktor Ondřej Peč, psychiatr, psychoanalytik a ředitel Psychoterapeutické a psychosomatické kliniky ESET.

V úvodu se seznámíme s teoretickými východisky diagnostiky poruch osobnosti. Vše je bráno z gruntu – tedy i psychologického. Autoři neopomínají zmínit Freuda a jeho vývojová stádia, ale také Bowlbyho a jeho citovou vazbu. Uvědomují si, že jejich patologie je jednou z možných prvních příčin vzniku poruch osobnosti. V druhé části se zaměří na vztah poruch osobnosti a poruch příjmu potravy a závislostní poruchy – tedy tzv. duální poruchy. V posledním oddíle se autoři zaobírají praxí, dimenzionální diagnostikou a způsobem, jak sdělit klientovi jeho diagnózu. Vše je doplněné kazuistikou, na které jsou představené kroky, jakým způsobem je směřováno vyšetření a odůvodnění použitých metod, což považuji jako krásné vypointování celé knihy.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Kniha je čtivá i přesto, že je napsána odborným jazykem. Díky dělení do podrobných kapitol je přehledná a snadněji uchopitelná. Autoři v knize odkazují na bohatou literaturu a užívají množství zkratek. Jakožto čtenář jsem ocenila hned na počátku knihy přehledný seznam. Text je doplněn množstvím obrázků, tabulek, ale i citací.

Jako velkou nevýhodu považuji poznámky, které jsou pro změnu až na konci knihy. Pro souvislé čtení textu a udržení myšlenky to považuji za poněkud náročnější. Osobně bych volila častější verzi užití poznámek pod čarou. Nicméně i tento nápad je zajímavý a spíše je to o zvyku, než nějaký hrubý nedostatek ze strany vydavatelství.

Vcelku je to vydařené dílo, které se v knihovně bude hodit každému psychologovi, psychiatrovi, terapeutovi, ale i zapálenému laikovi. Ukazuje náhled, jakým způsobem postupuje diagnostika nejen u nás v Evropě, ale také v USA, kde se na rozdíl od MKN užívá DSM. Čtenář tak má příležitost nahlédnout pod pokličku, jakým směrem se ubírala diagnostika poruch osobnosti v průběhu času. Rozhodně není na škodu mít vlastní výtisk knihy, neboť se jedná o zdařilý návrat ke kořenům, doplněný porovnáním se současným náhledem.

Zbláznění: Obrázkový průvodce bipolární myslí

Napsat komentář

Pokud vás někdy zajímalo, jak vypadá život na horské dráze a jak se dá zpomalit a přetvořit na klidnou jízdu po „okresce“, pak sáhněte po této komiksové knize. Ellen Forney se toho rozhodně nebojí a ukazuje všechny stránky života s bipolární poruchou a pomocí kreseb nechává čtenáře proniknout hluboko do své mysli i světa.

Kniha Zbláznění vás seznámí s tím, jak se bipolární porucha mění v čase, jak se diagnostikuje a jak se léčí. Autorka sama vystudovala psychologii, a i když se nakonec rozhodla věnovat umění, je vidět, že se k psychologii i psychiatrii staví kladně. Ilustrace ukazují, jak se nemoc mění v průběhu let, jak ovlivňuje vnímání a jak se s ní dá vypořádat. Autorka svou cestu popisuje od doby krátce po svých 30. narozeninách, kdy ji byla porucha diagnostikována, až po dobu kdy po nekonečných peripetiích s léky našla balanc.

Jak moc iracionální je obava, že po lécích ztratí svou kreativitu? A je vůbec pravda, že jako stabilizovaná pacientka možná nikdy nebude už tak dobrou ilustrátorkou? O kolika umělcích jste možná nevěděli, že byli více či méně „šílení“? A byla jejich genialita způsobena právě tím, že byli blázni? Co když léky změní to, co ji právě činilo jí? Co když po nich už nikdy nebude ta samá Ellen? Autorka sama sobě i čtenáři předkládá otázky, na něž se špatně hledá odpověď. Tak jako se těžko píše recenze na knihu, která je tak osobní. Mimo bipolární poruchu totiž postihuje i téma rodiny, sexuality a drog.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Kniha je rozdělena do kapitol, které na sebe sice chronologicky navazují, ve všech se ale vyskytuje i popis části života a osobnosti autorky, které do kapitol časově nezapadají. Do ruky se vám tak dostane hodně intimní dílo o věcech, které jsou pro některé osoby dost tabu. Autorka představuje kontroverzní knihu, která upoutá čtenáře nejen názvem, ale i stylem kresby. Komiksově vyprávěný příběh doplňují deníkové ilustrace, které autorka kreslila při prodělávání jednotlivých epizod nemoci. Obrázky umožňují čtenáři přiblížit se k poruše tak blízko, jako by ji sami trpěli. Nebudu přehánět, když řeknu, že při prohlížení některých mi nejednou přeběhl mráz po zádech.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Ellen vám chce prostě ukázat všechno. A dokázat, že to jde zvládnout. Všem. Laikům, příbuzným nemocných, nemocným samotným, lékařům, všem zvědavcům, i těm, co jsou líní číst víc jak 100 slov na straně… Tahle kniha si čtenáře nevybírá. Spíše naopak, téma jistě značně omezí okruh, který osloví. Má ale co nabídnout komukoli, kdo se rozhodne do obrázkového světa Ellen Forney ponořit. Je to jedno z těch mála děl, které bude dělit lidi na dva tábory – ty, kterým se líbila a budou ji doporučovat dál a ty, kterým její obsah přišel až moc. Rozhodně ale nepatří mezi ty, na které hned po přečtení zapomenete. Pokud by snad byla jedna kniha málo, máte štěstí, Ellen jich má ještě několik. A jestliže je i 100 slov na stranu moc nebo nejste fandové komiksů, její vyprávění o vlastní nemoci najdete i ve video formě.

Krize a krizová intervence

Napsat komentář

Základní příručka o tom, co je to krize, jaký je její průběh a především kroky, jak postupovat. O tom je kniha Krize a krizová intervence od odborníků s mnohaletou praxí.

Je to učebnice, která velmi srozumitelně a přehledně vysvětluje dané téma a zároveň nabízí postup, včetně konkrétních vět, jak člověku pomoci. Samozřejmě, kurz krizové intervence nic nenahradí. Na druhou stranu, z knihy jsem si odnesla cenné teoretické poznatky a díky konkrétním postupům celkový náhled na to „jak se to má dělat“ i na různá úskalí, která jsou s tím spojená.

 

Zdroj: Nakladatelství Grada

Zdroj: Nakladatelství Grada

První část knihy nabízí teoretické ukotvení krize, krizové intervence a jejích forem a neformální způsoby pomoci. Druhá část knihy se pak zaměřuje na několik speciálních oblastí, které s tématem souvisejí – nároční klienti v krizové intervenci, pracovník krizové intervence, právní rámec, ztráta, násilí a sebevražda.

Kniha obsahuje velké množství praktických zkušeností autorů, příkladů a příběhů a přidanou hodnotou je jistě fakt, že nejde o fiktivní příběhy, nýbrž o skutečné výpovědi.

 

 

 

 

Osobně mě potěšila část zaměřená na pracovníka, který má v náplni práce péči o druhé. Je důležité hovořit o syndromu vyhoření a jeho prevenci.

Oceňuji zmínku o tzv. kartotékových klientech, tedy těch, kteří vyhledávají služby krizové intervence opakovaně, aniž by k tomu měli zjevný důvod. Nabídnuté přímé reakce a typické příklady verbální komunikace může pomoci uvědomit si, jak může být s pracovníkem manipulováno. Stejně tak u sexuálně obtěžujících klientů.

Zdroj: Nakladatelství Grada

Zdroj: Nakladatelství Grada

Po knize doporučuji sáhnout těm, kteří se připravují či začali pracovat v pomáhající profesi či v profesi, při které se mohou setkat s lidmi v krizové situaci jako informačně nabitou učebnici teorie spojené s praktickými zkušenostmi, která jim pomůže zorientovat se v této problematice.

Psychopat v mém mozku: Neurovědcova cesta k odhalení jeho temného já

Napsat komentář

Psychopatie je tradičně oblíbené téma, detektivky a thrillery se objevují mezi nejčtenějšími knihami a v programu televizí to není jiné. Temná stránka našeho světa je fascinující a zároveň  frustrující a lze na ní pohlížet různými způsoby. Kniha Jamese Fallona se na psychopatii dívá pohledem neurovědce, který má tak trochu psychopatický mozek. V tomto případě nás ale nečekají žádné vraždy. I když vlastně…

James Fallon je, jak o sobě sám píše, narcistický neurovědec. O mozku toho ví hodně a rád o něm vypráví. A mnohem rád však vypráví o svém vlastním mozku, u kterého zjistil, že vykazuje znaky, které se objevují v mozcích psychopatických jedinců. Je tedy James Fallon psychopat? Jak se to projevuje? A lze to změnit?

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

 

Čtenář této knihy se musí připravit na detailnější popis fungování různých mozkových částí a na různorodé historky z autorova života, které se mi mnohdy zdály až neuvěřitelné. Řekněte sami, vydali byste se do jeskyně v Keni, ve které se předtím nakazil jiný muž marburskou krvácivou horečkou, na kterou následně zemřel? A vzali byste tam svého kamaráda, kterému byste tuto skutečnost záměrně zatajili? To asi může opravdu jen psychopat.

 

 

 

 

 

V první části knihy se toho dozvíme hodně o tom, co dělá psychopata psychopatem na úrovni jeho genů a činnosti mozku. V další části se pak dostaneme do rodiny Jamese Fallona, kde se to vrahy jen hemží a přečteme si o tom, jak se sám Fallon v průběhu svého života choval a příkladné to zrovna nebylo. Je zajímavé číst, jak se autor svěřuje se svými činy, které mnohdy ubližovaly ostatním lidem (ať už přímo nebo jejich důsledky) a vysvětluje je bez emocí prostřednictvím svého biologického nastavení.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Než Fallon zjistil, že má mozek psychopata, byl přesvědčen o tom, že nás utvářejí biologické predispozice. Po důkladném zkoumání vlastního mozku a života však došel k závěru, že v utváření zločince může hrát zásadní roli výchova.

Na knize mě bavilo, že sama částečně působí jako detektivka, u které víte, kdo je vrah a postupně odkrýváte celý příběh. Od začátku knihy víte, že má autorův mozek abnormální prvky, zjišťujete, že se ten uznávaný profesor neurověd za mlada rád vysmíval právu a nakonec odhalíte, proč nikoho nezavraždil, ačkoliv k tomu měl silné predispozice.

Pořádek v pokoji, pokoj v duši: Udělejte si místo pro štěstí

Napsat komentář

Malá, milá a příjemná – to byly moje první pocity po přečtení této knížky. Stejně jako mnoho jiných lidí nyní i já jedu na vlně reorganizace vlastního života, kterou podpořila i současná pandemie koronaviru. Člověk si díky této koronavirové krizi uvědomil hodně věcí o způsobu svého života a uspořádání priorit. Tato knížka mi pomohla uvědomit si, jak to mám se svým majetkem v životě a jak k němu přistupovat, aby mi byl spíše k užitku.

Autorka knihy Gretchen Rubin se dlouhodobě věnuje tématům štěstí, zvyků a lidské povahy. Původně vystudovala práva na Yale University a mám podezření, že její analytický a lehce direktivní styl se vloudil i do této knihy, což, řekněme si narovinu, není na škodu, když se máte zbavovat věcí.

Na úvod knihy autorka vysvětluje, proč se vůbec vrhat do vnějšího ne/pořádku a troufám si tvrdit, že v uvedených 9 bodech mě docela přesvědčila. Autorka je věcná, srozumitelná a nezatěžuje zbytečnou bio-ezo-tero omáčkou okolo.

Když už jsem si říkala, že důvod mám, zajímá mě, jak mě autorka „naučí“ to realizovat.

Zdroj: Autorka recenze

Zdroj: Autorka recenze

ROZHODNUTÍ – v této části knihy nám autorka dává návod, jak se rozhodnout, co si nechat a co poslat dál. Autorka vám zde určitě nebude říkat, že ty obrázky z první třídy máte vyhodit, ale i tak může tento proces rozhodování trochu bolet. Bolí to spíš v tom, že člověku dojde, kolik věcí má nahromaděných, které nepotřebuje a jak je těžké se jich zbavit. A jedna rada ve mně zvlášť hluboce rezonovala: „Nikdy ničemu nedávejte nálepku „Různé“!“ Protože toho se už nikdy nezbavíte.

TVORBA ŘÁDU – když jste překonali sebe samu a učinili jste vážná životní rozhodnutí související s minimalizováním svého movitého majetku, zde se vám dostane rad, jak organizovat, upravovat a opravovat svoje místo tak, abyste zase nesklouzli k hromadění nepořádku.

POZNÁVÁME SEBE – a je to tady. Zde přecházíme od věcí kolem nás, kterých jsme se úspěšně zbavili a naučili se je nehromadit, a dostáváme se k tomu nejtěžšímu, co ve vesmíru existuje – my sami. Nejhorší na této kapitole je to, jak má autorka ve všem pravdu…

TVORBA UŽITEČNÝCH ZVYKŮ – pokud jste přežili úklid baráku i úklid sebe, teď už nás čeká jednoduchá práce. Nebo ne? Pokud úkol, který se dá udělat za méně než jednu minutu, uděláte bezodkladně, máte vyhráno s prvním užitečným zvykem. A pokud se naučíte věci nepokládat, ale odkládat na své místo, dostáváte medaili.

Zdroj: Autorka recenze

Zdroj: Autorka recenze

DODÁNÍ KRÁSY – pokud jste přežili úklid baráku, sebe a naučili jste se novým užitečným zvykům, tak tady je pro vás odměna. Celá kniha je moc příjemně graficky zpracována, takže sama o sobě poskytuje kreativní půdu pro vymýšlení nových nápadů, jak si svět kolem sebe zkrášlit.

Sečteno, podtrženo, vyhozeno, uklizeno, vymalováno, všichni, kdo si chcete zapřemýšlet nad pořádkem ve svém životě, abyste dosáhli vnitřního klidu, tahle kniha vám ukáže cestu.

Síla nevysloveného: Příběhy z psychoterapie dětí a dospívajících

Napsat komentář

Po knížce s názvem Síla nevysloveného – Příběhy z psychoterapie dětí a dospívajících jsem sáhla ve snaze rozšířit si jako psycholožka obzory v oblasti dětské psychoterapie. Publikace mě však k mému překvapení oslovila na několika úrovních. Prakticky hned po přečtení prvních stránek jsem si začala uvědomovat, že její četbu nebudu řadit pouze do kolonky “profesionální růst”, ale vrátím se k ní i v čase vyčleněném na zábavu. Příběhy, které autor otevírá, rozmotává a proplétá jako pět různě barevných vláken, mě totiž pohltily a dojaly i (nebo možná především) na osobní úrovni.

Autorem publikace je Mudr. Peter Pöthe, psychiatr a psychoterapeut působící v Praze. Je autorem mnoha odborných článků a monografií. Mezi nimi jsou například: Dítě v ohrožení nebo Emoční poruchy v dětství a dospívání. Věnuje se psychoterapii dětí a dospívajících, jezdí pomáhat traumatizovaným dětem a rodičům do uprchlických táborů, přednáší na konferencích, organizuje a vede výcvik dětské psychoterapie atd.

V této knize se mu podařilo docílit zdařilého spojení poutavého a poučného. Vyprávění jednotlivých osudů je takřka beletristické. Čtenář se zřídkakdy dozví o jednom charakteru více informací najednou, podobně jako v psychoterapii, hodilo by se možná dodat. S koncem popisu každého sezení se vyprávění přesune k dalšímu příběhu, a tak čtenář napjatě otáčí stránku za stránkou v očekávání, jestli se dozví, jak bude osud jednoho hrdiny pokračovat, jenomže mezitím se začte do dál, a brzy je úplně ponořený do textu, od kterého se nemůže odtrhnout.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Jako psycholožka jsem velmi ocenila možnost nahlédnout “do dílny” zkušeného odborníka a seznámit se s tím, jak používá psychoterapeutické techniky, staví se k procesu psychoterapie, udržování hranic ve spolupráci s klienty, komunikaci s rodiči, ale i jak nakládá s praktickými záležitostmi jako je zacházení s místem, časem, prostorem i vybavením.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Ačkoli se v anotaci píše o pěti protagonistech: Honzíkovi, Sandře, Oliverovi, Romanovi a Alici, já osobně jich napočítala šest. Vzhledem k tomu, že je kniha psaná v první osobě z pohledu odborníka, je totiž šestým hlavním hrdinou autor sám, když nám skrz příběhy svých klientů přináší i střípky svého vlastního. Jedním z největších přínosů knihy je dle mého názoru právě autorova ochota sdílet se čtenářem svůj vnitřní svět, ukázat tu tenkou hranici mezi profesionálním a osobním, jenž snad každý pracovník v pomáhajícím oboru hledá jako Svatý grál.

Publikace Síla nevysloveného je velmi pěkně zpracovaná po všech stránkách. Čtenářovu pozornost na první pohled upoutá už barevná obálka, na níž je použitý obraz s názvem Kouzelník malířky Veroniky Holcové. Za sebe musím říci, že nechat se nalákat a zvednout knížku z regálu rozhodně stojí za to. Má potenciál zaujmout, a to jak profesionály z oboru, tak širokou veřejnost. Poskytuje vhledy do procesu psychoterapie a cesty k uzdravení, které, troufám si tvrdit, přijdou k užitku úplně každému.

Posilování mentální kondice: 365x jinak, ale stále stejně

Napsat komentář

Víte, co je to fleret, kotul, nebo poto? Pokud nemáte nejmenší tušení, může se vám stát, že některé z úkolů bude nemožné splnit.

Kniha „Posilování mentální kondice: 365 úkolů na celý rok“ obsahuje, jak již název prozrazuje, 365 různých cvičení – přes různé přesmyčky, doplňovačky a spojovačky až po cvičení soustředěná na produkci slov a logické hádanky. Autorka uvádí, že jednotlivé typy úkolů trénují verbální plynulost a kreativitu, asociační pohotovost, kombinační schopnosti, pozornost a koncentraci. Úkoly však zároveň testují i slovní zásobu a dlouhodobou paměť – tedy vaši schopnost si zapamatovat i bizarní druhy zvířat a rostlin, ale i názvy různých českých měst i malých obcí, či hor, kde jste pravděpodobně nikdy nebyli.

Zdroj: Autorka recenze

Zdroj: Autorka recenze

Tato kniha zabaví každého, kde rád trápí své mozkové závity, avšak vyžaduje i určitou disciplínu – pokud nedodržíte předepsaný trend „jedno cvičení na jeden den“ může se vám stát, že narazíte. V knize se totiž můžete setkat s tím, že u různých typů úkolu se řešení v krátkém sledu za sebou opakují. Úkoly z tohoto důvodu působí tak, že jsou pouze náhodně poskládané bez většího promyšlení dané posloupnosti a nelze v nich ani sledovat, že by se jejich obtížnost navyšovala.

Zdroj: Autorka recenze

Zdroj: Autorka recenze

Analyticky zaměřený čtenář může být zklamaný, jelikož kniha kromě výše uvedených cvičení a klíče s jejich řešením neposkytuje žádné další informace. Není tedy možné, abyste si vyhodnotili, na jaké úrovni jsou například vaše kombinační schopnosti, natož abyste mohli sledovat, zdali se v této oblasti díky knize lepšíte.

Věřím však, že kniha je i tak vhodným zpestřením pro zaryté luštitele, které již omrzely obyčejné křížovky.

Třinácté komnaty dětské duše: Tvořivá psychoterapie v duchu gestalt terapie

Napsat komentář

Kdo by nechtěl porozumět duši dítěte, když se říká, že přece v každém z nás je kus dítěte? Kdo z nás by netoužil se aspoň na chvilku zas navrátit do dětských let? Někteří dospělí už sami sebe nikdy nenašli, pro ně se může tato kniha stát odrazovým můstkem na cestě sebeobjevování, znovunalezení těch částí sebe sama, které zůstaly ztraceny v časech dětských her. Tato kniha je určena též pro ty, kteří vnímají potřeby dítěte a hledají způsob, jak dětem pomoci vyrůst v odolné jedince i přes jejich nepříznivé životní zkušenosti.

Autorka knihy, Violet Oaklander, která vystudovala klinickou psychologii, manželské a rodinné poradenství a též speciální pedagogiku, a je tedy opravdu expertkou ve svém oboru, svou knihu pojala velmi originálním a netradičním způsobem. Kniha je rozdělena do 12 částí, kde se autorka zaměřuje na dětskou fantazii, na vyjadřování dětských pocitů pomocí malování, ručních výtvorů a prací, vyprávění příběhů, dramatizace či terapie hrou. Jedna z obsáhlejších kapitol je též věnována poruchám chování. Kniha je velmi čtivá, obsahuje řadu kazuistik, ukázek obrázků malovaných dětmi a zejména mnoho autorčiných osobních postřehů.

Autorka při terapeutické práci s dětmi podněcuje děti k vyjádření svých pocitů prostřednictvím malby, práce s hlínou či plastelínou, hry s vodou, koláží či vyprávění příběhů. Každá z těchto použitých technik obsahuje řadu kazuistik z vlastní autorčiny psychoterapeutické praxe, a dále též reálné obrázky malované dětmi, se kterými autorka pracovala. Každý takový obrázek obsahuje podrobné vysvětlení, proč jej dítě namalovalo, jak se cítilo, když jej malovalo, atp. U většiny obrázků autorka děti vyzývá, aby se staly něčím ze svého obrázku a mluvily o tom, jak se cítí. Například, když dítě namaluje sopku chrlící lávu, autorka jej povzbudí, aby se vžilo do té sopky, kterou namalovalo a popsalo své pocity. Například: „Já jsem sopka, která má uvnitř lávu. Ta láva je můj hněv…“ apod.

 

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Jednu velmi obsáhlou kapitolu autorka věnuje poruchám chování a postupům, jak s dětmi s poruchami chování pracovat. Velmi zajímavá část je věnována dětskému hněvu. Dle autorčiných slov je pro děti nalezení přímého vyjádření vlastního hněvu jedním z nejtěžších úkolů. Hněv je totiž tou nejobávanější, nejodmítanější, nejpotlačovanější a nejvíce ohrožující emocí, dle autorčiných slov to bývá ta nejdůležitější a nejhlouběji usazená překážka na cestě k celistvosti a zdraví jedince. Velmi čtivě je též pojatá část zabývající se prací s hyperaktivními dětmi či naopak s dětmi uzavřenými, autorka v knize popisuje, jak tyto děti vnímá jejich okolí a jak se ony samy cítí, a proto se tak či onak projevují navenek.

 

 

 

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Kniha je určena nejen odborníkům zabývajícím se dětskou psychikou, ale dle mého názoru i rodičům, kterým kniha přiblíží dětský svět, věřím, že každý rodič si v knize najde kus ze svého dítěte. Nalezne tam vysvětlení a účinné postupy, jak zvládnout a lépe pochopit hněv, strach, agresivitu či hyperaktivitu u vlastního dítěte. Autorka s dětmi při terapiích pracuje velmi nenásilnou a hravou metodou, takže si ke každému dítěti nakonec najde cestu.

 

 

 

 

 

 

Na závěr bych ještě ráda zmínila pár autorčiných postřehů, kterými je hustě protkána celá kniha.

„Malé dítě nemá problémy se sebeúctou, prostě je. V plném slova smyslu existuje.“

„Silné vědomí sebe je dobrým předpokladem pro kvalitní kontakt s okolním prostředím a lidmi v něm.“

„Malé děti neobviňují za své problémy rodiče či okolní svět. Myslí si, že samy jsou špatné, že udělaly něco špatně, že nejsou dostatečně chytré, hezké.“

Každý z těchto postřehů nutí čtenáře k hlubšímu zamyšlení. Věřím, že nejeden odborník, ale i rodič si z této úžasné a originální knihy vezme ponaučení a zároveň jim kniha napomůže nahlížet okolní svět očima dítěte, což je pro komunikaci s dětmi nesmírně cenná zkušenost.

Osobnost v projektivních metodách

Napsat komentář

Na tuto knihu jsem se velmi těšila, neboť jsem ve své praxi měla možnost pracovat s některými projektivními metodami v rámci diagnostiky dětí. Byla jsem proto velmi zvědavá, co nového mi kniha přinese.

Na začátku knihy se autor věnuje organizačnímu schématu osobnosti za pomocí šesti základních domén. Autor následně rozvíjí charakteristiku jednotlivých domén a dává čtenáři možnost podívat se na jejich roli při vývoji osobnosti. Ačkoliv je text psaný velmi čtivě a srozumitelně, nalezneme v něm hojně psychoanalytické terminologie. Již od začátku je tedy patrné, že autor počítá alespoň s elementární znalostí psychoanalytických pojmů i teorií.

Je tedy jasné, že i ve stěžejní části se počítá se znalostmi jednotlivých projektivních metod. Čtenář zde najde rozbor testové baterie skládající se z Rorschachovy metody, dále z tematicko-apercepčního testu, testu nedokončených vět a testu volby zvířete.

Pro mě osobně byla nejnáročnější část věnována rozboru Rorschachovy metody, a to především proto, že se tak dobře neorientuji v systému skórování jednotlivých odpovědí. Autor také počítá s tím, že si čtenář vybrané projektivní metody „osahal“. U Rorschachovy metody dnes již není problém si jednotlivé tabule vygooglit a osvěžit si některé jejich detaily.

Podstatně náročnější je nalezení jednotlivých karet u tematicko-apercepčního testu (i když samo sebou dostupnost testových materiálů na internetu není pro diagnostiku zrovna výhodné). Já jsem s TAT v praxi nepracovala, neznám tedy všechny karty a tak jsem občas tápala a občas zapojovala fantazii. I přesto byl pro mě text srozumitelný.

Jednoznačným pozitivem knihy je její bohatost na příběhy z praxe, kterými autor přibližuje čtenáři aplikaci předložených rad a doporučení. V závěru knihy nám dává autor možnost nahlédnout, jak pracuje s celou testovou baterií na případové studii Nicholase. V závěru studie nechybí ani shrnutí diagnostických výstupů s důrazem nejen na slabá místa, ale také na silné stránky Nicholasovy osobnosti.

Ještě jednu věc bych na knize ráda ocenila, a to je autorova snaha podpořit a poradit začínajícím diagnostikům. Nejvíce mě oslovilo upozornění na tendence diagnostika vyvozovat závěry i z věcí nevyřčených (takové ty okamžiky, kdy si jsme téměř 100% jistí, že to klient sice neřekl, ale je to přeci tak zjevné!). Autor pak nabádá, abychom tyto své domněnky do diagnostiky nezahrnovali a nevytvářeli z nich hypotézy, a to alespoň do té doby, dokud tyto hypotézy nejsou podložené tvrdými daty. Nabízí tak možnost rozšířit předkládanou testovou baterii o takový test, u kterého se domníváme, že by mohl vytvořit z nevyřčeného vyřčené.

Jelikož je kniha zaměřená prakticky, doporučila bych jí lidem, kteří s projektivními metodami aktivně pracují. Obávám se, že pro nás ostatní, kteří aktuálně nevyužíváme projektivních metod v naší práci, mohou některé informace lehce zapadnout. A to si myslím, že je velká škoda.

Rozdělené self: Existenciální studie o duševním zdraví a nemoci

Napsat komentář

Ronald D. Laing (1927 – 1989) byl zajímavou osobou na poli psychiatrie a psychoterapie. Někteří z vás se s jeho osobou možná již setkali ve filmu Šíleně normální (Mad to be normal, 2017). Jeho význam a přínos spočívá v tom, že svými názory nabourával do té doby zaběhlé představy, způsoby a teorie v oblasti psychiatrie, díky čemuž je řazen mezi představitele tzv. antipsychiatrie.

Kniha Rozdělené self vyšla poprvé v roce 1960 a byla jeho prvotinou, kterou napsal už v 28 letech. Primárně se zde věnuje existenciálně-fenomenologického pohledu na to, jak u lidí vzniká psychotické onemocnění skrze oddalování skutečného a falešného self, které postupně vede až k dezintegraci celé osobnosti. Tento postupný rozpad je dle Lainga obranným mechanismem, který má v první řadě pacienta chránit před druhými.

Shodou okolností jsem narazila na postřeh Laingova současníka Carla R. Rogerse (1902 – 1987) v knize Způsob bytí (Portál, 2014), kde popisuje princip vzniku psychóz se zajímavou podobností: „Když se odvážím, riskuji a snažím se podělit s druhým o něco, co je velice osobní, a on to nepřijme a neporozumí mi, je to velice skličující zážitek naprostého osamění. Nyní již věřím tomu, že takové pocity mohou u některých lidí způsobovat psychózy.  Vzdávají se naděje, že se někdy najde člověk, který by jim porozuměl. Avšak v okamžiku, kdy se této naděje vzdali, stal se jejich vnitřní svět, stále bizarnější, jediným světem, v němž mohou žít. Nedokážou se již dále s ostatními lidmi dělit o své zkušenosti (str. 28).“ V jedné z kapitol C. Rogers představuje kazuistiku, kde se dokonce na Lainga odvolává. Pro zájemce je tedy možné nahlédnout ve zmíněné knize do kapitoly “Samota Ellen Westové”.

Podíváme-li se ale pod hlavní námět knihy, tj. schizofrenie, objevíme možná ještě zásadnější témata. Autor měl odvahu zpochybnit některé metody tehdejší psychiatrie a nabídnout svůj zásadně odlišný pohled na pojetí duševní nemoci a její léčbu. To se pak v praxi projevilo například v jeho kontroverzním experimentu (tzv. Rumpus Room Experiment), kde se pokusil vytvořit pro schizofreniky léčivé prostředí, které bylo zásadně odlišné od prostředí psychiatrické léčebny.

Zdroj ukázek: Nakladatelství Portál

Zdroj ukázek: Nakladatelství Portál

Zásadní východisko, se kterým se u Lainga setkáváme, je pohled na druhého člověka (pacienta, chcete-li) jako na osobu, nikoliv jako na věc. Pouze vnímáme-li druhého jako hodnotnou lidskou bytost, můžeme usilovat o porozumění. Vidíme-li druhého jako věc, odráží se to v našem jednání. To, že se v psychologické práci snažíme být objektivní, vede v kontaktu s klientem k vytrácení empatie a vztahovosti, jež je dle Lainga využívána jako jeden z hlavních léčebných prostředků.

 

 

 

 

Laing klade důraz na porozumění, lásku a bezpodmínečné přijetí ze strany lékaře a lidskou svobodu. Úkolem psychoterapie je podle něj apel na svobodu pacienta, přičemž rolí terapeuta je apelovat efektivně. Hovoří o tom, že i psychotickému pacientovi se můžeme snažit porozumět, a že toto porozumění je do určité míry možné. V tomto procesu zdůrazňuje vztah: “To, jak si jeho chování [v tomto kontextu chování schizofrenika] vysvětlíme, bude záviset na vztahu, jaký si s ním vytvoříme (str. 28).” Zároveň také píše, že snaha o porozumění je zásadním krokem k tomu, aby klient měl naději na uzdravení.

 

 

 

Z díla čiší humanismus a někdy až rozhořčenost nad prací některých tehdejších psychiatrů. Není tak divu, že kniha našla mnoho kritiků. Autor například píše: “Chování pacienta je v určité míře funkcí chování psychiatra v tomtéž behaviorálním poli. Standardní psychiatrický pacient je funkcí standardního psychiatra a standardní psychiatrické nemocnice (str. 26).”

 

 

 

 

 

Než jsem začala psát recenzi, musela jsem si dát několik týdnů od knihy pauzu. Po jejím dočtení ve mně doznívala frustrace, že jsem jí dostatečně neporozuměla. Byla to pro mě jedna z nejnáročnějších knih. Na druhou stranu teď s odstupem vnímám Laingovy myšlenky jako zásadní, až fascinující. Části s kazuistikami byly srozumitelné a zajímavé, ale v teoretických částech jsem se ztrácela. Může být i tím, že v psychoanalytickém přemýšlení nejsem vůbec zběhlá. V novém vydání mi velmi pomohl doslov od Karla Jakubů, který dílo zarámoval do kontextu doby.

Shrnula bych to asi takto – jedná se o zajímavé čtení, které umožňuje setkat se s jednou z nejvýznamnějších osobností psychiatrie, na druhou stranu se přiznám, že kdybych se nezavázala k tomu, že recenzi napíšu, knihu bych pravděpodobně nedočetla.

Štěstí … co pro ně můžeme udělat

Napsat komentář

Kde štěstí hledat? A kterou z těch mnoha knih v knihkupectví slibující jeho nalezení vybrat?

Tato kniha nabízí, lakonicky řečeno, návod na štěstí. Teď jste se možná, milí čtenáři, zhrozili. Takzvanými návody na štěstí knihkupectví přetékají, přičemž o kvalitě a realističnosti leckterých z nich lze pochybovat. Než se nicméně kvůli mé troufalé větě na začátku tohoto odstavce rozhodnete knihu ani neotevřít nebo ji zahodit, dovolte mi sdílet zásadní bod knihy určující její směřování a realističnost. Jde o odpověď na otázku: Co je štěstí?

Autor knihy, buddhistický mnich Thich Nhat Hanh předkládá západnímu člověku poměrně revoluční myšlenku o tom, kde štěstí hledat: V přítomném okamžiku, tady a teď.

Štěstí je to, že jsme naživu.

Jak snadné, že?

Opak je pravdou. V našem uspěchaném světě, podpoření vědomím stále se prodlužující průměrné délky života ruku v ruce se západní medicínou, jež nás přesvědčuje o tom, že dokáže vše vyléčit, si neuvědomujeme, že jednoho dne, možná dříve, než chceme, žít nebudeme. Zkuste se teď jednou vědomě nadechnout. A vydechnout. „Být naživu je zázrak. Už jen sedět, užívat si nádech a výdech, to je štěstí. Když se nadechujete a když vydechujete, víte, že jste naživu. A to si zaslouží oslavu.“

Tato dvousetstránková knížka velikosti běžné obálky je rozčleněna do 6 kapitol dle zaměření:

  1. Denní praxe
  2. Praktická cvičení během jídla
  3. Fyzická cvičení
  4. Vztahy a praxe v komunitě
  5. Rozšíření praxe
  6. Praktikování s dětmi

Každá kapitola obsahuje od tří do dvanácti cvičení a každé cvičení obsahuje vždy krátký úvod – o čem a proč to je – a takzvanou praxi – popis toho, jak konkrétně cvičení provádět.

Součástí a cílem každého cvičení a praxe je vždy plné přítomné vědomí toho, co děláme. Ať už jde o dech, chuť, vůni, obrazy, zpívání a poslouchání manter, … stále bychom se měli vracet k plnému vědomí. Od myšlenek, které nás zákonitě napadají, emocí, fyzických vjemů nebo všeho dohromady, stále, znovu a zas bychom se měli vracet do tady a teď. Protože, jak říká Buddha, plné vědomí je zdrojem radosti a štěstí.

Thich Nhat Hanh píše s lehkostí a samozřejmostí, kterou dokáže čtenáře (alespoň mě) přesvědčit – ano, dýchání je ta nepřirozenější věc pod sluncem. Nadto užívá nevšední příměry, které praxi velmi usnadňují: „Vědomé dýchání je jako když pijete sklenici studené vody.“ Mně osobně pomohla tato metafora „dotknout se“ nedotknutelného vzduchu a snáze vnímat jeho objem i teplotu při nádechu i výdechu.

Vedle upřímného ocenění knihy chci sdílet i pár výtek. Cvičení Plně vědomý pohyb obsahuje jako jediná podkapitola knihy kresby – návody na pohybová cvičení. Tyto kresby, ke každému cvičeni dvě až tři, se nacházejí vždy po textovém popisu cvičení. Preferovala bych je nad textem (nejdřív obrázek a k nim adekvátní popis), anebo udělat mezery po každém cvičení. Takto mě na první pohled mátlo, co k čemu patří. U devátého cvičení, v němž máte kroužit nohou tak a poté onak, bych kreseb potřebovala víc a nebo pochopitelnější zadání v textu.

Další věcí je plynutí textu. Tím, že jde o knihu návodů a mnoha krátkých cvičení, mi čtení neplynulo tak přirozeně a příjemně jako čtení jiného autorova díla Bez bahna lotos nevykvete. Nicméně, toť vše, co se výtek týče.

Kniha Štěstí obsahuje tolik moudra, napsaného srozumitelně a pochopitelně, že bych nejraději opsala takřka celé kapitoly, abych je s vámi sdílela. Vyberu nicméně ty myšlenky, které mě zaujaly, potěšily či překvapily nejvíce. Může se stát, že takhle vytržené z kontextu pozbydou část své síly a hloubky a čtenář nad nimi mávne rukou, ale vězte, že číst je v jedné knížce jednu za druhou je nevšední a obohacující zážitek.

Péče o hněv a další silné emoce – kapitola Vztahy a praxe v komunitě (s. 123). „Vždy když se objeví bouře, víme, že je třeba se vrátit domů a zavřít všechna okna a dveře, abychom tak předešli tomu, že se do domu dostane déšť a vítr a poničí ho. Silná emoce se podobá bouřce. Může způsobit hodně škody. Musíme objevit způsob, jak sami sebe chránit, jak vytvářet bezpečné prostředí a jak bouři přečkat.

Cítíte-li hněv, nejlepší je zdržet se reakce – nic neříkat, nic nedělat. …

Zlobit se jeden na druhého v nejzazší realitě? Vždyť stačí jen zavřít oči a vhlédnout do budoucnosti. Kde budeš za sto let od dnešního dne a kde asi tak budu já?

Netrpíte proto, že by věci byly pomíjivé. Trpíte proto, že věci jsou pomíjivé a vy nevíte, že jsou pomíjivé. … Nestěžujte si na pomíjivost. Kdyby věci nebyly pomíjivé, jak by se kukuřičné zrnko mohlo proměnit v rostlinu?“

Pomerančová meditace – kapitola Cvičení s dětmi (s. 199). „Jsou lidé, kteří sice jedí pomeranč, ale skutečně ho nejedí. Jí svůj smutek, strach, zlost, minulost nebo budoucnost. … Pokud tu nebude [dítě] plně přítomné, ani pomeranč tu nebude.“

Abych vás, milí čtenáři, už dále nezdržovala a navíc snad trochu nalákala k sáhnutí po knize, napíšu jen názvy mých dalších oblíbených kapitol: Vědomé dýchání (s. 18), Mírová smlouva (s. 112), Systém druhého těla (s. 116), Meditace objetím (s. 118), Odzbrojení jedné ze stran (s. 159), a má snad nejoblíbenější praktika (kterou jsem dosud nerealizovala) Líný den (s. 142).

„Vdechuji, usmívám se. Vydechuji, všechno pouštím.“

Uzdravte svou duši: Cesta k vnitřní svobodě a zdravým vztahům

Napsat komentář

Pocity roztříštěnosti, neúplnosti, odcizení, lhostejný postoj k vlastnímu životu, strach učinit rozhodnutí, pocity prohry a bezmoci, nízké sebevědomí, potíže se sebeovládáním, tendence vracet se do minulosti a touha ji měnit… to mohou být, podle české psycholožky Marty Helingerové, příznaky toho, že trpíte ztrátou některých částí své duše a je třeba ji léčit.

Říkáte si, ‚jak jsem mohl/a ztratit část své duše a nevšimnout si toho‘? Dle autorky dochází ke ztrátám především v raném dětství, v té chvíli ale nejsme schopni s tím pracovat, projeví se to až později v dospělosti, kdy mnoho lidí vyhledá terapeuta a chce pomoct s nedávným bolestným zážitkem. Často jde ale o starý konflikt a nyní se jen opakuje v jiném scénáři. O část své duše můžeme přijít při jakékoliv formě sexuálního, emocionálního nebo mentálního zneužití, při dlouhotrvajícím smutku, v závislých a destruktivních vztazích, při šokující události, při podléhání závislosti, při šikaně či jiných urážkách a znehodnocování naší osoby.

Zdroj: Nakladatelství Grada

Zdroj: Nakladatelství Grada

Autorka nás v osmi kapitolách tenké knihy provází na cestě k uzdravení naší duše. Zdůrazňuje, že je důležité vypravit se do dětství a pochopit, jakým způsobem utvářela naši osobnost naše původní rodina. Právě v ní vidí příčinu většiny potíží, kterým čelíme v dospělosti. Zaměřuje se na témata jako je sebevědomí, citová závislost, vysvětluje rozdíl mezi destruktivními a zdravými vztahy.

Na konkrétních příkladech ukazuje, jakým chováním si můžeme ze zdravých vztahů vytvořit ty destruktivní, ale nabízí také kroky, jak vztahy uzdravit, jak se chovat, abychom se ve vztazích cítili dobře a nezůstávali v těch, které nám nejsou ničím prospěšně, nebo ještě hůř – které nás nějakým způsobem ničí. Upozorňuje na úskalí, která nás mohou potkat na cestě poznávání sebe sama, řadí mezi ně v první řadě závislosti, partnera – manipulátora, ale také sekty, se kterými se člověk může setkat při hledání různých sebepoznávacích kurzů. Vyzdvihuje pozitiva krize, která nás může motivovat ke změně a růstu.

Zdroj: Nakladatelství Grada

Zdroj: Nakladatelství Grada

Zdůrazňuje, jak důležité je mít pořádek uvnitř sebe, ale také kolem nás v prostředí, ve kterém se pohybujeme. Zde čerpá především z velmi uznávané knihy Zázračný úklid od Marie Kondo.

V poslední kapitole nás učí pracovat s našimi vizemi a cíli, stanovování a naplňování cílů nám dává smysl života jak v nelehkých situacích, tak i ve chvílích, kdy se sice cítíme být úspěšní, ale můžeme pociťovat jistou nenaplněnost. Dle autorky je dobré mít cíl, který dává našemu životu směr. Říká, že „jakmile si ujasníme svoji vizi nebo cíle, okamžitě to ovlivní naše chování i činy. Těžiště každodenního snažení se posune jinam. Náš život dostane nový směr, který k nám přitáhne nové lidi, myšlenky i formy energie.“

Často nám v posunu brání navyklé vzorce myšlení, stereotypy, různé psychické bloky, ale také uzamčené třinácté komnaty, ke kterým se nechceme vracet, ale v případě uzdravování duše se jim nesmíme vyhnout.

A co vy? Máte nějakou svoji třináctou komnatu s traumatem z minulosti? Pokud máte chuť ji otevřít a zpracovat, a troufáte si na to sami bez pomoci psychoterapeuta, zkuste si vzít do ruky právě tuto knihu, která vám s tím pomůže. Je psána srozumitelným jazykem, je velmi čtivá a protkaná motivačními citáty a množstvím úkolů, které nutí k zamyšlení a ke změně. Abychom mohli svou duši léčit, je třeba začít aktivně, nestačí pouze číst, důležité je rovnou začít na sobě pracovat a pro tu příležitost jsou úkoly uvedené v této knize skvělým začátkem.